Aničky a Ondry zimní cesta do Švédska

         Když si čtu poslední článek na tomto blogu, musím se pousmát. Závěrem píši, že má příští návštěva mého milovaného Švédska bude stoprocentně v létě. Opak je přitom pravdou. Ve skutečnosti jsem se vydala oprášit své vzpomínky v tom nejstudenějším období, co existuje. Ne, nechtěla jsem už dále čekat a naši cestu odkládat na jindy. Zima je přeci taky krásná. A jak nejlépe přiblížit svému milému manželovi můj dřívější pobyt ve Švédsku, než když se do něj vydáme právě v zimě? Vždyť do Umeå jsem přiletěla před deseti lety v lednu. Tak proč ukazovat Švédsko v létě, když ho vlastně takové ani pořádně neznám?

        V prosinci se mi podařilo narazit na letenky z Prahy do Göteborgu za pusu. To vlastně o naší cestě rozhodlo. Ve Švédsku jsme byli od neděle 30. ledna do neděle 6. února. Chtěla bych se tu podělit o zápisky ze svého deníku, který jsem hned týden po našem příjezdu začala sepisovat. Odnesli jsme si spoustu zážitků. Já jsem prožila hned dvojí vzpomínání. Jednou přímo během našeho výletu ve Švédsku, podruhé, když jsem psala tento deník. :-) Přeji hezké čtení!

--------------------------------------------------------

 

30. ledna

                         Odlétali jsme z Prahy Ryanairem v 15:30 hodin. Odjezd byl bohužel v nervech, neb můj milý až do 13:15 hodin dodělával nějaké věci do práce. Bohužel mu přesně v tom momentě, kdy jsme měli už odcházet, přestal pracovat počítat. Hrůza! Jídlo do sebe rychle naházel a jelo se. Autobus nám ujel přímo před nosem, ale našli jsme alternativu, která jede z Hlavního nádraží. Jaký šok pro nás byl, když jsme zjistili, že tento spoj neuznává běžné pražské jízdné, ale účtuje si přirážku 100 Kč za každou osobu.  Bohužel jsme neměli už čas jet jiným (normálním) spojem, protože by nám letadlo nejspíš uletělo. A tak jsme zaplatili nehorázně drahou jízdenku a řekli jsme si, že je to prostě taková malá příprava na švédské ceny.

                       Kontrolou jsme prošli bez problémů a dokonce jsme měli štěstí, že letadlo nebylo plně obsazené, takže jsme si mohli sednout s Ondrou nakonec vedle sebe.  Let trval asi hodinu a čtyřicet minut. Když jsme přilétali do Göteborgu, právě se stmívalo. Než jsme vylezli z letiště, byla už tma. V letištní hale nebylo skoro ani živáčka, což nás trochu překvapilo. Šli jsme zjistit, jak se tu kupuje lístek na Flygbuss, který nás zaveze do centra. Nakonec jsme si koupili zpáteční jízdenku přes internet, vyšlo nás to nejlevněji. I tak to pro nás bylo dost drahé, zpáteční jízdenka pro jednu osobu stála 238 SEK. Zaplatili jsme tedy za cestu do centra a zpět mnohem víc než za naše letenky. To je zvláštní, že? Jsme také udiveni, že tu nikdo nenosí roušky. Není to tu nakázané a nikoho do toho nenutí. Jsme rádi, že můžeme konečně volně dýchat. 

               Cesta do centra Göteborgu trvala asi 40 minut, rozhodli jsme se, že půjdeme k našemu hostiteli z Airbnb pěšky. Předtím jsme se ale museli stavit na nádraží, kde Ondra obhlížel zaparkované vlaky. Rozběhl se dopředu k lokomotivě a vůbec se za mnou ani neohlédnul. Byl tak nadšený! :-D Zjistila jsem, že stojíme přímo u vlaku do Umeå, kterým pojedeme pozítří i my. 

         Ondra navigoval podle mapy.cz. Počasí bylo podobné tomu našemu v Čechách, ale nefoukal tu naštěstí žádný vítr. Zjistili jsme, že se poblíž domu nachází i supermarket Willi:s, tak jsme zamířili nejdřív tam. Byla jsem nadšená, když jsem objevila čaj s příchutí masaly. Po něm se mi tolik stýskalo… Koupili jsme si chleba, sýr a pršut, abychom si mohli dělat svačiny. Ondra vybral tak tenoučké plátky pršutu, že nám vyšly na celý týden. Cenově se to velké balení fakt vyplatilo. Už v supermarketu se nám stalo menší fó pa, když jsme nevěděli, jak se zachází se samoobslužnou pokladnou. Pak nám ale pomohl místní pracovník, který zjistil, že stroj nefunguje. Další nezvyk pro nás byl zvonek u vchodu do Pirehova domu. Na zvonku nebyla žádná jména, pouze malá obrazovka a tlačítka. Museli jsme vchod obejít i z druhé strany, pak jsme se vrátili na původní místo a já konečně zjistila, že se musí pomocí tlačítek jméno nejdříve vyhledat. Měli jsme pocit, jak kdybychom přišli z Marsu. :-) Pireh nám otevřel a my jsme se vydali po schodech nahoru, Pireh bydlí v prvním patře, tak jsme to hned rychle našli.

             Náš hostitel nám ukázal celý byt a nabídl nám, abychom ochutnali polévku, kterou uvařil. Chutnala nám, i když já jsem si musela zvyknout na to, že je dost pálivá. Pireh pochází z Íránu, ale Švédsko je jeho domov. Bydlí totiž ve Švédsku už 34 let. Se svou rodinou je pořád v kontaktu a dokonce od nich dostává zajímavé pochutiny. Pracuje v Göteborgu jako policista a zaměřuje se na trestné činy spojené s drogami. Vyprávěl nám jednu otřesnou příhodu, která se mu stala. Byl na stopě jednomu gangu, který převáže drogy z Íránu do Švédska. Dopadlo to vlastně dobře, hlavní aktéři byli lapeni a jsou ve vězení, ale nechtějte slyšet všechny podrobnosti. Já jsem poté myslela, že budu mít špatné sny. Ufff. Toto povolání není pro každého.

My jsme zase Pirehovi ukazovali fotky našeho domu a vyprávěli jsme mu o vesnici, kde bydlíme. Moc se mu domeček líbil a říkal, ať o něj pečujeme a zvelebujeme ho a za žádnou cenu ho nikomu nedáme. Tady ve Švédsku je prý vlastní bydlení hodně drahé a málokdo na něj má. Většinu bytů prý vlastní stát. (Později nám ale tvrdili Anders s Gunillou v Uppsale trochu něco jiného…) My jsme s Ondrou byli překvapeni, jak je to tu v bytě všechno čisté a nezničené, jako by se sem teprve před pár dny někdo nastěhoval. Inu Pireh tu neměl žádná zvířata a ani děti. Jeho dcera prý studuje v Kodani a někdy ho jezdí navštívit. Ondra si pochvaloval, že tu všichni mají dřevěná okna. Žádné plasťáky jako u nás v ČR. Bylo mu ale s podivem, že tu nikdo nemá závěsy. Viděli jsme všem tedy dovnitř… někomu dokonce až do ledničky! :-D Asi to tu nikdo neřeší, ba dokonce jsou na to možná i hrdí. Spousta lidí má v oknech zapnuté lampičky jako dekorace. My se v Česku snažíme šetřit energii, co to jde, ale tady je to úplně jiné. Vypadá to sice hezky, ale říkáme si, jak to tu mají s cenou elektřiny. Zdalipak tu taky mají krizi. Bavíme se s Pirehem asi do jedenácti do noci, ale jsme už dost unavení, a tak se svalíme do měkoučkých peřin a hned usneme.

31. února

         Probudili jsme se trochu pozdě, byli jsme z předešlého dne hodně unavení, Ondrovi taky navíc dala zabrat práce. Posnídali jsme müsli s mlékem a dali jsme si k tomu čaj a kávu.  Udělali jsme si na oběd obložené chleby a uvařili si do termosky čaj. Počasí bylo celkem pěkné, svítilo sluníčko a nebyla ani taková zima. Vydali jsme se nejdřív na vyhlídku k pevnosti Skansen kronan, kde se konají různé akce. Vnitřek byl zavřený, park se mi líbil. Nakoukli jsme cestou i do kostela Fredriks kyrka, kde bylo úžasné teplo. Vlastně všechny kostely, které jsme tu ve Švédsku navštívili, byly krásně vyhřáté.  Zamířili jsme ke kanálu přímo do centra. Kolem nás projížděly modré šaliny a to bylo něco pro Ondru. Zjistil, že tu mají tři druhy šalin, staré, staronové a nové. Prý se ty staronové renovovaly v Ostravě. Nikomu tu nevadí, že mají vagony dva typy dveří, jedny vysouvací a druhé srolovací. Prý to Švédové neřeší, to jen u nás jsme pořád s něčím nespokojení. Mně se nejvíc líbil ten typ staronových tramvají. Byli jsme překvapeni, že jich tu jezdí opravdu hodně. Cestující se asi moc dlouho nenačekají na zastávkách, spoje tu mají asi dost krátké intervaly. 

            Nakoukli jsme ještě do dvou kostelů, z nichž jeden byl Göteborgs domkyrka. Škoda, že se nedalo jít nahoru na věž, určitě musel být ze shora hezký výhled. Centrem města prochází dva vodní kanály. V jednom byla voda kompletně zamrzlá, nejspíš kvůli jeho přepažení. Přilehlý park se totiž renovoval. Líbilo se mi srdíčko na mostě, byla to o dost větší varianta srdíčka v Umeå. Na srdíčku stálo napsáno: Zde bije už 400 let srdce Göteborgu. :-) Vyfotili jsme se tu a zamířili jsme dál. Není tu úplně klasické hlavní náměstí, jako jsme zvyklí ve spoustě městech. Je tu hodně ulic, obchodů, menších uliček a taky jedno nákupní centrum. I když takové jedno z větších náměstí je vlastně Gustaf Adolfs Torg se sochou Gustava Adolfa II. Zde se nachází taky göteborská radnice. Navštívili jsme infocentrum, kde jsme si vzali mapu města a nějaké brožurky. 

 

 

 

               Četla jsem si jeden letáček a psali v něm o vyhlídkových místech ve městě. Nejvíc mě zaujala vyhlídka Götheborgsutkiken, která ležela kousek od přístavu. Málem jsme se k ní však nedostali. Všude kolem je totiž jedno velké staveniště. Bourá se tu starý most a staví tu nové silnice. Museli jsme se vymotat mezi lešením a bariérami. Nakonec jsme se ale úspěšně dostali až k zakotveným lodím. V dáli se tyčila podivná bíločervená stavba a mně došlo, že se jedná o tu naši vyhlídku. Začalo trochu přituhovat. Líbilo se mi, že jsme tu byli skoro sami. Prohlíželi jsme si lodě se švédskými vlaječkami. Je tu i velké parkoviště postavené na pontonu. Mezi novými domy tu sedělo na lavičce obrovské růžové prase.  Hned jsem ho vyfotila pro Jirku.

