Čínsko-japonsko-český dýchánek

Zdravím vás a přeji pěkný zbytek neděle.

                     Celý dnešek jsem na pokoji, ležím v posteli, nebo sedím za stolem, snažím se kurýrovat a čtu Nathana der Weise. Jó, nejsem asi moc zvyklá na drsné švédské podnebí, a tak mě tu přepadla pořádná rýma. Naštěstí jen rýma, ale stejně je to nepříjemné. Není minuta, co bych nesmrkala, stále doufám, že nebudu mít za chvíli odřený nos. Vzpomněla jsem si na Marka a jeho radu, jak si vyrobit účinnou meducínu z citronu, medu a slivovice. Bohužel tu med ani citron nemám, jen tu slivovici. Tak doufám, že to i tak trochu zabere.
                      Chtěla bych vám napsat o včerejší pre-party. Konala se v části města obývané převážně studenty- v Ålidhemu. Domluvila jsem se s jedním Švédem, Christopherm, že se sejdeme na zastávce v Mariehemu a že pojedeme společně. Poprvé jsem jela tady autobusem. Jízdenky se platí kreditkou, platba v hotovosti není ani možná. Musím říct, že bez Christophera bych to místo, kde se konala party, asi nikdy nenašla. Připadala jsem si jako v bludišti. Na zastávce jsme se bavili anglicky, když jsem mu řekla, že studuji švédštinu, přešli jsme do švédštiny;) . V autobuse jsme potkali kluka z naší buddy skupiny, pochází z Minessoty. Mluvili jsme tedy zas anglicky. Cestou se mě ptal, kde vlastně leží ta Česká republika.. a jak se jmenuje řeč, kterou tam mluvíme. Tím mě na chvíli úplně vykolejil. Dosud pro mě bylo samozřejmé, že každý tak nějak Čr zná. Aspoň trochu. A čemu prý je čeština podobná..? Němčině? Ujistila jsem ho, že němčině český jazyk moc podobný tedy není. V supermarketu jsme potkali ostatní lidi z naší skupiny, potěšilo mě, že tam byla i Číňanka Suina. Odpoledne mi říkala, že asi nepřijde. Počkala jsem na ni v supermarketu, kde si ještě kupovala pití. Ostatní nám mezitím stačili utéct. Tipovaly jsme, jakou cestou se tak mohli vydat, nakonec jsme si vybrali tu správnou odbočku a kluci nám za chvíli přicházeli naproti.
               Dorazili jsme do většího bytu, kde bylo úžasné teplo. Přišla i organizátorka Buddy programu Anna. Hádám, že nás tam mohlo být tak 25. Zahraniční studenti i švédští studenti.. všichni dohromady. Ten byt nepatřil k žádné koleji, ale asi ho poskytla nějaká studentka, jejíž rodiče nebyli ten večer doma. Měli to tam fakt útulné, akorát málo židlí v kuchyni. Vytvořili jsme asi čtyři skupinky, někdo postával, někdo seděl u stolu. Chvíli jsem se bavila s dvěma dívkami z Německa. Konečně jsem mohla uplatnit svou němčinu. Jedna je z Kolína a druhá odněkud z jihu, kde prý mají taky hodně sněhu. Na zimu je tedy zvyklá. Společně jsme si připili nějakým alkoholem mixlým s něčím. Prý tam byla vodka, ale já ji tam skoro vůbec necítila. Spíš mi to připadalo jako limonáda. Sedla jsem si na volnou židli a poslouchala Annu, Ondru z Česka a toho Američana, jak se baví o sportech. Zeptala jsem se, jestli je možné vidět i tady v Umea nějaké hokejové zápasy. Prý jo, ale nejsou na velké úrovni. Ti nejúspěšnější hrají v jiných městech, tam se za nimi pořádají výlety. Nu uvidím, tak velký fanoušek nejsem, abych kvůli hokeji někam zajížděla, ale když bude tady příležitost, ráda se podívám. Anna ani Američan Jaromíra Jágra neznali.
               Debaty přibraly na hlasitosti, a tak jsem měla stále větší problém ostatním rozumět. Šla jsem se podívat tedy do vedlejší místnosti, kde seděli Suina a Ryu. Tam bylo relativně ticho, tak jsem se s nimi dala do hovoru. A snimi jsem zůstala až do konce party. Myslím, že jsme se navzájem dozvěděli spoustu zajímavých informací. Bavilo mě to s nimi. Každou chvíli jsme museli věty opakovat, protože jsme si navzájem hned napoprvé málokdy rozuměli, ale o to větší legrace to byla. Seděli jsme všichni na zemi v tureckém sedu, nebo v kleče na nohou(sakra, neumim to popsat ani v češtině, pak se divim, že mi to dělá problém říct i v angličtině..). Prý je to tak v Japonsku zvykem. Ryu mi říkal, že u nich doma vůbec nemají židle. Ryu pochází z japonského města Sendai a Suina z Číny ze Shenzenu. Suina mi říkala, že se v dubnu pojede podívat do Prahy, bude to pro ni malý výlet. To je hustý, pro mě je Praha-Umea taková dálka, ale oproti Číně je to fakt kousíček. Suina chtěla napsat nějaká pěkná místa, která bych jí doporučila v Praze navštívit. Už se tam moc těší.  Dozvěděla jsem se, že v Číně je doprava sice levná, ale že Suina raději jezdí na kole, protože je všude moc lidí. Ryu nám vyprávěl o zemětřesení, které Sendai loni v březnu postihlo. Fukušima je prý vzdálená asi 200 kilometrů. Nám to připadalo blízko, ale pro Ryu to je prý hodně daleko. Pro mě je to jako cesta z Prahy do Brna..dřív mi to přišlo taky jako strašná dálka, ale teď jsem si už zvykla a cesta mi pokaždé rychle uteče.
          Taky jsme si navzájem říkali, jak se co řekne v japonštině, čínštině a češtině. Pak se k nám přidal i Christopher a bavili jsme se i o švédských výrazech. Ryu bude chodit na švédštinu pro začátečníky, já do pokročilých, škoda, že se nebudem vídat. Snad budou další společné buddy akce.

 Na hlavní párty, která se konala od půl desáté, jsem už nešla. I Ryu a Suina chtěli domů. Problém byl najít autobusovou zastávku. Oba mi pomohli ji hledat. Měla jsem to na kolej dost daleko, pěšky se mi jít nechtělo, asi bych dlouho bloudila, než bych našla tu správnou cestu. Natoupila jsem do pětky s tím, že u univerzity přestoupím na jedničku, či dvojku. Jaké zděšení bylo, když se dveře autobusu neotvíraly. A to jsem mačkala tlačítko STOP. Jenže marně. Asi na to musím myslet dřív. Ujela jsem další dvě zastávky, ptala se nějaké paní, ale ta mi vůbec nic neporadila. Vystoupila jsem tedy neznámo kde a doufala, že tam pojede nějaký spoj do Mariehem. Měla jsem kliku, jezdila tam jednička. Čekala jsem asi patnáct minut, chtěla jsem se svézt a být v teple. Lístek mi naštěstí platil ještě z předchozího autobusu, tak jsem se do deseti dostala domů.

Tuhle fotku jsem vyfotila na zastávce, když jsem zkoušela různé režimy na foťáku. Málem mi umrzly prsty na rukou, ale autobus nakonec přijel.

A ještě jedna fotka ze včerejška.. Chcete se projet na kole? Nejdřív si ho budete muset vyhrabat ;)