Stoprocentní 100ckolm :)

    Tenhle článek bude zas o Stockholmu, na řadě je sobota 21. dubna. Tentokrát to bude hodně fotkoidní, snad vám to nevadí.

            Ráno jsme s Terkou vstaly poměrně brzy, všichni ještě spali, zřejmě unavení po párty. Posnídaly jsme chleba s nutelou, měly jsme se fakt královsky. Normálně totiž nutelu moc nejím a Terka asi taky ne. Ale tentokrát jsme potřebovaly ulehčit náklad, a tak byla konzumace všeho povolena. V kuchyni jsme si taky namazaly chleby na celý den, zbyla nám ještě šunka, sýry, aspoň jsme si nemusely kupovat drahá jídla někde ve stánku. Bylo by sice možná trochu nepříjemné, kdyby nás uviděl Mattias, jak si to tam připravujeme, ale později se chleby hodily, zkonzumovaly jsme je bez problémů. Metrem jsme dojely na Gamla Stan, už nám bylo jedno, jaké je počasí, prostě jsme to všechno chtěly vidět. Naštěstí nepršelo. Chvíli nám trvalo, než jsme se podle mapy zorientovaly. Vydaly jsme se k Riddarhuset, pak přes most k Riddarholmskyrkan . Terka mi četla z českého průvodce informace o těchto stavbách a taky o soše zakladatele Stockholmu Birgera Jarla. Domy a chodník okolo mi připomínaly trochu prostředí Pražského hradu. Kostel byl zavřený, Terka říkala, že asi otvírá až v deset, vrátíme se k němu později. 

             Pak jsme zamířily k dalšímu slavnému kostelu- Storkyrkan, který stojí těsně vedle královského paláce. Tentokrát jsme se dostaly i dovnitř, překvapila nás krásná výzdoba tohoto gotického kostela. Uvnitř jsme si mohly prohlídnout kopii nejstaršího obrazu Stockholmu a sochu svatého Jiřího a draka. Také tam bylo několik hrobek.

Nikdy jsem podobný svícen ještě neviděla.

                      Když jsme vyšly s Terkou ven, zamířily jsme ke stánku s pohledy. Ani už nevím jak, ale najednou se s námi dal do řeči jeden kulatější pán v saku a s brýlemi. Ptal se, odkud jsme, radil nám, které pohledy je nejlepší koupit. Ohromně se rozpovídal, říkal, že byl v Čechách několikrát, bavil se s námi anglicky, ale občas to prokládal českými slovíčky. S Terkou jsme žasly. Znal spoustu českých měst, říkal, že původní královský palác byl hodně podobný Českému Krumlovu, nyní je ten novější docela nehezký. Z toho, co říkal, jsme poznaly, že asi zřejmě neměl moc rád královskou rodinu. Pohledy s králem se tu prodávají snad na každém rohu. To je u nás v Čechách nemyslitelné. Představa, že si koupím pohled s Václavem Klausem.. To je děsně ulítlé. Stejně tak nikde u nás v Čechách není nikde vidět českou vlajku. Michael mi říkal, že je to dokonce u nás zakázané ji jen tak vyvěšovat. Tady vidíte ty švédské všude, jsou dokonce i na okurkách :-D
                      Ten pán byl zřejmě profesor, snad ze Stockholmu? Kdo ví.. S Terkou jsme pak ještě byly dlouho v šoku, jak se s námi bezprostředně začal bavit. Podle mapy jsme zamířily od  kostela k těmto dvěma fešným domkům. To už se počasí začalo zlepšovat.

Chtěly jsme Gamla stan projít ze všech stran, prohlédly jsme si taky Tyska kyrkan, který byl ale kvůli svatbě zavřený. Naštěstí jsme se dovnitř dostaly večer během koncertu.