 

                   Zjistila jsem, že vstupné na vyhlídku stojí 50 SEK na osobu. Rozhodli jsme se vyjet nahoru. Paní nám přivolala výtah a my se ocitli během pár sekund skoro v oblacích. Nahoře na vyhlídce jsme byli s mým milým opět sami. Vychytali jsme to tak akorát, protože za chvilku zacházelo sluníčko a začalo se pomalu stmívat. Město jsme měli jako na dlani. Až když jsme byli teď tak vysoko, zjistili jsme, jak je to staveniště obrovské. Na druhé straně řeky Göta stálo hodně průmyslových budov. Líbilo se mi, že vnitřek vyhlídky byl prosklený, že sem nefoukalo. Zároveň tu byla malá okýnka, která jste si mohli otevřít a podívat se ven, případně z nich i fotit. My jsme si tu dali pozdní oběd a relaxovali jsme. Bylo to hodování s opravdu luxusním výhledem. Před 16. hodinou jsme sjeli výtahem opět dolů, protože vyhlídka se brzy uzavírala. Chtěli jsme se podívat ještě k budově, kde se konají rybí trhy. Vypadá jako kostel, říká se jí Feskekorka. Cestou jsme nahlédli do dvou secondhandů, ale vůbec mě tam v nich nic nezaujalo. Na třetí sekáč jsme narazili úplně náhodou při cestě k rybárně. Tady prodávali dokonce i knížky z druhé ruky. Našla jsem tam několik titulů, které jsem dokonce četla. Např. Små citroner gulla, Man som heter Ove. Podrobně jsem si prohlédla všechny police s knihami a nakonec jsem si vybrala dvě knížky. Nejsou to žádné detektivky, ale spíš oddychové čtení.

 

 

 

 

 

 

              Když jsme dorazili k Feskekorce, byli jsme zklamaní. Koná se tu rekonstrukce. Dočetli jsme se, že už započala v roce 2020, tak se docela táhne. Vyfotili jsme si to tu aspoň zvenku, mně zaujaly sochy rybářů a psíka, který žebral od nich ryby. Vydali jsme se přes park zpět k našemu ubytování u Pireha. Pireh byl doma, říkal mi, že má v pondělí a v úterý teď volno a že pracuje o víkendu. Cítila jsem, jak mu září oči, když spolu mluvíme švédsky. Trochu ho to překvapilo. Je mu dobře rozumět, jako ostatně skoro všem lidem, kteří nejsou úplně rodilí Švédi. Když byl ale Ondra s námi, samozřejmě jsme přešli do angličtiny. Vyprávěli jsme Pirehovi, co všechno jsme navštívili. Byli jsme ještě najedení toastů z pozdního oběda, tak jsme ani nic nepovečeřeli. Já jsem si udělala masalový čaj. Ondra pil Trocadero, chtěla jsem, aby taky ochutnal místní švédskou limonádu, kterou u nás nemáme. Zítra se určitě půjdeme podívat do Volvo muzea. Chtěli jsme se taky svést nějakou šalinou, našli jsme si na internetu, že jede jedna přímo k fjordu. Pireh zjistil, že mi chutná jeho čokoláda, tak mi ji celou koupil, když byl na nákupu. Je to ta nejobyčejnější čokoláda na vaření, ale moc mi chutnala! Udělali jsme si hezký večer, máme tak útulný pokojík, měkoučké peřiny, není tu moc nábytku, ale jsou tu tlumené lampičky. V jednoduchosti je krása. Vedle je navíc šatna, což nám připomnělo trochu Lešenskou, jen s tím rozdílem, že v této šatně nejsou žádná okna.

 

 

1. února

                              Probudili jsme se trochu dříve než předešlý den. Pireh ještě spal, slyšela jsem, jak chrápe v obýváku. Posnídali jsme opět müsli, a když se Pireh probudil, nabídnul nám sušené pecičky z granátového jablka, které jí v Íránu jako pochutinu. Dali jsme si je trochu do müsli. Byly celkem nakyslé. Kolem 11. hodiny jsme se rozloučili s Pirehem, vzali si všechny svoje věci a vydali jsme se na nejbližší tramvajovou zastávku. Koupila jsem pro nás oba v trafice dvě celodenní jízdenky, byla jsem hrdá na to, že jsem nákup zvládla ve švédštině. Jeli jsme tou novou tramvají až úplně na konečnou. Začaly poletovat vločky a během pár minut se chumelilo jako v pohádce. V Saltholmen už bylo všechno bílé. Vyšli jsme cestičkou podél parkoviště, a pak lesem na vyhlídku, odkud mělo být vidět moře a přístav. Jenže jsme toho díky mlze a sněžení moc nespatřili. Šla jsem ke skalce, kde měla být schovaná keška. Prodírala jsem se mezi stromy, docela to i klouzalo. Prohledala jsem všechny díry, obrátila všechny podezřelé kameny, ale keška nikde. Několikrát jsem svoje hledání zopakovala, ale bezvýsledně. Ondra kolem pobíhal a fotil. Když jsem se k němu vrátila, byl zachumelený jako sněhulák. Naposledy jsme se tu rozhlédli. V létě to tu musí být moc příjemné a určitě se tu dá i koupat v moři. Teď jsme se vydali pomalu zasněženou cestičkou dolů zpět k přístavu a konečně zastávky tramvaje č. 11. Šli jsme se podívat k lodím v přístavu a zjistili jsme, že odtud jezdí spoje na nedaleké ostrovy. Jen v čekárně sedělo pár lidí, jinak tu nebylo ani živáčka. Ta tramvaj určitě slouží hlavně lidem, kteří potřebují přestoupit na trajekt, tedy pendlerům, co bydlí na ostrově a jezdí do Göteborgu do práce. 

s naším milým hostitelem

 

 

                   Ondra si vyfotil na zastávce tramvaj, počkali jsme na další spoj, což byla ta středně stará tramvaj, co se renovovala v Ostravě. Chtěli jsme se podívat nyní do Volvo muzea. Bohužel se toto muzeum nachází na okraji města, v průmyslové části, kde leží taky fabrika. Dostat se k muzeu nebylo tedy vůbec jednoduché. Ondra ve své aplikaci na mobilu našel, že bychom měli přestoupit na autobus na zastávce Göteborg Kungssten. Našli jsme dokonce nástupiště G, autobus Lilla však jel až za půl hodiny. Napadlo nás vzít si jiný spoj, ale když autobus zaklapnul dveře, zjistili jsme, že jedeme asi špatně. Vystoupili jsme na další zastávce Bergkristallgatan. I tady jezdil autobus Lilla, ale byli jsme zmatení. Ta aplikace ukazovala pokaždé něco jiného.  Zkoumaly jsme zastávky v obou dvou směrech, ale nebyli jsme z toho moudří. Ondra byl hrozně naštvaný. Nakonec jsme nastoupili v jednom směru (samozřejmě, že v tom špatném) a skončili jsme na autobusovém nádraží Frölunda Torg. Museli jsme tedy čekat dalších 25 minut na správný spoj Lilla busu. Aspoň, že jsme se mohli schovat do tepla a Ondra našel zásuvku, kde si mohl dobít baterii do foťáku. Byl ale stále dost rozezlený. Já jsem si říkala, že jsme udělali dobře s tou celodenní jízdenkou. Kupovat si jednotlivé jízdy by se nám určitě nevyplatilo.

                      Konečně jsme byli ve správném busu, bohužel jsme ztratili celkem dost času. Přejeli jsme obrovský most přes řeku a vystoupili jsme na zastávce Sörredsmotet. Zbytek cesty, asi 2 kilometry, jsme došli pěšky. Byli jsme rádi, že jsme muzeum našli. Konečně jsme mohli vydechnout. Na prohlídku nám zbývalo asi jen 2,5 hodiny, ale určitě se návštěva i to martyrium kolem cesty sem vyplatily.

                 Přečetli jsme si tu o zakladatelích firmy Volvo, o prvních vozidlech, která tu byla i vystavena. Muzeum je opravdu veliké, mně se nejvíc líbila z roku 1935, především se mi líbilo bordó autíčko, pak červený kabriolet, ve kterém seděla nějaká blondýna, a také Volvo Amazon kombi, které se dalo uzpůsobit i na spaní, případně pro převoz nákladu. Zvláštní byla auta s proskleným kufrem. To by si dnes asi nikdo moc nelajznul, protože to je určitě lákadlo pro zloděje. Moderní auta a závodní speciály jsme si prohlídli jen zběžně, ty nás tak nezajímaly. Mně se líbilo, že jsem mohla nasednout do požárního auta a Ondra mě v něm vyfotil. Taky se mi líbil modrožlutý školní autobus. Úplně na konci muzea měli auto celé složené z lega a obří ošklivý, ale prý nejekologičtější autobus. Vypadal jako žába. Ondra chtěl vyfotit u jednoho nákladního auta, ale když mě hledal, tak zakopnul o nějakou bariéru a pěkně se odřel. Muselo to bolet, ale naštěstí si nic nezlomil, to by byla docela kuriozita. Odnesl si kromě fotek na muzeum tedy ale i jinou památku. Na autobusové zastávce jsem mu aspoň na odřenou ruku dala náplast. 

 

 

 

 

                   Cesta zpátky do centra už proběhla bez problémů. Na přestupu jsme zase jeli staronovou tramvají. Měli jsme ještě čas, tak jsme šli vrátit prázdnou lahev (tady  se vrací i plastové lahve a plechovky), koupili jsme si v Burger kingu dva hambáče a šli jsme čekat na nádraží, až nás pustí do vlaku do Umeå. Hamburgr do mě zahučel jedna dvě. Bylo ho ale málo, dali jsme si ve vlaku ještě i obložený chleba. Říkali jsme si, jak tu budeme spát, bylo nás v kupé totiž původně šest lidí, ale pak jsme zjistili, že se tu spí ve třech patrech. Ti lidé, co měli být úplně nahoře, nakonec našli lepší místa, tak se přesunuli. My jsme zůstali v kupé s jedním tlustším postarším chlápkem a s jedním studentem. Doufali jsme, že ten chlápek nebude spát nahoře, neb bylo na tom lehátku napsané, že unese jen dvě stě kilo. Ale naštěstí oba dva spali dole a my s Ondrou zabrali lehátka uprostřed. Povlékli jsme postele a hurá spát. S Ondrou jsme se na sebe usmívali. Leželi jsme přímo naproti sobě. Občas jsem se mrkla z okna, jestli neuvidím něco zajímavého, ale většinou byla všude široširá tma. 

