Konečně spolu

                 V tomhle článku se vrátím trochu do minulosti-do Stockholmu. První den nebyl zas až tak nabitý, jako spíš únavný. Vstávala jsem po čtvrté hodině ranní, snědla jsem kousek pudingu a vyrazila jsem. Nakonec jsem za sebou zabouchla dveře až ve 4.55. Měla jsem co dělat, abych dorazila na nádraží včas. Autobus jel v 5.40. Musela jsem jít pěšky, nic snad ani v takhle brzkou dobu nejelo. Překvapilo mě, jaké bylo ve čtyři už světlo. Šla jsem pro jistotu dost rychle, trvalo mi to půl hodiny. Z Umea jsme jeli asi jen čtyři, hodně lidí přistoupilo v Örsnkonsviku. Sledovala jsem krajinu za oknem, chvíli spala, trochu jedla. Měla jsem jen jedny sušenky, tak jsem zkusila, jak silnou mám vůli. Řekla jsem si, že budu jíst jen v tolik a tolik hodin, aby mi to jídlo vydrželo na celou cestu. Podařilo se mi to vydržet a ty sušenky hned nesníst. Kolem desáté mě čekal šok. Autobus přijel do Sundsvallu, všichni lidi vystoupili, já pořád čekala, kdy pojedeme dál. Ale přišel ke mně řidič, že tohle je už konečná, že musím přestoupit na jiný spoj. Poradil mi, kde sídlí kancelář  té autobusové společnosti, tam se můžu zeptat. Prý je ale lepší si místo zamluvit dopředu, není jisté, jestli autobus už není obsazený. To se mi snad jen zdá! Na mém lístku přitom nic o přestupu napsaného nebylo. Kdo to má vědět?
               V té kanceláři mi říkala paní, že to průběžně hlásí v autobuse. Jenže já jsem byla stoprocentně  přesvědčená, že je to přímý spoj, nejen že jsem moc tomu, co hlásili, nerozuměla, ale ani jsem nedávala pozor.. nesnažila jsem se porozumět, považovala jsem to za nedůležité. Naštěstí mi v kanceláři vytiskli nový lístek, autobus, který navazoval hned na ten můj spoj, mi ujel, musela jsem čekat dvě a půl hodiny na další. Hlavně, že tam měli místo a že vůbec ten den ještě něco do Stockholmu jelo.. a taky že mi lístek nepropadl. Paní mi poradila, ať si sednu do kulturního domu, mají tam i knihovnu. Dovnitř do knihovny se mi nechtělo, měla jsem obrovský batoh, sedla jsem si proto na malé nádvoří před knihovnu, vzala si nějaké letáčky o Sundsvallu a pročítala je. Pak jsem šla zjistit nástupiště, odkud mi jel ten autobus do Stockholmu. Chvíli jsem poseděla v čekárně, bylo tam celkem dost lidí. Po chvíli jsem poznala, že to jsou převážně bezdomovci. Pili alkohol, hlasitě se bavili, scházelo se jich tam čím dál tím víc. Po dlouhé době vidím zas bezdomovce. V Umea jsem ještě neměla to štěstí. Ani nevím proč, asi je tu u nás na ně moc zima. Prošla jsem se k moři, k přístavu. Sundsvall je ošklivé město. Aspoň na první dojem.. všude jen továrny, komíny, začouzený vzduch.. Podle těch letáčků tam můžou být i pěkná místa, ale navenek nevypadá moc hezky.
               Po chvíli jsem se raději vrátila do kulturního domu, tam to přeci jen bylo příjemnější. Chlápek, co tam dělal dozorce, si mě tak divně prohlížel, no jo, vždyť jsem tam šla už podruhé.. asi mu bylo divné, co tam pořád hledám. Chtěla jsem zajít na záchod, ale samozřejmě, že se tam platilo. Byla jsem bez drobných, v peněžence jen pětistovku. A ta peněženka ležela na dně mé kabelky, nad ní ještě tisíc dalších věcí. Tak jsem tam tak stála a přehrabovala se v kabelce, když najednou ke mně přistoupil starší pán a ptal se, jestli chci na záchod. Řekla, jsem, že ráda, ale že nemám peníze. Vysvětlovat mu, že je nemůžu najít a že mám jen papírové, bylo pro mě v ten moment ve švédštině moc složité. Ten muž mi vložil do ruky pětikorunu a já mu s úlevou poděkovala. Myslela jsem si, že mu pak dveře podržím a on už nebude muset platit. Jenže když jsem vyšla, už tam nestál. Zvláštní, u knihovny byl jeden společný záchod.. kam tedy šel? Připadal mi trochu jak kouzelný dědeček z nějaké pohádky. Zajímalo by mě, co si o mě asi tam mohl myslet.. holka s mega báglem a tvrdí, že nemá peníze :-D Když jsem vyšla z kulturního domu, autobus už stál na stanovišti, vysvětlila jsem řidičům, že mi dřívější spoj ujel, oni mi řekli : ingen problem. To mi spadl kámen ze srdce. Ta paní v kanceláři i tihle dva muži na mě působili uklidňujícím dojmem. Mile mě to překvapilo. Sedla jsem si opět k okénku. Zastavili jsme ještě na delší pauzu u jezera Tönnebro. Tam svítilo sluníčko, po sněhu ani památky. Od vody foukal dost vítr, ale bylo to příjemné procházet se venku. Snědla jsem zbytek oříškové čokolády. Ze Sundsvallu je to do Stockholmu ještě pěkná štreka.. něco přes 300 kilometrů. Pořád jsem sledovala cedule, jak se pomalu přibližujeme k cíli. Značka pozor na soba se už před Stockholmem snad ani nevyskytovala.  