Kdybyste náhodou nevěděli.. :)

 Prošly jsme spolu jednou úžasnou živou uličkou a zamířily k paláci. Do té ulice jsme se ještě hodněkrát vrátily, byla to prostě "naše ulice" :) . Musely jsme počkat, až otevřou pokladnu a infocentrum, najedly jsme se trochu a potom  jsme využily toho zbývajícího volna k prozkoumání Västerlånggatan. Tak se ta naše ulice jmenovala. Prohlédly jsme si několik krámků se suvenýry, koupily pohledy a další drobnosti.. Pro mě to byl nepopsatelný zážitek, konečně civilizace! Spousta domů měla starodávné štíty, novější, či ošuntělejší cedule, výlohy lákaly k nakouknutí. Začalo na nás vykukovat sluníčko.

Dalahäst..červený koník typický pro kraj Dalarna.. a vlastně pro celé Švédsko, centimetrový stojí asi 130 SEK, tak jsme se raději spokojily s pohledem.

Nejužší ulička Stockholmu, Terka byla vytrvalá, nakonec se jí ji podařilo najít :)

Tohle je z Österlånggatan

Málem bych zapomněla na jednu sympatickou sochu. Vrátily jsme se k Riddarholmskyrkan, ale byl pořád zavřený. Škoda. A tak jsme se šly projít k moři. Tam jsme potkaly tohoto fešáka. Snílek, muzikant, bohém.. takový byl Evert Taube. Napadlo nás něco bláznivého. Víme s Terkou, že se nemá šplhat po památkách, ale ten chlapík nám vyloženě napřahoval paži =) V pozadí je vidět Stadthuset.

K paláci jsme se vrátily právě včas, abychom stihly přehlídku vojáků. Nejdříve šel vojenský orchestr, pak samotní vojáci. Moc jim to slušelo, líbily se mi pochody, které hráli. Před palácem stálo už celkem dost turistů, stejně mi to ale připadalo docela málo, možná to bylo tím nejistým počasím, v Praze jich je určitě víc. Pozorovaly jsme je z dálky a poslouchaly tu hudbu. Už dlouho mi nebylo tak dobře.

         Hned po průvodu jsme zašly k pokladně a koupily si vstupenky do královského paláce. Výstava měla tři části. Nejdříve jsme se šly podívat na královské komnaty, pak na korunovační klenoty a pokladnice, nakonec jsme zašly i do Tre Kronor Museum. To všechno nás stálo 50 SEK, překvapilo nás, že cena byla celkem nízká. Chtěly jsme stihnout prohlídku ve dvě, zbýval nám čas, a tak jsme se ještě procházely po Gamla stan. Fotky z uliček jsem dala všechny k sobě, abych v tom měla aspoň trochu pořádek. Bohužel ta naše průvodkyně povídala hrozně potichu, navíc nás bylo strašně moc, skoro nic jsem jí nerozuměla. S Terkou jsme si to prošly ještě jednou samy, viděly jsme třeba Hall of State se stříbrným trůnem. Nyní se tam už korunovace snad nepořádá, ale jinak se místnost využívá k jiným slavnostem. Je tam divná akustika, jednou prý místnost vycpali nějakými růžemi, aby se lidé lépe slyšeli. Královská pokladnice mi přišla asi nejzajímavější. Klidně i několik minut jsem stála nad jednou korunou a pozorovala odlesky těch drahokamů. Něco takového si posadit na hlavu.. připadalo mi to jak z pohádky. Královny měly samozřejmě menší korunky, ale mně se líbily spíš ty větší. V místnosti bylo přítmí, taky tam stály staré truhly, do kterých se dříve ukládaly klenoty, královský plášť, jablka a žezla. Do Tre Kronor Musea jsme přišly celkem pozdě. Ale stačily jsme si ho snad celé prohlédout. Ten nový palác je opravdu ošklivější, proč vlastně ten starý, pohádkový, připomínající Krumlov, vyhořel? Vrtá mi to hlavou, a tak se ptám jedné průvodkyně. Nu, ono se to neví. Prý někdo nedával snad pozor na to, co měl. Ale všeobecně je to záhada. Tohle mě šokuje. Loď Vasa se potopí a nikdo neví proč, palác vyhoří a příčina je taky neznámá. Těch záhad je tu nějak moc.
               Co nás taky překvapilo, byli vojáci střežící vchody do paláce. Nestojí v budce, ale většinou před budkou, normálně se hýbout, občas mluví s turisty, radí jim třeba cestu a když je brní kolena, začnou se pohupovat. Tohle se u nás na Hradě nevidí. Naši vojáci stojí jako sochy, ani o milimetr se nesmí pohnout. Třeba to mají ale tady ve Švédsku dovoleno, když je tu taková zima. Třeba by se na stráži z nich mohly stát opravdové rampouchy. Zkoušela jsem se na tohoto usmívat, ale bohužel mi neodpověděl. Zato když jsme se Terkou omylem ocitly v "zakázaném prostoru", tak na nás jiný tak děsně zakřičel, že jsme musely vzbudit pozornost u všech lidí okolo.