 

2. února

              Probudila jsem se ještě předtím, než mi zazvonil budík, za což jsem byla ráda, protože jsem nechtěla vzbudit ostatní spáče. Když jsem se podívala z okna, už svítalo.  Bylo krátce před osmou hodinou. Pohled na zasněženou krajinu a nekonečné lesy mě rozradostnil. Moc jsem se těšila, až dorazíme do Umeå. Došli jsme si na záchod vyčistit zuby a sbalili jsme si všechny věci. Vystupovali jsme totiž už na prvním nádraží v Umeå, na Umeå Östra. Ostatní ještě spali, ačkoliv konečná stanice se i pro ně velmi blížila. Když jsme vystoupili z vlaku, dýchnul na nás ledový vzduch. Z oblohy padaly malé stříbrné kousky. Jakoby nás Umeå vítala a házela na nás místo okvětních plátků sněhové vločky. Vyšli jsme ze zbrusu nové prosklené nádražní haly. Čekali jsme chviličku před vchodem, když tu se v dáli objevila Mareike, má tehdejší učitelka německé literatury. Šla nás vyzvednout a doprovodit na naše ubytování. Původně jsme měli bydlet u Mareike doma, ale vzhledem k tomu, že má v rodině někoho z ohrožené skupiny lidí, pro které by mohl být kovid rizikový(i když my jsme v tuto dobu měli docela čerstvě po kovidu, tak jsme byli určitě čistí), rozhodla se nás ubytovat v hostinském pokoji, který je hned o roh dál.

                          Na chodnících to pěkně klouzalo, Mareike nám říkala, že tu poslední dobou byly velké rozdíly teplot, že sníh začal tát, pak ale zase mrzlo, takže je tu pěkné náledí. Náš pokojíček jsme mohli obývat až od dvanácti hodin, ale záchod a kuchyňku jsme mohli užívat už od rána. Překvapením pro nás bylo, že jsme tu nebyli sami. Postarší pár si tu zrovna připravoval snídani. Dozvěděli jsme se, že tu bydlí opodál, ale že právě probíhá renovace jejich bytu, tak v něm nemohou pobývat. Pronajali si tedy pokoj číslo dva, my měli jedničku. Mareike nám nachystala povlečení, ručníky a taky něco k snídani. Nezapomněla přidat plastové nádobí a lžičky s příborem, protože v kuchyni byla většina šuplíků zamčena. Tady je normálně zvykem, že si hosté vozí svoje povlečení a ručníky sami. Stejně tak úklid je na nich. Zato je cena za přespání mnohem přátelštější. Moc jsme Mareike děkovali. Říkala nám, že musí teď zpátky, protože má online výuku až do večera. Většinou vyučuje z domova, je to pro ni vlastně i pohodlnější. Domluvili jsme se, že si zítra napíšeme a odpoledne se potkáme. V kuchyni jsme se s tím druhým párem domluvili, kde kdo bude sedět a pán nám dokonce obstaral dvě židličky. K radosti nám stačil jen horký čaj, kafe, chleba a müsli. Nic jiného jsme nepotřebovali. Přebalili jsme si nejnutnější věci do jednoho batohu a vydali jsme se na průzkum.

                       Venku stále hustě sněžilo, centrum bylo od bytu kousíček. Nejdříve jsme zamířili k červenému kostelu Umeå stads kyrka. Vypadal úplně stejně jako dřív. Zkusili jsme vzít za kliku a hurá, kostel měl otevřeno. Hned na nás dýchly teplíčko a vůně dřeva. Byli jsme tu úplně sami. Moc se nám tu líbilo, ze dřeva vyřezávané sochy, varhany… dokonce jsme mohli vystoupit nahoru po schodech na kůr. To by normálně u nás v Česku skoro nikde nešlo. Tady jsme se dostali až přímo k varhanám. Byl to zvláštní pocit. Ondra říkal, že navzdory tomu, že výzdoba kostela je celkem novodobá, tak vypadá moc hezky. Zjistili jsme, že tu je i hned vedle obrovská místnost, nejspíš komunitní centrum pro návštěvníky kostela. Jsou tu i hračky pro děti, kuchyňka, stolky a židle. Vypadá to tu moc útulně. Za velikými okny jsme viděli zamrzlou řeku, most, všechno kolem bylo pokryté sněhem jak v pohádce. Vyšli jsme opět ven do zimy a vydali se kousek podél řeky. Vzpomínám na to, když jsem v Tegu tenkrát před deseti lety na jaře seděla na protějším břehu na louce a četla si knížku. To už snad není ani pravda!

 

 

 

 

 

                       Zamířili jsme do centra a já zjistila, že tu postavili nový hotel kousek od radnice. Radnice Umeå stadshuset vypadá pořád stejně, dokonce i bronzová socha muže, který před ní stojí, nezmizela. Napravo proti radnici přibyly nové nadstavby, které se nám obě vůbec nelíbily.  Jak někdo mohl něco takového dovolit? Nejspíš tu jsou nové byty. Vydali jsme se po ulici Rådhusesplanaden k nádraží a Ondra dostal nápad navštívit Systembolaget, obchod s alkoholem. Já jsem v něm vlastně nikdy ještě nebyla, nějak mě nenapadlo tam jít, když vím, že alkohol je ve Švédsku hrozně drahý. Ondra se chtěl podívat, jaký český alkohol tu prodávají. Nenarazili jsme tu ani na jedno české víno. Zato českého piva tu mají dost. Nenašli jsme ani slivovici, či Becherovku, tak nás to potěšilo. Koupili jsme si dvě plechovky místního piva. Jedno mělo dokonce v názvu „Umeå“. V obchodě byl moc milý prodavač, který nás považoval za Němce. Moc se divil, že jsme z Česka. 

 

 

                     Chtěli jsme zajít do místního turistického infocentra, ale když jsme došli k oné budově, zjistili jsme, že ho zrušili. Místo toho tu sídlí nějaká společnost pro seniory. Podívala jsem se tedy na internet a zjistila jsem, že je infocentrum od loňského roku zavřené. Vše si prý mohou turisté najít na internetu. To si ale nemyslím. Není nad osobní kontakt s někým, kdo vám umí poradit. Moc mě to mrzelo, že ho zrušili. Jediné pohledy jsme zatím našli v knihkupectví, ale nakonec jsme si ani jeden nekoupili. Pokračovali jsme směrem k nádraží. Pořád jsem hledala obrovské srdce, které dřív stálo uprostřed  Rådhusesplanaden. Jenže po něm jako by se slehla zem. Přitom to srdce je jedním ze znaků města. Došli jsme až na nádraží a já ho spatřila! Hned vedle nádražní budovy stálo na betonovém podstavci ono srdce. Takže ho tedy přesunuli sem! Jsem ráda, že nezmizelo. Hned jsme se s ním vyfotili. Ondra prozkoumal nádraží a zdejší vlak, který čekal na čas odjezdu. Mrzlo, až praštilo. Vytáhli jsme termosku s čajem, abychom se trochu zahřáli. Mým dalším přáním bylo navštívit adresu Hemvägen 3, kde jsem v minulosti našla prvních pár dní útočiště u Anderse a Gunilly. Prošli jsme podchodem a já hledala zelený domek s brankou. Našla jsem ho! Myslím, že ani tady se nic nezměnilo. Ani vikýře, z nichž dva páry tenkrát patřily Andersovi a Gunille. V jednom z nich byla dřív Andersova pracovna, v které jsem tenkrát přespávala na lehátku. Tady mě tehdy oba dva přivítali a zde jsme je byly taky přes 8 lety navštívit s mou mamkou. To už jsme věděli, že se ten rok budou stěhovat do Uppsaly.  Ondra mě tu vyfotil.

 

 

 

                   Vydali jsme se ulicí Hemvägen k dalšímu podchodu. Vím, že jsem tudy jezdila občas na kole. Sluníčko na pár minut vykouklo zpod mraků, ale svítilo hodně zastřeně. Mířili jsme směrem k našemu ubytování. Chtěli jsme si dát horkou polévku k obědu. Cestou jsme narazili v okně na zrzavo-bílou kočičku, která byla velmi zvědavá.  Moc se nám líbila. Připadala mi mnohem větší a víc chlupatější než naše Rozárka. Když jsme dorazili k našemu hostinskému pokoji, zjistili jsme, že čip už funguje. Dali jsme si tedy všechny věci dovnitř a trochu jsme si vybalili. Polévka opravdu bodla, ale Ondra si pak lehnul do postele a málem usnul. Hnala jsem ho opět ven, dokud máme světlo. Chtěla jsem mu totiž ještě ukázat univerzitu.
 

 

            Jen co jsme ušli pár metrů od našeho domu, spatřili jsme v jednom přízemním okně kočku.  Byla hodně podobná té předchozí kočičce, měla taky zrzavo-bílou barvu. Upřeně na nás koukala. Všimli jsme si, že vzadu na posteli je schoulená ještě jedna kočička. Krásně spinkala. Jenže po chvíli asi zjistila, že její parťačka má novou zábavu, tak se rozhodla skočit na parapet a taky se s námi seznámit. Jako by Rozárce z oka vypadla. Nejen zbarvením a délkou srsti. I ten pohled měla dost podobný. Začala bouchat tlapkou do skla. Dorážela na nás. Její kamarádka zvědavka nás pozorovala z druhého okna. 

 

 

                  Vydali jsme se zasněženým městem vzhůru kolem mostu přes dálnice k univerzitě. Ten most si moc dobře pamatuji, jezdila jsem po něm na kole do školy a zpět domů. Před námi se objevila vysoká budova nemocnice. Naproti u kruhového objezdu se rekonstruoval dům. Trochu se mi to tu vybavovalo, ale přesto jsem byla malinko ztracená. Inu už jsem tudy nešla osm let. Dorazili jsme k velikému kampusu, uprostřed stála mně dobře známá skulptura, dala jsem Ondrovi hádat, co to je. Po chvíli řekl, že to je nejspíš polární záře. Uhodl to správně. :-) Na zamrzlém jezeře bruslilo pár lidí. To jsem tedy předtím neviděla.

                  Vždycky bylo jezero pokryto sněhovou pokrývkou, kterou nikdo nenarušil. Ondra viděl v jedné učebně, že se zrovna trápí pár studentů nad fyzikou. Vešli jsme pak do veliké prosklené haly Lindehallen, kde byla i knihovna. Chtěla jsem ukázat Ondrovi prostory, kde jsem se učila na zkoušky. Jaké překvapení pro mě bylo, když jsem zjistila, že je pravé křídlo knihovny kvůli rekonstrukci zavřené. Škoda. Zajímalo by mě, jak to tu bude v budoucnosti vypadat. Ani pěkné tašky na knížky se znakem univerzity jsem tu už nenašla. Ukázala jsem Ondrovi i první patro, ve kterém se nacházel bufet. Vypadalo to tu všechno úplně stejně jako dřív. :-) I nástěnky pro studenty zůstaly na stejném místě. Vyšli jsme ven a zamířili jsme do protější budovy s názvem Universum. Tady dřív prodávali různé suvenýry s motivem univerzity. I nyní se zde nacházel krámek a ještě měl otevřeno. Nahlédli jsme dovnitř a přečetli jsme si, že Umeå má nové logo, které figuruje už i na tričkách a mikinách. Mně se ale tolik nelíbilo, sice jsou na obrázku věci a místa spojená s univerzitou, ale není na první pohled znát, že se jedná o Umeå univerzitu. Ondra mi tu koupil tmavě modré tričko na památku. Toto tričko má ale na sobě jen starší logo s celým jménem univerzity. Jen jsme se nemohli shodnout na tom, jakou vzít velikost. Mně připadala všechna trička hrozně veliká. Ondra si nakonec prosadil, že vezmeme Mko. 

