Jeden a půl dne v Kiruně

Ahój, zdravím vás po delší pauze :)
           Už jsem zase na koleji, v pořádku, nezmrzlá, příjemně unavená a s úžasnými zážitky. Pár si jich budu pamatovat myslím celý život. Psala jsem si papírový deník jen v bodech, nebyl čas, ale jsem ráda, že jsem se k tomu dokopala, teď budu mít to vzpomínání jednodušší. Za těch pět dní, co jsem tu nebyla, tu v Umea roztálo spoustu sněhu, když jsem přijela, nestačila jsem zírat. Chodníky jsou někde dokonce suché, některé silnice jsou totálně rozsolené, třeba tady před mým oknem je taková směska štěrku a ledu. Tráva naštěstí vidět není, takže běžkování si tu ještě nějaké snad užiju. Taky mi je tu zas zima.. a vím proč. Na pokoji v hotelích za polárním kruhem jsme měli horko, někdy až moc. Teď se musím přeorientovat zas na nižší teplotu.
         Během následujících dní se budu snažit napsat něco z mého deníku o Laponsku. Jsou to vlastně jen čtyři dny.. když nepočítám noc v autobuse.. Naše trasa vedla z Umea do Kiruny, do Abiska, a pak do Narviku. Autobus měl ale za sebou už několik set kilometrů, jel totiž až ze Stockholmu. Myslím, že ale velká část naší skupiny byla z Umea.

        
A je Umeå
B je Kiruna
C Abisko
D Narvik

       A ještě jedna zajímavost na začátek.. V Narviku jsem se na rozcestníku dočetla, že na severní pól je to jen 2 407 kilometrů. Byla jsem tak blíž severnímu pólu než domovu. Do Prahy je to z Narviku totiž víc jak 2 800 kilometrů!!
         Z Umea jsme měli odjíždět ve 22.30. Vyrazila jsem víc jak hodinu předem, protože se mi nechtělo utrácet za autobus. Šla jsem pěšky s batohem na zádech, taškou přes ramena a běžkami. Ty mi v ruce poněkud ztěžkly. Byla jsem ráda, že jsem si nechala rezervu a mohla jsem během cesty odpočívat. Na místě, kde jsme měli mít sraz, ještě nikdo nebyl. Tušila jsem, že jsou někteří v restauraci MAX. Mně se ale dovnitř s těmi běžkami jít nechtělo. Čekala jsem venku. Asi za patnáct minut se vynořila skupinka tak dvaceti lidí. Všichni jeli stejným busem z Ålidhemu. Poznala jsem některé lidi ze švédštiny. Chvíli jsme čekali venku, pak nám řekl jediný Švéd, který s námi jel (lídr jedné buddy skupiny), že mluvil s naší průvodkyní a že autobus přijede o půl hodiny později. Všichni jsme se tedy nahrnuli do MAXe, protože venku nám byla zima. Ani jsme si nic neobjednali, ale naštěstí nás nevyhodili. Vedle nás seděla nějaká Švédka, zdála se velmi komunikativní a my jsme brzy poznali proč. Byla opilá. Ještě nikdy jsem neslyšela tak hovorného Švéda, je vidět, že alkohol rozváže jazyk každému. Dvě Němky naproti mně se s ní dost bavily, ale já jsem se snažila na její dotazy neodpovídat a raději jsem navázala hovor s jednou Francouzskou. Ta Švédka se ale chytala každého slova a myslím, že jsme se všichni v duchu modlili, aby už přijel ten autobus.
          Konečně! Podařilo se mi zabrat místo u okýnka. Po chvilce zjišťuji, že autobus je malý, má málo prostoru na nohy.. ou, to bude jízda. I Paul, který seděl vedle mě, si stěžoval. Hned, jak jsme vyrazili, tak nás přivítala naše průvodkyně Marii. Seznámila nás s programem na příští den a taky jsme se zapsali do pokojů, ve kterých jsme v Kiruně spali. Chvilku jsem si povídala s Paulem-v němčině, pochází z Frankfurtu(toho menšího) a studuje psychologii. Říkal, že by se ke mně přidal a mohli bychom vyrazit v Kiruně na běžky.. Pak už zhasli světla v autobuse, a tak jsem se snažila najít polohu, ve které bych mohla usnout. Ale nešlo to. A tak jsem se dívala z okna a pozorovala krajinu. Všude jen les a sníh a tma. Občas jsme míjeli značku pozor na soba ;) Snad nám žádný nevběhne do cesty. Srážky se soby jsou tu dost časté. Pak jsme projížděli menším městem, ale brzo nastala zase tma. Připadala jsem si, že jedu na konec světa..
Přeci jen se mi podařilo opřená o sklo trochu usnout. Byla mi ale trochu zima, okno úplně netěsnilo. Během noci jsme nikde nestavili, čerpací stanice jsou všude zavřené. Měli jsme dva řidiče, kteří se střídali.
              Kolem půl sedmé ráno jsem se "probudila", svítalo, a tak jsem se dívala zas z okénka. A měli jsme štěstí, občas jsme míjeli soba, který se pásl u cesty. Naštěstí ne na cestě. Ani nevím, jestli existuje to spojení pást soby. Je to divný, nikdy jsem to neslyšela :-D Třeba se to tady ve Švédsku ale taky říká..U nás se pasou krávy a koně, tady sobi.. Cesta rychle ubíhala, viděla jsem hory, občas malinký domeček, ale většinou spíš jen divočinu. Před Kirunou už ubývalo jehličnatých stromů. Nakonec zmizely úplně. Nahradily je jen takové malinkaté podivně zkoucené větvičky.. skoro bych tomu neřekla ani strom. Poté, co jsme dorazili do Kiruny, nás čekala snídaně v hotelu. Dala jsem si müsli, bílý jogurt a po dlouhé době jsem pila džus. Pak mi to nedalo a ochutnala jsem i něco slaného. Už jsem si celkem zvykla na to to kombinovat.