Zato jsem viděla z okna tři srnky. Asi tak 10 kilometrů od Stockholmu. Do Uppsaly jsme nemuseli zajíždět, protože tam nikdo nevystupoval. To bylo dobře, protože na silnici se směrem k Uppsale tvořila kolona. Posledních pár kilometrů jsem už byla fakt hodně napnutá. Jenže kolona nás nakonec neminula. Kdo ví, kolik hodin v ní můžeme stát..? Ale ne! Čekalo mě další překvapení. Autobus normálně zajel do odstavného pruhu a projel kolem té kolony, jako by se nechumelilo. Něco takového je u nás v Čechách nemožné. Napadlo mě, jak by asi tudy projížděla třeba sanitka, ale snad by to nebyl problém. V tom odstavném pruhu jezdí jen vozidla se speciálním povolením a autobusy.
                    Do Stockholmu jsem dorazila v 17.45, původně jsem tam měla přijet v 15.20 . Přemýšlela jsem, kde asi může Terka být.  Nakonec jsme se setkaly hned u autobusů. Já vystoupila ze svého žlutého a ten Terčin z letiště jel hned za ním. Nemusely jsme se tedy nijak hledat :-) Sedly jsme si na lavičku v prvním patře na autobusovém nádraží, hned jsem zavolala našemu prvnímu couchsufrovi, u kterého jsme měly spát. Říkal, že přijde až v 19.30., měly jsme s Terkou tedy víc jak hodinu na to, abychom si sdělily největší novinky a abychom snědly řízky. Hmmm, to byla lahoda zakousnout se do Šumavy. Odpočívaly jsme, naše bágly byly napěchované vším možným. A ten Terčin vážil asi 20 kilo. Když mi říkala, že jí její ségra nakonec úsporně sbalila všechno, co mi rodiče chtěli předat, nevěděla jsem, jestli se mám radovat, či ne. Kdo se s tím má tahat? Kolem půl osmé mi napsal náš couschurfer, že právě večeří. Jmenoval se Dev a pocházel z Indie. Psal, ať se trochu projdem, že nemusíme přeci sedět na místě. Jenže s těmi bágly jsme s Terkou moc daleko nedošly. Jen kousíček. Sedly jsme si opět na lavičku na nádraží, tentokrát mi volal opět Dev, abychom za ním přijely metrem na zastávku Universitet. To to nemohl říct hned? S Terkou jsme nejprve zkoumaly plán metra, pak jsme hledaly, kudy se vůbec do metra jde a když jsme přišly k turniketům, trvalo nám hezkou chvíli, než jsme zjistily, jaký lístek bude nejvýhodnější si koupit. Jednotlivá jízda je totiž strašně drahá.. asi 40 SEK. Nakonec nám pověděl chlápek u turniketů, že je výhodnější si koupit jízdenku na 72 hodin v trafice než u něj. A tak jsme se rozhodly koupit si modrou kartu asi za 215 SEK, na kterou jsme mohly jezdit, kolikrát jsme chtěly. Nechápaly jsme, proč nám ten chlap radil, abychom si ten lístek nekupovaly u něj. V Praze stojí přeci všude všechny jízdenky stejně(kromě nákupu u řidiče), ale tady je to prostě jiné. Konečně se nám podařilo projít turnikety a kolem deváté jsme dorazily na Universitet, kde nás čekal Dev. Podle fotky jsem si ho představovala trochu jinak, ve skutečnosti je dost malého vzrůstu. Vedl nás různými cestičkami..přes nějakou louku, či park, byl to celkem labyrint. Dev bydlí na studenstké koleji. Připomínalo mi to koleje v Ålidhemu. Jeho pokoj je malý. Měl matraci navíc, tu jsem přenechala Terce, aby si odpočinula od toho svého těžkého batohu. Já jsme spala na karimatce. Nakonec jsme se tam nějak všichni vešli. Když jsme už ležely připravené usnout, povídaly jsme si trochu s Devem. Plánuje jet do Španělska a tam studovat. Říkal, že využívá programu Erasmus Mundus. Dostává dost velké příspěvky, studovat v zahraničí se mu vyplatí. Dev se divil, že mám české číslo, že jsem si nepořídla švédské. Já vím, že je to nepraktické, ale zas tak moc tu nevolám, navíc všichni mí blízcí mají uložené české číslo, nechci to komplikovat. Je ale pravda, že ve Stokcholmu jsem mobil dost potřebovala, jsem zvědavá, kolik budu platit za tenhle měsíc (nebo kolik bude muset spíš moje mamka doma za mě zaplatit..). Předaly jsme Devovi malé suvenýry z Čech- magnet a trojhránky Kolonáda. Kolem půlnoci jsme šli spát.

Sem bych došla snad už i poslepu..

Uvnitř to vypadá moc pěkně.

Tyhle eskalátory nám občas stěžovaly situaci, jednou jsme se tudy řítily pro svá zavazadla a jako na potvoru zrovna nejely. Podrobnosti budou v dalším článku :)