Všude mají zavřeno

Ahoj,
   právě projíždím youtube a pouštím si české písně od Kryla, Nohavici a dalších. Je to balzám na duši poslouchat češtinu, ten příjemný uklidňující hlas. Zvláště když na mě za celý den nikdo nepromluvil. Venku svítí kupodivu sluníčko, ale já jsem unavená, skoro bych usnula. Měli jsme dnes mít sraz se svojí buddy skupinou, měli jsme hrát bränball, ale kvůli nejistému počasí se to nekonalo. Ne, že bych chtěla hrát, ale vidět další lidi a popovídat si s nimi by bylo moc fajn. Bohužel...., ještě v poledne jsem procházela sněhovou vánicí a deštěm, ale teď se sluníčko zase ukázalo.

             Chtěla jsem jít dnes do Skogisu, prý tam mají dobré zákusky, je to kavárna, která otevírá jen v neděli od dvanácti do čtyř. Trvalo mi chvíli, než jsem v tom labyrintu našla tu správnou budovu, stálo tam několik kol, ale dovnitř jsem se nemohla za nic na světě dostat. Nechápu. Prostě tam byl vchod na nějakou kartu. Asi to ale vypadalo, že má ta kavárna zavřeno, viděla jsem přes okna, že židle jsou otočeny vzhůru nohama. To je fakt hrozný, to ani na ty čtyři hodiny nemůžou otevřít? To je to takový problém? Musím se na to někoho zeptat.
                   Tak jsem si šla koupit do ICY lacinou pizzu, o které mi říkal Michael. Jenže.. to jsem ještě netušila, že všechny místnosti, kde se nachází mikrovlnky, jsou nedobytné. Všude je přístup na nějakou kartu. Během neděle prostě neexistuje šance dostat se tam. A tak jsem rezignovala a koupila si v bufetu bagetu.. která nebyla zdaleka čerstvá a chutná tak jako ty naše české.. Ve dvě jsem zjistila, že ten sraz je zrušen, ještě, že jsem si vzala knížku Geschichte von Herrn Sommer. Je docela vtipná, dobře se čte. Ve čtyři mě vyhodili i z knihovny, a tak teď sedím v prvním patře u bufetu. Tady snad může člověk studovat až do večera. Včera jsem tu seděla až do půl osmé. Dneska na seminárce pracovat nebudu, zítra mám pohovor s naší lektorkou, ukážu jí to, co jsem dosud napsala.. snad mi to moc nezkritizuje.
                    V pátek byl na koleji Michael, společně jsme povečeřeli, vzájemně ochutnali svá jídla. Povídali jsme si o šifrách a 100 kilometrovém výšlapu, který tu chce podniknout. Blázen. Ale na druhou stranu ho chápu, chce pokořit svůj dosavadní limit. Dívali jsme se večer spolu na film. Alenku v říši divů jsem ještě předtím neviděla, celkem se mi to líbilo, i když knížka je určitě lepší. Ti herci jsou takoví zvláštní. Michael měl na pokoji děsnou zimu, já ale taky. Když ten film v půl dvanácté skončil, podívali jsme se z okna- sněžilo. Řekla jsem mu, ať to rychle zatahne, že to nechci vidět. Když jsem se vrátila k sobě na pokoj, byla jsem fakt vymrzlá, navlékla jsem na sebe co nejvíc vrstev, ale pořád mi bylo zima na ruce. Usnula jsem nakonec v rukavicích. Teď tam Michael zase není, zřejmě ho zase ubytovala Polka, je tam jen ten jeden divný kluk, snažím se na koleji pobývat co nejméně..je to i příjemnější, když je kolem vás víc lidí... Ani bych si nikdy nemyslela, že víkend strávím ve škole!! A budu za to ještě ráda.!
                     Včera jsem přečetla jednu knížku- Ärtan går luciatåg. Je to o holčičce, která slavila společně s dalšími dětmi sv. Lucii. Nejdřív snila o tom, že půjde za Lucii, ale pak chtěla zas být nějakým perníkovým panákem, pak trpaslíkem, družičkou.. prostě se neuměla rozhodnout, den se blížil a tatínek z ní byl na mrtvici. Ještě štěstí, že vzal s sebou do školky onen osudný den i kostým Lucie, holčička nakonec zůstala u svého prvotního snu a šla za Lucii. Ta zvítězila. Ärtan je pěkně rozmazlená.
                    Dneska jsem si půjčila další dvě knížky s obrázky. Vím, že bych mohla číst už těžší, ale nemám prostě na to sílu, když teď píšu ty seminárky. Obrázky mám ráda a krátký příběh dokáže stejně dobře potěšit jako tlustá kniha.

chudák tatínek