Jeden velký rozdíl oproti ČR

Zdravím,
      tak jsem byla donucena opustit knihovnu, nechápu, proč v pátek zavírají už v šest hodin. Zrovna se mi tam začalo moc líbit, na širokém křesle jsem si to tam zútulnila, natáhla nohy, na klíně knížku a sešit, na kulatém stolečku notebook.. Pracovala jsem na své seminárce Kleider machen Leute, když tu se ozval takový pronikavý zvuk a potom hlášení, že za půl hodiny zavírají. Ještě jsem ani nezačala být hladová. Hlad mě někdy donutí jet zpátky na kolej. Ale dnes jsem v knihovně nebyla zas tak dlouho- něco přes tři hodiny.
         Poslední tři dny se nic neděje. Předevčírem se odstěhovala podstatná část lidí, co tu se mnou bydlela a teď tu jsme jen tři- Michael, ten zvláštní kluk z Íránu a já. Michaela jsem tu už dlouho nepotkala, ale doufám, že se brzo ukáže. Nebo ho přijdu navštívit já. Pekla jsem totiž dnes po dlouhé době zas koláč. Chtěla jsem se taky trochu jinak zabavit. Zajela jsem za Kubou do školy a tam jsem mu část předala. Moc mě potěšilo, když řekl, že mu chutná. Prý mu přišel k duhu, asi byl hladový. U stolu s námi seděla ještě jedna holka ze Španělska, viděla jsem ji dvakrát na hodině švédštiny, pak to vzdala, prý to na ni bylo moc náročné. Stěžovali si, že ta škola je hodně těžká, vše se jim tu líbí, jen ta škola ne. Kuba musí opakovat prezentaci, má strach, že neudělá zkoušky a bude muset vracet peníze. To je děsný. Já jsem si zase stěžovala, že tu nemám nikoho, s kým by se dalo promluvit, že jsou první lidi, s kterými dneska hovořím. Ne, že bych se nudila, to vůbec, ale potřebovala bych prostě to učení něčím proložit. Když jsem v Brně, tak většinou mám někoho na bytě, Tomáš si chce často povídat, nebo na tancování vždycky někoho potkám. Tam se pořád něco děje, je tam spousta akcí pro studenty, ale tady nemůžu na nic bohužel narazit. Buď jsem dosud nenarazila na tu správnou stopu, nebo tu nic takového neexistuje. Nevím. Kuba říkal, že by tu určitě měla být spousta skupinek- organizací, ale fakt jsem žádnou nenašla. Uvědomila jsem si, jak strašně ráda pobývám mezi lidmi, ráda se s nimi setkávám, diskutuju, poslouchám.. V Brně opravdu nebyl skoro den, abych si s někým pěkně nepopovídala, zdálo se mi to normální a přirozené, až tady zjišťuju, že to tak není. Začínám si toho moc a moc vážit, že vás mám, moji mílí, v Čechách kolem sebe. V Brně jsou to kamarádi, co mě povzbuzují, přivádí na jiné myšlenky a drží nad vodou, v Praze je to hlavně rodina. Když píšu třeba nějakou děsnou seminárku a potřebuju si odpočinout, zajdu si popovídat s mamkou, či dědou, či si k sobě vezmu Rozárku. Jenže tady, tady skončí otevírací doba v knihovně a jdu na pokoj, kde jsem zas sama. Jen občas potkávám někoho, komu si můžu postěžovat apod. . Ze stavu úplné vygumovanosti mě udržuje hlavně psaní tohoto blogu, ten mi sice nemůže nijak odpovědět, ale přeci jen je to jistá vylejvárna a třídírna myšlenek. Jsem moc ráda, že jsem si ho založila.
             Včera večer se přeci jen konala jedna fajn akce, na kterou mě pozval Anders. Zpívá ve sboru  Björkstakören. Koncert měl v lidech probudit jaro, myslím, že se to těm zpěvákům opravdu podařilo. Zpívali samé rytmické písničky, švédské, anglické, z kraje Västerbotten, prostě různé. Viděli jsme, jak to prožívali, na něco by určitě šel tancovat i swing. Ve sboru zpívali starší lidé podobného věku jako Anders, ženy měly zelené, či modré halenky a muži černé košile se zelenými, nebo modrými kravatami. Konec byl fakt velkolepý, zpívali Röfvartrio z Ronji. Chvilku jsem se s Andersem a Gunillou po koncertě bavila, odjíždějí příští čtvrtek. Jsem moc ráda, že se s nimi v červnu setkám. Cestu na Åland musím ještě dobře naplánovat, je to další dohledný cíl, mám na co se těšit. To je dobře, pomáhá mi to přežít tyhle osamělé dny.

Málem bych zapomněla na knížku Det är jag som är starkast. Přečetla jsem ji během pečení koláče. Příběh je jednoduchý, hlavní postavou je vlk, který se vydá na procházku, chce zjistit, co si o něm zvířata v lese myslí. Potká zajíce, Karkulku, tři prasata a sedm trpaslíků a ptá se jich, jestli ví, kdo je ze všech nejsilnější. Každý z nich odpoví, že vlk samozřejmě. Vlkovi s každým setkáním stoupá sebevědomí. Pak narazí na malou pádlovitou příšeru (fakt mě nenapadlo, jak to jinak přeložit..), rovněž jí položí otázku, kdo je ze všech nejsilnější.. A ono to odpoví, že jeho maminka. Vlk se naštve, začne malému stvoření hrubě nadávat. Zeptá se ho znova, stvoření zopakuje, že nejsilnější a nejhezčí je přeci jeho maminka, která stojí za ním. V tom se vlk pořádně narovná a před sebou uvidí obří nohu.. Když se ho stvoření zeptá: " A kdo jsi ty?" Vlk odpoví: "Já jsem jen malý hodný vlk." A prchá pryč.

P.S. Dneska je to sto první den, co jsem ve Švédsku, docela to letí. Chvíli se těším domů, chvíli vůbec. Snad budu moci jít brzo plavat, zdejší bazén se mi tu zamlouvá mnohem víc než ten v Čechách, už abych měla ten kotník v pohodě.