Speciální večer s lindy hopem!

Čauky!
      Tak se zase hlásím z prosluněné Umea. Sluníčko mi tu svítí na psací stůl, že se v tom vedru nedá vydržet, navíc musím pořád mžourat a závěsy se mi zatahovat nechce. Tak jsem to vyřešila tak, že sedím na zemi. Láká mě to ven, ale ještě je tam dost chladno, navíc tam fouká vítr, který to ještě všechno zhoršuje. Poslední dvě hodiny se snažím zjistit nějaký problém se slovem Tussi, ale bohužel se mi ještě nepodařilo nic moc vykoumat. 
        Dívám se do deníčku a dnešek je 109. den, co jsem tady ve Švédsku. Už se moc těším domů. Možná vám připadá, že se tu toho děje strašně moc, ale není to pravda. Ve skutečnosti je tu kromě školy málo co na výběr. Švédové pořád paří, ale na to já nejsem. Navíc fakt nechci utrácet za drahé jídlo a pití někde v klubech a restauracích. Někde se platí i vstupné.. no prostě nic pro mě. Jen ty soukromé fíky jsou fajn. Ale fíkařit pořád není taky ono. Chce to jen čas od času, pak to má větší kouzlo. Snad se konečně počasí umoudří, sním o tom, že se třeba někdy za pár dní/týdnů budu moci položit na deku na trávě a třeba si číst, nebo se učit. Jsem zvědavá, jestli se mi něco takového vyplní. Tady se ještě člověk v trávě válet nemůže, taky proto se těším do Čech, kde to snad bude spíš možné uskutečnit. Mám pro vás pár fotek z Ost-Tegu, kde nyní bydlím.

Náš dům

Můj pokoj.. připadá mi mnohem světlejší než v Mariehem

malý park s hřištěm přímo za naším barákem

takhle to vypadá všude kolem.. rodinné domky, zahrádky..

Tenhle symbol jsem už viděla na spoustě zahrad , ale nevím přesně, co to má znamenat.. Možná něco v souvislosti s vesmírem??

Poslední památka na zimu

 břízy.. všude jen břízy..