 Náš hotel nedaleko centra

              Spousta lidí měla zamluvené Combi tour- jízda na saních tažených psy.. a taky jízdu na skútru. Byli jsme asi jen tři, co na to nešli. S první skupinou jsem se vydala na prohlídku městem. Nejdřív jsme navštívili kostel, nejkrásnější stavbu ve Švédsku.

         Uvnitř je úžasné teplo, kostel je dřevěný, pozadí oltáře tvoří samský obraz. 

      

Pak jsme se podívali na radnici, která sloužila trochu jako muzeum. Zvenčí moc hezká nebyla, byla postavená z materiálu, který se tu vytěžil. Uvnitř byly umístěny stojany s informacemi o plánování výstavby města, staré i novější fotografie a různé malby. Kiruna je poměrně nové město, vznikla kolem roku 1900 a hlavní důvod pro výstavbu byla těžba železné rudy. Nyní je víc jak polovina města obehnána lomy. Aspoň tak mi to připadá.. Právě vinou těžby se město propadá. A tak bude muset být v nejbližší době přestěhované. Hlavně centrum tedy. Nektěré budovy budou zbourány úplně a jiné.. jako třeba kostel, se musí přestěhovat. Nedokážu si to vůbec představit, ale je to asi dost nutné. Když jsem se později sama procházela městem, poznala jsem, že část je o hodně nižší.. půda se propadá.

To dole je radnice

            Nakonec jsme zamířili na náměstí, Marii nám ukázala , kde najdeme supermarket a taky turistické infocentrum. Na náměstí je obrovské parkoviště, pak taky hodiny a zvláštní paneláky. Já s Paulem jsme zamířili hned do infocentra. Odpojili jsme se od skupiny. Chtěli jsme zjistit, kde se tu dá běžkovat a za kolik se tu dají půjčit běžky. Já měla své vlastní z domova (jako jediná z naší skupiny 53 lidí), Pavel si je musel půjčit. V infocentru byli velmi ochotní, půjčovné nestálo zas tak moc, a tak jsme se vrátili na otočku do hotelu, tam jsem se přezula a mohli jsme vyrazit. Chvíli trvalo, než jsme našli tu trať. V hotelu, kde nebyla ani noha, si Paul půjčil běžky, říkal, že na nich už dlouho nestál, jen na sjezdovkách. Jeli jsme tedy pomalu a já byla kupodivu vpředu a vedla. Vylezli jsme na kopeček, ale za pár metrů jsme narazili na závody se psy. Sjela jsem se zeptat jedné Švédky, jestli tam je ještě nějaká jiná trasa. Dalo se to objet, ale vzhledem k tomu, že Paul si moc nevěřil, jsme se vrátili a vydali se jinou trasou za ten hotel. Bohužel nás ale potkala smůla. Tedy Paula hlavně. Chudák, jak jsme sjížděli ten kopeček, spadl a v botě se mu nějak vzpříčil palec. Asi za 300 metrů ho začal dost cítit, a tak jsme zastavili u jedné chaty. Zkoumali jsme, jestli je zlomený, ale naštěstí nebyl. Mohl s ním hýbat, ale chození bylo bolestivé. Myslím, že je to hlavně vina toho vázání, takovéto novější pevné vám nedovolí špičkou vůbec pohybovat a když spadnete přímo na nos, špička boty se neohne a prst se může tak dost dobře zlomit. Nu museli jsme se nakonec vrátit. Měli jsme strach, jestli Paulovi vrátí nějaké peníze. Příjemně nás překvapili, že Paulovi vrátili celou částku zpět. Pomalu jsme se vydali směrem k hotelu.
            Dala jsem si toasty a čaj, a pak hned vyrazila na procházku. Na velkou procházku tedy. Venku jsem byla přes čtyři hodiny. Ostatní byli buď na Combi tour, nebo kdoví kde. Zašla jsem nejdřív opět do infocentra, abych si  koupila nějaké pohledy. Pak jsem s mapou v ruce poznávala parky a domy a vůbec všechno, co se dalo :) Hlavně ty parky jsem chtěla obejít všechny(moc jich tam stejně nebylo).. nakonec se mi to až na pár výjimek podařilo.

Největší náměstí v Kiruně

Připomínají vám něco ty balkony? Pokud se vám vybavil v hlavě výtah, jste na správné cestě.. Původně byly tyhle paneláky totiž postavené pro horníky. Teď tam žijí asi zdaleka nejen horníci, ty balkony doteď připomínají staré časy..

Teď pár fotek z procházky.. začátek se mi líbil nejvíc, dostala jsem se do třech parků, procházet jimi bylo občas těžké, všude ležely haldy sněhu a nikdy jste nevěděli, jak moc se proboříte :) 

Doly, ty jsou vidět snad skoro všude..

Jo a ještě tři památníčky.. zvláštní, že v Narviku jich bylo k vidění taky celkem dost, někdy jsou dost malé, ani nevím, proč mě to k nim vždycky tak táhne.. nemůžu odolat, vždycky k nim dojdu a přečtu si, co je tam napsáno..

