Hurá, mám to za sebou!

Ahój!
       Mám pro vás výbornou zprávu! Zkoušku z jazykovědy jsem dnes udělala! Jupí!! Jsem moc ráda, že mi to vyšlo a že jsem zároveň nemusela odříkat bezva víkend na Höga Kusten. Myslím, že jsem udělala velmi dobře, když jsem napsala znova svoji práci- Wortuntersuchung. Tentokrát se to učitelce líbilo, vybrala jsem si slova Brünn a Brno a Germanistik in Brünn. Stejně tak jako k černé kočce, mám k Brnu velký vztah, a tak se mi s tím pracovalo celkem obstojně. Jazykověda pro mě ale asi napořád zůstane suchým, nezáživným, teoretickým oborem němčiny. Literatura je něco, s čím se člověk setkává častěji, spoustu situací se nám děje jako v knížkách, připadá mi to víc lidské.
        Navzdory tomu, že včera ráno hustě sněžilo a chodníky byly opět bílé, to vypadá, že sníh přeci jen pomalu mizí. Ještě jdem dneska večer s Katharinou na běžky. Snad  to nebudou už poslední. Teď jsem přišla z centra, chtěla jsem zaplatit nájem, ale bohužel jim nějak nefungoval platební terminál. Musím tam sjet v pátek. Objevila jsem jeden úžasný obchod, Army shop. Mají tam tlusté vlněné ponožky jen za 15 SEK. Hned jsem si jedny koupila. Určitě tam ještě zajdu, připadala jsem si trochu jako v šatně nějakých vojáků. Vlastně to byla taková obří šatna. Mají tam spoustu dobrého vybavení na ven. A ceny jsou víc než dobré. Když jsem byla v Helsinkách, tak tam podobné ponožky prodávali jako suvenýry za nehorázné peníze. A tady toho mají spoustu na takovém odlehlém místě.
      Vypadá to, že tenhle víkend bude čtecí. Do příští středy musím přečíst knížku v němčině, která má přes 250 stránek. Jsem zvědavá, jak to stihnu. Pak mě čeká ještě Woyzeck a několik úryvků Heineho.
       V knihovně mi někdo poklepal na rameno, otočím se a on to byl Mushe z kolejí. (snad se to jeho jméno takhle píše). Ptal se, jak se mám.. usmíval se na všechny strany, říkal, že dnes v Íránu začíná nový rok. Takže máme oba důvod k oslavě :)  Vždycky, když se potkáme, zvedne se mi nálada. Myslím, že si s tímhle člověkem rozumím na koleji asi nejvíc. Bude mi tu hodně chybět..

Mějte se fajn a těšte se na další články!

Co jsem vám ještě neřekla

             Den příjezdem z Narviku zdaleka nekončil. Chtěla jsem se projít k zamrzlému vodopádu, ve dne jsem u něj ještě nebyla. Před recepcí jsem ale narazila na kluky, kteří mi ochotně nabízeli svezení na bobech. Kopec vypadal znamenitě, a tak to nešlo odmítnout. Nakonec se mi to tak zalíbilo, že jsem s nimi zůstala, trať jsme prodloužili skoro až ke stanu, kde jsme trávili první večer. Byli jsme čtyři a pekáče jen dva, tak jsme se střídali. Pak nás napadlo uspořádat závody, Němec proti Španělovi a já zas proti Číňanovi. Nejtěžší bylo vybrat správně zatáčku a přitom do sebe nenarazit. Cesta byla celkem úzká. Ani nevím jak, ale ani jednou jsem se nevyklopila. Zezačátku vždycky Čínan vedl, ale pak jsem ho předjela a už mě nedohonil. Myslím, že jsme se všichni moc bavili :)
          Pak jsme museli skončit, první skupina měla již připravenou saunu. Zašla jsem se tedy podívat k tomu vodopádu, to byla výška! Raději jsem se vrátila, po prohlídce obchůdku na recepci jsem šla na pokoj napsat něco do deníku. Skupina, se kterou jsem se měla jít saunovat, odcházela po šesté. Překvapilo mě, že domeček se saunou stál tak daleko. Cestu nám osvětlovaly malé lucerny, jinak už byla dost tma. Na konci nás čekala Marii zabalená jen do ručníku. Chtěla nám ukázat místo, kam se máme jít zchladit. V obrovském jezeru byla díra, plavat se v tom moc nedalo, na to to bylo moc malé. U ní byl položený žebřík, aby se lidem pohodlněji vystupovalo. Když jsem to viděla, vduchu jsem si říkala, že něco takového může zkusit jen blázen. Vrátili jsme se zpátky do domečku. Líbilo se mi, že tam byly dvě místnosti- jedna horká, druhá, ve které bylo taky teplo, ale ne takové, dalo se tam krásně odpočívat a pozorovat, jak v kamnech plápolá oheň. Zvláštní bylo, že v naší skupině byl jen jeden kluk. Ostatní mu trochu záviděli :) Myslím, že jsem tak dlouho ještě v životě v sauně nevydržela. Vlezla jsem tam třikrát a celkově jsme tam strávili i s převlíkáním a relaxováním dvě hodiny.
           Teď vám napíšu něco o té ledové části. Ta horká není tak zajímavá, seděla jsem a ani jsem se s nikým moc nebavila. Se mnou tam bylo celkem dost lidí, takže nebylo jednoduché dostat se ke slovu. Ani nevím, co bych říkala.. bylo příjemné jen tak sedět a nechat volně plynout myšlenky. Do toho jezera jsme vždycky směli po skupinkách ve třech. Pamatuji si, že jsem šla poprvé s Američankou a s Číňankou. Vyběhli jsme v plavkách a ručníku rychle k jezeru. Já a ta Američanka jsme se shodly na tom, že do vody nelezem, že nám stačí pobýt venku a zima je nám dost. Pomohli jsme Číňance se žebříkem, ta tam hupsla.. wow! fakt jsem ji obdivovala, hned jsme jí ale vzápětí pomohly ven. Nejhorší bylo to, že jste necítili nohy. Už lidi, co to zkoušeli před námi, si stěžovali, že je všechno v pohodě, jen ta chodidla jim mrznou. Poprvé v životě jsem pocítila, jaké to je, když běžíte bosky sněhem, každý krok vás strašně štípe a posledních pár metrů začnete pochybovat o tom, že to, co vás drží nad zemí, jsou vaše vlastní nohy.
            Ale naštěstí jsme se v sauně opět ohřály a na příští dvě "procházky" sněhem a ledem jsme si skoro všichni vzali boty. Druhou, ledovou část jsem se šla sama projít jen pár metrů kolem domku, začalo trochu pršet, a tak jsem se vrátila. Poslední ledové osvěžení dopadlo takhle.

