Trolí historie a jak jsem neviděla polární záři ;)

Ahoj,
     chtěla jsem ještě doplnit to, na co jsem včera zapomněla. Vyprávěla jsem Andresovi a Gunille, že máme v Brně švédský sbor a že jsme měli vánoční koncerty. Znám tedy docela dost švédských vánočních písní. Anders mi přinesl ukázat zpěvník, objevila jsem tam třeba Nur är det jul igen, Jul, Jul, strålande Jul, Staffana a spoustu dalších. Měla jsem radost, že jsem ty písničky poznala, že jsou opravdu tak populární, jak nám ve škole říkali.
      Jinak dnes se celý den učím na zítřejší zkoušku, jednu stránku čtu dvě hodiny, je to děs, proč je to tam popsáno tak složitě, nejde to říct jednoduššími slovy? Když ta slovíčka neznám, je to pak ještě těžší dostat je tak rychle pod kůži, abych si je pak mohla následně vybavit.
       V mezipauze jsem přečetla další švédskou knížku, Trollhistorier. Dědeček trol vyprávěl svým vnoučátkům, co se dělo minulý rok. Děti totiž už všechny staré příběhy znaly, a tak chtěly něco z novodobějších "dějin". Dědeček vyprávěl hlavně o zvycích, o tom, jak byly slepice naštvané na děti, protože jim braly vajíčka.. a ony přece chtěly mít kuřátka. Jednoho dne byl dědeček líný, a tak přestal pracovat a šel si raději hrát s jednou vnučkou. Co mě zaujalo byl zvláštní nástroj z březové kůr, který se jmenuje näverlur. Troli si jím dávají signály a je slyšet na celé lesy.

Dědeček trol s naušnicí.. fakt fešák ;)

             V pátek jsem zas přečetla celého Fausta I . Mám tedy úkol na úterý splněný. Sice jsem to četla v češtině, ale což. V němčině to bohužel moc nedávám. Ale aspoň budu vědět, o čem bude řeč. Snad jsem si vybrala dobrý překlad.
                 V pátek jsem se taky byla podívat na polární záři. Teda původně měla být docela vidět podle internetu. Jenže byly mraky, takže jsem měla smůlu. Přesto to pro mě byl silný zážitek. Celý den jsem byla na pokoji, večer tu začala nějaká hlučná párty, tak jsem se těšila, až se půjdu provětrat. Podle rad zkušenějších erasmáků a Švédů, jsem se vydala na toto místo.
(Teď bych se hodilo napsat: rodičové dál nečtěte, ale pochybuji, že byste mě poslechli. )

Už jsem tam jednou byla, ale za světla. Tentokrát tam nebyl fakt vůbec nikdo a lávka, která vede přes jezero, vypadala docela strašidelně. Naštěstí tam byly lampy.

Druhý konec už ale osvětlený moc nebyl. Jen podél cesty ve větších vzdálenostech zářily ty lampy. Domeček poblíž, který vypadal jako z pohádky, byl zřejmě taky opuštěný. Pořád to ve mě cukalo, jestli mám jít dál, či nejít. Polární záře z toho mostku vidět samozřejmě nebyla, ale co kdyby z toho místa na mapě by to šlo? Řekla jsem si, že Příběhář se přece jen tak ničeho nezalekne, a tak jsem vyrazila dál. Švédské jezero se samozřejmě vůbec nedá srovnávat s ukrajinskými poloninami, ale prozkoumávání obojího mi přináší srovnatelné napětí. Všude ticho, jen bylo slyšet takové šumění lesa. Za mostkem jste šli chvíli rovně, a pak doleva na neosvětlenou cestu. Za takových 200 metrů jsem byla u cíle. Během cesty jsem právě myslela hlavně na Příběháře.. na to, kam asi vyrazíme letos.

Pohled z odbočky na hlavní cestu..

Polární záři jsem neviděla ani na tom speciálním místě, obloha byla zahalená růžovými mraky. Přesto to mělo hustou atmosféru. V dáli byla vidět světýlka, a pak taky silnice podél druhé strany jezera. Podařilo se mi vyfotit trochu strom.

Nebudu vás už dále napínat, cestou tam i zpátky jsem nepotkala žádného úchyla, běžce, ani pejskaře, prostě NIKOHO. Vrátila jsem se v pořádku s pročištěnou hlavou a s pocitem vítězství, že jsem dokázala překonat svůj počáteční strach.

Návrat do civilizace

P.S. Jestli jste to četli až do konce, slibuji, mami, tati, že se nebudu toulat večer samotná a když budu chít sledovat na polární záři,  podívám se nejdřív pořádně na oblohu, než s někým vyrazím.
Stejně myslím, že nejvíc bude vidět asi v tom Laponsku ;)