Vzadu vidíte raketu, Kiruna je totiž centrum vesmírného výzkumu ve Švédsku a je tu taky odpalovací rampa pro vypouštění jakýchsi strojů do vesmíru.

Gruvstadsparken.. tady je vidět, jak se Kiruna propadá.

V jednom parku jsem narazila na dobové fotky.. z časů když se Kiruna stavěla, první novorozenec v Kiruně apod. Zajímavé, že jsou fotky umístěné takhle venku v tak velké podobě.

             

 Pod sněhem jsem taky rozpoznala staré saně..

Mechový design :)

Prostředek procházky byl takový smradlavý a nic moc. Dala jsem si totiž za cíl dorazit až k jezeru jménem Ala Lombolo. Myslela jsem si, že by to mohlo být pěkné místo, ale když jsem tam konečně došla, byla jsem trochu zklamaná. Cesta tam vedla podél velké silnice, navíc jsem měla pořád výhled na ty doly. Začalo sněžit. 

Jezero bylo obrovské, ale nikde nikdo, ani žádná trasa tam nebyla.. jen jedna malá tabule. Tady vidíte taky to podivné křoví..

Vydala jsem se na zpáteční cestu k centru, tam jsem si užívala barevných baráčků. V jakém domě byste chtěli bydlet?

Vydala jsem se takovou oklikou ještě přes jeden park, ten byl celý pod sněhem, a tak jsem jen nakoukla na začátek. Trochu jsem si to prodloužila a zdolala tuhle sjezdovku, která byla na vlastní nebezpečí..

Oukej, taky bych se vám mohla víc ukázat.. tady mě máte při výstupu, je to dopředu připravené, zkusila jsem samospoušť.

A poslední fotka po výstupu..

Ušla jsem hezkých pár kilometrů.. bolely mě dost nohy, ale za to poznávání to určitě stálo. Trochu se mi klepe ruka, ale tak orientačně to stačí.

Z Kiruny mám dojem takový: průmyslové město se spoustou aut.. město na konci světa, město neměsto. Co se mi líbilo asi nejvíc, byly domečky, úžasná architektura, barvy a tvary..to se mi líbí v celém Švédsku.

Večer po jídle jsem pročítala mapy a letáčky, které jsme nasbírala v infocentru. V devět jsme šli do Scandicu do hospody. Poprvé, co jsem tady, jsem navštivila něco takového. Povídala jsem si tam jen s Tanjou, o našich domovech, o čajovnách.. Pila tam asi nejdražší pivo ve svém životě(za 50 SEK). Mělo jablkovou příchuť a bylo dost sladké. V půl jedenácté jsem se rozloučila a šla na hotel. Samozřejmě ne tou nejkratší cestou, v té vánici jsem ale určitě nebyla sama, kdo bloudil. Naštěstí náš hotel není daleko. Usínám s myšlenkou na Sojku, na rukách mi voněl krém, který mi dala k Vánocům.. :-)

Tak to byl první den.. pochybuju, že to někdo dočetl až do konce..  Kdyby tu někdo takový přece jen byl, doufám, že se moc nenudil. A i kdyby, tak je mi to vlastně jedno, přeci jen si píšu blog především pro sebe, abych měla ve stáří na co vzpomínat ;)