Ano, decentně jsem tam vlezla. Ve skutečnosti mi byla voda jen po pas, takže jsem měla výhodu, že jsem se nemusela namáčet celá. Raději si počkám, až bude tepleji a budu si moci pořádně zaplavat v Nydala a v moři :)
               Na zpáteční cestě potkáváme další skupinu, přejeme jim příjemné saunování. Na ubytovně si chci dát sprchu, ale zjišťuji, že neteče skoro vůbec teplá voda. Pozdě.  Nějak jsem to dala. Pak si vařím slepičí polévku od Terky a sním ji celou na jednou posezení. Na pokoji se bavím s Tanjou a Judith, co mají v plánu. Tanja jde spát, chudák, v sauně se spálila o kovový držák na svíčku.. dvakrát. Jdu psát do kuchyně pohled kamarádce, musím se pekelně soustředit, protože píšu ve švédštině. Snad jsem tam nenasekala moc chyb, slovník jsme si s sebou do Laponska nebrala. Vedle mě sedí Loik a Španěl, Němec a Číňan, s kterými jsem bobovala. Loik mi nabídne glöck. Dopíšu pohled a přidám se k nim do debaty. Vyprávíme si zážitky ze saunování, pak mě kluci naučili novou hru. Na plechovku od RedBullu se pokládají karty, dva rohy musí vždycky čouhat mimo. Předtím, než si vytahnete kartu, řeknete červená, nebo černá, když se strefíte do barvy, můžete kartu někomu darovat a ten ji místo vás musí umístit na plechovku. Kdo shodí všechny karty z plechovky, musí pít. Tuhle hru jsme střídali ještě s jednou. Krutější. Člověk říkal, jestli bude následovat nižší, či vyšší karta, když se spletl, opět byl pokutován skleničkou. Heh, nikdy jsem žádnou drinking game nehrála. Ale naštěstí na mě byli kluci mírní, jen první sklenička měla stejnou míru, jakou dávali sobě. Celkem jsem zírala, jak ta láhev vodky pomalu mizela. Číňan to asi po dvou prohrách vzdal. Ke konci se k nám přidal ještě Ital, ten dost prohrával, a dokonce pil, i když si mohl vybrat (padly mu dvě stejné karty). Možná, že ta vodka nebyla ani tolik silná, koneckonců byla švédská. Loik mi dal ochutnat zvláštní rybu v hořčicové omáčce, moc mi to chutnalo. Takhle jsme tam trávili celý večer a občas se mrkli na hodiny. Před půlnocí se všichni zvedli. Oblékli jsme se a šli jsme zpátky k jezeru číhat polární záři. Nakonec jsem byla ráda, že jsem v sobě měla něco na zahřátí, na tom zamrzlém jezeru byla velká zima, foukal vítr a záře nikde. Čekali jsme, lezli na vyhlídku, pak zas dolů, hráli hru s čísly a blbli. Obloha na jedné straně byla čistá, na druhé ale převažovaly mraky. Bohužel se to nelepšilo, naopak, a tak jsme to zabalili. Usnula jsem asi ve tři čtvtě na tři.

Narvik

Ahoj lidičky,
    asi jste si všimli, že jsem se vám dlouho neozvala. Mé plány se stále mění.. někdy i během několika minut, poštěstilo se mi jet s jednou partou do dřevěné chajdy uprostřed parku Skuleskogen. Připadala jsem si jak v pohádce. Ona to byla vlastně taková pohádka.. napínavá.. s dobrým koncem. Vrátila jsem se poměrně špinavá, unavená, otlučená a nesmírně šťastná :-) O této cestě vám budu ale vyprávět někdy příště. Teď k Narviku.. Je možné, že je to už víc jak týden, co jsme jeli do Norska? Strašně mi to tu utíká..

