Je mi tu s vámi moc fajn (-:

Ahoj!
        Tak jsme tu zůstali na naší laciné koleji snad jen tři. Včera se odstěhovali všichni Afričané, upovídaná Elizabeth i tichý usměvavý pár z Burundi, na který jsem tu každý den narážela v kuchyni. Je tu nezvyklé ticho, tak doufám, že se z toho nezblázním. Od úterka jsem na pokoji, čtu, píšu seminárku a občas se podívám na nějaký film. Až dnes večer bude další vzrůšo- jdu se podívat na Andersův koncert.
          Zato pondělí posledního dubna jsem od rána do noci byla pryč. Byl to jeden z nejnabitějších dnů po Stockholmu. Ráno jsme měli sraz s Mattisem u ICY, na kolech jsme jeli asi přes pět kilometrů do nejzápadnější části města, do Umedalen. Cestou jsme se stavili u dvou kostelů. Chtěla jsem si je prohlédnout, bohužel byly zavřené. Zvenku se mi moc nelíbily, vypadaly skoro jako normální domy. Vypadá to, jako by stačilo přidat jen nápis na zeď kyrkan a už je z toho kostel. Jak už jsem dřív psala, mám ráda starší kostely. Cestu jsme museli vybírat pečlivě, občas nějakou silnici objet, protože ji zrovna opravovali a byly na ní větší kamínky. To našim kolům neprospívalo. Na jedné zastávce na nás už čekal Francouz Thomas. Byli jsme tři, říkala jsem taky Michaelovi, ale byl líný vstávat tak "brzy". Zaparkovali jsme kola a vydali jsme se hledat Skulptur park. Prošli jsme kolem spousty budov, občas narazili na nějakou sochu, ale bylo nám divné, že to vše není pohromadě na jednom místě. Zeptali jsme se jedné paní a ta nám řekla, že to umění je opravdu roztroušené v lese a mezi domy. Letáčky s mapkou a popisky ke každé soše už došly. A tak jsme okolí prohledali na vlastní pěst. Našli jsme asi tak dvanáct různých podivností. Nejvíc ze všeho se mi líbil bronzový prsten, který nosila jedna bříza. To by mě nikdy nenapadlo dát stromu prsten. Kluci se asi nejvíc vyřádili na zvláštních černých trubkách, zkoušeli, jak jsou pevné, sváděly je k překonání, ale když jsme zjistili, že uprostřed ty největší trubky nedrží v zemi moc pevně, raději kluci zůstali dole na zemi. Nebýt té paní, asi bychom si ani nevšimli vysokého komínu, úplně nahoře stála socha koně v životní velikosti. Ocas mu normálně vlál..jen seskočit dolů. Věrohodné bylo taky kamenné křeslo, zdálky vypadalo jako staré ošuntělé, ale když člověk přišel blíž, zjistil, že je celé z kamenne, zkoušeli jsme se na něj posadit, ale asi je určené pro člověka s delšíma nohama.
                Park jsme měli prošlý celkem brzo, na mapě jsme objevili jedno jezero, a tak jsme se rozhodli, že ho najdeme. To jsme netušili, že to bude docela oříšek. Vydali jsme se kolem rodinných domků k potoku, kolem ještě byl sníh a led, přešli jsme lávku a zamířili do lesa. Sněhu rázem přibylo, byli jsme překvapeni, kolik ho tam všude ještě leží. Naše tempo se zpomalilo, protože jsme se začali bořit .. a kluci měli jen tenisky a tenké ponožky, já jsem měla aspoň své pohory a teplé ponožky, bohužel mé boty jsou už starší, mají díry, a tak jsme na tom byly brzy podobně. Občas jsme se zastavili a zkontrolovali směr, najednou slyším před sebou Wow! a Wonderful!  Jsem zvědavá, co to tam objevili. Když se přiblížím, jsem překvapená.. kluci objevili spoustu hromad bobků a mají z toho obrovskou radost :-D Moc jsem je nechápala. Zkoumali jsme je a prý patří asi sobovi, byly to o dost větší kuličky než od králíka. Prosili mě taky o foto s těmi bobky, měla jsem z nich fakt švandu.. Pak jsme naráželi ještě na spoustu spoustu dalších bobků a zase se ozývalo wow! . Uprostřed lesa jsme usoudili, že bude lepší dojít na silnici a podél silnice se vydat k tomu jezeru, které by nemělo být od ní daleko. Museli jsme překonat asi tři potoky, občas nedýchat, abychom se co nejméně probořili do sněhu.. Konečně jsme se prodrali na tu silnici. Kluci měli úplně promočené tenisky, já jen napůl. Mapa opravdu nelhala, brzy jsme zabočili vlevo, stál tam i nápis Prästsjön a turistické značky. Vydali jsme se polní cestou, pak brzy zabočili do lesa. Uprostřed lesa jsme opravdu našli obří jezero, slétávali se k němu nějací ptáci. Ještě bylo zamrzlé, ale bylo vidět, že led už není moc silný. Šli jsme jen na okraj, a pak se vrátili zpátky na břeh, někde poblíž se měla nacházet taky rozhledna, ale tu jsme nakonec nenašli. Zato tábořiště, kousek od jezera, jsme objevili hned. Přístřešky určeny ke spaní byly poničené, ohniště bylo v pořádku. Měli jsme štěstí. Thomas měl s sebou zapalovač, a tak jsme nasbírali dřevo v lese a taky v malém domečku. Ačkoliv tam bylo ještě všude dost sněhu, podařilo se nám rozdělat oheň. To bylo příjemné, využili jsme ho na sušení bot ponožek :) Taky jsme poobědvali, Mattis mi dával ochutnat své kuřecí maso s kroupami a s řepou. Nikdy jsem podobnou kombinaci neviděla. Chutnalo to dobře, ale řekla jsem mu, že u nás děláme tzv. kubu- houby s kroupami, ale že se to jí jen na Vánoce. Povídali jsme si o různých zvycích z našich zemí a taky o filmovém festivalu.