V noci na běžkách

Ahoj!
    Chtěla bych všem čtenářům mého blogu oznámit, že do pondělka budu pryč, a tak se nelekejte, že tu pár dní nepřibude žádný článek. Jedu na výlet do Laponska. Za čtyři hodiny už budu sedět v autobuse :) Dívala jsem se na  počasí a teda nic moc. Snad se ta předpověď nevyplní. Polární záře je tyto dny podle internetu aktivní, jenže je to ovlivněné taky oblačností, snad se mi poštěstí ji vidět..
       Včera večer jsem podnikla ještě s jednou Němkou malý výlet. Dvě a půl hodinky jsme běžkovaly ve Stadslinden. To je obrovský park tady v Umea. Ještě nikdy jsem tam nebyla.. a teď chápu, proč jsem se tam nemohla dosud dostat. Všechny trasy v parku jsou v zimě vyhrazené jen pro běžkaře. Takže chodci mají smůlu. Katharinu jsem poznala na Couchsurfingu. Naše první setkání nevyšlo, včera se nám ale vydařilo počasí, tak to bylo super. Nikdy jsem ještě na běžkách v noci nebyla. Překonaly jsme počáteční obtíže se zapínám běžek a hurá na trať. Nejdřív jsme projely neosvětlenou částí, obloha měla takovou tmavě modrou barvu, sem tam růžové mraky. Pak následoval celkem prudký kopeček. Obě jsme jely ve stopě, ale rozjelo se to tak rychle, že Katharina raději spadla a já ji pro jistotu následovala. Je to v pohodě, když si můžete pád trochu připravit. Obě jsme se smály, že jsme trochu neodhadly sklon kopce. Ale těžko se to rozpozná, když je šero. Čím dál tím víc se smrákalo, my jsme míjely skupinu běžkařů (asi od IKSU), jak si to sviští pořád dokolečka. Divily jsme se, jak můžou jezdit takhle rychle v té tmě. Zahly jsme doleva a tam už začínala osvětlená stopa. Zanořily jsme se do lesa, zezačátku to bylo hodně do kopce, a tak jsem raději jela mimo stopu. Katharině to tak neklouzalo, ale jela podobnou rychlostí jak já. Krásně jsme setím výstupem zahřály. Bylo to takové zvláštní, celkem úzká cesta, všude jehličnaté stromy.. trošku mi to připomínalo astmosféru při jízdě na vleku při nočním lyžování. Tady jsme ale měly na nohách běžky a po vleku ani stopy. Konečně jsme vystoupaly nahoru a mohly si užívat rovné tratě. Tentokrát to jelo úplně samo. Občas kolem nás projel nějaký lyžař tak 100 kilometrovou rychlostí a my jsme jen žasly. Katharina mi ukázala, kde se konala v sobotu jedna zvířecí akce, pak nás čekal zase menší výstup. Bylo fajn, že jsme jely podobnou rychlostí, mohly jsme si povídat. Nikde nikdo, jen občas nás předjel nějaký lyžař.
                 Dozvěděla jsem se, že tu Katharina je na praxi, studuje medicínu. Je tu od ledna až do podzimu. Moc si tu užívá sněhu a lyžování. Studuje v Bochumi.. v Německu nemá moc příležitostí si zalyžovat a ze sněhu tady ve Švédsku je nadšená. Na běžkách stála poprvé ve 24 letech. Procestovala už spoustu zemí a je zkušená couchsurfařka =) V Čechách se jí líbí, byla v Praze a v Terezíně. Katharina říkala, že by možná i tady ve Švédsku chtěla pracovat, mají tu prý skvělé podmínky pro doktory. Uvidí se. Shodly jsme s ena tom, že je těžké se tu s nějakými Švédy spřátelit. Máme z nich podobné dojmy.
                     Dorazili jsme až k horní stanici sjezdovky. Na vrchol nám tedy zbývalo ještě asi deset metrů, ale my jsme brzy zjistily, že bude dobré se od tohoto místa raději vzdálit. Jezdili tam totiž lidi na sjezdovkách. Chvíli jsme se ale kochaly výhledem na kopec, osvětlenou sjezdovku a les. Pak následvala cesta dolů. Mírnější trasou než je ta sjezdovka. Stejně jsme ale musely jet celou cestu v pluhu. Ale zvládly jsme to. Dorazily jsme opět na loučku, kde trénovala skupinka lyžařů. Přemýšlely jsme, jak je objet. Naštěstí se nám podařilo najít ještě boční stopu, která nás zavedla až domů do Mariehem. Byl to pro mě netradiční zážitek.. bežkovat v noci. Jsem taky ráda, že jsem mohla konverzovat v němčině. V sobotu jsem mluvila celý den švédsky, v neděli zas jen anglicky, a tak se mi po těch čtyřech dnech bez němčiny zdálo, že ji začínám zapomínat. Určitě s Katharinou ještě vyrazíme, doufám, že tu sníh bude opravdu až do dubna :)
                   Mějte hezky, přeju vám krásný zbytek týdne!
                              Zatím ahoj!!