           Pamatuji si, že ráno jsme měli dost naspěch. Nějak jsme to probuzení neodhadli, naše průvodkyně nás upozorňovala, že autobus na nikoho nečeká, a tak jsme od ubytovny skoro běželi. V devět třicet jsme se rozjeli z Abiska do Narviku. Sluníčko nádherně osvětlovalo okolní hory, to byl první moment, co jsem si uvědomila, že by se mi hodily sluneční brýle. Musím si je tu co nejdřív pořídit. Míjíme největší sjezdovku ve Švédsku, sníh se tu drží až do června, takže nadšenci lyžování tu mají ráj. Ten sráz je ale dost prudký, nevím, jestli bych si na něj troufla. Možná ale ano, mám takové obavy i v Čechách, když takhle někam jedem na hory a vidím z autobusu ty kopce. Když se postavíte na lyžích na kopec, tak to ale většinou nevypadá tak děsivě. Jak je to tady, to nevím, ještě jsem tu nezkoušela sjezdovky..a nejspíš ani už nezkusím. Ale všechno je možné..
             Největší fór se povedl naší průvodkyni na hranicích. Připravte si pasy, přijíždíme na hranice. Já jsem samozřejmě svůj pas měla schovaný v Abisku na ubytovně. Nějak jsem si ho zapomněla vzít, bylo ale vidět, že nejsem zdaleka sama. Nejméně půlka lidí zpanikařila. Marii nás v tom ale dlouho naštěstí nenechala, vzápětí nám oznámila, že je nepotřebujeme. Nikdo nás na hraniccíh nekontroloval a ani jsme nezastavili. Což mi připadalo zvláštní, Norsko přeci není v EU..? Asi Švédsko považují za bezpečnou zemi. Jinak fakt nevím. Všimla jsem si, že se změnily domečky. Ty norské jsou většinou postavené z tmavšího dřeva.. tmavě zelené, tmavě modré. Zatímco ty švédské jsou většinou světlejších barev. Jak jsme přejeli hranice, sluníčko nás bohužel opustilo a nad hlavou se nám rozprostřely mraky.
           Naše první zastávka byla u fjordu, nejdřív jsme se pokochali výhledem shora, pak náš autobus zastavil přímo u moře, sbíhám ze svahu dolů, na pobřeží na trávě je víc led, než sníh.. a přede mnou moře O :-) A řasy, vlnky, šumění moře.. dost intenzivní.. Možná se mi to jen zdálo, ale spíš je to tím, že jsem tak dlouho u žádného moře nebyla. Cítím rybinu, cítím tu sílu, mám před mořem respekt.. je mocné, strašně zatoužím si v něm zaplavat. Ale nejde to, voda je ledárna. Tak do ní aspoň ponořím ruce a poslouchám to šplouchání. Moře, miluju Tě, slibuju, že se k Tobě vrátím.! Sbírám kamínky- vzpomínky na Tebe.
             Sněhu je v Norsku opravdu poskrovnu, je to zvláštní, člověk ujede sto kilometrů a teplota se tu vyšplhá na pět stupňů. Hned poté, co nás autobus vysadil, jsme navštívili muzeum druhé světové války. Chvilku se dívám s ostatními na film, moc mu ale nerozumím, a tak si raději jdu sama prohlídnout vitríny a zbraně, auta a další věci. Nejvíc mě asi zaujala starobylá nemocnice a lékařské náčiní, s hrůzou jsem procházela kolem fotek z druhé světové války z koncentračních táborů a ghet, které byly tady na severu. Občas jsem nějakému popisku trochu rozuměla-norština je podobná švédštině, ale neměla jsem tu trpělivost všechno luštit. Myslím, že nějací kluci, kteří se vyžívají ve zbraních a autech, by to určitě ocenili. Ale i já jsem se v muzeu dobře zabavila. Tedy do té doby, než přišli vojáci. Zaplnili snad každičký kout, a tak jsem raději vyšla ven na vzduch.
                V Narviku byla ten den jakási slavnost, centrem města šel průvod, vojáci měli přehlídky. Když dostali rozchod, zaplnili celé město. Narvik je zvláštní místo. Možná to bylo ale i tím svátkem. Spousta mužů měla na hlavě velký klobouk s malinkatými vlaječkami, pak taky na krku červený šátek. Ženy byly zas oblečené do dlouhých sukní, některé měly na sobě taky klobouk, pak rukavičky.. vypadalo to velmi elegantně, jak z jiného  století.

Cestou do Narviku

 Změna počasí

Tohle je pozoruhodné.. zasněžené hory, zelené stromy a pláž.. všechno na jedno místě..

Muzeum v Narviku

                

U tanku s neznámým chlapečkem

A tady zase u rozcestníku s vojákem, jeho kamarád nás fotí. Byli velmi ochotní a usměvaví. Asi je tu normální fotit se tu s místními, vyloženě si tam sám od sebe vedle mě stoupl. U nás v Čechách není zvykem fotit se s "domorodci", ale tady to zřejmě berou jinak :)

Obelisk míru.. Narvik je známý svou historií, za druhé světové války tu probíhaly velké boje, na dně moře se dodnes nachází spousta vraků, v létě je to ráj pro potápěče. Ve městě najdete spoustu menších a větších pomníčků. Tenhle byl postaven v roce 1995.

Naštvaná paní

směrem do centra

Poté, co jsem vyšla z muzea, jsem se vydala směrem k infocentru. Ptala jsem se spousty lidí, bohužel jsem si svoji mapu nechala doma. Nakonec jsem ale zjistila, že by mi byla k ničemu, infocentrum zřejmě nově přesídlilo na vlakové nádraží. Když jsem ho konečně našla, bylo zavřené. V sobotu měli zavřeno!!! Nechápu! Když jsem se podívala na jejich pracovní dobu, žasla jsem. Po-pá 10-15 hod. . Chtěla bych pracovat v informačním centru v Narviku.. Při procházce městem jsem se tedy musela spoléhat jen na svou intuicí. Šla jsem celkem daleko podél silnice, ale kolem mě pořád jezdila auta, cejtila jsem výpary, tak jsem se raději otočila a šla zpátky do centra. Matně jsem si pamatovala mapu, kterou jsem si doma vytiskla. Přešla jsem most a zamířila směrem k moři. Nikde vidět nebylo, ale doufala jsem, že jdu správně. Cesty byly pokryté ledem, tak jsem šla dost pomalu. Toužila jsem aspoň pár minut pobýt opět u moře. Vymotala jsem se z uliček a jupí!, narazila jsem na molo, v dálce byl přístav. Na konci mola stál rybář, nechtěla jsem ho rušit, a tak jsem zůstala blízko břehu. Užívala jsem si ten pocit svobody.

   Ta chvíle mi uplynula strašně rychle, musela jsem se vrátit. Už tak jsem se obávala, aby mi neujeli. Vzpomínka na moře ve mně ale ještě dlouho zůstávala živá. Překvapilo mě, že když jsem se zeptala jednoho čínského kluka u autobusu, jak se mu tu líbilo, tak mi řekl, že je to tu nudné. Docela mi tím vyrazil dech.
     Narvik není na první dojem moc pěkné město, centrem vede dost velká, frekventovaná silnice. Řidiči tu nejsou tak ohleduplní jako ve Švédsku. Na druhý dojem má ale tohle místo určitě co nabídnout.. pomníčky, parky, moře, výhledy,  nezvyklé chování a vzhled zdejších obyvatel.  Možná, že by bylo lepší navštívit tohle město v létě, krajina je tu v tuto roční dobu asi veselejší. Norsko bych určitě ještě chtěla někdy navštívit, raději ale až bude teplo.
    


     

Ledový hotel a setkání se Sámy

Nyní bych chtěla pokračovat o Laponsku.

