Konec dobrý, všechno dobré :)

Čauky,
   právě jsem dokončila překlad ze švédštiny do němčiny, tak mě napadlo zavítat opět na svůj blog. Já jsem tu včera večer vlastně byla.. a úpěla jsem nad korekturou článků. Je fajn, že si mamka dá tu práci a na všechny chyby mě upozorní, ale když je člověk unavený, dá se na to vyhledávání překlepů apod. těžko soustředit.
            Tenhle víkend byl opravdu nabitý. I v sobotu večer jsem pomáhala na festivalu Umea Open. Tentokrát jsem dělala něco jako uvaděčku. Když jsem tam přišla, vychrlili na mě tolik informací, že jsem je nestačila všechny vstřebat.. nerozuměla jsem. Poprosila jsem jednu slečnu, která nám velela, aby mi to vysvětlila ještě jednou v angličtině. Nakonec jsme zjistila, že za ten večer budu hlídat jen tři místa. Nejdříve jsem stála u obrovského pódia a kontrolovala náramky, za pódium směli jen fotografové a VIP lidi. Poslechla jsem si během toho koncert Markuse Krunegårda. Z těch zpěváků, co jsem za ten večer slyšela, se mi líbil asi nejvíc. Je to mladej kluk, po kterym asi šílí kdejaká náctiletá Švédka :) Bylo celkem legrační sledovat, když otevřeli dveře do sálu, jak se ty "děti" hrnuly  k pódiu. Píšu děti, ale vlastně to už asi děti moc nebyly. Měly většinou děsivě odbarvené vlasy, kalhoty, či sukně s děsně vyšponovaným pasem nahoru.. vytahaná trička/svetry tmavších barev..nebo naopak jsem viděla lidi s děsně upnutými kalhotami a tričkem tak o dvě čísla menší než je jejich skutečná velikost.. v tomhle tu často potkávám i kluky, nelíbí se mi to, nechápu, co je to za novou módu.  Na druhou stranu ať si kdo nosí, co se mu zlíbí, je zajímavé to pozorovat, jak se kdo obléká.
           Pak jsem se přesunula na menší pódium, kde jsem rovněž kontrolovala, aby nikdo nechodil dozadu. Tam ale tolik lidí nebylo, takže jsem si tam připadala celkem zbytečná. Poslechla jsem si dvě skupiny: Pajala Truck Co a Tiger Bell. Byla jsem ráda, že jsme dostali předem špunty do uší, seděla jsem blízko reprobeden. Během pauzy mezi těmito skupinami si mě všimnul Ivan ze swingu, sedl si na chvíli vedle mě a povídali jsme si o Čechách, tancování a o škole. Jede v dubnu na Pražské swingové jaro. Tady v Umea prý minulý týden swing někde byl, řekla jsem mu, jak moc se mi stýská po tancování, ale na internetu ty lekce/tančírny prostě nemůžu nijak najít. Prý bude zas něco v pátek. Bohužel až příliš pozdě mě napadlo požádat ho o kontakt, už byl pryč. Na internetu o pátečním swingu nikde nic není, tak nevím, jak to udělám, abych to neprošvihla. Zkusím se ještě zeptat Marušky a Jana. Ivan byl příjemné zpestření během té práce, kolem dvanácté jsem se přesunula na poslední stanoviště- před dveře zadního pódia. Nikdo nesměl projít dovnitř, jen lidi, co měli speciální kartu. Na chodbě byla tma, jen trochu lampy a okolní domy osvětlovaly chodbu. Poslala jsem smsku, aby mi donesli sandwich a taky aby mě někdo přišel na chvíli zastoupit, že si potřebuji odskočit. Nikdy jsme nesměli opustit stanoviště, aniž by nás někdo nahradil. Pak jsem seděla a nechala volně plynout myšlenky, nikdo tam nebyl, jen občas prošel nějaký organizátor a soucitně se na mě podíval.. zeptal se, co že tam dělám apod. . Taky mě oslovovali občas lidi s nějakým dotazem, někdy se mi podařilo odpovědět, někdy jsem nerozuměla, buď přešli do angličtiny, nebo jsem prostě řekla Jag vet inte. Připadalo mi to jednu chvíli k smíchu, jsme ve Švédsku, sedím potmě a dvě hodiny koukám na dveře. Ani byste nevěřili, co všechno dokáže člověka během "plnění tohoto úkolu" napadnout :-D
        Jízda kolem půl třetí ráno nočním městem byla v pohodě, akorát mi dost mrzly ruce. Když jsem přijela, trvalo mi dlouho, než jsem je zahřála. Další den-v neděli- jsem kupodivu vstávala v devět. Spala jsem jen šest hodin. Měli jsme totiž v plánu jít s kamarády na procházku. Nakonec šla Judith a Mattis. S Mattisem jsme jeli na kole směrem na Östrakyrkogatan. Jelo se parádně, suché silnice.. Judith jsme potkali na zastávce. Bohužel jsem s sebou nevzala mapu- nemohla jsem ji najít. A to jsem byla jeden z hlavních orgů výletu :-/ Měla jsem pech, nechápu, kam se mi můžou všechny mapy ztrácet. Vyrobila jsem jen jednu provizorní, ale ta mi nebyla moc platná. Naštěstí Judith mapu s sebou vzala.. uff. Kola jsme zamkli k jednomu sloupku a vyrazili jsme na lesní cestu. Začalo trošku sněžit. Šli jsme a povídali a sněžení nepřestávalo, naopak. Jako by se roztrhla sněhová peřina. Bylo fajn, že jsme se nepropadali, starý sníh byl namrzlý. Celkem se ochladilo, dvakrát jsme udělali pauzu na čaj. Narazili jsme na zvláštní rouru, hádali jsme, co to tak asi může být, prošli jsme jí, uvnitř to hodně klouzalo. Taky jsme zkoumali stopy ve sněhu, Mattis říkal, že to byl zajíc. Vyprávěli jsme si pak, kdo kde viděl zajíce. Já jsem říkala, že bych si dala k snědku nějaké králičí maso.. překvapilo mě, že Judith ani Mattis králíka nejí. Vzpomněla jsem si na film Slunce, seno.. na toho kluka, který jedl tak často králíka, že se mu to znechutilo. Vraceli jsme se a neviděli jsme skoro na krok. Byla hustá vánice, i kola jsme měli už dost zasypaný. Doprovodili jsme Judith do centra, a pak jsme se vydali na zpáteční cestu. Zkoušeli jsme jet na kole, ale absolutně to nešlo. Nic jsme neviděli. Když jsme šli pěšky, nebylo to o moc lepší. Pořád jsem si ale říkala, že polárnící Petr Horký a Miroslav Jakeš to na severním pólu měli o dost horší :)