Nová překvapení

Ahoj,
    zdravím vás uprostřed dne. Sluníčko se dnes podezřele brzy schovalo za mraky, tak jsem zvědavá, co to přinese. Snad nebude žádná sněhová bouře, nebo dokonce déšť. Za hodinu mi začíná švédština. Jiné lekce tenhle a příští týden nemám. Všichni mí učitelé a některé spolužačky jsou ve Würzburku v Německu. Já se pomalu připravuji do Laponska a užívám si volna.
     Včera dopoledne jsem strávila asi dvě a půl hodiny v IKSU v bazénu. Teda abych byla přesná přes hodinu jsem nejprve plavala v bazénu, na chvíli jsem pak vlezla do vířivky. Když jsem šla pryč, bylo mi krásně teplo. Voda v bazénu byla na mě ale dost studená. Nejdřív jsem chtěla počkat, až si zvyknu na nižší teplotu, ale nakonec jsem do vody skočila šipku a měla jsem to bez osmělování. Byl to trochu šok, ale myslím, že při saunování to musí být stokrát horší. Na závěr jsem si dala patnáct bazénů. Užívala jsem si to, že jsme byli v bazénu asi jen tři lidi. Bylo tam prázdno. Vzpomněla jsem si na přeplněné Radlice.. Tady jsem si mohla klidně dovolit plavat znak, měla jsem jistotu, že do nikoho nenarazím, v dráze jsem byla sama.
        U bazénu jsem potkala spoustu starších lidí, vedle v menším bazénku se asi konají nějaké lekce aquaaerobicu.. či něčeho podobného. Přicházely tam i hodně staré babičky, některé šly opravdu pomalu, bylo vidět, že jim chůze dělá potíže. Ale cvičení je určitě baví. Gunilla mi taky říkala, že chodí na zumbu pro seniory. Myslím, že v ČR zas tolik starých lidí nechodí sportovat. Nedokážu si to ani moc představit, že by moji prarodiče chodili na zumbu a aquaaerobic. Tady mají prostě jiné zvyky.
         Vlezla jsem ještě na deset minut do sauny. Překvapilo mě, že tam byl jeden člověk! V tak obří sauně. Pamatuji si na to, když jsem byla v Radlicích u nás v Praze, v maličké sauně 2krát 2 metry se tísní asi osm lidí. Do téhle švédské by se jich vešlo tak patnáct. Ale nebyl tam skoro nikdo. Jasně , chápu to, lidi jsou dopoledne v práci. Třeba je to odpoledne narvanější. Na minulé plavání jsem ale šla na večer a přitom tam bylo taky prázdno. Tak nevím..
             Vyšlo mi to časově akorát, mohla jsem se stavit u Kuby ve škole, půjčil mi svůj batoh. Velikost je správná, přesně něco takového jsem potřebovala.! K obědu jsem si dala ještě špagety od soboty (poslední várka), během vaření jsem taky prala. Pak jsem musela dlouho čekat, než mi to uschne. Zbytek mokrého prádla jsem rozvěšela po pokoji. Chtěla jsem totiž ještě mít sluníčko nad hlavou, když půjdu do Coopu. Už jsem otevírala dveře, že půjdu,  když mě napadlo se ještě podívat do schránky. A byl tam balík! Od Terky. Položila jsem si ho tedy na stůl do pokoje a celou cestu jsem se těšila, až ho otevřu. Na poště v Coopu jsem si vyzvedla své běžkařské boty. Jaké překvapení pro mě bylo, když jsem v krabici objevila ještě čokoládové kuličky a kukuřičné lupínky. Mňam. A taky tam byly dvě konzervy. Ha. A pak se člověk diví, že to mělo víc jak dvě kila.. V supermarketu jsem nakoupila jen pár věcí, batoh jsem už měla nacpaný těmi věcmi, co mi přišly z domova. Cesta byla dost zledovatělá, tak mi to trvalo zpátky celkem dlouho. Je to těžší, když se musíte soustředit na každý krok. Docela mě pak bolely nohy.
              Před večeří jsem otevřela ten Terčin balík. Vypadly na mě polívky a bonbóny z domova. Jé, to jsem měla radost. Je to zvláštní, ale žádné bonbóny jsem si z Čech ani nevzala. A tak jsem je po dlouhé době mohla zase ochutnat. Četla jsem si dopis, když jsem skončila, začala jsem zas od začátku a přečetla ho asi třikrát :) Užívala jsem si to čtení novinek. Děkuju Terko, Tvůj dopis mě mile překvapil :)
             Po večerním skajpování jsem se pustila do knížky Flickan som älskade potatis. Byla jsem už za polovinou. Chytlo mě to, nepřestávala jsem číst. Skončila jsem pět minut před půlnocí. Ke konci jsem to překládala už jen s papírovým slovníkem. Spoustu slov jsem už znala z předchozích stránek. Ten příběh byl velmi silný. Už jsem přečetla spoustu knih o druhé světové válce, takhle byla dost zjednodušená, ale hlavní myšlenky tam samozřejmě zůstaly. Z obrázků mě občas taky mrazilo. A o čem že to bylo? Dvě sestry pocházející z Maďarska jsou poslány se svými rodiči do Bergen-Belsenu. Tam jsou od rodičů odděleny, rodiče jsou poslány na smrt, dívky pracují. Menší Viorica onemocní a Charlotta se o ni stará. Snaží se pro ní našetřit chleba. Vodu jí ale nepodá, je znečištěná a ačkoliv Viorica velmi prosí, Charlotta to neudělá. Osvobození přichází na poslední chvíli. Vioricca je v nemocnici, Charlotta potkává francouzského vojáka, který jí dá jídlo a brambory pro Vioricu. Charlotta píše dopis svému bratrovi, který je v Paříži. I on přežil, dostal se do německého zajetí, ale uprchnul. Charlotta se vrací se sestrou do Maďarska. Obě se vdají. Charlotta trochu z naléhání nějakého muže. Po nespočetném odmítnutí konečně svolí k sňatku. Plynou roky, ale Charlotta dost často myslí na francouzského vojáka. On jí píše dopis. Charlotta mu ve své odpovědi píše, že se vdala. Za sedm osm let, když obě sestry emigrovaly do Kanady, se dostane do rukou Charlottě dopis. Ten dopis hledal hodně dlouho svého adresáta. Napsal ho syn toho francouzského muži. Charlottin dopis ho tak šokoval, že jeho život ztratil smysl.. nemohl dál žít.. V knížce nestojí to, že se zabil, ale asi je to dost pravděpodobné..

