Začnu nedělí, protože ta byla pro mě svým způsobem nejvíc zlomová. Do té doby jsem měla náladu na houpačce, chvíli se do Švédska těšila, chvíli vůbec. V neděli jsem sháněla poslední věci a jak jsem tak byla ve víru našeho sídliště, rozhodla jsem se zajít ke kadeřníkovi, aby mi zastřihnul konečky vlasů. Prostě nic neobvyklého. Jenže výsledek dopadl úplně jinak, než jsem si představovala. Než jsem se stačila vzpamatovat, vlasy mi zkrátili o patnáct až dvacet centimetrů, navíc je mám nepravidelně sestříhané, což fakt nesnáším.. Prostě úděsné, dosud jsem se ještě se svým novým účesem nesmířila, vůbec se sama sobě nelíbím. Doma mi pak připadala nějaká Umea oproti mým vlasům daleko méně zásadní událost. A pak jsem si uvědomila, jak strašně ráda odjíždím, že mě nikdo neuvidí takhle ostřihanou.. a pořád doufám, že mi do června vlasy dorostou. K tomu kadeřníkovi už fakt nikdy nejdu!
Odjezd z domova byl dost hektický. Mamce se ale podařilo vyjet tak, abychom stihli bus na letiště, jak jsme si původně naplánovaly. A vyplatilo se to. Můj kufr totiž vážil něco přes dvacet pět kilo. Takže jsme ho museli otevřít a asi dvě a půl kila věcí vyndat. To se mi ještě nikdy nestalo. Ale dalo se to předpokládat. Rozloučila jsem se s mamkou a hurá do letadla. Do Copnehagenu to trvalo asi hoďku a čtvrt, překvapilo mě, jak malým letadélkem jsme letěli. Škoda, že jsem si ho nevyfotila, ale byla už tma. To letadlo mělo jen na každé straně dvě místa, tipuju, že celkově bylo tak pro padesát šedesát pasažérů. Mělo velké vrtule a spousta sedaček byla neobsazených. Ani v jednom letadle, ve kterých jsem v neděli letěla, mi nenabídli nic zdarma k občerstvení. To byla pro mě taky novinka, vždycky jsem byla na něco malého zvyklá. V Dánsku to mají na letišti dobře značené, navazující spoj jsem bez problémů našla. Jenže letadlo do Stockholmu mělo asi půl hodinu zpoždění. Oproti předešlému letadlu, byl tohle velký kolos.. tak pro sto osmdesát lidí. V Kodani mi připadalo, že bylo hodně mokro, spousta domků vyloženě plavala na vodě.. buď jsou na to zvyklí, nebo tam mají povodně asi?? Ve Stockholmu nás už přivítal sníh. Dorazila jsem tam cca v 19.45. Letadlo do Umea odlétalo ve 20.30, jenže.. když jsem se podívala na informační tabuli, nikde jsem svůj let a toto město neviděla. Co teď?
Vydala jsem se hledat někoho, kdo by mi poradil. Dozvěděla jsem se, že to letí z jiného terminálu. Ptala jsem se asi třech lidí, kteří mě postupně odnavigovali někam..jenže jsem se asi dvakrát vynořila na stejném místě. Když jsem konečně našla ten správný terminál, musela jsem znova projít bezpečnostní kontrolou. Takže všechny věci znovu vyndat, notebook, bundy.. jenže to nebyl ještě konec mého maratonu. Na jedné tabuli jsem viděla, že do Umea to jede z Gate 32, tak jsem samozřejmě hledala příšlušné číslo..už jsem byla u 31.. jenže 32 nikde. Prošla jsem nějakými dveřmi, zpátky to nešlo.. a ouha.. zas jsem byla uprostřed terminálu. Nezbývalo nic jiného než zajít za chlapíkem, co kontroloval letenky. Vysvětlila jsem mu, že Gate 32 jsem nemohla najít.. On mi odpověděl, že to je přece číslo 42. Aha. Tak mi nezbývalo nic jiného než projít znova bezpečnostní kontrolou..podívala jsem se opět na tu tabuli, tam stálo Umea Gate32. Takže tam měli chybu pni. Šla jsem hledat tu 42, jak mi poradil. Naštěstí jsem dorazila konečně ke správnému vchodu. Letadlo mi neuletělo, ale myslím, že jsem byla mezi posledními, kdo do něj nastoupil. Byla jsem tak ráda, že jsem ho stihla, mohla jsem si přádně oddechnout. Do Umea to trvalo necelou hoďku.
Už při nástupu si mě tak prohlížel jeden kluk. Co asi může chtít? Občas se na mě podíval..při výstupu mi zaklepal na rameno a prý jestli nejsem z ČR. No jasně, že jo.! Dozvěděla jsem se, že letí studovat taky na univerzitu v Umea a že taky nemá ubytování. To už jsme ale vcházeli do haly a hned mě zde oslovil Anders, Švéd, kterého jsem oslovila přes Couchsurfing. Měla jsem u něj domluvené ubytování. Druhý kámen mi spadl ze srdce, opravdu mě tam čekal. Ten kluk se Anderse taky ptal, jestli by ho ubytoval. Ale ne, měli doma málo místa, a tak mohli přijmout jen mě. Rychle jsme si vyměnili telefonní čísla a já mu popřála hodně štěstí v hledání ubytování. Anders mi pomohl s kufrem a odvezl mě autem z letiště domů na Hemvägen. Myslela jsem, že pojedeme autobusem, ale ten prý jezdí v noci velmi špatně. Anders mi dopřál menší okružní jízdu po městě, všude ležely hromady sněhu, z domečků se kouřilo a na všem byla velká vrstva sněhu. A světýlka. Anders bydlí v zeleném domě v posledním patře. Představil mi svou manželku Gunillu. Ukázal mi svou pracovnu a nafukovací postel, na které jsem spala. Provedl mě celým bytem, a pak jsme společně posvačili. Švédi tomu říkají fíka. Měla jsem jejich typický opékaný chléb s máslem a se sýrem.. Mmmmmm..přišlo mi to k chuti po těch sedmi hodinách, co jsem nic nejedla a nepila. Napsala jsem ještě uklidňující smsky domů a rychle spát. Byla jsem hodně unavená, a tak jsem usnula za chvilinku.
Pracovna, mé přechodné útočiště.
To je dobrodružná cesta..jsi odvážná. Já bych se táák bála, že bych nikam nejela. Držím ti palce.
OdpovědětVymazatSama jsem si slíbila, že si jednou najdu čas, kdy pročtu veškeré články, co jsi ze Švédska napsala. Hurá na to! =)
OdpovědětVymazatPáni, když to čtu já, která nevytáhne paty ze známých míst, tak nestačím valit oči. Máš můj obdiv, že jsi to všechno našla a stihla :D.