                 Metrem jsme se pak společně vydaly prohlédnout si Hedvig Eleonora Kyrka a Kungliga Biblioteket. V kostele už začínal první koncert nějakého sboru. S Terkou jsme jen nakoukly a zase se vypařily. Tu královskou knihovnu zrovna opravovali, prošli  jsme se v parku kolem knihovny. Připadala jsem si skoro jako v Brně. Ten park nebyl zas tak obrovský, ale pro mě to procházení bylo pohlazení na duši. Tráva, stromy, květiny, to vše mi najednou připadalo tak známé, ale i hodně vzdálené zároveň. Jako by to byla nějaká hodně stará vzpomínka. S Terkou jsme si sedly na lavičku a chvíli si povídaly. Plánovaly jsme i to, kam zajdeme na koncert. Ten večer se ve Stockholmu totiž konala Kulturní noc. Měly jsme radost, že jsme chytly takovouto akci.

Hedvig Eleonora Kyrka

 z parku

         Rozhodly jsme se, že se půjdeme podívat do Tyska kyrkan, zevnitř jsme ho neviděly, měl se tam konat koncert na varhany a na bicí. V tom parku začal můj esemeskový maraton. Mattias mi totiž psal, jestli jdeme na párty, či ne. Později, když jsme už poslouchali koncert v německém kostele, zas odpověděl, že holky chtějí jít taky na Kulturní noc, ale že se nemůžou rozhodnout, na co jít. Napsala jsem mu jasně, jaké máme s Terkou plány, kde nás může potkat, ale to dorozumívání bylo složité. Každou chvíli to totiž oni měnili.. I přes to mobilování jsem si koncert užila. Mobil jsem prostě hodila do kabelky a nestarala se o něj. Německý kostel má dvoje varhany, lavice tam jsou umístěny snad ve všech různých směrech, my jsme zrovna seděly skoro za sloupem. Ale důležité bylo to vše slyšet. Musím říci, že kombinace bubnů a varhan mě zpočátku dost zarazila, nikdy předtím jsem spolu tyto dva nástroje hrát neslyšela. Byla to barokní hudba, Bach, Telemann, Händel.. Zůstaly jsme ještě na další dva bloky, kde se i zpívalo. Většinou to byla skupinka tak tří až pěti lidí, někdo hrál na barokní housle, někdo na loutnu, flétnu a cemballo. S Terkou jsme nemohly odtrhnout oči od kluka, který hrál na cemballo. Moc se nám líbil =) Všimly jsme si, jak má na sobě každý blok něco jiného. Asi mu ale prostě jen bylo vedro, a tak si sundal jednu vrstvu.
       Asi v půl desáté jsme se přemístily do Skeppsholmskyrkan, který se nacházel na jednom z ostrovů. Nakonec jsme jely jen metrem, v Národním muzeu jsme se stavěly na záchodě, u vchodu jsme snědly svačinu, zase jsem musela psát Mattiasovi... Nemělo cenu čekat na autobus, vydaly jsme se  proto pěšky. Na ostrov vede jeden most, světla ze všech domů se odrážela na hladině moře. U ostrova kotvila jedna větší loď. Myslím, že bylo fajn, že jsme šly pěšky. Každé město má v noci zas úplně jiné kouzlo. Bílý kostel stál na kopečku, nemohly jsme ho minout. Poslechly jsme si zpěv dvou sborů. Líbilo se nám, že lidi tam nestáli jak solné sloupy, ale že se dost hýbali, prováděli třeba nějaké pohyby vztahující se k té písni, nebo se aspoň pohupovali do rytmu.