                Vydali jsme se pak kolem zamrzlého potoka oklikou k Humanisthuset. Tato budova se před osmi lety rekonstruovala. Teď jsem ji viděla jen zvenku. Kromě toho, že získala i druhý název Humaniorna, mi připadala jen trochu větší, ale dost podobná té staré verzi. Pobavilo mě, že se na prostranství poblíž vchodu nachází umělecké dílo -  postel, psací stůl a lampička. Typický studentský pokojík. Je-libo si sednout, nebo snad lehnout? :-D Ovšem bude to trochu studit!

 

             

                    S Ondrou jsme se rozhodli opustit kampus a vydali jsme se do čtvrti Mariehem, kde jsem bydlela první čtyři měsíce. V noci vypadalo všechno trochu jinak, takže jsem byla zezačátku zmatená, ale pak jsem našla tu správnou cestu, kterou jsem jezdila do školy. Jenže ouha, vyšli jsme pidikopeček, odbočili jsme doprava a zjistili jsme, že jdeme špatně. Vedla tudy silnice, byl tu malý lesík, ale domy mi připadaly cizí. Vrátili jsme se tedy na hlavní cestu Mariehemsvägen, po pravé straně jsme zahlédli velikou budovu Sveriges radio. Ta mi taky připadala úplně cizí. Přesto jsme ji však obešli a zabočili doprava. Zamířili jsme ulicí mezi vysokými paneláky dozadu. Připadala jsem si jak v úplně jiném světě. Hledala jsem aspoň jedinou známku toho, že jsem tu správně. Nic. Až najednou spatřím na veliké červené budově nápis Språkskolan. Tato jazyková škola přeci sídlila ve stejném domě, akorát ve vedlejším vchodě, když jsem tu pobývala. Tak se asi přestěhovala…  Pořád mi to nešlo dohromady. Obešli jsme celou čtvrť, nahoře bylo nějaké nákupní centrum, to si teda taky vůbec nevybavuji. Vrátili jsme se zpátky ke Språkskolan. Už mi byla příšerná zima, mrzly mi prsty, ale napadlo mě ještě se podívat do starých emailů a k sobě na blog, zda nenajdu svoji dřívější adresu. Byla jsem úspěšná, bydlela jsem na Mariehemsvägen 2G. Zkusila jsem zadat adresu do map a ono mi to nic nenašlo! A pak nám to s hrůzou docvaklo. Ten dům už neexistuje. Všechny domy, co tu dřív stály, jsou už minulostí! Pamatuju si totiž, že tu byly takové nízké podlouhlé žluté budovy. Teď tu jsou vysoké moderní paneláky. Žádná nízká jednopatrová stavba tu už není. Celé to tu zbourali a vystavili tu úplně novou čtvrť! Ondra mi potvrdil, že ty baráky, co tu stojí, můžou být tak čtyři, pět let staré! Byl to pro mě šok. Vyfotila jsem si aspoň Språkskolan jako jediné poznávací znamení z minulosti. Ondra říkal, že možná zachovali původní přízemní část ze Språkskolan. Třeba je tam aspoň část z původního domu, ale mně se tomu nechce ani věřit. 

                    Šli jsme se s Ondrou zahřát do obchodního centra, které tu taky nově vystavili. Koupili jsme si sladké pečivo a sedli jsme si na lavičku kousek od pokladen. Vypili jsme zbytek čaje a posilnili jsme se na cestu. Nejkratší trasa zpátky do centra, poblíž kterého jsme bydleli, vedla přes Berghem. Aspoň, že Gamlia park vypadá pořád stejně a i loučka, kde jsme se scházely s Katharinou na běžky, je netknutá. Všude ležely haldy sněhu, domky vypadaly jak v pohádce. Berghem má totiž pěkné rodinné domky. Nachází se tu i můj dřívější dům snů. Snažila jsem se ho tu přes ten sníh najít, ale taky mi pěkně zamotal hlavu. Našla jsem dva, které by se mu mohly podobat, ale oba neměly již žlutou barvu, ale cihlovou. Že by ten dům také někdo přestavil? Pro jistotu jsme si vyfotili obě stavby. Pak to později porovnáme. Mně se tu líbilo víc domečků, ale připadalo mi, že tu je celkem dost umělého světla. Dřív tu byla větší tma. Inu Umeå se hrozně rozrůstá a s ní i množství světelného smogu bohužel. Přes Gamliu jsme došli zpátky do centra. Pamatuju si, že jsem tuto trasu jezdila na kole, když jsem chodila na swing, Připadala mi děsně dlouhá. Teď jsme to stihli do půl hodiny. Dorazili jsme na pokoj celí zmrzlí, uvařila jsem nám hned čaj. Probírali jsme zážitky z celého dne a já pořád dumala nad tím, kam se mohl podít ten dům, ve kterém jsem tehdá bydlela. K večeři jsme si dali obložené chleby, které jsme si připravili ještě předešlý den v Göteborgu.  Pak jsme ochutnávali zakoupená piva, na české to samozřejmě nemělo, ale byla celkem dobrá. Venku pořád sněžilo, takže žádná polární záře nehrozila. V pokojíku nám bylo útulně, zapnuli jsme si malá světýlka za okny. Po vydatném celodenním provětrání se nám moc krásně usínalo. 

3. února

             Probudili jsme se celkem pozdě, inu potřebovali jsme se po předešlé noci ve vlaku vyspat ve větším pohodlí. Pokoj jsme opustili do dvanácti hodin, ale svoje věci jsme si nechali v předsíňce s tím, že se sem pro ně k večeru vrátíme. Chtěli jsme si tu dát ještě čaj a polévku těsně před odjezdem. Venku svítilo krásně sluníčko, když jsme vyšli ven, cítili jsme, že dost přituhlo. Náš cíl bylo místní Västerbottens muzeum. Nejdříve jsme si šli prohlédnout venkovní expozici, domečky, které znázorňovaly, jak se žilo v minulém a předminulém století.  Sněžný pluh naštěstí odhrnul sníh, takže jsme se dostali skoro ke všem stavením. Nechyběl altán, ve kterém probíhají doteď v letních měsících tančírny. Vzpomínala jsem na to, jak jsem tu tančila swing. Teď tu nebylo kromě nás ani živáčka. Sluníčko prosvětlovalo přes trámy a tvořilo zvláštní stíny.

        Ondra našel u jednoho domečku takovou kličku, tak s ní zatočil a překvapivě se pak z mikrofonu rozmluvila paní, která vyprávěla o životě za dřívějších časů. Bylo to zajímavé, ale ne všemu jsem rozuměla. Ondra pak našel podobných stanovišť několik a trochu se zbláznil do toho točení kličkou. Občas jsem se mu pokusila přeložit, o čem to povídali. Hodně nás zaujal domeček z mechu a stavba na kuřích nožkách. Škoda, že se nedalo jít dovnitř. Pak jsme došli k vysoké stavbě složené převážně z trámů. Tady jsem poblíž ulovila před osmi lety s mamkou kešku. Odhrnuli jsme sníh z tabulky s informacemi a zjistili jsme, že se zde sušily různé potraviny a obilí. Proto měla ta stavba vzdušný charakter. Kousek dál napravo byl nízký domeček, ke kterému už se pluh nedostal. Naštěstí jsme měli dobré boty, tak jsme se dostali až přímo ke vchodu. Měl hrozně malé dveře. Nejspíš asi ani nesloužil k trvalému bydlení, řekla bych spíš, že to byl přístřešek pro zvířata, nebo pro jejich pasáčka.  Přes velké náměstí, kde stály podlouhlé budovy včetně školy, jsme došli až k větrnému mlýnu, na který mám spoustu vzpomínek. Byl to pro nás s Katharinou jeden z důležitých bodů při našem běžkování. Často jsme si dávaly za cíl, že dojedeme právě až k němu. Tak mě napadlo, že mě tu s ním Ondra vyfotí a já pošlu pozdrav Katharině. Hned mi odpověděla otázkou, zda-li pak tu i běžkujeme. Říkali jsme si, že mlýn dostává celkem dost zabrat, snad ho po zimě zrenovují, jinak to s ním nedopadne dobře. 

 

                      Vydali jsme se pak dovnitř do muzea. V obchůdku jsme si koupili pár pohledů. Už jsem zapomněla, že muzeum má vstup zdarma, to je fajn. Možná je to však proto, že se část renovuje a je zavřena. Dali jsme si bundy na ramínka a vyšli jsme do prvního patra. Slyšeli jsme najednou takové praskání, jako by tu hořel oheň, ale bylo to jen jako. Umeå totiž postihnul v roce 1888 velký požár, který město těžce poničil. Jedna část výstavy se právě věnovala požáru. Dozvěděli jsme se také, že se tu vyráběli dříve vlaky, což zaujalo především Ondru. Fotil si tu model vláčku. Na jednom panelu tu měli fotky místních obyvatel. Člověk mohl pozorovat, jak se během let měnila móda. Ve vitrínách jsme objevili spoustu retro věcí, z nichž některé doma taky máme. Ondrovi se podařilo najít tajnou šatní skříň s oblečením, které se dříve nosilo. Tak jsme si udělali menší přehlídku, zkusili jsme si pár kousků, abychom to měli trošku interaktivní. :-) Další věc, kterou jsem před osmi lety absolvovala, byl tunel, který vedl „do podzemí“ města. Tak jsem chvíli váhala, zda se jím mám zase protáhnout. Nakonec jsem si sundala boty a šla na to! Akorát jsem tedy zvolila špatný směr a lezla východem. Ale což, ničemu to nevadilo. Ondra se ke mně bohužel nepřidal, asi byl líný se zouvat, nebo se styděl. Udělal mi ale památku na moje plazení. :-D 

                Zašli jsme pak ještě do přízemí, kde měli spoustu různých utkaných látek, opět jsme si prohlídli tehdejší módu, ale nejvíc nás zaujala část, která se věnovala architektuře. Měli tu spoustu ukázek, jak se stavilo a staví ve Švédsku domy. Také jak se renovují okna, dveře apod. Vzali jsme si domů spoustu brožurek…nejen pro nás, ale i pro stavební firmu, která nám dělá podkroví a střechu. Jsou to nadšenci do Skandinávie, určitě se jim to bude líbit! V chodbě tu taky měli vystavený první automobil. Vypadal spíš jako kočár, ale Ondra mě vyvedl z omylu. Vysvětloval mi, jak se to řídilo. Prvním majitelem automobilu byl v Umeå jistý lékárník, který se tak mohl dostat rychleji k dodávce léků i k lidem, kteří je potřebovali.