Procházka podél řeky

Ahoj, moji milí,
     víkend pomalu končí, tak bych vám chtěla napsat, jak jsem si ho užila. Nejraději bych začala hned od dneška, z toho mám nejčerstvější zážitky. Ale vezmu to popořádku.
     Na včerejšek jsem měla naplánováno, že se budu věnovat pečení a vaření. Chtěla jsem přinest Andersovi a Gunille něco dobrého k snědku, a tak jsem se vrhla opět do hrnkového koláče. Je chutný a nejjednodušší. Pak jsem uvařila velký hrnec špaget, do něho naházela tuňáka, kukuřici, pár rajčat a žampiony. A taky trochu sýra. Měla jsem tak hotové jídlo na dnešek a ještě mi zbyde na zítřek. Koláč mi na jedné straně vyběhnul víc.. přesně jako minule. Asi tu mají křivou troubu nebo co :) Po dlouhém hledání jsem našla i vhodnou nádobu, ve které bych to přenesla. Po třetí hodině jsem dorazila na Hemvägen. Přestože jsem vyrazila brzy, mi cesta trvala dlouho dobu. Všude je totiž led, takže člověk musí dávat obrovský pozor, aby mu to neujelo. Na kole teď jezdí asi jen šílenci.
       Nejprve jsme si povídali, co je u nás nového, Anders s Gunillou se chystají za dva týdny na výlet do Itálie. Anders byl zase tenhle týden pracovat v Norsku. Já jsem jim zas povídala o Laponsku, o Stockholmu a dalších plánech. Mazala jsem si chleba pomazánkou připomínající Lučinu, na to marmeládu a už mi to ani nepřišlo tak divné jako dřív. Koláč oběma chutnal, bohužel drží přísnou dietu, takže ho moc nesnědli a dokonce jsem s sebou nějaký nesla zpátky. Je to zvláštní, Anders s Gunillou nejí ani moc brambory a chleba. Jen takové semínkové placky.. Když jsme si ale po večeři (ryba se zeleninou a omáčkou) dali dezert, chutnal můj koláč vylepšený šlehačkou a malinami znamenitě. Pro mě je tu vzácnost jíst normálně koláč.. jakékoliv sladké pečivo.. v supermarketu to prodávají za draho, jedna kobliha asi 30 Kč.
          Ukazovala jsem jim nějaké fotky z Čech, svoji rodinu, přátele, chalupu a kočky. Předem připravený slovníček se mi hodil. Pak jsme se společně dívali na zprávy. Mají je také jen plné katastrof.. stejně jako u nás. Všimla jsem si, že tu hodně vysílají programy o jídle a o tom, jak si vylepšit byt. Tolik jich v Čechách myslím nemáme. A taky ještě mají televizní hlasatelku. Ani nevím, proč už u nás hlasatelky v televizi nejsou. V pátek jsem tu taky sledovala závod v obřím slalomu. Bylo to napínavé, skoro jako bych to jela taky.. tak dobré dokázali udělat záběry.
        Anders s Gunillou mi radili, jaká místa jsou ve Stockholmu fajn, mám spoustu nových tipů, aby to člověk všechno poznal, myslím, že by potřeboval nejméně čtrnáct dní. Věřím, že budeme mít hezky a že si to tam v dubnu užijeme. Moc mě potěšilo, že jsem včera s Andersem a Gunillou mluvila už jen švédsky. Angličtinu jsem použila jen u dvou slovíček, když jsem se chtěla ujistit o správném významu. Anders říkal, že jsem se od minule zlepšila. To je dobře. Když jsem přišla na kolej, trvalo mi chvíli, než jsem se zase přeorientovala na češtinu. A dnes jsem zažila něco podobného s angličtinou. Doteď mi v hlavě naskakují anglická slovíčka a nevím, jak se toho zbavit. :)
          Už jsem nakousla dnešek.. Tak tedy.. hned v deset jsem měla sraz s Mattisem u ICY. Zpočátku to ráno vypadalo, že sluníčko moc dnes svítit nebude. Ale opak byl pravdou. Vyrazili jsme z Mariehem kolem univerzity do centra, a pak podél řeky dál a dál.. a dál. Až už jsme nebyli ve městě. Baráky i silnice nám zmizely za zády. Po levé straně jsmě měli zasněženou řeku, po pravé stromy, občas louku (nebo pole?) Kdo ví, co bylo pod tím sněhem. A sluníčko hřálo a hřálo.. cítila jsem, že má sílu. Ještě teď mám červené tváře. Bodeť by ne.. po takové megaprocházce. Nebo spíš výletu? V lotyšštině existuje několik výrazů pro procházku, záleží na tom, jak je dlouhá, jestli děláte pauzy, či ne. Ta slova si už ale nepamatuji. Narozdíl od Mattise.. Jeho znalost českých slov mě překvapila. Moc se zajímal o češtinu. Naučila jsem ho dobrý den, ahoj, na shledanou, počítat do deseti, pes, kočka, dům, sníh.. a kdovíco ještě.. A všechno si to za další kousek cesty pamatoval. Mattis říkal, že se učil rusky, takže spousta slov pro něj není problém tipnout, odvodit. A pak je lotyština češtině celkem podobná. Fakt! Nikdy bych netušila, jak jsou si ty jazyky blízké. Přitom nepatří do stejné větve jazyků. Už jen to, že lotyština má taky č, ž, š apod. Jen ř nemají, to je naše specialita. Líbil se mu náš jazykolam třista třicet tři stříbrných stříkaček :) Pro mě byl oříšek vysvětlit mu tenhle jazykolam v angličtině.
            Povídali jsme si taky o knížkách, má rád Rumcajse a taky Švejka. Stejně jako můj brácha se zajímá o astronomii. Mattis má o hodně mladší sestru, je jí osm. Dozvěděla jsem se, jaké to je v Rize, moře je vzdálené asi půl hodinky cesty. Dřív bydlel Mattis přímo u moře, ale kvůli škole a práci se přestěhovali do hlavního města. Taky přišla řeč na cestování, byl prý už dvakrát ve Spojených státech. Wow! Shodli jsme se oba na tom, že rádi cestujeme, ale že si zatím trvale žit v cizí zemi nedokážem představit. V Lotyšsku je spokojený.
             Cesta byla občas zledovatělá, snažili jsme se vybírat ty nejlepší cestičky, potkávali jsme běžce, běžkaře, rodiny s dětmi, ale ne moc. Dělali jsme pauzy na čaj a na cookies.

 Tohle je naše trasa-pravý konec hada je Mariehem, levý Klabböle

Řeka.. zajímalo by mě, kdo tam udělal ty kruhové stopy..

        

Tady už je vidět, že se otepluje..