           Kolem půl dvanácté jsme musely kostel opustit, měly jsme obavy, abychom stihly poslední metro. Mattias psal, abychom za ním přišly do jednoho klubu u Kulturhuset. Dojely jsme na Centralstation, když jsme došly na místo, celkem jsme se zděsily, jaká je tam fronta. Tak 80 metrů, všude lidi různého druhu, šly jsme se s Terkou podívat- přesvědčit se, jestli je to ten správný klub. Při té příležitosti jsme už vepředu zůstaly. Ani nám nikdo nevynadal, že předbíháme. Ještěže jsme to tak udělaly. U vchodu totiž lidi pouštěli podle toho, kdo vyšel zevnitř. Ten klub byl přeplněný, vstup byl zdarma, takže proto přišlo tolik lidí. Kolik jich ze sálu odešlo, tolik jich tam směli organizátoři pustit. Kdybychom si stouply s Terkou na konec té fronty, určitě bychom se dovnitř nikdy nedostaly. V tom mumraji lidí se podařilo Terce najít Mattiase, stál s holkama těsně u pódia. Já jsem už byla celkem grogy, sedla jsem si na stranu k bundám a taškám a moc nevnímala. Terka šla k Mattiasovi a holkám, obdivovala jsem ji, že má ještě sílu tancovat. Možná bych přeci jen tancovala, ale kdyby hráli jinou hudbu. Tohle bylo pro mě celkem otřesný poslouchat. I když poslech se dal ještě nějak přežít, horší byl pohled na tu skupinu. Vystupoval tam mimo jiné jeden chlap-nechlap. Asi to byla spíš žena. Prostě jsem se na ně raději nedívala, přemýšlela jsem o uplynulém dnu a modlila se, aby už Mattias brzo řekl, že jdeme k němu domů. Opravdu to netrvalo tak dlouho, asi v půl druhé ráno jsme se oblékli a šli na metro. Nakonec jezdilo celou noc, akorát bylo o hodně kratší. S lidmi jsme se mačkali snad ještě víc než v Praze. To je fakt na hlavu odebírat vagóny, vždyť řidič tak jako tak musí sedět vepředu a pracovat. Proč ty vagóny na noc odpojují?  Ještě když je takováhle velká akce..
              Abych nezapomněla.. přibyly dvě holky ze Španělska, které tu noc spaly taky v Mattiasově bytě. Mattias jel domů na kole, my metrem. Celkově nás v jeho bytě už tedy bylo osm! My jsme s Terkou naštěstí  měly pořád manželskou postel, ta nejluxusnější místa. Mattias se nás ptal, v kolik hodin další den odcházíme, batohy jsme si musely vzít už s sebou. Ačkoliv v sobotu svěřil nějaké z těch holek klíče od bytu, samy si šly po prohlídce města k němu odpočinout, nám klíče nesvěřil. A vlastně to bylo nakonec dobře, protože bychom musely zase řešit, kde se s ním sejdeme. Takhle jsme si mohly další den chodit, jak dlouho jsme chtěly, věci v úschovně jsme mohly mít 24 hodin. Usnuly jsme asi v půl třetí. Snad za těch pár hodin nabereme dost sil na další den.

Cestou do Skeppsholmskyrkan