                   Když jsme vyšli z muzea, sluníčko už zapadalo. Chtěla jsem ještě Ondrovi ukázat jezero Nydalasjön. Vydali jsme se tedy opět vzhůru přes Berghem. Cestou jsem koupila čtyři známky na pohled. Minuli jsme opět ty dva cihlové domy. Určitě je jeden z nich ten můj původní dům snů. Musím se na to pořádně podívat, až si sedneme. Došli jsme po Istidsgatan až k podchodu. Podešli jsme rušnou dálnici a za pár kroků jsme se ocitli u lávky přes jezero. Už bylo celkem šero, přesto jsme viděli, jak se vznáší pár metrů nad zemí mrazivý opar. Ondra říkal, že to je prudkým poklesem teploty. Udělala jsem jednu fotku svým mobilem a najednou se vypnul. I přesto, že měl novou baterku, už toho bylo na něj moc. Kabel k nabíjení jsem bohužel zapomněla ve druhém baťohu, tak Ondra fotil naším foťákem, jehož baterka už taky skomírala. Na protějším břehu pořád stála pěkná chajda. Prošli jsme lesem a po chvíli zabočili doleva. Došli jsme až na malinký poloostrov. Skládací molo bylo vytažené na břeh. Všude na hladině bílo. Vyprávěla jsem Ondrovi, že jsem na toto místo chodila často pozorovat polární záři. Taky jsme tu na jaře jednou s Katharinou, jejím tehdejším přítelem a kamarády grilovali. Našla jsem i ten náš piknikový stůl. Moc dlouho jsme se tu s Ondrou nezdržovali, ruce jsme z rukavic už ani nevytahovali, bylo tak mínus patnáct stupňů. Žádná polární záře se ani tento večer nekonala, myslím, že na ni bylo ještě brzo. Byla jsem trochu smutná z toho, jak tu jsou slyšet zdálky auta. Ta dálnice je fakt rušná a ani stromy a stěna ten hluk nepohltí. Dřív to tu bylo tišší místo.

                      Vydali jsme se tou samou cestou zpátky. Říkala jsem Ondrovi, že jezero je obrovské, že jsme ho před osmi lety s mamkou objely celé na kole, ale že ta cesta, která pokračuje dál a dál se čím dál tím vzdaluje centru. Šli jsme kolem domů, které tu už dříve stály. Tušila jsem, že nás tato trasa dovede až ke sportovišti IKSU. Přešli jsme most přes zasněženou silnici, po pravé straně se objevily nově vystavené domy. Dřív tu byla divočina. Ale IKSU tu pořád stálo. I když mi ta budova připadala trochu jiná. Pak jsem zjistila, proč tomu tak je. Oni tu přistavili novou část, ve které mají lezeckou stěnu. Je tááák vysoká. Viděli jsme prosklenými okny jak stěnu, tak i bazén. Do něj jsem chodila občas na Michalovu kartu, zašli jsme si sem zaplavat i s mamkou před osmi lety. Tolik vzpomínek na toto místo. :-)  

 

                   Chvíli jsme tápali, kudy se dostaneme k univerzitě, ale pomocí mapy jsme se zorientovali. Prošli jsme kolem nemocnice, a pak po mostě zpět směr Umeå Östra. K nádraží jsme ale ještě nešli, nejdřív jsme se chtěli trochu ohřát ještě na ubytování, kde jsme měli věci. Taky jsme chtěli vrátit prázdné plechovky a lahve, tak jsme celkem hnali, protože jediný supermarket byl až v centru. Vždycky byl ten stroj na vrácení někde schovaný, v Coopu tomu nebylo jinak, ale když jsme se zeptali, tak nás dobře nasměrovali. Pak jsme šli opět rychlým krokem zpět. Uvařili jsme si čínskou polévku a čaj. Za chvíli přišla paní učitelka Mareike. Řekla nám, že tu můžeme zůstat klidně ještě chvilku a počkat, než se vydáme na nádraží. Předali jsme jí zrovna dárek, lázeňské oplatky Kolonáda v plechové ozdobné krabičce. Chvíli jsme ještě seděli, odpočívali a já se podívala dole do knihovničky, kde měli knížky volně k rozebrání. Vybrala jsem si tu jednu, která se mi zalíbila. Jmenuje se Emilia Emilia!

           Paní učitelka nás vyprovodila na nádraží. Po cestě jsme si povídali, tak jsme se dozvěděli, že má dceru a syna, kteří s ní sice nebydlí, ale pobývají taky v Umeå. Překvapilo mě, že jim je teprve kolem 20 let. Moc jsme jí děkovali za pohostinnost a ona nám řekla, že příště už budeme určitě bydlet u ní. Nastoupili jsme do vyhřátého vlaku. Měli tu pohodlné sedačky, za což jsme byli moc rádi. Tentokrát jsme neměli lůžka. Aspoň jsme se mohli dívat z okna. Dali jsme si k večeři obložené chleby. Občas se objevilo sem tam nějaké světýlko, ale jinak všude byla neprostupná zasněžená tma. :-)

pohled na nádraží Umeå Östra

Kungsgatan, hlavní ulice do centra

 

4. února

              Několikrát jsem usnula, ale když vlak někde déle čekal, vyhlédla jsem z okna, např. v Öviku a Sundsvallu. Tady bylo ještě sněhu dost. Když jsme však kolem 4. hodiny ráno přijeli do Uppsaly, po sněhu tu nebylo skoro ani památky. Jen ledová klouzačka. Byli jsme domluvení s Andersem a Gunillou tak, že dojdeme k nim domů z nádraží a zazvoníme na ně. Oni nám půjdou otevřít náš hostinský byt, kde se ještě pár hodin vyspíme, a pak se sejdeme u nich na snídani. Z nádraží nám to trvalo asi patnáct minut. Zvonek opět neměl jména, ale věděli jsme už z Göteborgu, že si je musíme nejdřív sami vyťukat. Našli jsme Anderse a Gunillu bez problémů, ale bohužel nám nikdo neodpovídal. Zkoušeli jsme to za deset minut ještě jednou, ale opět se nikdo neozval a nikdo nepřišel. Bylo nám to trochu trapné, protože jsme tu strašně brzy ráno, ale když oni se sami nabídli. V průchodu byla celkem zima, dost to protahovalo, tak jsem se snažila chodit sem a tam. Zkoušeli jsme zvonit ještě asi dvakrát, ale nikdo se neozýval. Co teď? Nezbývalo než zavolat Andersovi na mobil. Tady jsem byla úspěšná. Anders nám přišel otevřít dolů v županu. Hostinský byt byl hezký, nacházel se hned ve vedlejší budově v suterénu. Dostali jsme čip a klíče. Anders si šel hned lehnout. Já si dala ještě rychlou sprchu a hned jak jsme zalehli, tak jsme usnuli.

                Probudili jsme se a s hrůzou jsme si uvědomili, že jsme o půl hodiny zaspali. Byli jsme totiž pozvaní k Andersovi a Gunille na snídani na 9. hodinu. Ani jeden z nás netušil, proč nás nevzbudil budík. Nebo že bychom ho zamáčkli a nevěděli o tom. Asi jsme byli hodně unavení. Napsala jsem hned Andersovi, že u nich budeme za pět minut. Anders s Gunillou bydlí v bytě v předposledním patře. Konečně jsme se mohli pořádně přivítat! Připadá mi, že se skoro vůbec nezměnili. Jejich byt mi připadal trochu větší než v Umeå, ale řekli mi, že je velikostně podobný. Z okna kuchyně a balkonu vidí přímo na zámek! Gunilla nás instruovala, abychom si v kuchyni vzali na talířek šunku, sýr, zeleninu a chleba a abychom si sedli k velkému stolu v obýváku, kam se vejdeme všichni. Hned jsme poznali, že tu mají hnědý, karamelový sýr, který jsme kupovali s Ondrou před pár lety na jednom statku v Norsku. Bylo báječné si připomenout zase tu chuť. Povídali jsme si o tom, co je u nás nového. Také jsme vyprávěli o naší cestě, o Umeå... Říkali nám, že se přihlásili oba dva na univerzitu a že je přednášky velmi baví. Mají pokaždé jiné téma z různých vědních oborů. Přitom jejich cena je zanedbatelná. Anders taky chodí do fotografického ateliéru na nějaké kurzy. Některé z nich se ale díky pandemii přesunuli do online verze. Gunilla prý hru na piano musela vzdát, prý jí zemřela učitelka a Gunilla samotná cítila, že už nemá tak hbité prsty.

             Došli jsme si po snídani na byt pro doklady a převlékli jsme se. Pak jsme společně ve čtyřech vyšli na procházku do centra Uppsaly. Bohužel bylo dost pod mrakem a na chodnících velké náledí, takže jsme byli obezřetní a šli pomalu. Procházeli jsme po promenádě kolem řeky Fyrisån. U jedné sochy jsme se zastavili a Anders nám řekl, abychom se posadili. Říkala jsem si, proč. Myslela jsem si, že to bude studit, ale naopak, ta ležatá socha hezky hřála. Všichni jsme si tu na chvíli posadili a nahřáli si zadky a ruce. Pokračovali jsme dál, přešli jsme most přes řeku a zamířili k Uppsala domkyrka. Tato katedrála je známá tím, že to je nejvyšší kostel ve Skandinávii. Vešli jsme dovnitř, ale zadní část kostela byla kvůli právě probíhajícímu pohřbu zavřená. Hrobku krále Gustava I. jsme tedy neviděli, ale řekli jsme si, že se sem podíváme ještě jednou později.  S Gunillou a Andersem jsem tu zapálila svíčku za naše blízké z rodiny, kteří už nejsou mezi námi. Říkala jsem Gunille, že mamka nás určitě i teď vidí a že je jistě ráda, že jsme se zase setkali. Ve vedlejším kostele Helga Trefaldighets kyrka se též konal pohřeb, jak zvláštní. U nás v ČR se moc pohřby v kostelech nekonají. Anders v tomto kostele prý měl koncert se svým sborem. To je fajn, že i tady může pokračovat se zpíváním. I když prý měl sbor teď spíš většinou jen přes Zoom. 

                       Podívali jsme se pak do univerzitní knihovny Carolina Rediviva, kde mají menší výstavu. Já už tu před deseti lety byla, ale Ondra ne. Podívali jsme se tu na Codex Argenteus, Stříbrnou bibli ze 6. století.  Dříve byla součástí sbírek Rudolfa II., ale během třicetileté války ji Švédové odcizili a společně s jejím zapsáním na seznam světového dědictví UNESCO jí bylo přiděleno švédské vlastnictví. Cítila jsem, že Ondra by tu zůstal ještě déle, ale Anders s Gunillou už chtěli jít dál k zámku, tak jsme je nechtěli zdržovat. Vydali jsme se na nedaleký zámek s růžovou omítkou Uppsala slott. Bylo takové lezavé počasí. Nachází se tu muzeum moderního umění, které je také zdarma. Nejdříve jsme si však zašli na oběd do zámecké restaurace. Dala jsem si lososa v teriyaki omáčce s rýží. Ondra si dal maso s bramborami s nějakou houbovo-sýrovou omáčkou. Měli tu v nabídce české pivo, ale schválně jsme si dali jiné. K tomu jsme si ze samoobslužného bufetu nandali ještě trochu salátu. Anders s Gunillou si vzali jen polévky. My jsme měli ale docela hlad. Po jídle jsme se šli podívat do muzea. Mně se teda hodně uměleckých děl nelíbilo, např. podivná plastová figurína oblepená hadry a všelijakými zbytky blbostí, fotky starých, nemocných a svraštělých lidí, to bylo dost depresivní. Některá díla byla přeci jen trochu zajímavá, třeba krajinka s domečky, nebo obraz, který znázorňoval bitvnu u Lipan. Švédské popisky byly daleko podrobnější, zatímco ty anglické se ani o jménu bitvy nezmiňovaly. To nás překvapilo. Neměli jsme všechny exponáty ještě prohlídnuté, ale Anders s Gunillou už byli unavení, tak jsme se vydali na cestu domů. Z kopečka to hrozně klouzalo, každou chvíli jsem čekala, že padnu. Cestou jsme se stavili v kavárně a Anders koupil čtyři sladké skořicové koblížky, nebyly to sice kanelbullar, ale chutnali celkem podobně. Prý jsou ještě lepší než obyčejné kanelbullar. Gunilla nám ukázala strom, který měl kořeny do podoby monstra.