Ten most za námi měl na sobě přes metr sněhu, bylo zvláštní po něm jít, člověk měl pocit, že je nezvykle vysoko..

Tento most se asi používá jen v létě, zaujaly nás stromy, které byly všechny natočené na jednu stranu..

Moc se mi líbí ta chajda vzadu :)

.. i tyhle další..

Mattis na pérovacím mostě, připadala jsem si trochu jak v džungli!

Důležité upozornění pro každého, kdo vstupuje na most

Pohled z mostu 

Tohle už je asi o dva kilometry dál.. museli jsme vystoupat po kluzké silnici, pak jsme se napojili na lesní cestu. Ve sněhu byla spousta stop od lesní zvěře..žádnou jsme ale na vlastní oči neviděli.(To bychom museli být asi dost potichu..)

Dvě totožné fotografie.. ale je zřejmé, kdo je víc zabořenější :)

A na konec západ slunce. Ačkoliv se zdá, že je velmi nízko, provázel nás sluneční svit skoro až do konce. Bylo to moc příjemné. Je vidět, že se dny prodlužují a tma nastává čím dál tím později. Jsem ráda, že jsme oba tu cestu ledem a sněhem zvládli, díky Mattisově  pomoci se mi podařilo nespadnout. Byla to fakt nádherná procházka. Díky za pěkný den!

Těšit se..

Ahoj,
     v posledních dvou dnech se nic moc vzrušujícího nestalo. Zkouška odpadla, včera jsem přednesla svou prezentaci na téma žejdlík a Balthasar Neumann. Měla jsem radost, že se to mé učitelce líbilo. Pak měla Christine, praktikantka z Rakouska, prezentaci na téma Němci v Rakousku. Nikdy jsem o tomhle fenoménu neslyšela, vlastně jsme se vůbec ve škole o vztazích mezi Němci a Rakušany neučili. Něco málo mi bylo známé z loňského roku, kdy jsem se účastnila výměnného programu s rakouskou školou. Tam jsem získala určitý dojem z Rakouska. Nyní jsem ale mohla nahlídnout trochu "pod pokličku" této krásné a přívětivé země. A zjistila jsem, že zdaleka ne všechno je takové, jak se na první pohled zdá. Třeba že zimní úprava sjezdovek má na svědomí ošklivou letní krajinu. Že se Rakušané snaží být pohostinní a milí k Němcům, protože ví, že právě oni jsou jejich nejčastějšími zákazníky. Bylo to pro mě velmi přínosné. Poprosila jsem Christine, jestli by mi tu prezentaci dala na flashku, myslím, že ji ještě využiju.
         Během polední pauzy jsem sjela na kolej, uvařila si oběd a hned zas šla ven. Vrátila jsem běžky do Ålidhemu. Podařilo se mi stahnout několik alb od švédských hudebníků. Chtěla bych se totiž zaměřit při prezentaci švédské kultury na předmět Schweden im Blickpunkt II právě na švédskou hudbu. Našla jsem spoustu spoustu švédských metalových skupin. Nevím, jestli udělám prezentaci právě o metalu, každopádně to stojí za poslech. Ani jsem netušila, že z Umeå pochází tolik metalistů :) Vyhledala jsem taky stránku se všemi festivaly, které se konají tady v Umeå. Tenhle víkend je právě House of Metal. Dívala jsem se na program, určitě by to mohlo být fajn, škoda, že jsem se to dozvěděla tak pozdě. Mohla bych dělat dobrovolníka, a pak bych měla vstup zadarmo. Nevadí, třeba to vyjde příště... třeba posledního března. Přihlásila jsem se právě na jeden kulturní festival, tak třeba mě přijmou =) Byla by to pro mě zas nová zkušenost. Je to den po té děsné šestihodinové zkoušce, tak by to bylo příjemné odreagování..
            Tady na koleji je teď v pátek ticho. Divím se tomu. Kde jsou všichni? Ptala jsem se.. a prý někteří museli odjet.. člověk tady smí zůstat jen šest měsíců, pak si musí najít něco jiného, nebo se vrátit zpátky domů. Je to prostě "jen" nouzové ubytování. Na některé lidi jsem si tu ale celkem dost zvykla. Ten kluk z Íranu bude taky za měsíc odjíždět. A Ivan(né ze swingu) z Indonésie bude v dubnu taky pryč. Co si tu bez nich počnu? Že by sem přišel někdo jiný? Moc tomu nevěřím..
           Taky se tu v posledních dnech našel člověk, který si tu po sobě nemyje nádobí. Jako všichni na protest proti němu si ho přestali mít taky. Já ale ne. Bohužel je to práce navíc.. když si chcete něco uvařit, nejdřív si musíte ty věci umýt, než se do vaření pustíte. Snad se to při nedělním úklidu vyřeší. Stala se mi tu podivuhodná věc.. Jdu si zas jako obvykle vařit brambory, šahnu po nejčistším hrnci, co je tam, vymyju ho a dám na sporák. Najednou mě ale osloví jeden kluk, prý je to jeho hrnec. Tak se mu omlouvám, nevěděla jsem to. On prý že je to v pohodě, akorát že prý v něm nesmím vařit prasečí maso. Cože???? Jaké prase? Vůbec mi nedojde to, proč zrovna prase. Ptám se ho na to a on mi řekne, že je muslim. Dívala jsem se na net a zjišťovala, proč muslimové nejedí vepřové. Existuje spousta teorií. Tak nevím, která je ta pravá. Ale ptát se ho raději na to nebudu.
          Během volna čtu knihu v PDF Mágův deník, pak taky louskám Flickan som älskade potatis. Tahle knížka je tak drsná a smutná. Je to dost zjednodušený příběh, ale dětem bych ho moc číst nedávala. I když na druhé straně je dobře, že i Švédi se učí o koncentračních táborech a druhé světové válce.
Vzpomněla jsem si taky na pár svých přátel, kterým jsem se už dlouho neozvala, a tak jim píšu. Je to zvláštní, s někým si píšete skoro každý týden, s někým jednou za čtyři měsíce..za půl roku. Věřím ale, že to záleží taky od množství osobních setkání. I když existuje taky hodně výjimek. Strašně se mi líbí ten citát, který mi před několika lety napsala do dopisu Alča: Přátelé jsou jako hvězdy- nevidíš je pořád, přesto víš, že existují.
         Zítra jdu na návštěvu ke svým "náhradním rodičům".. k Andersovi a ke Gunille. Dneska jsem se probírala fotkami, které bych jim ráda ukázala.. k tomu jsem si vyhledávala příslušná slovíčka, tak doufám, že se jim to bude líbit a že budou mé švédštině rozumět. Teším se na ně. Dopoledne pro ně upeču koláč..

