Příběhy

Ahoj,
    zdravím, teď bych chtěla napsat zase "normální" článek o událostech z posledních dní. Ono se toho zas až tak moc nedělo, ale přeci jen.. Ve čtvrtek jsme měli poslední hodinu švédštiny, přespříští týden budeme mít ústní prezentace a to je všechno. Včera jsme psali velký test z gramatiky a porozumění textu. Ve středu a ve čtvrtek jsem se tedy připravovala na švédštinu. Včera už jsem to moc neřešila, napsala jsem si do deníku obsah knížky Vargen, o které vám chci trochu povyprávět.
                     V knížce vystupují dva vlci- jeden starý a statný, druhý mladý a nezkušený. Oba mají hlad, a proto se pokusí napadnout koně. Jenže je spatří sedláci, a tak vlci musí prchnout. Sedláci se na vlky domluví, chtějí je chytit a zabít. Udělají rojnici, vlky obklíčí, jednomu se podaří nějak utéct, ale druhý-ten starší je zastřelen. Ten, který utekl, má kulku v zadní noze. Utíká před lidmi daleko, předaleko. Pak si lehne pod smrk, líže si rány a vyje, snaží se přivolat pomoc. Nemůže se postavit, nemůže lovit, možná zemře. Naštěstí mu odpoví vytím jiný vlk. Nebo spíš vlčice. Ta si k němu lehne a ráno mu přinese v hubě králíka. Stará se o něj a za pár týdnů je vlkovi lépe. Od té doby chodí oba dva po lese společně, společně loví a taky společně hledají úkryt pro svá mláďata. Když se vlčici mladí vlci narodí, nepustí k sobě nikoho, ani taťku vlka. Vlk je už zdravý a nyní chodí on lovit pro vlčici králíky. Za pár týdnů, když vlčata trochu vyrostou, přestěhuje je vlčice výš do hor na bezpečnější místo. Vlka to poděsí, ale naštěstí svoji rodinku najde.

                   
              Včera a dnes tu máme v Umea sluníčko. Sníh pomalu, ale jistě mizí a já už chodím ve své modré bundě. Taky jsem si vzala podruhé, co tu jsem, tenisky. Alergii jsem se tu nakonec nevyhnula, oči mě pálí a každou chvíli smrkám, ale tentokrát jsem to uvítala docela s radostí. Možná za to můžou břízy, kterých je tu na severu požehnaně.  Rozhodla jsem se toho pěkného počasí využít a na test ze švédštiny jsem vyrazila o dvě hodiny dřív. Zahajila jsem svoji "Kyrkotour".  Chtěla bych navštívit všechny kostely v Umea. Je jich tu asi patnáct, ale když si to rozdělím do čtyř výletů, mělo by to stačit.

Tohle je kostel u nás v Mariehem hned za ICOU. Kostel si představuju spíš jinak, ale tady v Umea je jich podobného rázu spousta.

Tak to vypadá, když taje sníh.. Celkem mě překvapilo, kolik vody tu najednou je.

I v lese je mokro :)

Tahle vypadá Ålidhems kyrkan. Hezky to tam uvnitř vonělo dřevem.

 A tohle je zas Carlskyrkan.

Uvnitř to vypadalo nově, čistě a prostě. Abych pravdu řekla, mám raději starší kostely. Takové ty, co vidíte v každé vesnici, se špičatou věží, starodávnými obrazy a výzdobou. Na druhé straně je ale dobře, že se pořád staví nové kostely a že víra v Boha na spoustě míst stále přetrvává a přenáší se ze starší generace na mladší.

