Etwas Wunderbares

Hi, hej, totiž hallo, ne vlastně... ahoj!
         Nevím, jestli tenhle článek bude dávat hlavu a patu, ale což, pokusím se vám vylíčit, jaké má zázračné účinky švédská příroda na člověka. Tentokrát mě celkem hodně mrzelo, že nemůžu fotit. Katharina zas měla malou paměť na svém mobilu a svůj foťák nechala doma. A tak nezbylo nic jiného, než si užívat ten okamžik plnými doušky, přivřít oči a zhluboka dýchat :)
          Když jsem vyrazila, obloha byla zatažená a bylo pod mrakem. Během půl minuty začalo sněžit. A když jsme se u ICY potkaly s Katharinou, připadala jsem si jako o Vánocích. Šly jsme proti větru, přes vločky jsme skoro nic neviděly. Nasadily jsme si běžky a sundaly si brýle. Byly nám k ničemu. Vítr se najednou utišil. Jen ty vločky pokojně padaly na nás a na všechno kolem. V potůčku, který loukou protéká, plavaly dvě kačeny. Jedna se k nám vydala na břeh prozkoumat, co jsme zač :) Přeci jen je vidět, že jaro se blíží. Dříve jsem si toho, že je tam nějaká voda, ani nevšimla. Byla zamrzlá. Katharina jela jako první, já hned za ní. Stopa byla celkem zavátá, moc rychle to nejelo. Na levé straně jsme viděly sluníčko.. překryté mlžným oparem.. Jely jsme dál, v pohodě jsme překonaly mírný kopeček a než jsme dojely k místu, kde se kříží běžkařská trať s chodníkem, přestalo sněžit. Potkaly jsme tentokrát hodně žlutých košů na diskogolf, asi dříve nebyly vidět. V čerstvě napadaném sněhu se jelo z kopečka krásně, prozkoumaly jsme podivnou budovu, která vypadala jako indiánské týpí, pak jsme se vydaly přes jednu velkou hromadu sněhu na chodník. Sněhu na něm bylo asi tak jeden centimetr, ale přesto tudy šlo projet. Byl to takový zvláštní pocit, byly jsme první, kdo tudy jel. Nový sníh všechny staré stopy zavál a my jsme ty první, kdo vytvářely nové. Vydaly jsme se zas do Stadsliden, tentokrát jsme k němu přijely cestou zleva. Ani v lese nebyla noha ( nebo spíš běžka :-) ). Světe, div se, obloha nad námi byla najednou azurově modrá a v dáli jsme mohly spatřit poslední paprsky slunce. Sníh byl jako z cukru, zvláště v lese to vypadalo tak pohádkově. Konečně zmizel špinavý sníh, jehličí a větvičky. Do kopce, ale ani z kopce nám to nejelo. Sníh se lepil na běžky, ale aspoň to tak neklouzalo, ani jsem se nezadýchala při výstupu jednoho většího krpálu. Stopa naštěstí dál už byla průjezdnější. S Katharinou jsme si toho spoustu vyprávěly. O tom, že pojede ve čtvrtek do Stockholmu.. pak taky o tom, jak v Německu zajíc nosí o Velikonocích vajíčka a sladkosti, jak je pak musí děti druhý den venku hledat.. já jsem jí zas vyprávěla o pomlázce( bylo zajímavé a nelehké vysvětlit, co to taková pomlázka je.. to slovíčko se v němčině snad ani nevyskytuje (oder doch?), divila  se, že kluci mrskají holky tou "spletenou větví" a že holky zas kluky polévají vodou. Prý si Katatharinina sousedka vyvěsila na balkoně obří čarodějnici, hádaly jsme, že ve Švédsku jsou asi Velikonoce spojeny s čarodějnicí, i když je to divné, jinak se slaví Walpurgisnacht a u nás konec zimy až ke konci dubna. Uprostřed našeho malého výletu jsme se zastavily na chvíli u starého mlýna. Byl ozářený paprsky slunce, na druhé straně zas začal svítit měsíc. Zvláštní to čas. Když jsme přijely opět na louku( ten kopec jsem se už naučila sjíždět celkem dost rychle ), mohly jsme spatřit měsíc v celé jeho kráse. Na zpáteční cestě jsme si vyprávěly o zvyku stavět májku, o sportech, které bychom chtěly v životě vyzkoušet, a já jsem se snažila naučit Katharinu vyslovit slovo bříza. Ř je pro ni extrémně těžké, třeba Mattis ho ale zvládl celkem dobře. Právě když jsme opět dorazily na onu křižovatku s chodníkem, zjevil se před námi další úkaz. Mlha. Na obloze několik tmavě modrých až fialových mraků, pak vysoké stromy po pravé straně, některé měly načervenalé špičky, před námi obrovská louka, na ní pár nižších stromů.. bez listí a těsně nad zemí.. nad tím bílým povlakem se vznášely malé obláčky(chuchvalce) mlhy. Snad ani na pohledu jsem to takto rozložené nikdy neviděla. Jen jsme němě stály a pozorovaly to s úžasem. Když jsme projížděly mlhou, připadala jsem si jak ve snu. Člověk mohl vidět "nad"(nebo přes?) tu mlhu, tak nízko byla, ale zároveň to bylo jako bychom kráčely do začarovaného světa. Když jsme se vynořily z té mlhy, otočily jsme se a vychutnávaly ještě tu podívanou z druhé strany. Mlha se valila na louku čím dál víc, dva opuštění človíčci se psem nebyli už skoro vůbec vidět. Kačeny už šly jistě spát, nikde jsme je neviděly. Nikdy jsem dosud nebyla běžkovat v dubnu, kdo ví, jestli tu ještě příští týden bude sníh, jestli se třeba počasí nezblázní.. tenhle okamžik se jen stěží může někdy opakovat.