Podivná roura

Brána do jiného světa

                  Ten sníh mi tentokrát už náladu nezvedl, naopak, těšila jsem se na jaro a zatím tu máme nejméně 40 cm bílé pokrývky. Sněžilo až do večera. Zbytek dne jsem skajpovala s rodinou a s Terkou. A vlastně mě čekal ještě jeden pěkný okamžik. Mushe s námi byl poslední večer, rozdělil se se mnou o svou večeři. Já mu dala zas půlku té své. Náramně jsme si to společně stolovali a povídali. Až teď jsem se dozvěděla, že je tu vlastně jen dva měsíce, dřív byl v Göteborgu. Studoval tam gymnázium. A tady ve Švédsku je už asi 25 let. Vyprávěl mi, jaké to je v Íránu, že má sedm sourozenců  a část jeho rodiny žije v Nizozemsku. Jen jeden jeho bratr zůstal v Íránu. Mushe má tři děti, prý chtěl mít víc dětí, když je člověk jedináček, je dost opuštěný, to se mu nelíbí. Překvapilo mě, že je mu 49 let. Páni, tolik bych ani neřekla! Ale studovat se dá v každém věku. Tady v Umea chce pracovat jako doktor, když mi říkal, jaké tu mají platy, udivilo mě to..35 tisíc SEK, to se jen tak u nás nevidí. Mushe mi napsal na sebe kontakt, takže se určitě nekdy sejdeme. Když jsem se vrátila zpátky do pokoje, měla jsem takový pěkný pocit. Přesvědčila jsem se, že to jde.. jde mluvit švédsky, jde porozumět tomu druhému.. Komunikovat v tomto jazyku se mnou prostě možné je. Akorát to chce víc trpělivosti, vybírat ne tak složitá slova, či opsat něco jinak, když nerozumím. Povídali jsme si spolu asi dvacet minut a žasla jsem sama nad tím, jak to šlo. Měla jsem z toho přesně takové to potešení, jako když jsem v Čechách s někým konverzovala anglicky, či německy. Myslím, že to bylo nejlepší zakončení toho dne.
                   Dnes jsem byla na literatuře, cesty venku jsou už prohrnuté, ale po trávě nikde ani památky. Když to vezmu ale z té lepší stránky, budeme moci zase s Katharinou vyrazit na běžky :)

                    Minulý týden jsme měli na Schweden im Blickpunkt návštěvu, přišel nám zahrát jeden kluk na nástroj zvaný Nyckelharpa.  Je to typicky švédský nástroj. Vypadá a zní takto:

Jak se vám líbí?