       Procházela jsem se po Carlshemu a skoro jsem zapomněla na test. Naštěstí jsem měla kolo, a tak jsem v Östra Pavilonu byla za deset minut. Po testu jsem jela na kolej, následovalo skajpování s makou a malá večeře. V sedm jsme měli sraz s Mattisem a jeho kamarádem před ICOU. Šli jsme na Umeå International Short Film Festival. Ani nám nevadilo jít pěšky, bylo krásně, sluníčko občas vykukovalo mezi mraky.  Vyprávěla jsem jim trochu o Stockholmu, Mattis povídal zas o tom, jak se měl doma v Rize. Každý jsme taky říkali, jak se slaví v naší zemi Velikonoce. Ten Mattisův kamarád je z Francie, povídal, že hledají vajíčka na zahradě stejně jako v Německu. V Lotyšsku se zas pořádají vajíčkové zápasy, kdo má nejsilnější skořápku, která nepraskne, ten vyhrál. Nad naší pomlázkou se divili, nikdo tu nechápe, že holky se nechávají šlehat dobrovolně =)
                  Na festival jsme všichni tři přišli s výbornou náladou, když jsme se vraceli domů, bylo to naopak děsné. Jeden film nám totiž hodně zahrál na city. Asi jím začnu, protože to nepříjemné chci mít rychle z krku. Jako čtvrtý v pořadí nám promítali dásnko-švédský film Nothing Can Touch Me. Já jsme viděla vlastně jen asi deset minut, pak jsem zavřela oči. Už jenom těch deset minut mě stačilo vyděsit natolik, že jsem měla trochu strach, jestli vůbec tu noc usnu. Už jenom slyšet ty zvuky bylo otřesné, něčemu jsem bohužel i rozuměla, protože dánština je hodně podobná švédštině. Film byl vlastně dost podobný tomu, co se stalo loni v Oslu. Všechno to bylo z pohledu jedné dívky, která se s útočníkem setkala na záchodcích, ukryla se do jendé z kabinek, on si právě na těch toaletách vyměňoval náboje, spatřil ji, ale jako zázrakem ji nechal žít a odešel.  Když vyšla z toalet, ve škole bylo už všude ticho. Když se před školou setkala se spolužáky, kteří masakr přežili, vydali se společně do útočníkova domu. Tady už raději skončím, nechce se mi o tom dál psát. Tenhle film vyvolal velké ohlasy i u diváků, bylo slyšet, že to fakt spousta lidí hodně prožívala.
                Jako pátý film nám mohli pustit něco optimističtějšího, ale v zásadě The Egg nebylo tak špatné. Byla to fikce, po smrti se muž setkal na jedné jakoby přestupní stanici s jiným mužem v obýváku. Tam mu bylo vysvětleno, co se stalo.. že zemřel při autonehodě, společně vykročili rovnou z toho obýváku do lesa, ten les, celý ten svět patřil jim jen dvěma. Posadili se na kmen, povídali si a za chvíli ten zemřelý zmizel, reinkarnoval se.. Kdo ví, do koho.. Líbilo se mi celkem to téma, ale asi bych si představovala nějaký lepší konec, zajímalo by mě, co se stalo potom s tím mužem.. ale to by už asi nebyl krátký film.
                   Zhlédli jsme ještě video Everyday Thoughts o sprejování v Rusku, Dánsku a Švédsku. To mi připadalo nudné a celkově mi to nedávalo žádný smysl. Nejhezčí filmy pro mě byly ty první dva. Mr Curiosity and The Cat měl parádní myšlenku- o lidských snech, o tom, že nestačí jen snít, důležité je si své sny jednou splnit. Zajímavé animace, nehezká lysá kočka, ale fantasy filmy se mi prostě líbí. Asi by bylo dobré film zhlédnout ještě jednou, určitě bych ho ještě lépe pochopila. Poslední loutkový film The Girl and The Sirene se líbil asi spoustě lidem. S Mattisem jsme se shodli na tom, že udělat dobrý loutkový film, který by diváky zaujal, není nic lehkého. Ten příběh dívky, která přeprala sirénu a zachránila námořníky, byl dobře zpracovaný. Použili materiály jako sklo, kůže, dřevo.. Film se točil deset měsíců. Pták, kterého nosila dívka na hlavě, byl fakt vtipnej. Pomohl jí přemoci sirénu, vykloval jí oči. Hostinský, u kterého dívka pracovala, působil děsivě, místo ruky měl jakési kovové klepeto. Ničil jí hračky. Příběh měl dobrý konec, to není u skandinávských filmů tak časté. 
                   Pět filmů mi bohatě stačilo, po půl jedenácté jsme opustili Folketshus a vydali se směrem do Mariehem. Byla jsem ráda, že nejdu sama, že jsme mohli filmy s Mattisem a s tím Francouzem ještě během cesty probrat. Ani oni nebyli po tom čtvrtém filmu v nejlepší náladě. Jen jsem se jich zeptala na konec, ale nic víc jsem o tom vědět nechtěla. Oba si taky stěžovali na to, že pán, který filmy představoval i tvůrci těch filmů, mluvili ve švédštině a nikdo to moc nepřekládal. Přitom bylo jasné, že umí anglicky. Nejméně polovina diváků byla určitě z ciziny. Mně to zas tak nevadilo, já jsme jim celkem rozuměla, ale chápu jejich rozhořčení. Vlastně jsem se ale zas tolik informací nedozvěděla. Všichni hlavně děkovali a děkovali.. prostě jak je ve Švédsku dobrým zvykem.. díky za díky.
                    Cestou zpátky na kolej jsme potkaly dvě kočky. Huňaté, ocasaté, přítulné, přišly jak na zavolanou. To je přesně to, co jsem potřebovala. S tím Francouzem jsme je hladili a nemohli jsme se od nich odtrhnout. Ten Francouz povídal, že mu tu ve Švédsku taky chybí jeho kočka. Mattis stál opodál, cizí zvířata prý raději nehladí. Tyhle kočky ale byly pěkně vypasené, krásnou srst měly, bylo vidět, že mají páníčka. A tak jsme si užívali toho nenadálého přívalu kočičí lásky. Když jsem se s Mattisem a jeho kamarádem loučila, strach, který ve mně vyvolat ten film, celkem opadl. Kočky jsou dobré léčitelky. Ostatně i Miachel říkal, jak má rád svého kocoura, že je dobrý uklidňovák, když se na něj podívá, řekne si, co blázní, vždyť přece klídek pohoda.. není co řešit :)

Na závěr ještě nějaké pozitivní fotky.

 Jaro přichází i sem do Umea (snad )

Jeden dům jako druhý, na milimetry stejně daleko od sebe..(Carlshem)

Čokoláda od Mattise z Lotyšska :)