Codex Argenteus

 

oběd na zámku

                    Šli jsme nejdřív k Andersovi a Gunille na kafíčko. Fíka, nebo-li pauza na kafe, je ve Švédsku oblíbená činnost. :-) Gunilla si šla na chvíli lehnout a my se přesunuli na náš byteček, kde jsme taky odpočívali. Po šesté hodině jsme se vrátili zpět k Andersovi a Gunille, Anders začal připravovat pizzu a my mu s ní pomáhali. Vlastně se jednalo o dvě pizzy. Jedna byla s nakládanými sledi a kapary a v druhé byl salám a krevety. To vše jsme posypali spoustou sýra. Mezitím jsme si dali sklenici vína a trochu zeleninových chipsů. My jsme popravdě ještě byli najezení z oběda. Tolik jídla najednou, byl to pro nás šok.

                    Ale pizzy jsme ochutnali a byly vynikající. Nikdy mě vlastně nenapadlo koupit takto listové těsto a dát na něj všechny suroviny, a pak to hodit do trouby. Vzpomínali jsme u jídla na staré časy, ptala jsem se Anderse, jestli ještě jezdí na Ålandech rybařit. Prý ano, Kim má dokonce novou loď. Ukazovala jsem Andersovi fotky z našeho společného rybaření před deseti lety, tak mi Anders říkal, že Kim ten svůj původní člun přenechal synovi. Kim také zpívá ve sboru na Ålandech, stejně tak i jeho žena. Ukazovali nám videa z nějakého jejich koncertu. Jako dezert jsme si dali mango s vanilkovou zmrzlinou. Ondra to šel s Gunillou do kuchyně připravit, Gunilla se chtěla ujmout krájení manga, Ondrovi řekla, ať opláchne nádobí, ale za pár chvil se jí nějak nůž vysmekl z ruky a řízla se. Ondra jí na ránu hned pustil vodu, teklo jí dost krve, ale na šití to nebylo. Anders přinesl pásku, ale byla to nějaká lepicí páska na obvazy, tak mu Gunilla řekla, ať přinese pořádnou náplast. Líbilo se mi, s jakou intonací to řekla ve švédštině. Bylo to legrační. Tomu rozuměl i Ondra.

                        Pak nám Anders pouštěl ukázku z koncertu, ve kterém sám účinkoval. My jsme jim zase ukázali část fotek z naší svatby, snažili jsme se vybrat ty nejdůležitější momenty. :-) Zeptali jsme se Anderse a Gunilly, zda taky měli svatbu. Prý ano, ale hodně malinkou, konala se v roce 2006 v Umeå a přítomni byli jen svědci, jejich kamarádi. Pak se šlo do restaurace na oběd, kde měli malou oslavu. Podařilo se jim najít pár fotek ze svatby, Gunillu bych na nich vůbec nepoznala, Anderse ano. Vždycky jsem si říkala, jestli měli svatbu, či nikoliv. Bylo mi divné, že mají různá příjmení, ale už tomu docela rozumím. Kdo by si chtěl v šedesáti pěti letech měnit příjmení, že? Všichni ho znají celý život pod tím starým, mně by se tedy už taky nechtělo zvykat na jiné příjmení. Kolem půl desáté večer jsme se rozloučili. Dohodli jsme se, že přijdeme zítra na snídani v devět třicet. Snad tentokrát nezaspíme.

 

5. února

              Konečně jsme se vyspali dorůžova v pohodlí a bez žádných přerušení. Přišli jsme včas na snídani a opět jsme si dali báječný norský sýr. O:-) Anders s Gunillou se už prý ráno dívali na lyžování. Po snídani nás vzali na výlet do Staré Uppsaly,  Gamla Uppsala. Už jsem tu jednou dříve byla, pamatuji si, že jsem sem šla pěšky. Gamla Uppsala leží asi 5 kilometrů od centra Uppsaly. My jsme se ale tentokrát vydali autem. Anders šel napřed do garáže a my s Gunillou na něj počkali u výjezdu. Měli jsme radost, když Anders vyjel. Má Saaba. Nevím, jestli mě s ním už před deseti lety nevyzvednul tenkrát na letišti v Umeå, ale nepamatuji si jinak, že bych kdy jela Saabem. Jsme rádi, že mají švédskou klasiku a né žádná taková ta obří auta, která si teď poslední dobou tolik oblíbila starší generace nejen u nás. Nám se vůbec nelíbí.  Líbí se mi, jak Anders řídil pomalu a bezpečně. Dnes svítí krásně sluníčko, ale je trochu chladněji.

           Naše auto zaparkovalo na úplně prázdném parkovišti. Šli jsme se nejdřív podívat ke třem kopečkům. Kolem nich je udělané zábradlí, za které se nesmí. Gunilla mi říkala, že dřív tu zábradlí nebylo, že sem chodily děti bobovat. Hezky to svištělo dolů. Jenže pak se zjistilo, že se tím dost pohřebiště ničí, neroste tu tráva a je to tu dost rozryté. Proto se už přímo na kopečky nesmí.

            Prý se tu pohřbívalo zhruba před 1500 lety. Na informační tabuli jsme se dozvěděli, že při pohřbu byli mrtví spáleni se vším, co k nim předtím uložili. Během vykopávek se tu našly zbytky kostí nejen lidských, ale i koňských a psích, pak tu našli kousky zlata, stříbra z nějakých šperků, či váz, zbytky helem, štítů apod.  Došli jsme tak do půlky, ale protože na cestičce to hrozně klouzalo, otočili jsme se a vydali jsme se ke kostelu. Naštěstí byl otevřený. I tady jsme zapálili svíčku za naše blízké. S Ondrou jsme dumali nad tím, co má znamenat obraz s černým plátnem a zlatým rámem. Ondra tvrdil, že to je opálené od ohně. Já jsem vůbec netušila, ale šla jsem se zeptat Anderse a ten mi řekl, že to je na kartičky s čísly, když je bohoslužba, aby se vědělo, z jaké strany v Bibli se čte. Tak jsme byli zklamaní, mysleli jsme si, že za tím stojí třeba nějaký tajemný příběh. :-D Ondrovi se líbí, že mají v každém kostele kazatelnu a že je zřejmé, že ji hodně využívají. Už mě na to jednou upozornil v Umeå. 

 

 

              Fotili jsme si kostel zvenku, stíny se hezky odrážely na venkovních zdech, Ondra se pokoušel o uměleckou fotku. Anders s Gunillou šli do kavárny, my jsme chtěli zůstat venku, neměli jsme na nic chuť, ale oni na nás mávali, abychom šli za nimi. A tak jsme si v kavárně dali aspoň kafe. Anders s Gunillou si objednali ještě wafle. Ondra sledoval hundíka, který seděl na zemi u svých páníčků a dostal do misky vodu. Byl roztomilý. Muzeum v Gamla Uppsala mělo bohužel zavřeno. Opatření sice ve Švédsku už končí (ono jich vlastně tolik zas nebylo), ale muzeum si zavíračku prostě prodloužilo. Ono se teď poslední dobou všude vymlouvá jen na kovid. Tak jsme měli smůlu. Jeli jsme autem zpátky domů, Gunilla měla už nachystaný oběd. Dali jsme si polévku s rajčaty a další zeleninou a s tortellini. Bylo to pro nás něco úplně nového. Moc nám to chutnalo. Poprosila jsem Gunillu o recept. Gunilla si šla pak s Andersem odpočinout a my jsme se s Ondrou vydali na procházku. Byli jsme domluvení, že máme přijít v půl druhé před dům a máme na ně zazvonit. Společně pak půjdeme na jazzový koncert, který se koná v jednom zdejším baru. To bude zážitek!

                  Vydali jsme se na odlov jedné kešky. Snad budeme úspěšnější než v Göteborgu. A opravdu! Ani jsem nemusela tolik pátrat. Protože to od keše bylo už ke katedrále pár kroků, rozhodli jsme se podívat, zda-li už je zpřístupněna hrobka Gustava I. Vaasy. Měli jsme zase trošku pech, protože zrovna vzadu probíhala bohoslužba. Nicméně jsme počkali asi deset minut, bohoslužba skončila a my si prohlédli zbytek kostela s obří mramorovou hrobkou. Našla jsem si hned vedle katedrály, že by se měla ukrývat ještě další keška. Neměli jsme už moc času, ale opět jsem nepotřebovala téměř hledat, šla jsem na jistotu. Byla to malá černá magnetická krabička. Poklad mě potěšil. Pak jsme ale museli svižným krokem vyrazit k Andersovi a Gunille. Když jsme dorazili před vstupní vchod, akorát vycházeli z výtahu. Bylo to hezky načasované. Inu Švédové jsou přesní jak hodinky. 

               Ten bar, kde se konal koncert, se jmenoval Katalin and all the jazz. Anders nám říkal, že dorazí i jejich přátelé. Seznámili jsme se s Lenou a s jejím manželem. Byli to moc sympatičtí lidé. Prý dříve také žili v Umeå. Do Uppsaly se přestěhovali teprve loni. Byli o trošku mladší než Anders s Gunillou. Už dopředu jsme byli informováni, že na koncertě budeme jedni z nejmladších, že na odpolední představení chodí především penzisté. Mladší lidi chodí spíš až na ten večerní program, to už jsou starší lidi unavení a jdou v tu dobu spát. Hned nás překvapilo, že tu kamarádi Anderse a Gunilly pili lahvové pivo Zubra.