                Oheň nás zahřál, dokonce vysvitlo sluníčko, prostě bájo. Na tomhle místě jsme strávili určitě víc jak hodinu, museli jsme se ale pomalu přesunout dál. Problém bylo vymyslet, kudy jít. Zpáteční trasa by trvala dlouho, nedaleko měla být jiná velká silnice, která by nás dovedla zpátky do města na zastávku. Jenže jak se k ní dostat? Přejít přes jezero? To jsme fakt nechtěli riskovat. A tak jsme ho museli obejít, lesem, větvičkami, sněhem. Občas přeskočit nějaký ten potok. Jednou ten potok byl dost široký, a tak jsme vymýšleli, jak ho překonat, poblíž ležely balíky se slámou, a tak se Mattisovi podařilo tu slámu naházet tak, aby se to dalo lépe přejít. Mattis ten potok dokázal přeskočit, ale Thomas a já jsme zůstali na druhém břehu. Thomas si pomohl při přechodu kládou, mně pak pomohli kluci, ale jednu nohu jsem si stačila namočit. U ohně se nám podařilo relativně uschnout, ale do deseti minut jsme na tom byli zas stejně.  Ocitli jsme se na poli, super, že už nemusíme překonávat žádné potoky a stromy. Jenže zrada! Nejdřív já, za půl vteřiny Mattis a za další vteřinu Thomas.. všichni jsme se probořili jak jeden muž víc jak o půl metru někam do hloubek země. Chvíli jsme tam tak zůstali v šoku, a pak nás postihl hromadný výbuch smíchu. Při představě, že se na nás někdo shora dívá.. co si asi musí myslet, že tam děláme :-D 
                    Ve skutečnosti jsme se probořili do jednoho z vodních příkopů, který byl ještě pokrytý sněhem, proto jsme ho neviděli. Boty už jsme zase měli durch mokrý, ale pořád jsme se nemohli přestat smát. Už dlouho jsem se tak nesmála :-)  Zjistili jsme, že příkopy jsou asi každých dvacet metrů, nejsou úplně nejmenší, ale dají se přeskočit. U jednoho z nich se mi právě stala má nehoda s kotníkem. Skočila jsem, ale na místě doskoku bylo bahno, prostě nestabilní povrch, noha mi sklouzla dozadu, dopadla jsem na koleno a kotník se zkroutil do nepřirozené pozice. Byla to fakt bolest, ale snažila jsem se hned postavit a rozchodit to. Šlo to. Na nohu jsem už ale nesměla přenášet moc váhu, při překonávání dalších asi tří příkopů jsem skákala na druhou nohu a kluci mě na druhé straně chytali. Konečně jsme se dostali na tu velkou silnici, museli jsme jít po trávě, která byla značně zaprášená od štěrku. A tak se naše mokré boty pokryly šedivým prachem, kouřilo se z nich, ostatně podobně jako u ohně. Povídali jsme si o houbách a Mattis mi říkal, že nejvyšší hora Lotyšska má 312 metrů. To snad není ani hora..je zvláštní, že ta země je tak placatá. Chtěla bych někdy na Gaizinkals vylézt, možná by to bylo fyzicky jednodušší než tenhle výlet ;-)
                    Čekali jsme s Thomasem chvíli na zastávce a pili čaj, pak jsme se vydali na kolech domů. Jezdit na kole pro mě bylo jednodušší než jít. Cesta nám uběhla hodně rychle, dojela jsem na kolej asi v pět. Rozloučila jsem se s tím, že se možná večer ještě potkáme u ohně u kampusu. Sundala jsem ze sebe ty špinavé hadry, dala jsem si pořádnou sprchu a zašla za Michaelem zeptat se, jestli nemá nějaké obinadlo. Bohužel ne, podívala jsem se do ICY, ale ani tam neměli. Společně s Michaelem jsme jeli na kolech k univerzitě. Kolem už bylo spousta lidí. Nic se ale zas tak nedělo, hlavní program začínal v osm, kdy se zapaloval oheň. Jako první nás uhodilo do očí zdravotnické auto. Napadlo mě zeptat se tam, jestli by neměli obinadlo. Kotník mi totiž trochu natekl. Bylo by dobré ho zpevnit.  