Pár zážitků ze sněhu

Dobrý pozdní večer,
     konečně jsem se dostala zase k psaní. Je to na draka, nejdřív se nic neděje, tak není co psát, najednou se toho ale přihodí tolik, že nevím, kde začít.
      Asi to vezmu od konce, od toho, z čeho mám nejčerstvější dojmy. Před chvílí jsem přišla od Anderse a Gunilly. Byla jsem od nich pozvaná na návštěvu. Teď tu sedím jen v tričku s krátkými rukávy a není mi zima! Co to? Cestu sem na koleje jsem si moc užívala. Bylo pár stupňů pod nulou, padaly drobné vločky sněhu. Ulice byly úplně vylidněné, nikde nikdo. Obloha zeleně ozářená všemožnými světly (a že by i polární září?), je tma a přitom to není vůbec pesimistické, jak si někdo může myslet. Kolem vás svítí spousta žároviček, pak pouliční lampy, není snad okna, za kterým by něco nezářilo, stačí jen malý plamínek a už má dům úplně jiný nádech. Sníh rychle přibýval, všimla jsem si, že jsem první, kdo tu za poslední dobu jde, když jsem se za sebou ohlédla, spatřila jsem jen své stopy. Měla jsem pocit, že je čas předvánoční. Každý dům tu má svůj specifický tvar a barvu. Když takový baráček leží zachumlaný pod sněhovou peřinou, je radost se na něj podívat. Něco takového se prostě nedá zažít v Praze ani v Brně. Žádnou typiciky švédštější atmosféru jsem tu ještě nezažila. Myslím, že když se řekne Švédsko, vybaví se mi právě tenhle okamžik..sníh, světýlka, baráčky a pusto. Vsadím se, že kdybyste mě tam náhodou tou dobou potkali, určitě byste se divili, proč se tak usmívám.. sama ani nevím, proč mi to všechno tak učarovalo.

 

 

 

 

Nedivila bych se, kdyby z tohoto domku vyšel Mumínek ;)

Dům mých snů v noci..

                       Jenže to ještě  zdaleka není konec. Vyprávěla jsem Andersovi a Gunille o swingu, o běžkování, oni mi zas ukazovali fotky z Číny, Vietnamu, Indie a ze Srí Lanky. Tam všude byli. Šokovalo mě, když mi Gunilla vyprávěla o tsunami, kterou na vlastní oči s Andersem viděli. Fotky vypovídaly za své. Mrazilo mě z toho. Oba měli veliké štěstí, že přežili, že se ukryli do části hotelu, která neodplavala. Z patnáctidenní dovolené tak museli ubrat šest dní, odletěli speciálně vypraveným letadlem domů dřív. Z jejich hotelu prý zemřeli dva lidé. Prý mezi nimi byl chlápek, co obsluhoval lehátka. Chtěl je zachránit před zkázou, ale místo toho přišel sám o život.. Jak děsné. Nikdy jsem se s nikým nesetkala, kdo by toto zažil. Četla jsem jen knihu o modelce Petře Němcové, která málem taky přišla o život.
                       Čína a Vietnam byly veselejší. Anders rád fotí lidi, kdežto Gunilla květiny :) Ukazovali mi taky svojí chatu na Ölandu, všechno tam krásně kvetlo, myslela jsem, že to je focené na jaře, ale prý to už bylo v červenci. Asi to tam mají trochu posunuté. Řekla jsem jim, že jim taky někdy ukážu něco ze svých cest a představím trochu svou rodinu. Rádi se podívají. Co vím určitě, přístí má cesta bude směřovat do teplých krajin. Někam k moři..
                      S Andersem jsme snad už úspěšně zaplatili výlet do Laponska a v pondělí to konečně do Tallinu dorazí. Pak mi ještě pomohl spravit běžkařskou botu, i když nevím, jak účinné to bude. Díky, díky moc za vše. Dnes jsme mluvili tentokrát převážně švédsky. Někdy jsme ale přešli do angličtiny, když jsem měla např. vysvětlovat "jistou věc" :-D o mém workcampu v Helsinkách. Slovník jsem měla při ruce a všechna neznámá slovíčka jsem si zapisovala. Ať žije švédština.
                     Ráno mi přišla od Miloše smska, že si šel pozdě lehnout, že to na běžkování asi dnes dopoledne nevidí. A tak jsem se smířila s tím, že dnes nepůjdu. Jenže nakonec mi napsal, že může být do půlhodiny na severní části Nydalasjön, tak jsem souhlasila, že přijdu. Našla jsem to v pohodě, dokonce mě sám Miloš předjel na kole, ale nepoznal mě. Nasadila jsem své běžky a hurá jedem! Je vidět, že Miloš chodí běžkovat často, mně chvíli trvalo, než jsem si zvykla na své lyže, musel na mě občas čekat, hlavně když se jelo z kopce. Nemám ráda, když se mi to moc rozjede a já ztrácím nad lyžemi kontrolu. Později jsem ale celkem zrychlila. Jak jsem vlastně na Miloše tady v Umea narazila? Na Couchsurfing jsem dala příspěvek, že hledám někoho, kdo by se mnou šel rád běžkovat. Ozval se mi kluk z Česka, Kuba. Prý by šel moc rád. Jenže než jsem stačila sehnat lyže a než jsme se stačili dohodonout, pořídil si Kuba pořádnou omrzlinu. Musí se tak pár týdnů kurýrovat. Dal mi kontakt právě na svého spoluběžce, na Miloše. Ten tu zůstává jen do konce února, Kuba je tu celý rok. Miloš pochází z Nového Boru, ale studuje v Praze. Tady tráví hodně času v laboratoři. Prý by se chtěl moc rád podívat za polární kruh, ale asi už to nestihne. Plánovali s Kubou výlet, ale když je teď Kuba nemocný, výlet se odložil. Miloš mi doporučoval, ať si pořídím kolo, prý je tu nezbytné. Autobusem tu prý ani jednou nejel.. Snad někdy nějaké seženu. Taky mi říkal, že si peče sám chleba, ten zdejší sladký mu taky nechutná. U Nydala je spousta bezvadných tratí, občas je ale problém vyznat se v nich. Ptala jsem se, jestli je možné jezdit i po chodníku na běžkách, vím, že v Čechách to tak hodně lidí dělá. Miloš mi říkal, že proč ne.. ale tady prý si hodně lidí váží svých lyží a někdy chodníky jsou poštěrkované, takže většina si chce šetřit lyže na lepší tratě. Nu jakmile jsme se rozloučili, pár set metrů jsem jela ještě na běžkách, pak jsem je chtěla sundat.. jenže s odepnutím jedné běžky se mi oddělila i část boty, která je zaháklá ve vázání. Ou, snad to půjde spravit. No jo, materiál už je trochu zpuchřelý, tak se to celkem rozpadává. Anders mi botu slepil vteřinovým lepidlem. Možná si ji ještě přelepím nějakou lepicí páskou.. a budu jak jeden můj nejmenovaný učitel šachů :-D

To je Miloš

a já..