           Když jsme si však došli na bar po nápoj, zjistili jsme, že tu mají hodně českého alkoholu. Našli jsme tu na podstavci vystavenou slivovici, Zubra a Becherovku. To snad není možný! Prodávají tu slivovici se Zubrem dohromady. Nechápu, jak mohou pít něco takového. Dyť se to tím smícháním obojí úplně zkazí. Fuj! Nedokážu si vůbec představit, jak to může chutnat. Kapela se nejdřív rozehrávala, ale pak spustila naplno. Moc se nám to líbilo! V baru panovala příjemná atmosféra, dali jsme si s Ondrou sklenku bílého vína. S Lenou a jejím manželem jsme se trochu bavili, položili nám opět otázku, kterou nám tu dává každý. Proč se rozdělilo Československo? Jaké máme teď vztahy se Slováky? Jsme s nimi v nepřátelství? Lena nám říkala, že má sámské kořeny, její babička byla Laponka. Ta se ale po svatbě usadila ve městě a ztratila svoje původní zvyky a tradice. Je fakt, že Lena má trochu jiný vzhled než ostatní Švédi. :-) 

 

 

                 Některé skladby byly vyloženě taneční, hned bych si šla zatancovat swing. V baru ale nikdo netančil, ani to na to nebyl moc prostor. Ve skupině Good morning blues hráli vesměs takoví staříci, ale měli tam jednu posilu, mladou krev. Bylo to fajn odpoledne, sluníčko prosvítalo do oken a já vnímala, jak postupně slábne jeho zář a jak zapadá. Když jsme vyšli z baru, už byla skoro tma. Anders nám ukázal ještě cestou domů v jednom supermarketu hnědý norský sýr, který jsme si koupili domů. Nakoupili jsme další lahůdky, které v Česku nemáme. Já si vzala dva masala čaje a jeden ovocný čaj s rebarborou. Pro Danušku a kluky jsme koupili kakao Oboy, pro Jirku speciální salám a pro bráchu s Annou bonbony na váhu. Nezapomněla jsem na Hanku a taky na kolegyni z práce, pro obě jsem koupila bylinkovou sůl, kterou nemám sice ještě vyzkoušenou, ale měla by být dle Evy výborná. 

                   Uložili jsme si věci na byt a kolem sedmé hodiny večer jsme šli k Andersovi a Gunille na večeři. Gunilla měla vše už předpřipravené. Měli jsme brambory a takovou hodně vylepšenou sekanou s cibulí a mrkví. Mňam! Gunilla to úžasně okořenila. K tomu jsme měli ještě takový smetanový dip.  Musela jsem si přidat! Gunilla je opravdu výtečná kuchařka. Říkala jsem jí, že jestli oni k nám přijedou někdy na návštěvu, tak že takto lahodné jídlo se mi určitě nepodaří uvařit. Musím se ještě hodně učit. Pili jsme k tomu červené víno. Oba mají radši červené víno než bílé. Sedli jsme si pak všichni na pohovku a dali jsme si ananas. Tentokrát ho připravoval Anders a šlo mu tu strašně rychle ho oloupat. My doma exotické ovoce skoro vůbec nekupujeme, tak se s tím loupáním dost perem. Gunilla spárovala svůj mobil s televizí, stejně tak Anders, a pouštěli jsme si střídavě různé skladby, které máme rádi. Ondra si s Gunillou notoval, protože se oběma líbí Cecilia Bartoli. Tak jsme si pustili pár jejích kousků. Pak nám pouštěli ještě skladby od íránsko-švédské zpěvačky Laleh, která zpívala i na koncertě v Oslu k uctění památky obětí Breivikova útoku. My jsme jim zase pustili z českých umělců Karla Kryla, oni nám Freda Åkerströma, švédského písničkáře. Také jsme slyšeli skladby od Cornelise Vreeswijka, nizozemsko-švédského písničkáře. Všimli jsme si, že ve Švédsku mají hodně zahraničních hudebníků, kteří se sem později přestěhovali. To je zajímavé. Chtěli jsme ukázat i Andersovi a Gunille Karla Gotta, kterého vůbec neznali, ale Gunilla místo „Gott“ napsala „Goth“ a našlo to Karneval, což nám nepřipadá jako úplně ta nejlepší písnička, ale co se dá dělat. Tak nějak to pak v naší konverzaci zapadlo.

            Při té příležitosti jsme se bavili o spoustě věcí, o politice v našich zemích… také přišla řeč na to, zda je ve Švédsku běžné mít svoje vlastní bydlení. Narozdíl od Pireha si Anders s Gunillou myslí, že to není neobvyklé. Jen je to hodně drahé, hlavně pro mladé, kteří si pak berou obrovské hypotéky, aby nemuseli bydlet s rodiči. Za poslední roky se rozmohl trend skoupit staré domy na vesnicích a v divočině a přestěhovat se zpátky na vesnici. K tomu určitě přispěl  koroňák a únava člověka z toho být pořád někde zavřený. Myslím, že je to tak podobné i u nás. Taky přišla řeč na Gretu, o které v Česku panují spíše negativní názory. Zaujalo nás, že Anders s Gunillou ji vidí v pozitivním světle, sledují její příspěvky na internetu a fandí jí. Když jsme jim říkali, že ji u nás moc nemusíme, hrozně se tomu divili. Gréta má talentovanou matku, operní zpěvačku, která však právě díkysvé dceři přestala úplně létat, takže se vzdala téměř celé své kariéry. Gretina sestra Beata má taky talent na zpěv. To zase překvapilo nás, jak hezky zpívala. Je to prostě s Gretou záhadné, ale myslím si, že je pro nás těžké změnit náš zažitý názor na ni.

                   Kolem půl jedenácté jsme šli k sobě na byt spát. Domluvili jsme se, že přijdeme zítra na snídani ve tři čtvrtě na osm, abychom stihli v devět hodin vlak.  Byli jsme dost unavení, Ondra ještě stihnul vysát pokoj, abychom to nemuseli ráno řešit.

 

6. února

               Probudila jsem se krátce po sedmé a už se mi ani nechtělo spát. Budík ještě ani nezazvonil. Chvíli jsem ležela a Ondra se vedle mě začal taky probouzet. Když v tom mi najednou pípne na mobilu smska se švédským textem ve znění: Omlouváme se vám, ale váš vlak v devět hodin byl kvůli nedostatku personálu zrušen, můžete jet tímto náhradním vlakem číslo xy. To mě docela překvapilo, jednalo se o vlak z Uppsaly do Stockholmu. Nu oblékli jsme se a šli jsme už s našimi batohy k Andersovi a Gunille. Naposledy jsme si u nich dali báječný norský sýr. U snídaně jim povídáme o tom, že náš vlak byl zrušen. Ukazuju jim smsku. Dívám se na ten náhradní spoj a s hrůzou zjišťuju, že tímto novým spojem jet nemůžeme, protože bychom nestihli navazující vlak do Göteborgu. Anders s Gunillou nám pomáhají hledat náhradní spoje, ale není to vůbec jednoduché. Žádný vlak se nedá rezervovat online. Vymýšlíme, jak to udělat, Gunilla dokonce říká něco o busu, ale nakonec nám doporučí odejít hned na nádraží a tam se na místě rozhodnout. Tam budeme určitě moudřejší a lístek si můžeme koupit přímo na místě. Loučíme se tedy s Gunillou a Andersem trochu ve spěchu. Děkujeme jim za všechno, obejmeme je a spěcháme na vlak.

            To je tedy prekérní situace. Zkoumáme na nádraží tabuli s odjezdy a automaty a já zjišťuju, že se pořád na ten zrušený spoj dají koupit jízdenky. To nikdo nepochopí! Nezbývá nám než si koupit jízdenky na vlak od jiné společnosti, který jede v 9:51. Nasedáme do něj a vyčkáváme, až se rozjede. Ale co to? My pořád stojíme! Už asi patnáct minut. To nevypadá dobře. A tak vyjdeme ven, ptáme se nějakého pracovníka, který je ve vlaku, jestli má vlak zpoždění. Prý ano, mají nějaké problémy na trati. A tak se vydáme na protější kolej, kde vidíme vlak do Stockholmu, který má jet v 9:06. Na perónu stojí průvodčí a my se ho ptáme, jestli nám na vlak platí taky jízdenky, které jsme si zakoupili, a on nám řekne, že ne. Prý máme jet tím vlakem, co stojí naproti a ukazuje na něj. Jenže, co se nestane! Protější vlak, který má zpoždění, se najednou rozjede a my zůstaneme stát jako opaření. Co budeme jako teď dělat? Ondra ztrácí nervy. Říká, že to je v pytli. Nejhorší je, že ani nevíme, jak si koupit jízdenky na tento vlak od třetí společnosti, která jezdí do Stockholmu. Všechny automaty jsme už předtím oběhly, ale spoj v devět nula šest se nám nikde neukazoval. Nakonec rozhodnu, že do toho vlaku prostě vlezem. Ondrovi je to děsně proti srsti, ale když průvodčí někam zaleze, vejdu dovnitř a Ondra neochotně se mnou. Jdeme do horního patra. Vlak se za chvilinku rozjíždí. Já si prostě třetí jízdenku kupovat nikde nebudu, ani kdybych věděla, jak na to. Už takhle jsme dost prodělali. Anders s Gunillou nám u snídaně navíc řekli, že se tu stává dost často, že tu spoje ruší. Peníze prý nikdo zpátky nedostane. No potěš!

          Prožili jsme tedy s Ondrou asi čtyřicet minut v hrozném napětí, jestli přijde průvodčí a bude nás kontrolovat. Cítila jsem úplně, jak je Ondra napjatý. Já byla taky nervózní, ale říkala jsem si, že jiné řešení už tahle situace neměla. Kdybychom nestihli vlak do Göteborgu, museli bychom vypláznout další peníze na nový spoj, přičemž jsme ani netušili, zda ještě nějaký spoj bude volný. To by pak byl ohrožen i náš odlet do Česka, což by nám přidělalo mnohem větší starosti. Snažila jsem se být neviditelná, jako bychom tu vůbec neseděli. Vlak naštěstí dělal jen dvě zastávky, pak jsme přijeli na Stockholm Cityterminalen. Když jsme vyšli z vlaku a zjistili jsme, že nás u východu nečekají žádné turnikety, tak jsme si mohli konečně pořádně vydechnout. To byly nervy! Přitom jsme měli hned dvě jízdenky od dvou různých společností, ale ani jedna z nich nebyla platná, protože jsme jeli vlakem, který patřil třetí společnosti. Je to k vzteku, že se ty firmy nedokáží domluvit, aby měli jednotné jízdné. Je fakt, že u nás v Česku jezdí taky víc společností, ale připadá mi, že jsou tedy ty vlaky od sebe mnohem lépe rozlišeny. Nebo je to jen síla zvyku? Těžko říct, každopádně jak to šlo všechno doteď s vlaky hladce, tento zážitek s mými pozitivními zkušenostmi ohledně švédských drah hodně otřásl.

                         Na nádraží Cityterminalen jsme měli asi třicet pět minut času. Nikde žádné pokladny, zato tu stál pán, který měl vestičku SJ, takže jsme za ním zašli a já se ho zeptala, jestli je nějaká šance dostat zpátky peníze za náš zrušený vlak. Poradil mi, abych ofotila nové lístky a společně s číslem rezervace vše poslala emailem na společnost SJ, že mi prý peníze vrátí. Tak dobře, já to tedy zkusím. Poděkovali jsme mu a vydali se k bronzové sošce ptáka, u kterého jsme měly s Terkou před deseti lety sraz s naším couchsurferem Matissem. Pamatuji si, jak jsme pořád hledaly onoho ptáka, myslely jsme si, že bude vidět už zdálky, že to bude obrovská socha, přitom to byl takový pidižvík. :-) To kruhové zábradlí se mi moc líbí, je na nich více zvířat. Tak jsme se tu oba zvěčnili a hurá na vlak. Byl tak akorát čas jít na nástupiště. Ondra tedy viděl ze Stockholmu jen nádraží. Snad bude příští jeho návštěva Stockholmu víc v klidu. Je fakt, že z nás ten ranní stres ještě pár hodin odpadával.