           V pátek ráno mě probudil překvapivě můj budík, myslela jsem, že mě vzbudí hluk ostatních, ale všichni ještě spali. Snažila jsem se nahmatat kočičí tašku, abych ho co nejdřív vypnula, ale do té doby se hodně rozeřval a všichni tak mohli slyšet metalový nářez od Van Canta. Co se dalo dělat. Uvědomila jsem si až teď, že naše místnost, ve které jsme spali, neměla okna. Bylo čtvrt na devět a přitom tam byla tma jak o půlnoci. Nikomu se nechtělo vstávat, mně taky ne. Po půl deváté jsme se konečně zvedli. Sbalila jsem si povlečení a další věci a šla si dát ovesnou kaši a čaj. Skoro všechna jídla jsem měla vlastně v prášku, tři polévky z pytlíku a dvě kaše. Myslím, že jsem udělala moc dobře, nemusela jsem si v Kiruně nic dokupovat. Následovalo dlouhé čekání na chodbě, někdo musel zkontrolovat náš pokoj, jestli je dobře uklizený. Pak jsem musela přežít další čekání na recepci, než  přijede autobus, do kterého jsme si chtěli dát věci. Po desáté jsem mohla vyrazit do kostela. Koupila jsem tam nějaké pohlednice, mají to tam levnější než v infocentru. Venku hodně foukalo. Zdálky jsem viděla jakési kameny, snad náhrobky?, byly mi povědomé z fotek z internetu. Bohužel jsem se k nim nedostala, všude ležel sníh a cesta k nim nebyla prohrabaná. Zima byla dosti veliká a vypadalo to, že jaro se snad do tohoto kraje nemá nikdy dostavit. Vzpomněla jsem si na Vánoce.
             Sedla jsem si za stůl v infocentru a psala pohlednici. V ledničce v hotelu jsem měla ještě gulášovku, tak jsem se tam brzy vrátila, protože se kuchyň po dvanácté zavírala. Nechápu. A taky nerozumím tomu, proč se na noc v tomhle hotelu kuchyň zamyká. Ještě, že tenhle zvyk není taky u nás na koleji.
            Náš první cíl byl ledový hotel v Jukkasjärvi. Je to atrakce, ke které se sjíždějí lidé z široka daleka. Vesnička leží asi dvanáct kilometrů od Kiruny, led na stavbu hotelu berou lidi z řeky Torne. Jukkasjärvi znamená v překladu místo setkávání u jezera. Je to zvláštní, protože tam jezero není, jen ta řeka. Vesnička byla centrem obchodu. Kolem osmdesátého a devadesátého roku minulého století napadlo někoho postavit z ledu místnost, ve které by se dalo přespat. V prvním takovém obydlí spalo osm lidí. Jenže nápad se ujal, do vesnice přicházelo čím dál tím víc turistů, až jednou ledový dům takový nápor nevydržel a úplně roztál. Další zimu už postavili velký hotel, který navšítily už mraky lidí.

Každý rok je hotel jiný. V létě celý úplně roztaje a v říjnu se začíná stavět opět nový. Když turisti třeba přijedou a řeknou, že chtějí spát v tom a tom pokoji, normálně se stává, že ten pokoj tam byl minulý rok, ale nyní tam už stojí úplně jiný. Každý rok vznikají nové náměty na interiéry pokojů, ty nejlepší jsou zrealizovány.

Ledový bar

ledové skleničky, raději je prý nemáme moc olizovat, jinak by se nám k nim mohl přilepit jazyk a už bychom ho neodtrhli

V modré čepici je naše průvodkyně. Vyprávěla to fakt poutavě a s nadšením. Výklad byl dlouhý tak akorát.

Poté, co skončil výklad, jsme si mohli hotel projít sami a do každého pokoje nakouknout. A nebojte se, nikdo v těch pokojích nebyl, do desíti hodin ho musí všichni nocležníci opustit.

Přidala jsem se k Tanje a Judith. S Tanjou (vpravo) chodím na švédštinu, jsou to moc príma holky a vážím si na nich toho, že se mnou mluví jen a jen německy.

Těch fotek mám hodně, tak sem dám jen to, co se mi nejvíc líbí.

Je to neuvěřitelné.. tahle místnost mě okouzlila. Kdybych si měla vybrat, určitě bych spala v této lodi..

Všude jen led.. začínalo mi pomalu být zima.. velká zima.. V hotelu bylo -5 stupňů.

 Na vyhlídce

Zkusila jsem si ho pohladit, ale příšerně studil :) Kočku z ledu tam bohužel neměli..

Na každé posteli je sobí kůže.. spíte ještě v silném spacáku.. ale stejně.. Brr, je mi zima, i když se na to dívám teď z tepla kolejí. S Tanjou jsme se shodly, že i kdyby nocování v tomto hotelu bylo zdarma, tak bychom tam nespaly. Stačila mi necelá hodina a už jsem mrzla. To, že by byl  tento hotel zdarma, je velmi nepravděpodobné.. Pronájem jedné místnosti pro dva na jednu noc tu stojí v přepočtu devět tisíc korun. A jak je to se sprchováním a záchody? Ty nejsou z ledu, musíte si zajít do jiných- normálních místností, tam je teplo. Tak co, chtěli byste tam přespat?

Poslední fotka z Jukkasjärvi je z kostela. Když nám průvodkyně vyprávěla o svatbě, která se tu letos odehrála, nevěřila jsem vlastním uším. Nevěsta měla bílé šaty, střevíčky, holá ramena a teplota uvnitř se pohybovala kolem - 30 stupňů. Její rty se obarvily do modra, ale celý obřad prý přežila. Jistě to pro ni bylo něco naprosto jedinečného.

Z této vesničky jsme se přes Kirunu pomalu přibližovali k Abisku. Za takových osmdesát kilometrů jsme zastavili v jedné malinké vesnici. Všude okolo jen divočina, malé zakrslé stromky a sníh. Část cesty k místu, kde nás čekali dva muži, jejich sobi, losi a zvláštní kruhovitá chajda, jsme museli jít pěšky. Hluboké závěje nedovolily autobusu dál pokračovat. Přivítal nás šedesáti šesti letý mladík :-D (sám nám říkal: I am sixty-six years young). Byl tam taky jeho kamarád z vesnice a pomáhal mu. Rozdělili nás na dvě skupiny, jedna šla do chajdy, druhá se mohla seznámit se soby a s losy. Byli jsme upozorněni, že je nesmíme hladit, oni se nás dotýkat mohou, ale my jich ne. Dostali jsme mech, který tato zvířata milují. Já jsem nemusela ani natahovat ruku, jeden z nich sám přišel a sebral mi krmení z ruky. Byl zvědavý, co to mám.

