Běžky

Nazdár,

      tak mám za sebou dvě príma akce a taky príma oběd (jak jinak než brambory). Včera večer jsem sjela na chvíli do Ålidhemu, kde se konala preparty s  mou buddy skupinou. Užívala jsem si to, jak cesta na kole rychle ubíhá. Bohužel jsem ale ztratila spoustu času s blouděním, ptala jsem se asi čtyř lidí, ale nikdo mi nebyl schopný poradit. V ulici byla jen čísla  sudá, ale já jsem hledala liché. Asi po půlhodině bloudění jsem náhodou potkala Čecha Ondru, který na párty sice nešel, ale byl první, kdo mi dovedl poradit. Zjistila jsem, že v pozvánce byla adresa uvedena špatně, takže bych ten dům nikdy nenašla. Konečně jsem dorazila k správným dveřím. Potěšilo mě, že jsem uviděla známé tváře jako byli  Ryu a Suina. Přinesla jsem si tam svoji termosku s čajem. Tady ve Švédsku je totiž normální si nosit svoje vlastní pití na různé společné party a oslavy. To mi připadá docela uhozený, ale je to tak. Ostatní tam pili pivo a Suina limonádu. Už jsem zapomněla to jméno, ale prý je typicky švédská. Dala mi ochutnat, je to taková zvláštní minerálka. Jinak se tu ale vyplatí spíš koupit si šťávu a ředit si ji vždycky vodou. 

                 Jako vždycky dali jsme se do řeči my tři: Ryu, Suina a já. Nechápu, proč tomu vždycky tak je, ale povídat si s nimi mě moc baví. Tentokrát jsme se bavili hodně o jazycích, kdo jich kolik umí, pak o japonském písmu, o němčině taky. Ryu umí trochu německy, prý se učil dva roky, ale výuka neměla valnou úroveň. Naučila jsem oba dva, jak se řekne česky ahoj a děkuji. Pak mi Ryu se Suinou dali na oplátku lekci čínštiny a japonštiny :) Taky přišla řeč na jídlo, pro Japonce tu v Umea není tak draho, prý je jídlo v Japonsku skoro stejně drahé. Čína je zas cenově srovnatelná s ČR. Suina se mi pochlubila, že tu našla práci v čínské restauraci, bude tam dělat servírku. Co mě šokovalo, bylo to, že prý tu je už šest měsíců.. A já si myslela, že přijela v lednu stejně jak já..Další věc, která mě i Suinu dost překvapila, bylo to, že prý Ryu ještě vůbec nemluvil se svými rodiči, co je tady. Ani se svou přítelkyní, prostě s nikým si nevolá a ani skoro vůbec nepíše. Jeden z důvodů prý je ten, že nechce mluvit v japonštině. Pro nás se Suinou to je zas nepředstavitelné. Obě jsme pořád v kontaktu s rodinou přes skype.  A Ryu tu bude prý rok! Rok bez toho aniž bych nemluvila s nikým z mých blízkých? To si nedokážu představit. Ale třeba to je v Japonsku normální. 

              Na hlavní párty, která začínala po desáté, jsem už nešla. Ani bych nemohla, nemám studentskou kartu. Hlavně jsem se ale potřebovala trochu vyspat, abych byla čilá na dnešní běžkování. Na kolej mi to trvalo jen chvilinku, to kolo je fakt zázrak!
              Dnes ráno se mi vstávalo dost těžce, ale s Kubou jsme byli domluvený už na půl devátou v centru Ålidhemu. Nasadila jsem na nohy vypůjčené boty a vyrazila. Do Ålidhemu to není zrovna nejblíž, někteří borci tu jezdí i s běžkama na kole, ale tohle zatím fakt riskovat nebudu. Trvalo mi to skoro půl hodiny, boty mi úplně dobře neseděly, jedna mě trochu tlačila. Kuba měl ale s botou taky nějaký problém, takže jsme si mohli navzájem postěžovat. Vyrazili jsme do Carlshemu. Tam jsem ještě nikdy nebyla, Kuba už to tam znal. Zezačátku mi připadalo divné, že mám tak krátké běžky. Ten kluk, co mi je půjčil, je trochu menší než já. Ale tak za necelou hoďku jsem si na ně zvykla. Tenhle kout v Umea se mi strašně líbil. Měla jsem pocit, že ani snad už nejsme ve městě..

Nejdřív jsme vystoupali kopec na cestu, kterou už před námi několik lyžařů projelo. Hlavní běžkařská trať to ale zdaleka nebyla... Zato jsme projížděli takovouhle bránou ze stromů a sněhu.

Nejdřív bylo celkem zamračeno..

     

To je Kuba. Zkoušel si navoskovat běžky, ale moc mu to prý nepomohlo.

Cestou jsme si povídali. Pro mě to byla velká motivace nikde se moc nezdržovat, abych Kubu slyšela. Říkal, že v Praze studuje dřevařství, je ve čtvrťáku. Je tady už od září, v Čechách mu prý žádný předmět odsud neuznají, bude muset prodlužovat studium. To mě překvapilo. Tady se mu moc líbí, nechápe lidi, co sem jedou na podzimní semestr. Je to tu prý dost temné, málo sluníčka i málo sněhu. Kuba se chystá taky do Abiska. Teď měl dost ošklivou omrzlinu, tak nemohl asi měsíc běžkovat. Už je to ale v pohodě. Snad si tu sněhu ještě dlouho užijeme.

Mraky se pomalu protrhávaly.

Tady jsme luštili, kudy se vydat. Nakonec jsme zvolili speciální trasu, která ani na směrovkách není. Dvakrát jsme se i vrátili, abychom prozkoumali neznámou cestu. Kuba si chtěl rozšířit obzory. Pro mě zas bylo neznámé úplně všechno. Taky tam byl plakát- upoutávka na běžkařský závod na 40 km. Bohužel jsme ho ale už prošvihli, konal se 19.února ;)

Dokonce na nás vykouklo sluníčko. Jupí! Cestou jsme potkali kluziště. Skoro prázdné.

A pak následovala nejobtížnější trasa.  Na té další fotce je to už opět pohodička, ale mezi tím jsme jeli cestou, kterou už tak tři neděle nikdo neprojel. Stopu ve sněhu jsme mohli jen tušit. Lyže mi docela podkluzovaly, když jsme museli stoupat v hlubokém sněhu mezi stromy, měla jsem celkem problém. Kuba mi ale zrovna vyprávěl příhodu se štěnicemi (aneb proč má tak levný nájem). Tak jsem ten děsný úsek překonala.. ani nevím jak :)

V kopci jsem objevila takovou větší noru. Vzpomněla jsem si na pohádku o Ronje, tam taky byla jedna podobná. Kterému zvířeti asi tak patřila?

Sněhový koberec

Napojili jsme se zas na původní cestu, kterou jsme už jeli. Z druhé strany krajina ale vypadá úplně jinak. Třeba téhle chajdy jsem si zezačátku vůbec nevšimla.

Moc se mi líbí, v létě by se tam dalo určitě i přespat. Brzy se k ní zase podívám.

Díky za super den, krásné počasí a milý doprovod. Snad se máte též dobře.

P.S. Jen ty běžkařské boty mi prostě moc nesedí, cestou na kolej mě to dost tlačilo.. 75kový vázání je prý ale všude stejný, takže si ještě dnes píšu o své boty z Čech.