Sbohem, Mariehem!

Ahoj!
     Zdravím vás opět po dvou dnech, tentokrát už z nového bydliště. Ano, včera jsem se přeštěhovala. Povím vám, jak to probíhalo.
     Ještě v úterý večer jsme si našli s Michaelem adresu, kde sídlí tzv. Umea kommun, s kterou jsme podepsali ubytovací smlouvu. Hned další den- tedy včera dopoledne jsme se tam vypravili.  Je to obrovská budova, na vrátnici jsme paní vysvěttlili, co řešíme. Ukázali jsme jí papír, kde byl i kontakt přímo na osobu, která to má na starost. Vrátná nás poslala spletí chodeb, ale našli jsme to. Paní v kanceláři byla moc ochotná.. a co nás nejvíc potěšilo, řekla, že nám POMŮŽE. Ví prý o tom, že na té koleji je ten divný člověk, už si na něj předtím stěžovali (asi Elisabeth). Prý se ho budou snažit nějak vystěhovat. Ta paní zatelefonovala na různá místa a zjišťovala, kde by nás mohla ubytovat. Nakonec našla jeden volný apartmán. Byli jsme strašně moc rádi.  Hned nám předala klíče, takže jsme se ještě ted den mohli přestěhovat.
          Nejdříve jsem ale musela ještě do školy. Na konzultaci jsem se nakonec dostavila jen já, Filippa je nemocná. Přiznala jsem se, že na svoji seminárku ze Sprachwissenschaftu jsem se ještě nepodívala. Pracuji totiž na literatuře, psát obě dvě seminárky najednou prostě nejde. Naštěstí pro mě měla učitelka pochopení. Slovo Tussi se jí docela líbilo, takže ho můžu zkoumat. Super. Ještě mě ale čeká na tom strašně moc práce. Řekla jsem se jí taky, že literaturu už mám skoro hotovou, ale že mě štve, že po mně pořád chce lektorka jen samé shrnutí, podrobné osnovy, ale žádný souvislý text. Fakt nemám takové podrobné plánování ráda. Nejlepší je si prostě sednout a tu práci třeba za den dva napsat. Nejvíc nápadů člověk přece dostane právě při tvorbě, ne? Lektorka na Sprachwissenschaft pro mě měla trochu pochopení, řekla, ať tu práci prostě napíšu celou, a pak zpětně napíšu osnovu. Prý ať to ale na ní neprozradím.
            Další tři hodiny jsem strávila v knihovně, kde jsem právě sepisovala poslední část o Wenzlovovi, teď už mě čeká jen napsat závěr. Ale nevím, jestli nemám to vše, co už jsem napsala, poslat té své lektorce. Teď tam jde ještě v pohodě něco změnit, ale když napíšu závěr, půjde to už hůř. Co myslíte? Ve čtvrt na pět začínal předmět Schweden im Blickpunkt II, tentokrát jsme si povídali o švédských detektivkách a Astrid Lindgren. Přišlo nás jen pár, ale myslím, že nás to všechny bavilo. Tenhle předmět je fajn, už ho budu mít jen dvakrát. Na příští hodinu potřebuju udělat prezentaci.. musí to být něco o Švédsku.. ještě nevím, o čem bych mohla povídat. Možná o dvou filmech, které se mi líbí, jsou švédské a jsou pozitivní, což není tady ve Švédsku tak časté.
         Odpoledne začalo děsně pršet a už ten den nepřestalo. Aspoň, že jsme měli dopoledne na to počasí kliku. Jeli jsme totiž do centra na kole, pak do školy na kole.. když jsem v šest jela domů, bylo to fakt nepříjemný jet v dešti. Ale pěšky se mi nechtělo, měla jsem velkou kapucu, a tak mi nedělalo problémy vidět přes ty kapky na cestu. Když jsem dorazila na kolej do Mariehem, nebyl na mě snad kousíček látky suchý. Sundala jsem ze sebe oblečení a dala ho na chvíli do sušičky. Michael už byl na pokoji, povedlo se mu půjčit si od kluků z Čech auto, v půl osmé jsme museli vyjíždět. Během hodiny jsem se tedy musela sbalit. A podařilo se. Vím, jak třeba Véna nemá rád balení, jak je to pro něj zdlouhavé a nudné. Teď jsem musela všechno oblečení, jídlo, peřiny, rozházené drobnosti po šuplících narvat do kufru a do igelitek, zamést a trochu to tam utřít.. Myslím, že mi v životě ještě netrvalo balení tak krátkou chvíli. Měla jsem takový divný pocit, vlastně se tam už nikdy nepodívám, nebudu tam už bydlet, během několika hodin se úplně změnila situace, sbohem Mariehem..už tě nepotřebuju.. Byl to ale i pocit obrovské úlevy, totiž že konečně budeme žít bez strachu, že nám ten kluk něco vyvede. Budeme se domů prostě těšit :)
           Měli jsme malé zpoždění, ale snad to nebyl takový problém, že Michael vrátil auto trošku později. Pořád lilo, nosili jsme igelitky do auta, nedokážu si představit stěhovat se do Ost- Tegu, tak se ta část Umea jmenuje, autobusem. Do domu jsme se nemohli zpočátku vůbec dostat, pak jsme potkali nějakého kluka a ten nám řekl, že vchodové dveře se od šesti zamykají a že musíme znát kód. Řekl nám ho. S Michaelem jsme vytahali všechny igelitky a kufry z auta. Jako na potvoru oboje vchodové dveře neměly žádnou zarážku, takže se to pěkně blbě nosilo. Michael jel odevzdat auto a já po kouskách nosila naše věci do bytu. Celou dobu mě tam sledoval takový obtloustlý pán. Neřekl ani slovo, nejmíň osmkrát jsem se tam vracela. Zapnula jsem ledničku a mrazák a užívala si ten pocit, že náš problém s bydlením je vyřešený.
                       Bydlíme na druhém břehu řeky, blíž do centra a na letiště, ale dál od školy. Naštěstí máme kola. Dnes si pro to své pojedu do Mariehem. Snad tam tu jednu noc přečkalo v pořádku. Náš byt má dva pokoje, uprostřed mezi nimi je kuchyň, jeden pokoj sousedí s koupelnou. Je to všechno průchozí, bohužel mezi pokoji a kuchyní nejsou žádné dveře, ale Michael tu nějaké staré našel, a tak aspoň provizorně budeme mít každý soukromí. V pokoji mám postel, psací stůl a lampičku, postrádám tu noční stolek, ale čert ho vem.. Je tu spousta místa, že by se tu dalo tančit, a hlavně..... oproti naší staré koleji.... je tu teplo!!!! Pro nás něco překvapujícího. Asi to je i tím, že jsem doteď žila v takové zimě, ale dá se tu chodit v pohodě bez punčocháčů, v krátkém tričku, spaní pod jednou dekou bohatě stačí a brát si svetr na spaní už vůbec nepřipadá v úvahu. Teď, když bydlíme v teple, si nevěřícně prohlížím ty tlusté ponožky, ve kterých jsem tu od ledna spala. Připadám si jak úplně na jiném místě. A přitom jsem pořád v Umea. Další pozitivum, které to má, je internet. Funguje tu eduoram, který máme ve škole. Nemusím si tedy už do konce svého pobytu žádný kupovat.

Pampelišky to nejsou, ale taky potěší..

Naše škola..po sněhu ani památky. I když najdou se i místa..

Studovna, ve které jsme strávila v posledních dnech nejvíc času.

Zátiší s pohledy- ještě na starém místě