To je ten pomocník, vykládal nám toho celkem hodně, ale bohužel jsem mu všechno nerozuměla. Jinak Sámové mají svůj vlastní jazyk, ale tihle naštěstí uměli anglicky.

Hory, zvířata, sníh... O :-)

Tenhle krasavec tam stál snad dvě minuty jak socha..

Z výkladu jsem pochopila, že sobi mají větší hodnotu než losi.. Losi jsou konkurenti sobů. Podle sobů se pozná, jaké bude počasí.. Sámové jsou s nimi velmi spjati. Tohle je ta chajda, ve které jsem taky seděla. Ten pán, co nám vyprávěl o životě Sámů,  říkal, že ji sám postavil.. stejně tak ohrady, všechno, co jsme viděli, tak vyrobil vlastníma rukama.

Při krmení sobů a losů jsme hodně vymrzli, posezení u ohně pak bylo moc příjemné. Seděli jsme na sobích kůžích, poslouchali o tom,jak důležitou roli hraje u Sámů žena, že si jí nesmírně váží a že má ohromnou moc. Víte, kolik existuje výrazů pro sníh v sámštině? Víc jak šest set! Na světě je asi 80 tisíc Laponců, nejvíc je jich v Norsku, pak ve Švédsku a Finsku a malá část jich žije i v Rusku.

Ochutnala jsem sobí maso, pak každý dostal hrneček vývaru..byl to hustý tuk.. Taková zvláštní polévka. Člověku bylo po ní krásně teplo. Povídání s Laponcem se nám trochu protáhlo, klidně bych tam zůstala sedět do noci. V téhle místnosti prý vaří, spí.. prostě normálně žijí. Někdo prý nemá rád, když se mu říká Laponec, prý to může označovat i něco hanlivého, ale tito dva muži nám říkali, že oni jsou na to hrdí, že je těší, když jim někdo říká Lappi. Závěr byl legrační. Chtěli jsme, aby nám zazpívali nějakou sámskou písničku. Jeden řekl, že ano, ale že musí být naše průvodkyně Marii Laila. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Ale Marii souhlasila. Jde o to, že Laponec k sobě láká ženu a říká jí: héj Laila, héj Laila a začne se k ním tulit. Laila je prý u nich časté jméno. No a v sobotu, když už ho Laila omrzí, muž zpívá: go Laila, go Laila a odstrkuje ji pryč.

       Po příjemné chvíli v chajdě jsme se zas odebrali do autobusu. Jeli jsme čím dál hlouběji do té divočiny, objížděli jsme obrovské zamrzlé jezero. Dorazili jsme do turistické stanice v Abisku. Jsem ráda, že jsem na pokoji s Tanjou a Judith. Přeci jen je příjemnější rozumět relativně všemu, o čem se baví, než když posloucháte tu děsnou hrdelní řeč.. mám na mysli francouzštinu. V naší skupině je hodně Francouzů, minulou noc jsem spala na pokoji skoro se samými Francouzi a je to fakt nepříjemné, když nevíte, o čem se pořád baví.. A když vám ten jazyk ještě ani neladí do ucha, je to pak horší. Omlouvám se všem francouzštinu zbožňujícím..

          Abych ale nebyla k Francouzům nespravedlivá, tak přeci jen se našel jeden, s kterým jsem si rozuměla. Totiž Loik. Večer jsme se vydali do "Sami stanu".  Uprostřed plápolal oheň a my jsme si mohli opékat Marshmallowny a párky. Seděla jsem u stolu se svými Němkami a právě s Loikem. Rohlík, který jíme společně s párkem, má samozřejmě nasládlou příchuť;) Ale už jsem si zvykla. Pak nám Marii každému naleje glöck (něco jako svařák). Tanja s Judith se na chvíli někam vytrácejí, a tak se mi podařilo navázat relativně dlouhý hovor s Loikem. Říkal, že tu v Umea je už od záři, město na něj je malé, nechtěl by tu žít natrvalo. Loik pochází z Nice, je zvyklý na teplejší podmínky.. studuje fyziku a polární záři dosud ještě neviděl. A to už byl před měsícem jednou v Abisku. Bohužel ani tuto noc to nevypadá dobře, jsou mraky a dokonce i sněží a prší. Chvíli je mi zima, chvíli teplo. Po dlouhé době se mi podařilo s někým víc si popovídat. Je to sice v angličtině, ale přesto je fajn, když vám věnuje někdo víc jak čtyři minuty. Chybí mi tu čeština, jsem tu jediná Češka. Člověk si sice všechno vyřídí apod., ale není tu nikdo, kdo by měl náladu a čas na hlubší myšlenky. I teď, když píšu tenhle článek, mám pocit, že se tu s lidmi bavím velmi obecně, skoro všechny rozhovory jsou si podobné.. nic nemůžu rozebrat do většího detailu.. mluvení v cizí řeči prostě omezuje.. ať už jste začátečník, nebo ji ovládáte výborně.

