Malá obleva a jak jsem nachodila tisíce kilometrů ;)

Ahoj ahoj,
     myslím, že si můj žaludek ještě dosti pamatuje mou pozdní večeři, a tak to nebudu raději riskovat, předtím, než půjdu do postele, vám napíšu zážitky z dneška. Před chvilkou se mi podařilo vyrazit dech třem Švédům. Nebo aspoň vypadali dost šokovaně. U stolu jsem se setkala s jedním klukem(jó, kdybych si pamatovala jeho jméno..), před necelým týdnem mi radil, jak zaplatit nájem. Švédsky jsem mu dnes pověděla, že to klaplo, že mu moc děkuju za pomoc. Asi jsem měla takovou konverzační náladu, a tak jsem se snažila rozhovor dál rozvíjet. Studuje medicínu-zubaře, taky chodí pěšky a taky si chce koupit kolo jak já. Bavili jsme se o ceně jízdenek, když tu nad námi podezřele dlouho postávali dva další Švédi. V němém úžasu, že mluvím švédsky. Prý si nikdy nemysleli, že takhle umím mluvit. Jejich jättebra mě zahřálo u srdce. Moc mě těšilo, jakou projevili radost z toho, že mluvím švédsky. :)
            Ráno jsem vstávala v sedm, měla jsem se ještě podívat na jedno kolo v Ålidhemu. Už cestou do školy vykouklo nad mraky sluníčko. V osm je tu už normálně světlo. Je to znát, že se blíží jaro, když jsem sem přijela, byla ještě v osm slušná tma.  Jeho paprsky mě skoro šimraly na tváři. Za podchodem jsem znejistila. Bohužel je orientace v Ålidhemu dost složitá. Proudilo kolem mě spousta studentů, když tu v dálce zahlédnu známou tvář.. Ryu. Jdu hned k němu, ptá se mě, kam jdu. Když mu vysvětlím, že hledám ulici Fysikgränd, obrátí se na patě a jde se mnou. Taky si nebyl úplně jistý, ale jeho kamarád, kterého vzápětí potkáváme, nám potvrzuje, že jdeme správně. Ryu mě doprovodil až přesně před barák, kam jsem chtěla.. to se jen tak nevidí! Většinou, když u nás chceme poradit, tak člověk třeba někoho navede, ale že by ho takhle bezprostředně doporovodil až na místo. Třeba je to pro Japonce samozřejmost. Říkal ale, že nespěchá.
           Kola jsem dneska zkoušela dvě: zelené-horské, bohužel mělo něco se řetězem a opravené bude až za čtrnáct dní. Pak mi ten kluk ukazoval červené, zrovna u něj vyměňoval duši. Prý se můžu zkusit projet odpoledne. Souhlasila jsem. Šla jsem do školy na necelé tři hodiny, pak jsem hned vyrazila do centra. Chtěla jsem už konečně zaplatit nájem. Podařilo se mi najít most přes velkou silnici. Je to nejkratší cesta do centra. Tipuju, že je to ale od školy tak pět kilometrů. Užívala jsem si to nádherné počasí a viděla jsem, že nejsem sama. Spousta Švédů se prostě najednou na ulici zastavila, přivřela oči a snažila se chytit sluneční paprsky. Ze střech se ozývalo kap kap.. kap.. Uvědomila jsem si, že nemám foťák. Tu atmosféru jde ale jen těžko fotografií zachytit. Rukavice jsem dneska přes den skoro nepoužívala a někdy jsem sundala i čepici.  V bance se mi kupodivu bez problémů podařilo zaplatit nájem, čekala mě ještě náročná cesta na kolej. To jsem se pekla. Co se vrstev svetrů týče, tak jsem je hned po příchodu na kolej sundala a vzala si jen jednu mikinu. Snažila jsem se mít všechno nastražené, aby mi nic neuteklo, zároveň jsem však byla trochu utlumená.. omámená tím sluníčkem, Nevím, jak bych to přesně popsala. Z jednoho takového transu mě probudila velká rána. Otočila jsem se právě včas, abych spatřila, jak se z jednoho baráku na Hemvägen sune střecha. Vlastně jen sněhová čepice, která na ní tak dlouho ležela. Vypadalo to dost děsivě. Stála jsem tak tři metry od toho, kolik asi tun sněhu na zem spadlo? Mezi mnou a tím domem byla ještě zahrádka, stála jsem tak tři metry za.. při představě, že jdu trochu pomaleji.. nevím, jak by to se mnou dopadlo. Přinejmenším bych vypadala jako sněhulák.
            Na koleji jsem si uvařila menší oběd- rajskou polívku z pytlíku. Nedalo mi to a vyrazila jsem opět ven, tentokrát s foťákem. Podařilo se mi vrátit se na most za univerzitou, dál do města jsem už ale fakt nešla, brzy mi začínala lekce švédštiny. Tam jsem se dostala do skupinky Němců. Byla tam se mnou např. Tanja. Je to dost zvláštní mluvit s nimi německy a poslouchat němčinu, když učitel na vás mluví anglicky a cílem je se naučit švédštinu. Taky jsem se dostala do situace, kdy jsme nevěděli nějaké slovíčko, podívala jsem se do slovníku, nejdřív jsem ho musela přeložit do němčiny, a pak k tomu najít švédské vysvětlení. Jenže naše lektroka německy neumí, takže z němčiny jsme zas překládali do angličtiny.. no pochybuji, že se v tom ještě vyznáte..
           Po švédštině jsem hned šla do Ålidhemu mrknout se na to kolo. Je prima.. dámské červené :) a s normálními řídítky.., tak mi držte palce, snad si ho zítra odvedu. Neměla jsem už sílu dojít na kolej, odhaduju, že jsem celkem za dnešek ušla víc jak dvacet kilometrů.. Došla jsem tedy jen do univerzitní knihovny na internet a psala Terce. V sedm jsme měli sraz v centru Ålidhemu před supermarketem. Když jsem tam ale dorazila, byl tam jen jeden kluk, kterého jsem neznala. Představil se jako Sai, je z Indie. Přistoupil do naší buddy skupiny později. Chvíli jsme čekali, najednou se z obchodu vynořily dvě známé holky. Šli jsme společně do bytu, kde už jsme jednou byli- na úvodní preparty. Ryu a Suina už přišli před námi. Tak ráda jsem je zas viděla. Dneska byl totiž speciální den.. fettisdagen. typické jídlo je tzv semla. U nás máme zas masopust.