        Včera se konal Swingum summit. Vlastně ještě dnes probíhá. Večer v hotelu Scandic hrála živá hudba, byla to výjimečná akce, která se koná jednou za půl roku. Navzdory svému ne úplně zahojenému kotníku jsem si to nemohla nechat ujít, už takhle tu probíhá tak málo akcí..Oficiálně to mělo začínat v osm večer, ale do devíti se konala úvodní lekce. Jan mě později poučil, že snad úplně při každé swingové akci probíhají nejdřív lekce. Nejdříve jsem se jen dívala na lidi, jak tančí, pak přišel ten Íránec z minulého večera a neměl followra, tak jsem se k němu přidala. Stihla jsem posledních dvacet minut, každou chvíli jsme se měnili, poprvé jsem stála na místě a leadři postupovali. Všechny figury jsem už znala, ale vůbec mi nevadilo si to zas zopakovat.
           V devět přišli členové orchestu, bylo jich nejmíň čtrnáct. Sedli si na židličky a připravovali se. Mezitím měla řeč jedna paní, která sehrála se dvěma páry takovou scénku. Hrála sestřičku a ptala se těch lidí, jak se jim tu v Umea líbí, jak si užívají summit apod. . Ty dva páry totiž vedli tento víkend speciální lekce. Oni pak zahájili při první písni celý večer. Postupně zvali další a další lidi na parket. Já jsem sledovala celé to dění opodál. Tento večer přišlo hodně holek, byla jich tam docela velká převaha, a tak jsem se hned zezačátku k tanci nedostala. Ale pak se to najednou při třetí skladbě zlomilo, někteří známí z tančíren mě vyzvali sami, pro některé jsem zas přišla já.. taky jsem tancovala i s úplně cizími leadry, asi se třemi začátečníky. Jeden byl fakt dobrej, skoro jsem nevěřila, že je to jeho první den, kdy tančí lindy-hop. Pořád se omlouval, ale já jsem říkala, že se nemá za co omlouvat, že mu to jde krásně.
             Během jedné pauzy jsme se všichni přemístili na stranu, abychom uvolnili parket tanečníkům, kteří si pro nás něco připravili. Nejdřív přišli muž a žena v cylindrech a v černém obleku, stepovali a kroužili hůlkami nad hlavou. Měli to krásně sladěné do hudby, vypadalo to hodně elegantně :)  Pamatuji si, že v Praze v Jamu taky občas bývají na tančírnách podobná vystoupení. Step bych si chtěla někdy vyzkoušet. Následovaly tři vystoupení, kde tanečníci předváděli různě vylepšené figury, byla to pastva pro oči. Vůbec celý večer byl pastva pro oči, většina lidí měla na sobě oblečení ve stylu 30. let, člověk viděl obrovskou přehlídku různých sukní, mašlí a šperků. Taky někteří kluci byli speciálně vymóděni, dlouhé kalhoty s kšandami, nebo aspoň nějakou nevšední košili. Abych se ale vrátila zpět k té šou. Při jedné se všem tajil dech, asi čtyři páry předváděli speciální lindy hop s akrobatickými kousky. Dvakrát ta tanečnice celého leadra doslova celým tělem obletěla. Byl to tak krátký okamžik, takže se ani neodvažuju hádat, jak to udělali. Na závěr nám ukázali ještě moře s rybičkou. Tři páry dělaly moře a jeden rybičku. Zajímalo by mě, kdo vymýšlí takovéto kreace. A taky jak dlouho trvá se něco takového naučit. Když jsem mluvila později s Johanem, říkal, že ten den taky probíhal kurz nějakých akrobatických kousků. Přihlásit se na to ale není jen tak, trénovat něco takového vyžaduje fakt někoho, komu můžete hodně důvěřovat.
           Vystoupení nás navnadilo na další blok písní. Hráli skoro samé rychlé, ale bylo to pro mě vlastně lepší. Občas jsme se s někým trochu pokopali, srazili, ale čím rychlejší skladba to byla, tím se udělalo na parketu víc místa. A člověk se mohl se svým leadrem pěkně roztáhnout. Během dalších pauz jsem se dozvěděla několik zajímavých věcí. Nejprve jsem se bavila s Evou- švédsky za hlasité hudby řinoucí se z reproduktorů, ale docela jsem jí rozuměla. Říkala jsem jí o svém přestěhování. Eva se mě ptala, jak zvládám to brzké svítání. Trochu mi to vadí, ale na druhou stranu mám zas čas navíc, kdy toho můžu hodně stihnout. Ten čas navíc se hodí. Eva mi radila, že prý teď vyzkoušela si dát na oči šálu, prý to pomáhá. Připadá mi to divný, asi bych se tu v ní upekla. Snad to tu do června přežiju, ostatně když jsem opravdu unavená, je mi světlo ukradené.
            Další člověk, který mě překvapil, byl Johan. Díky tomu, že se s ním dá normálně bavit (ale bere jen povídání v angličtině)  jsem nahlédla mladým Švédům trochu "pod pokličku". Johan se zabývá lesnictvím, celkově v Umea tento obor studuje 800 studentů, úplně ho šokovalo, když mu řekli, že v Praze studuje tento obor 22 000 lidí. Mně to taky vyrazilo dech. Když si vezmete v porovnání české a švédské lesy, je jasné, který lesník na tom bude asi lépe. Johan říkal, že v budoucnu chce fakt být lesníkem, už teď bádá v lese někde kousek od Umea. Chce žít v lese někde na samotě, starat se o svůj les.. počítá s tím jako by se nechumelilo. Pro mě je představa žití v naprosté divočině dost zvláštní. Sama bych bydlet mimo civilizaci vážně nechtěla. Když je člověk dobrým lesníkem po několik let, má šanci, že dostane bydlení v nějaké větší "díře". V malé vesnici. To je prý velká výhra. Zajímalo by mě, kolik tu asi ve švédské divočině žije takových lesníků. Řekla jsem mu, jestli nemá strach, že třeba nebude umět pak mluvit. Pověděla jsem mu to, o čem nás učili ve škole.. totiž že v některých částech severního Švédska prý rodiny odtržené takto od civilizace nepromluvili třeba celý měsíc. Člověk už zná svoji rodinu tak důvěrně, že nepotřebuje slova, stačí jen výraz, gestikulace, popřípadě jen zvuky.  Ptala jsem se ho, jestli je to fakt pravda. Johan říkal, že částečně. Tady na severu Švédska jsou prý lidi málomluvnější než na jihu. Vyvinula se tu třeba jistá "zkratka". Johan udělal takový divný zvuk, pak povídal, že to znamená ano. Od Sunsvallu nahoru (tedy i tady v Umea) se to prý běžně používá místo "ja".  Ptal se mě, jestli jsem si toho už všimla, cizincům to připadá prý strašně divný. Zezačátku mi to bylo neznámé, až když ten zvuk zopakoval, tak jsem si vzpomněla na svoji švédskou lektorku. Něco podobného vydávala docela často. Všimla jsem si toho u více lidí, ale dosud jsem si myslela, že mají nějaké problémy s dýcháním, že jsou nemocní. Fakt mě nenapadlo, že by to mohlo něco znamenat. Johan se mi strašně smál :-D
              V jedné věci jsme se neshodli, řekla jsem mu, že mi připadají lidi ve Stockholmu přátelštější než tady v Umea. Třeba je to tím, že jich tam žije víc na menším prostoru...? Johan to vidí jinak, ve Stockholmu mají prý studenti už své komunity, party, do kterých málokoho pustí. Tady v Umea jsou přístupnější a otevřenější novým lidem. No nevím.. možná má pravdu. Johan pochází totiž ze Stockholmu, takže to asi ví lépe než já.. naštěstí nedělá ten podivný zvuk, který je tady zvykem na severu. Ale umí ho. Já ne, pro mě je to docela obtížné to provést. Ještě jsem se ho ptala, jestli někdy byl na Erasmu, nebo na nějakém jiném programu v zahraničí, nebo jestli by rád někam jel. Nebyl, ani ho to moc neláká, myslí si, že lesnictví má tady ve Švédsku velmi dobrou úroveň, a tak by mu prý studium asi nic moc nepřineslo. Spíš práce v cizině by ho lákala. Já jsem povídala, že bych taky chtěla zkusit pracovat v cizině, možná v Německu. Nu uvidíme, kde nakonec skončíme... naši debatu jsme poté ukončili, protože začala hrát opět živá kapela, a tak jsme šli tančit.
               Díky za úžasný swingový večer, za spoustu tanců, úsměvů a za zajímavé rozhovory. Teď mám na dlouhou dobu zas utrum(nehledě na to, že můj kotník potřebuje zas pár dní vydatně odpočívat). Cítím, že mě teď čekají dny strávené nad knihami, notebookem a seminárkou. Teď už jsem ale klidnější, když mi bude nejhůř, vzpomenu si na jeden ze svých "letů". Věřím, že mi ten krásný pocit, tahle báječná vzpomínka.. pomůže překonat všechny překážky.

S Janem a Maruškou