              Na polární záři nemělo cenu čekat, v jednu chvíli jsme ji viděli, ale jen jako mlžný opar. Před půlnocí jsme ještě nahlédli k zamrzlému vodopádu. S pár lidmi jsme šli do ubytovny. Tam jsme my tři.. Tanja, Judith a já zvažovaly.. spát/ nespat. Spánek nakonec zvítězil. Užívám si toho, že mám tak obrovskou postel, Tanja spí nade mnou, nemá tam žádnou zábranu, snad neskončí nakonec u mě. :)

       

Jaro přichází

Ahoj ahoj,
        je to už skoro tři dny, co jsem se vrátila z Laponska a pořád jsem dost mimo realitu. Psaní blogu mi ale pomáhá v tom vyznat se líp ve svých myšlenkách. A pak je tady v Umea už dost teplo..s Katharinou jsme dneska hádaly, jak dlouho tu asi ještě vydrží sníh.. Daly jsme mu tři týdny.. Pokud tedy nepřijde nějaká nečekaná sněhová bouře.
        Novinky z pondělka a ze včerejška shrnu do jednoho odstavce.. Objevila jsem nový o dost levnější obchod než je Coop, díky Mattisovi..  Podnikla jsem tedy velký nákup, koupila si tři kannelbulle (švédské sladké pečivo), Trocadero (to je taky typicky švédské pití.. taková limonáda), a pak hodně chleba. Dala jsem ho i do mrazáku, takže jsem ráda, že mi to vydrží na dlouho. Včera jsem byla vrátit Kubovi batoh, předtím jsem si dala dost práci, abych ho zašila, trochu se uvolnily popruhy, ale už to asi dřív přede mnou někdo spravoval. To byla makačka, ale už jsem dlouho nešila, tak mě to celkem i bavilo. Pak jsem sjela do centra.. nebo spíš kousek k centru, měla jsem s sebou kolo, Anders mi před týdnem poradil obchod, kde by měli mít venku pumpičku. A opravdu tam byla. Podařilo se mi nějak kola napumpovat, kamarád mi říkal, že ideální je, když ta pneumatika nejde skoro zmačknout. Tak jsem to nějak odhadla, snad mi to nějaký čas vydrží. Zvláštní bylo, že na mostě foukal takový vítr, že mi to vůbec nechtělo na kole jet. Od pondělka je tu dost větrno, až dnes se to trochu uklidnilo. Odpoledne jsme měli švédštinu, brali jsme budoucí čas, takže nic nového pro mě. K obědu i k večeři jsme měla mé oblíbené brambory s takovou hořčicovo-koprovou omáčkou a byla v tom ryba. Moc mi to chutnalo, na tohle jídlo mi dal tip Loik, o kterém se ještě určitě v dalším článku rozepíšu. Když jsem na koleji, tak čtu, nyní od autora Harryho Martinsonna.. moc se mi to nelíbilo, samé umírání, pesimismus.. ale když musím, tak musím. Pak jsem taky začala číst povinnou četbu Die Judenbuche, což je super echt schwer =) Jsem ráda, že chápu, o čem je řeč.. jinak je tam spousta neznámých slov. Včera v noci jsem se byla taky podívat na polární záři. Podle předpovědi byla aktivní. Šla jsem až k Nydalasjön a tam už čekalo dalších pět lidí. Cesta tam byla pro mě malou bojovkou, ale u cíle jsem nebyla sama. Před půlnocí jsme ji spatřili, sice né tak silnou, o jaké vám budu ještě vyprávět, ale viděli jsme, jak se pohybuje.. sem tam byly silnější momenty. Procházka v noci se mi líbila, sice jsem trochu vymrzla, ale slivovice mě pak zahřála :)
             Dnes jsem vyrazila v deset s Katharinou na běžky. Zase do Stadsliden, ještě nikdy jsem tam nebyla za světla. Sluníčko má už velkou sílu, na křižovatkách s chodci už nebyl sníh, a tak jsme museli občas zpomalit, abychom na těch kamíncích nespadly. Udělaly jsme prakticky stejné kolečko jako minulé úterý, jelo se krásně, jen občas na cestě leželo jehličí, či větvička, takže jsme sem tam nečekaně zpomalily. Jsem ráda, že jsem si mohla popovídat zas v němčině. Katharina mi říkala, že má dneska noční, vyhovuje jí to, aspoň si užije slunečního svitu a pobytu venku. Tenhle víkend tu měla kamarádku z Německa, tak jely taky na běžky.. k Tavelsjön. Zkusily se taky projet na saních taženými psy, ale měly celkem strach.. Řeka už byla na některých místech v tekutém stavu. Jak to můžou ti průvodci vědět, kde je to ještě bezpečné, a kde už ne??

To je Katharina, píše si taky blog o Švédsku, shodly jsme se na tom, že je to fajné :)

Dřevěný větrný mlýn.. zkoušely jsme, jestli by se dal roztočit, ale nešlo to.

A na závěr hádanka pro všechny.. Co je to??? Viděla jsem to už s Kubou v Carlshemu, ale nikdo neví, k čemu tento koš slouží.. Je to záhada.. Podle nápisů to patří nějaké golfové společnosti.. ale k čemu se tahle věc používá, to fakt nikdo z nás neví..

Jeden a půl dne v Kiruně

Ahój, zdravím vás po delší pauze :)
           Už jsem zase na koleji, v pořádku, nezmrzlá, příjemně unavená a s úžasnými zážitky. Pár si jich budu pamatovat myslím celý život. Psala jsem si papírový deník jen v bodech, nebyl čas, ale jsem ráda, že jsem se k tomu dokopala, teď budu mít to vzpomínání jednodušší. Za těch pět dní, co jsem tu nebyla, tu v Umea roztálo spoustu sněhu, když jsem přijela, nestačila jsem zírat. Chodníky jsou někde dokonce suché, některé silnice jsou totálně rozsolené, třeba tady před mým oknem je taková směska štěrku a ledu. Tráva naštěstí vidět není, takže běžkování si tu ještě nějaké snad užiju. Taky mi je tu zas zima.. a vím proč. Na pokoji v hotelích za polárním kruhem jsme měli horko, někdy až moc. Teď se musím přeorientovat zas na nižší teplotu.
         Během následujících dní se budu snažit napsat něco z mého deníku o Laponsku. Jsou to vlastně jen čtyři dny.. když nepočítám noc v autobuse.. Naše trasa vedla z Umea do Kiruny, do Abiska, a pak do Narviku. Autobus měl ale za sebou už několik set kilometrů, jel totiž až ze Stockholmu. Myslím, že ale velká část naší skupiny byla z Umea.