               Vlak do Göteborgu byl dost plný, jeli jsme pozadu, ale mně to už bylo úplně jedno. Hlavně že jsme měli platnou jízdenku. Psala jsem Andersovi a Gunille, že je vše v pořádku. Ani jsem se jim nezmiňovala o tom, jakou jsme na nádraží v Uppsale provedli blbost. Ale vina byla především na straně toho pracovníka ve vlaku, který nás utvrdil v tom, že bude mít vlak zpoždění. Kdyby nám řekl, že ty problémy na trati už jsou vyřešeny, tak nastupujte, brzy jedem…ale né, to on neřekl! A pak nám vlak za minutu ujel přímo před nosem! V navazujícím spoji jsme si dali oběd, naše chleby s pršutem. Anders s Gunillou nám přibalili pizzy z předešlého večera, ale ty jsme si snědli až v Česku. Zjistili jsme, že jsme poslední dva dny strašně jedli. Anders s Gunillou dost často jí, aspoň máme takový pocit.:-) Dívala jsem se na ubíhající krajinu, všude jen lesy, občas políčka, typické červenobílé domky. Slunce občas problesklo mezi mraky, krajina na mě působila spíš jarně. Snažila jsem se zahlédnout z okna nějaké zvíře, ale nikde nic. Po delším zkoumání se mi podařilo udělat i check-in do letadla. To už mi zbývalo málo baterky na mobilu. Hledala jsem nabíječku, ale marně. Musela jsem ji nechat v tom našem bytečku v Uppsale. Co se dá dělat. To už je jen drobná prkotina, kterou můžu přejít jen mávnutím ruky. Všechny letenky a jízdenky jsem pro jistotu přeposlala Ondrovi, který měl mobil plně nabitý.

                   Do Göteborgu jsme dorazili bez zpoždění.  Zjistili jsme, že autobus na letiště jezdí každou půlhodinku, tak jsme ještě došli do Lidlu vrátit prázdnou lahev. Koupila jsem v trafice pohled. V peněžence mi totiž zbývala ještě jedna známka. Na letiště jsme dorazili taky v pohodě, s nástupem na Flygbuss jsme neměli žádný problém. Už v autobuse jsme slyšeli češtinu, což mi přišlo celkem nepříjemné. Zvykla jsem si kolem sebe slyšet švédštinu. Ach jo. Návrat do reality. Na letišti jsem v klídku napsala pohled babičce a dědovi, došli jsme si na záchod a i kontrola proběhla v pohodě. Náš norský sýr prošel rentgenem bez žádných obstrukcí a ani jsme si nemuseli zouvat naše pohorky. Zbývalo ještě dost času do odletu, tak jsme si sedli na vysoké stoličky a pozorovali jedno malé vrtulové letadlo, které se chystalo na let do Bergenu. Bylo to zajímavé. Ondra mi popisoval, co se jak děje po technické stránce. Říkala jsem mu, jestli nechtěl být spíš pilot, nebo aspoň konstruktér letadel. Myslím, že by ho to určitě taky bavilo. Užívali jsme si poslední chvíle, kdy jsme mohli svobodně dýchat. Před nástupem do letadla zas každý musel nasadit povinné náhubky a to jsem si uvědomila, že náš výlet opravdu končí.

                     V letadle jsme dostali samozřejmě každý úplně jiná čísla sedaček. Já měla sedět hned vchodu v první řadě a Ondra byl až ve třicáté. Ta první řada byla fakt hrozná výhra, každý kolem mě procházel. Naštěstí vedle Ondry bylo volno, tak mě přivolal k sobě. Tak jsme seděli vedle sebe. Venku už byla skoro tma, takže jsme toho z okénka moc neviděli. Jen trochu moře. Chtělo se nám spát, tak jsme malinko klimbli, ale za hodinu a půl jsme přistávali v Praze na letišti. Bylo to celkem napínavé, protože foukal silný vítr. Letadlo se naklánělo a čím víc jsme klesali, tím víc se snažilo vyrovnávat. Malá holčička za mnou křičela: „Mami, já padám!“ Nakonec jsme to zvládli. Paní na letišti nám pomohla u východu vyplnit příjezdový formulář a byli jsme volní. 

 

 ---------------------------------------------------

Co se v Umeå změnilo

-       - Čtvrť Mariehem, budova, ve které jsem před 10 lety bydlela, už nestojí. Místo ní tu byla postavena úplně nová čtvrť s vysokými paneláky. Jazyková škola Språkskolan je jediný pozůstatek, ale i její budova se změnila, je daleko větší a má i patro. Připadala jsem si tu totálně ztracená… úplně v jiném světě. Až při psaní deníku a podrobném zkoumání map jsem došla ke zjištění, že nynější Språkskolan se nachází trochu na jiném místě. Podle Googlestreetview, kde ještě adresa Mariehemsvägen 2G existuje, jsem zjistila, že se jednalo o čtvrť jménem Olofsdal, která byla úplně srovnána se zemí. Na fotkách z kamer jsem totiž našla stejné panely, na které jsme ve tmě a hustém sněžení s Ondrou narazili. Na oněch panelech byla cedule s nápisem „Vstup zakázán, stavební práce“.  V dáli jsme viděli malé hrboly, stromy a jinak nic. Tak toto byl můj domov. Mě ani nenapadlo, že by to mohlo být ono. Je zvláštní, že Googlemaps ukazují dvě verze map najednou. Olofsdal v roce 2011. Když pak ale zamíříte panáčkem k hlavní ulici Mariehemsvägen, všechny domy najednou zmizí a místo nich uvidíte pustou planinu s těmi bariérami a informací ohledně stavebních prací. Jako by stačil pouhý klik a člověk se přesunul o 10 let dopředu. Trochu se mi nad tím tají dech.. co asi bude na mapách za 30, 50, 100 let, až si někdo najde náš milovaný domov? Zbyde z něj taky jen pár sutin jako tady z těch budov v Olofsdalu? Musím doufat, že snad ne. 

Zde je na mapě vidět nahoře starý pohled na čtvrť Olofsdal z neaktualizovaných satelitních snímků na Googlemaps, když se však zadá adresa na mapy.cz, nedostanete žádný výsledek a místo domů vidíte jen prázdná místa.

 Když se posunete s panáčkem na Googlestreetview k hlavní ulici Mariehemsvägen, takto se změní celý náhled:

-      - Též v okolí IKSU přibyly nové domy, hodně se to tu rozrostlo.

-      - V IKSU postavili novou lezeckou stěnu, je strašně vysoká, asi bych měla závratě, kdybych na ni lezla..

-      - Budova Humanisthuset byla zrenovovaná a trochu přestavěna, uvnitř jsem však nebyla. Překvapil mě nový nápis Humaniorna. Našla jsem však i jinde původní jméno Humanisthuset, zajímalo by mě, proč tomu dali dva názvy

-      - V Umeå zrušili úplně turistické infocentrum, místo něj je ve stejné budově nějaké centrum pro seniory. Moc mě to mrzelo. Informační centrum je na internetu, vše se přesunulo do online podoby.  To je ale škoda. Možná je to spojené s kovidem, četla jsem totiž, že to infocentrum bylo zavřené teprve před rokem. 

-  -  - Univerzitní knihovna se rekonstruuje a část je zavřená.

-      - Srdíčko, které dřív stálo uprostřed ulice Rådhusesplanaden sepřesunulo k nádraží, stojí nalevo od nádražní budovy.

-      -  Před radnicí nalevo v Kungsgatan stojí ošklivé nadstavby, asi tam jsou byty. Vypadá to hrozně.

-      - Okolí Nydalasjön není už tak klidné, jak bývávalo, silnice je daleko rušnější než dříve a auta jsou dost slyšet i zdálky.

-      - Dům mých snů v Berghemu se změnil. Už nemá žlutý nátěr, ale cihlový. Také okna změnili a některé zrušili. Vybudovali nové vikýře. Už není tak hezký jako dříve. :,-(

 

-       Co si myslím, že si Ondra myslí o Švédsku

                Je to teď těžké donutit Ondru napsat pár řádků o této zemi, ale z jeho reakcí bych řekla, že se Ondrovi ve Švédsku hodně líbilo. Myslím, že ho kromě tramvají a vlaků zaujaly především domy a místní architektura. Obdivoval to, že tu každý dům je postavený ze dřeva, všude mají dřevěná okna, stejně tak se mu líbilo rozmístění ulic a kostela ve čtvrti, kde jsme bydleli v Göteborgu. Záhadou pro něj a vlastně i pro mě je zateplení.  Na většině domů totiž není vidět nějaké zateplení, ale zároveň jsme si říkali, že to tu musí řešit jiným způsobem. Je to pro nás takový oříšek. U nás v Česku každý řeší, jak svůj dům zateplit, oblepuje si barák různým sajrajtem, ale jak to dělají tady ve Švédsku, že stavby vypadají tak lehce a vzdušně? Používají třeba zevnitř nějaký speciální materiál? Možná to vyčteme z těch letáčků, které jsme si dovezli, možná taky ne…

               Myslím, že Ondra stejně jako já postřehnul, že Švédové nejsou moc komunikativní, raději nechají člověka bloudit, než aby mu poradili správnou cestu. Raději ho nechají trápit nad problémem, i když znají sami řešení. To jsme sami zažili několikrát na vlastní kůži. Ale holt je to už jejich taková vlastnost. Na druhou stranu, když se s někým skamarádíte, tak to přátelství fakt stojí za to. :-) Určitě pro něj byl zajímavý nejen rozhovor o Gretě, ale třeba i debata u Pireha o státech, které mají ve své vlajce ukryté plus. Spojuje tyto země něco, nebo je to jen náhoda? Asi se Ondra nikdy nepřestane podivovat nad tím, že Švédové nemají doma záclony a že jim v každém okně vidíte dovnitř. Ono to pro nás bylo vlastně celkem zajímavé pozorovat, co kdo doma dělá. To u nás v Česku jen tak nejde.

        Myslím si, že Ondra má Anderse a Gunillu rád. Těší mě, že je poznal. I když měl občas před nimi trému mluvit anglicky, podle mě našli společná témata a měli si toho hodně co říct. Hned jak jsme se s nimi přivítali, tak jsme zjistili, že je vlastně Ondra také Anders, když si to jeho jméno přeložím do švédštiny. Mám doma teď tedy za manžela Anderse, to je báječné. :-) I když si myslím, že jméno Anders se u nás doma asi nikdy neuchytí, že na něj nebude slyšet. Pro mě je to vždycky prostě můj milovaný hündchen. :-)