P.S. Moc mi tu chybí chození do restaurací, hospod, kaváren a čajoven. V Praze a v Brně do nich  nechodím tak často, až tady ale fakt pociťuji, že restaurací a hospod (o čajovnách ani nemluvě) máme v ČR daleko daleko víc. Je to prima zvyk, který bych za ten švédský za nic nevyměnila. Tady se chodí spíš k někomu domů.. A proto prosím, Terko, až budeme ve Stockholmu, určitě někam do čajovny, či kavárny zajdeme. V hlavním městě by už toho snad mělo být víc..

          

Ledový hrad a vzpomínka na Brno

Ahoj,
    jak se dneska máte? Jak jste prožili den, který nastává jednou za čtyři roky? Mně se ani nestalo nic moc speciálního.. i když přece jen.. V jednom supermarketu jsem objevila pivo Starobrno. Nemohla jsem odolat a jednu plechovku jsem si koupila. Žádné jiné české pivo tam neměli. Ale zrovna Starobrno ano! Koupila jsem si pro srovnání ještě jedno švédské, ale to vypiju až později. Tak tu sedím a vzpomínám na Brno. Možná právě touhle dobou sedí už celá má grupa z tanečáku v nějaké brněnské knajpě, pochutnávají si na nakládaném hermelínu a  popíjejí taktéž Starobrno. Jsem tak aspoň symbolicky s nimi :) To pivo je dobré, akorát mi připadá celkem slabé. Bodeť by ne, když jsem ho koupila v normálním obchodě, alkohol, který má snad víc jak čtyři procenta, se prodává jen ve specializovaných obchodech s názvem Systembolaget.
       Dneska mám ze sebe radost. Podařilo se mi totiž koupit si jízdenku do Stockholmu a zpět a vyřizovala jsem to všechno ve švédštině! Pán za přepážkou se mnou sice musel mít asi větší trpělivost, ale vše se mi podařilo zjistit a lístek už mám koupený. Už se moc těším. V centru jsem taky mluvila s jednou paní, která mi doporučovala obchod, kde se dají koupit nějaké pohledy. Sníh ve městě už taky skoro není, nebo je dost špinavý, ze školy jsem jela do centra na kole, divila jsem se, jak bylo zacákané. Asi dneska bylo zase nad nulou. Při ježdění musím dávat ještě větší pozor, protože rozmáčený sníh klouže.
       Ve škole jsme dnes byly jen dvě. Nejdřív nás čekalo překládání, poprvé mě to celkem bavilo. Horší už byla Sprachwissenschaft, Naštěstí si velkou část hodiny vzala na starost naše praktikantka. Ne vždy se s námi účastnila hodin. Příští týden už odlétá do Rakouska. Už nevím ani, jak se jmenuje. Je moc sympatická, pořád se usmívá a to je fajn:-) Snažila se mluvit v Hochdeutsch, abychom jí rozuměli. Kdyby mluvila svým dialektem, bylo by to pro nás dost těžké. Vysvětlovala nám právě členění řeči podle Stedje. Zvláštní kapitolu věnovala dialektu a Regionale Umgangsprache. Pouštěla nám několik videí, spousta lidí s dialektem se snaží mluvit tou "Hochsprache", ale nejde jim to.. přesto jsou tam vidět znaky dialektu. Tak vzniká Regionale Umgangsprache.. to je ta řeč, která vzniká, když se setkají lidé z různých regionů a chtějí si rozumět :) Ukazovala nám nějaké příklady z rakouského dialektu.. Zjistila jsem, že s námi mají Rakušané společná slova jako povidla a koláče. Pak jsem taky pochopila to, proč je Niederdeutsch na severu a Hochdeutsch na jihu. Logicky to spíš každého táhne k tomu to prohodit. Teď už vím, že je to dáno mořem a horami. Alpy jsou na jihu a čím víc k horám, tím je to výš, takže proto Hochdeutsch. Konec ale jazykovědy.
          Ve centru je přímo před turistickým infocentrem postavený hrad ze sněhu, řekla jsem si, že ho musím vyfotit.. Kdo ví, jak dlouho tam ještě vydrží.. Spousta dětí si tam chodí hrát.

 Bludiště

          ledová skluzavka