        
A je Umeå
B je Kiruna
C Abisko
D Narvik

       A ještě jedna zajímavost na začátek.. V Narviku jsem se na rozcestníku dočetla, že na severní pól je to jen 2 407 kilometrů. Byla jsem tak blíž severnímu pólu než domovu. Do Prahy je to z Narviku totiž víc jak 2 800 kilometrů!!
         Z Umea jsme měli odjíždět ve 22.30. Vyrazila jsem víc jak hodinu předem, protože se mi nechtělo utrácet za autobus. Šla jsem pěšky s batohem na zádech, taškou přes ramena a běžkami. Ty mi v ruce poněkud ztěžkly. Byla jsem ráda, že jsem si nechala rezervu a mohla jsem během cesty odpočívat. Na místě, kde jsme měli mít sraz, ještě nikdo nebyl. Tušila jsem, že jsou někteří v restauraci MAX. Mně se ale dovnitř s těmi běžkami jít nechtělo. Čekala jsem venku. Asi za patnáct minut se vynořila skupinka tak dvaceti lidí. Všichni jeli stejným busem z Ålidhemu. Poznala jsem některé lidi ze švédštiny. Chvíli jsme čekali venku, pak nám řekl jediný Švéd, který s námi jel (lídr jedné buddy skupiny), že mluvil s naší průvodkyní a že autobus přijede o půl hodiny později. Všichni jsme se tedy nahrnuli do MAXe, protože venku nám byla zima. Ani jsme si nic neobjednali, ale naštěstí nás nevyhodili. Vedle nás seděla nějaká Švédka, zdála se velmi komunikativní a my jsme brzy poznali proč. Byla opilá. Ještě nikdy jsem neslyšela tak hovorného Švéda, je vidět, že alkohol rozváže jazyk každému. Dvě Němky naproti mně se s ní dost bavily, ale já jsem se snažila na její dotazy neodpovídat a raději jsem navázala hovor s jednou Francouzskou. Ta Švédka se ale chytala každého slova a myslím, že jsme se všichni v duchu modlili, aby už přijel ten autobus.
          Konečně! Podařilo se mi zabrat místo u okýnka. Po chvilce zjišťuji, že autobus je malý, má málo prostoru na nohy.. ou, to bude jízda. I Paul, který seděl vedle mě, si stěžoval. Hned, jak jsme vyrazili, tak nás přivítala naše průvodkyně Marii. Seznámila nás s programem na příští den a taky jsme se zapsali do pokojů, ve kterých jsme v Kiruně spali. Chvilku jsem si povídala s Paulem-v němčině, pochází z Frankfurtu(toho menšího) a studuje psychologii. Říkal, že by se ke mně přidal a mohli bychom vyrazit v Kiruně na běžky.. Pak už zhasli světla v autobuse, a tak jsem se snažila najít polohu, ve které bych mohla usnout. Ale nešlo to. A tak jsem se dívala z okna a pozorovala krajinu. Všude jen les a sníh a tma. Občas jsme míjeli značku pozor na soba ;) Snad nám žádný nevběhne do cesty. Srážky se soby jsou tu dost časté. Pak jsme projížděli menším městem, ale brzo nastala zase tma. Připadala jsem si, že jedu na konec světa..
Přeci jen se mi podařilo opřená o sklo trochu usnout. Byla mi ale trochu zima, okno úplně netěsnilo. Během noci jsme nikde nestavili, čerpací stanice jsou všude zavřené. Měli jsme dva řidiče, kteří se střídali.
              Kolem půl sedmé ráno jsem se "probudila", svítalo, a tak jsem se dívala zas z okénka. A měli jsme štěstí, občas jsme míjeli soba, který se pásl u cesty. Naštěstí ne na cestě. Ani nevím, jestli existuje to spojení pást soby. Je to divný, nikdy jsem to neslyšela :-D Třeba se to tady ve Švédsku ale taky říká..U nás se pasou krávy a koně, tady sobi.. Cesta rychle ubíhala, viděla jsem hory, občas malinký domeček, ale většinou spíš jen divočinu. Před Kirunou už ubývalo jehličnatých stromů. Nakonec zmizely úplně. Nahradily je jen takové malinkaté podivně zkoucené větvičky.. skoro bych tomu neřekla ani strom. Poté, co jsme dorazili do Kiruny, nás čekala snídaně v hotelu. Dala jsem si müsli, bílý jogurt a po dlouhé době jsem pila džus. Pak mi to nedalo a ochutnala jsem i něco slaného. Už jsem si celkem zvykla na to to kombinovat.

 Náš hotel nedaleko centra

              Spousta lidí měla zamluvené Combi tour- jízda na saních tažených psy.. a taky jízdu na skútru. Byli jsme asi jen tři, co na to nešli. S první skupinou jsem se vydala na prohlídku městem. Nejdřív jsme navštívili kostel, nejkrásnější stavbu ve Švédsku.

         Uvnitř je úžasné teplo, kostel je dřevěný, pozadí oltáře tvoří samský obraz. 

      

Pak jsme se podívali na radnici, která sloužila trochu jako muzeum. Zvenčí moc hezká nebyla, byla postavená z materiálu, který se tu vytěžil. Uvnitř byly umístěny stojany s informacemi o plánování výstavby města, staré i novější fotografie a různé malby. Kiruna je poměrně nové město, vznikla kolem roku 1900 a hlavní důvod pro výstavbu byla těžba železné rudy. Nyní je víc jak polovina města obehnána lomy. Aspoň tak mi to připadá.. Právě vinou těžby se město propadá. A tak bude muset být v nejbližší době přestěhované. Hlavně centrum tedy. Nektěré budovy budou zbourány úplně a jiné.. jako třeba kostel, se musí přestěhovat. Nedokážu si to vůbec představit, ale je to asi dost nutné. Když jsem se později sama procházela městem, poznala jsem, že část je o hodně nižší.. půda se propadá.