         Bylo to moc dobré, škoda, že na každého zbyl jen jeden kus. Snědla bych nejmíň tři. Švédi se tím prý dost přecpávají. Ale tohle bylo jen symbolické. Nejvíc jsem se tenhle večer bavila se Suinou. Je zajímavé, že si toho máme tolik co říct. Vyprávěla mi, jak to vypadá u nich v Číně, že moře je hodinu a půl autobusem daleko, že je to pro ni úplně normální tam jezdit (ne jako pro Čechy..tedy aspoň pro mě je moře dost vzácné..), prý v Shenzhenu není moc příroda, jsou tam sice parky, ale něco většího jako hory, stromy, řeky apod. se nachází asi tak 500 kilometrů daleko. Suina prý nikdy nebyla v Pekingu. Taky je to ze Shenzhenu pěkná dálka. Prý je v Číně zakázaný facebook, založila si ho stejně jako já při příjezdu sem. A až odjede, bude si ho muset zrušit. Já si ho taky určitě zruším, nemá pro mě jiný význam, než být v kontaktu se svou buddy skupinou a pár lidmi tady v Umea. Až odjedu, bude mi k ničemu. Ještě štěstí, že existují e-maily. A skype. A dopisy taky.(Víte, že jsem dnes dostala balíček z domova? Udělal mi obrovskou radost.)               
            Popisovali jsme si různá jídla, snažila jsem se Suině vysvětlit, co to jsou škubánky :) A co to je knedlo vepřo zelo. Jenže má angličtina..ta mi dělala občas problémy. Občas třeba zaslechnu slovíčko podobné češtině, tak se toho chytnu.. a ono to je ve skutečnosti úplně jinak. Suina i Ryu mají dost jinou výslovnost, prodlužují ve slovech jiné hlásky apod., tak je zábava luštit, kdo chtěl co vlastně říct. Poprosila jsem Suinu, aby mi poslala nějaké fotky z Číny. Zajímá mě tahle země čím dál tím víc. Překvapilo mě taky, že v Číně nemají skoro žádný sýr, je jen hamburgrech a jinak ve vybraných obchodech. A je strašně drahý. S Ryu jsme nemohli Suině ani Saiovi, který se k nám na chvíli přidal, vysvětlit, co to je camembert. Že by tento druh sýra Čína ani Pákistán neměly? Suina mi říkala, že knedlíky jsou taky oblíbeným jídlem v Číně. To byla pro mě taky velká novinka.

Konec psaní! Začíná mi být zima, jídlo už mi taky slehlo, tak hurá do postele.
Mějte se hezky.
Vaše velmi vyčerpaná Anička

"ulov" si kolo

typisk svensk hus