U toho auta ale poučovali o bezpečné jízdě na kole. Michael mi řekl, že mi sežene někoho, kdo se o mě postará. Šel za nějakými pořadateli, ti zkontaktovali dobrovolníky z červeného kříže, brzy přišli. Nevěděla jsem, co jim řeknu, ale Michael mě uklidňoval, vždyť něco takového se může stát i normálně při chůzi. Ani se moc neptali, jak se mi to stalo. A tak jsem dostala dvakrát stahovací obinadlo, čekali jsme dvacet minut, pak mi to chvíli uvolnili, a pak znova. Za tu dobu jsme si s Michaelem a se zdravotníky pěkně popovídali. Michael šel na chvíli obhlídnout stánky a já jsem mohla přejít do švédštiny. Dvě holky a jeden kluk se o mě starali, říkali, že pro mě to musí být nepříjemné, ale že pro ně je to zábavné někoho ošetřovat, že se jinak docela nudí, musí chodit pořád kolem a málokdy dostanou nějakou práci. Ptali se mě na Prahu, jaké je to u nás v ČR, co stojí za to navštívit.. Byli moc milí. V osm začínalo zapalování ohně, Michael mě informoval o tom, že párek v rohlíku je za 15 SEK a cukrová vata za 20 SEK. Jinak se prý nic moc zajímavého neděje.
              Dostala jsem tenčí obinadlo, poděkovala jsem dobrovolníkům za pomoc a šla jsem se podívat k pódiu, kde vystupoval švédský sbor. Chytla jsem jen poslední dvě písně, poznala jsem tam Kubu a Katharinu. Čepičku ale měli jen Švédi, kteří tu chodili na gymnázium, ostatní ne. Šla jsem pozdravit Katharinu, seznámila jsem se s jejím přítelem, pak jsem se přidala ke skupince, kde byl Michael, Jana, Kuba a lidi, co organizovali filmový festival. Povídali jsme si u ohně, pili víno, já jsem fotila zelenou trávu, jezero, které jsem poprvé viděla nezamrzlé, totálně bez sněhu. Šla jsem se projít kolem stánků, narazila jsem na Marušku s Janem. Chvíli jsme si povídali, tak ráda jsem je viděla. Snad se brzy uvidíme. Mám je ráda. Oheň byl opravdu obrovský, ale brzy se zmenšil, šla jsem se k němu podívat blíž. Líbilo se mi, že všude bylo tolik lidí, snad se do Umea na čarodějnice sjel celý Västerbotten.. Kolem půl desáté jsme se domluvili, že si uvaříme spontánně společnou večeři. Jeli a šli jsme do Ålidhemu na kolej k jednomu Rusovi, Jana řídila kuchyň, my jsme jí u stolu pomáhali krájet mrkev a cibuli. Přitom jsme si povídali. Pak jsme začali hrát hru Poznej, kdo jsem. V naší partě převažovali Češi- byli jsme čtyři.. pak jedna Němka, jedna Rakušanka, jeden Ind a ten Rus. Jídlo bylo hotové až kolem půlnoci, moc mi to chutnalo, brambory se zeleninou, hořčicí, mňam. Tu hru jsme hráli hodně dlouho, já jsem na svoji postavu nemohla přijít, byla jsem Steve Jobs, jelikož mi počítače nic neříkají, tak jsem to neuhádla. Jen to jméno, ale to jen náhodou, protože jeden Američan, badatel, kterého jsem znala, se taky jmenoval Steve. V půl druhé jsme odcházeli, ospalí a spokojení. S Michaelem a Němkou jsme jeli na kolech do Mariehem.  Nebyla úplná tma, na jedné straně jsme viděli světle modrou oblohu. Usnout mi ale nedělalo nejmenší problémy. Tak to byl poslední duben, perfektní to den! Díky všem, co se o mě starali, nejeden z mužů se projevil jako pravý džentlmen :)

Hádejte, kde to jsme.

Wow!

Opekání ponožek ;)