To dole je radnice

            Nakonec jsme zamířili na náměstí, Marii nám ukázala , kde najdeme supermarket a taky turistické infocentrum. Na náměstí je obrovské parkoviště, pak taky hodiny a zvláštní paneláky. Já s Paulem jsme zamířili hned do infocentra. Odpojili jsme se od skupiny. Chtěli jsme zjistit, kde se tu dá běžkovat a za kolik se tu dají půjčit běžky. Já měla své vlastní z domova (jako jediná z naší skupiny 53 lidí), Pavel si je musel půjčit. V infocentru byli velmi ochotní, půjčovné nestálo zas tak moc, a tak jsme se vrátili na otočku do hotelu, tam jsem se přezula a mohli jsme vyrazit. Chvíli trvalo, než jsme našli tu trať. V hotelu, kde nebyla ani noha, si Paul půjčil běžky, říkal, že na nich už dlouho nestál, jen na sjezdovkách. Jeli jsme tedy pomalu a já byla kupodivu vpředu a vedla. Vylezli jsme na kopeček, ale za pár metrů jsme narazili na závody se psy. Sjela jsem se zeptat jedné Švédky, jestli tam je ještě nějaká jiná trasa. Dalo se to objet, ale vzhledem k tomu, že Paul si moc nevěřil, jsme se vrátili a vydali se jinou trasou za ten hotel. Bohužel nás ale potkala smůla. Tedy Paula hlavně. Chudák, jak jsme sjížděli ten kopeček, spadl a v botě se mu nějak vzpříčil palec. Asi za 300 metrů ho začal dost cítit, a tak jsme zastavili u jedné chaty. Zkoumali jsme, jestli je zlomený, ale naštěstí nebyl. Mohl s ním hýbat, ale chození bylo bolestivé. Myslím, že je to hlavně vina toho vázání, takovéto novější pevné vám nedovolí špičkou vůbec pohybovat a když spadnete přímo na nos, špička boty se neohne a prst se může tak dost dobře zlomit. Nu museli jsme se nakonec vrátit. Měli jsme strach, jestli Paulovi vrátí nějaké peníze. Příjemně nás překvapili, že Paulovi vrátili celou částku zpět. Pomalu jsme se vydali směrem k hotelu.
            Dala jsem si toasty a čaj, a pak hned vyrazila na procházku. Na velkou procházku tedy. Venku jsem byla přes čtyři hodiny. Ostatní byli buď na Combi tour, nebo kdoví kde. Zašla jsem nejdřív opět do infocentra, abych si  koupila nějaké pohledy. Pak jsem s mapou v ruce poznávala parky a domy a vůbec všechno, co se dalo :) Hlavně ty parky jsem chtěla obejít všechny(moc jich tam stejně nebylo).. nakonec se mi to až na pár výjimek podařilo.

Největší náměstí v Kiruně

Připomínají vám něco ty balkony? Pokud se vám vybavil v hlavě výtah, jste na správné cestě.. Původně byly tyhle paneláky totiž postavené pro horníky. Teď tam žijí asi zdaleka nejen horníci, ty balkony doteď připomínají staré časy..

Teď pár fotek z procházky.. začátek se mi líbil nejvíc, dostala jsem se do třech parků, procházet jimi bylo občas těžké, všude ležely haldy sněhu a nikdy jste nevěděli, jak moc se proboříte :) 

Doly, ty jsou vidět snad skoro všude..

Jo a ještě tři památníčky.. zvláštní, že v Narviku jich bylo k vidění taky celkem dost, někdy jsou dost malé, ani nevím, proč mě to k nim vždycky tak táhne.. nemůžu odolat, vždycky k nim dojdu a přečtu si, co je tam napsáno..

Vzadu vidíte raketu, Kiruna je totiž centrum vesmírného výzkumu ve Švédsku a je tu taky odpalovací rampa pro vypouštění jakýchsi strojů do vesmíru.

Gruvstadsparken.. tady je vidět, jak se Kiruna propadá.

V jednom parku jsem narazila na dobové fotky.. z časů když se Kiruna stavěla, první novorozenec v Kiruně apod. Zajímavé, že jsou fotky umístěné takhle venku v tak velké podobě.

             

 Pod sněhem jsem taky rozpoznala staré saně..

Mechový design :)

Prostředek procházky byl takový smradlavý a nic moc. Dala jsem si totiž za cíl dorazit až k jezeru jménem Ala Lombolo. Myslela jsem si, že by to mohlo být pěkné místo, ale když jsem tam konečně došla, byla jsem trochu zklamaná. Cesta tam vedla podél velké silnice, navíc jsem měla pořád výhled na ty doly. Začalo sněžit. 

Jezero bylo obrovské, ale nikde nikdo, ani žádná trasa tam nebyla.. jen jedna malá tabule. Tady vidíte taky to podivné křoví..

Vydala jsem se na zpáteční cestu k centru, tam jsem si užívala barevných baráčků. V jakém domě byste chtěli bydlet?

Vydala jsem se takovou oklikou ještě přes jeden park, ten byl celý pod sněhem, a tak jsem jen nakoukla na začátek. Trochu jsem si to prodloužila a zdolala tuhle sjezdovku, která byla na vlastní nebezpečí..

Oukej, taky bych se vám mohla víc ukázat.. tady mě máte při výstupu, je to dopředu připravené, zkusila jsem samospoušť.

A poslední fotka po výstupu..

Ušla jsem hezkých pár kilometrů.. bolely mě dost nohy, ale za to poznávání to určitě stálo. Trochu se mi klepe ruka, ale tak orientačně to stačí.

Z Kiruny mám dojem takový: průmyslové město se spoustou aut.. město na konci světa, město neměsto. Co se mi líbilo asi nejvíc, byly domečky, úžasná architektura, barvy a tvary..to se mi líbí v celém Švédsku.

Večer po jídle jsem pročítala mapy a letáčky, které jsme nasbírala v infocentru. V devět jsme šli do Scandicu do hospody. Poprvé, co jsem tady, jsem navštivila něco takového. Povídala jsem si tam jen s Tanjou, o našich domovech, o čajovnách.. Pila tam asi nejdražší pivo ve svém životě(za 50 SEK). Mělo jablkovou příchuť a bylo dost sladké. V půl jedenácté jsem se rozloučila a šla na hotel. Samozřejmě ne tou nejkratší cestou, v té vánici jsem ale určitě nebyla sama, kdo bloudil. Naštěstí náš hotel není daleko. Usínám s myšlenkou na Sojku, na rukách mi voněl krém, který mi dala k Vánocům.. :-)

Tak to byl první den.. pochybuju, že to někdo dočetl až do konce..  Kdyby tu někdo takový přece jen byl, doufám, že se moc nenudil. A i kdyby, tak je mi to vlastně jedno, přeci jen si píšu blog především pro sebe, abych měla ve stáří na co vzpomínat ;)