Vzpomínky

Ahoj, moji milí,
     dostávám se zase po dvou dnech k psaní svého blogu. Strašně moc mě těší vaše zprávy, komentáře, e-maily a ohlasy na mé články, na to, co prožívám, jak píši apod.. Poprvé za tu dobu, co jsem tady, se mi začalo stýskat po domově. Dneska mě několikrát během dne napadlo, že bych se ráda na chvíli podívala do svého pokoje. Nedavno jsem se taky probírala fotkami, které bych chtěla ukázat Andersovi a Gunille a padla na mě stejná melancholie jako dnes. Hlavně při prohlížení fotek z Brna. Už to nebudu moc dělat. Pořád mám v hlavě obraz Rozárky, tak jak jsem ji včera viděla na skypu. Jak ráda bych si ji vzala do náruče a zabořila se do jejího kožichu.
     Včera tu byla velká vánice, silný vítr, který bral sníh ze střech. Původně jsem se chtěla jít podívat k Nydala jezeru, IKSU tam nabízelo vyzkoušení sněžnic a běžek a dalšího zimního náčinní. Jenže já jsem nakonec nevytahla paty z domu, z okna vypadala ta sibérie dost děsně. Odpoledne jsem otevřela drama Fräulein Julie. Četla jsem a četla, až jsem to asi za čtyři hodiny měla přečtené. Neuvěřitelné! Nikdy v životě se mi nepodařilo přečíst tak rychle knížku v němčině. Sice jsem si nehledala každé slovíčko ve slovníku, takže ne vše jsem asi pochopila, ale myslím, že většinu toho šlo pochytit. Šla jsem si dát sprchu, pak skype s mamkou a před spaním jsem si pustila švédský film Ronja, dcera loupežníka. Myslím, že to bylo nejlepší zakončení celého dne. Ten film mně učaroval, potulování Ronji lesem, život loupežníků na hradě, lesní skřítci.. a překvapilo mě, že tam trvala tak krátce zima :-) Léto je asi přece jen veselejší období. Na jednu stranu se strašně těším na léto, na druhou se mi zas líbí poletující vločky a bílá krajina. Asi má vše své kouzlo.
              Dnes v neděli jsem šla nakupovat. Plánovala jsem upéci koláč. Tanja, má kamarádka ze švédštiny, mě pozvala na fíku. Nejdřív jsem měla strach, jak to pečení půjde, ale nakonec se mi to celkem povedlo. Akorát mohl být tlustší, ten plech měl ale takový divný tvar.. napoprvé to byl ale určitě úspěch.

               Cestou do obchodu jsem potkala Michaela. Šel zrovna do kostela. Zjistili jsme, že jsem oba pozváni na stejnou fíku, jeho pozvala kamarádka Tanji. Říkal, že neví, co by přinesl, tak prý jestli by mi nemohl zaplatit půlku koláče.. že by to bylo jako za nás oba dva. Souhlasila jsem. Po čtvrté jsme vyrazili. Sešlo se nás celkem osm, dvě dívky z Německa, dvě ze Slovinska, jeden kluk s Litvy, jedna dívka z Estonska a my dva Češi. Mluvili jsme anglicky, když jsem se bavila ale jen s Němkami, občas jsme přešli i do němčiny. Proběhlo tam několik zajímavých debat. Třeba Simone ze Slovinska říkala, že není spokojená ve své zemi, že chce určitě žít někde jinde, líbí se jí prý anglicky mluvící země... a angličtinu má raději než slovinštinu. To mě překvapilo. Ve Slovinsku prý každý mluví v nářečí a když se prý někdo učí slovinsky(je opravdu málo takových lidí), tak pak nikdy lidem na ulici nerozumí.  Co mě příjemně překvapilo, bylo to, že všichni mají dobrý pocit z České republiky, ti, kdo ji navštívili, říkali, že se jim tam líbilo. Všichni znají a obdivují samozřejmě Prahu, Brno už málokdo. Matis z Lotyšska říkal, že doslova Prahu zbožňuje. S ním jsem si hodně povídala. Studuje tu fyziku, je tu taky na jeden semestr. A je to první člověk, který by se taky tady chtěl vykoupat v létě v moři. Tak jsem mu řekla, že můžem jít společně, až bude teplo. Ale to je až za dlouho. Prý má taky rád procházky a výlety, domluvili jsme se ještě i s Michaelem, že něco společně podniknem. Jinak jsme se taky bavili o Češích a Slovácích, já jsem tedy spíš poslouchala, co říká Michael. Musím říct, že zdaleka ne se vším, co říkal, jsem souhlasila. Nevím, jestli je to tím, že studuje politologii, výchovou.. kdoví čím, prostě mám na spoustu věcí úplně jiné názory a spoustu toho vidím jinak. Tady jsem je neřekla, ale já bych svou zemi přece jen představila jinak.
               Němky nám říkaly, že si s sebou vzaly dva kufry. Nechápu, jak to utáhly. Někoho přijedou navštívit rodiče, někdo je tady jen do dubna, někdo si musí počkat na shledání až do června. Já doufám, že se sejdu se svou kamarádkou Terkou ve Stockholmu. A pak bych si taky moc přála vidět Nawida, kamaráda z Afgánistánu. Teď žije v Kemi, napsal mi, že udělá plán a přijede mě navštívit :-) Prosím, ať to jen všechno vyjde.. Obě Němky pochází z města Fulda, studují tu něco jako sociologii. Jejich němčina mi zní moc hezky.
                  Kromě mého koláče jsme měli na stole ještě takové šneky, prý je to typické švédské jídlo. Bylo to výborné. Matis přinesl sýrový koláč, pak ještě někdo čokoládu. Shodli jsme se na tom, že jsme přecpaní a unavení. I ti, kteří pili kafe, klimbali. Oči by jedly, ale pusa nemůže. Němky se potutelně smály, prý si dělají Němci srandu ze Švédů a jejich fíky... v němčině má totiž podobné slovo dost odlišný význam. Jaký, to raději nebudu ani vypisovat ;-)
                 Zítra mám celý den volno a budu se učit. Tak strašně mě to nebaví.. ta jazykověda. Nejen, že to jde hodně pomalu, je tam spousta  neznámých slov, ale je to i hodně abstraktní a nezapamatovatelné. Bojím se páteční zkoušky, fakt bojím. Žádnou další fotku kromě koláče pro vás dnes nemám. Ale chtěla bych se s vámi podělit o talismany, které tu mám od vás, které nosím často při sobě a které mě tu drží " při životě" :)

Příběháři - kalendář (kočička se mi bohužel do kufru nevešla..)
Mája- kočičí přívěsek
Jakub- modré naušnice
táta a Edita, babička, děda - lev
Entony- přívěsek z kůže
Terka- zelené naušnice
Marek- bonbón
máma- dvě ručně malovaná trička z Kyjova