Rozmarné počasí

Ahoj!
         Teď je právě ta nejvhodnější chvíle zalézt do postele, vypít horký čaj a ven už nevylézt. Dneska tu zase pro změnu celý den sněží, ale dost se to na chodnících máčí. Ráno, když jsem roztahla žaluzie, bylo všude bílo. Dopoledne jsem překládala a po obědě jsem vyrazila do školy. Čekal mě totiž jeden úkol- zjistit, co přesně má být tématem mé seminárky na Landeskunde a jak to má vypadat. Cestou jsem narazila na další létající dítě, které si ze mě tak trochu vystřelilo.( Překvapuje mě, jakou tu nechávají učitelky dětem volnost.. Ráno tu občas sleduji, jak tu dva kluci a jedna holčička dělají přemety z jedné obří haldy sněhu.. jak sebou švihají. Dnes zas to dítě visící hlavou dolů na brance školky.. A učitelka nikde. Volalo : Kan du hjälpa mig? Když jsem se ho vydala zachránit, jako zázrakem se nějak vzpříčilo nahoru a děsně se na mě šklebilo. Od téhle chvíle kašlu na tahle zdejší malá zákeřná stvoření.. ať se děje, co se děje. )
              Ohledně školy si tu připadám neinformovaná.. úplně mimo. Kdyby mě Antonia jen tak mimochodem neupozornila e-mailem, že máme mít na čtvrtek něco připravené, asi bych žila v tom nevědomí až do onoho osudného dne. Když jsem psala mail učitelce, odpověděla mi vždycky jen na tu moji konkrétní otázku stručnou větou. I když jsem se snažila jakkoliv naznačit, že vůbec nic o seminárce nevím, nic víc jsem z ní nevypáčila. A tak jsem se vydala do školy zeptat se osobně. V Čechách se mi občas taky stane, že něco nepochytím, ale tam nás studuje germanistiku tolik, že si to vždycky mezi sebou navzájem hned řekneme. Tady je to ale jiné. Nakonec jsem zjistila, co jsem potřebovala, informace o seminárce byla údajně na zadní straně našich miniskript. Vše tam ale stálo ve švédštině, nenapadlo mě si tento odstavec přečíst, když celá skripta jsou jinak v němčině. Téma je naštěstí celkem libovolné, mám porovnávat rozdíly mezi Českou republikou a Německem. Napadlo mě, že bych psala o dobrovolnictví, tradicích, či o volném čase. Ale nevím, kolik k tomu najdu materiálů. Budu hledat. Zašla jsem ještě do knihovny, kde mi trvalo dlouhou dobu, než jsem našla díla k mé další seminárce. Nakonec jsem se rozhodla, že budu psát o novele Kleider machen Leute. Výběr probíhal tak, e jsem si přečetla obsah obou dvou knih, pak jsem se snažila kousek z nich přečíst.. právě Kleider machen Leute mi připadalo srozumitelnější a zábavnější. Zvláštní, že ta druhá knížka přinesená ze skladu byla psaná švabachem. To bych asi nedala. naštěstí s emi podařilo najít i normální exemplář v souboru děl.
          Jsem tak ráda, že nám včera počasí v Nordmalingu přálo. Dneska bychom si to asi moc neužili. Michael ke mně ráno přišel na koledu, dostal ode mě dvě vajíčka. Nemohl najít žádnou pomlázku, a tak přišel s takovou divnou větví :-D  Chtěl se taky ujistit, že náš výlet platí. V jedenáct nám jel vlak z Umeå Östra. Na nádraží jsme jeli na kole, nemůžu uvěřit tomu, že nám to trvalo jen přes deset minut. Vždyť je to snad čtyři kilometry. Cesta ale byla převážně z kopečka. Nejdříve hledali automat na jízdenky, když jsme ho ale našli, zjistili jsme, že není v provozu. Ptali jsme se jedné slečny a ta nám řekla, že si můžem jízdenku koupit i ve vlaku, prý se neplatí nic extra. Za chvilku byl vlak tady. Uvědomila jsem si, že je to letos poprvé, co cestuji vlakem. Bylo tam čisto, útulno. Michael mi půjčil foťák, zkoušela jsem fotit z okna. Jenže ten jeho přístroj bohužel taky nebyl úplně v pořádku. Pořád pípal, že jsou vybité baterky. Michael ale tvrdil, že je předevčírem nabíjel, prý je na vině mráz. Asi jo, protože když jsme je zahřály, mohli jsme opět chvíli fotit. Do Nordmalingu to trvalo asi půl hodiny, u provůdčí jsme mohli platit kreditkou, takže jsem nemusela použít hotovost. Nechávám si ji tu stranou a snažím se platit vesměs kreditkou, pokud to jde. Z okna jsme viděli obří most, který je za Umea, pak taky ICU Maxi, velký obchoďák, který je ale z Mariehem strašně daleko, taky řeku a les. Zanedlouho se ale sluníčko schovalo za mraky, začala vánice. V tunelu nám zaléhaly uši, není divu, vždyť jsme jeli víc jak 175 kilometrů za hodinu. Když jsme vystoupili v Nordmalingu, bylo naštěstí už po bouřce.
              Vzali jsme si pár letáčků u nádraží a vydali se najít infocentrum. Jenže nikde nic. Měli jsme podezření, že jeden barák, je infocentrum, ale bylo tam zavřeno. A tak jsme šli do ICY, která zrovna otvírala, koupili jsme si chipsy, perník a cookies. Sedli jsme si v supermarketu ke stolku a jedli. Třeba v tom infocentru v jednu otevřou.. Vytáhli jsme mapu a pátrali, kudy se jde k moři. Šli jsme podél silnice, sluníčko začalo svítit, přeci jen se třeba vykoupeme.. :)  cesta znenadání končila a před námi se objevily šutry a.. obrovská bílá pláň-moře. Takže ono ještě není roztáté? Nordmaling leží v zálivu, zřejmě to tam trvá trochu déle, než tam led roztaje. Zkusili jsme s Michaelem led, má nejmíň třicet čísel, takže se dá po moři v pohodě chodit. Sehnula jsem se a vzala do ruky hrst sněhu. Byl ideální na stavbu něčeho. Začala jsem dělat kouli, že postavím sněhuláka. Takového mini. Michael se toho hned chytil, postavíme ještě jednoho a většího. A tam jsme váleli, kouleli..hnětli, až z toho byl parádní sněhulák. Do ruky jsme mu dali klacek, z kamínků udělali oči, pusu a knoflíky. Ještě nikdy jsem nestavěla sněhuláky na moři XD To se mi jen tak někde nepoštěstí. Vyfotili jsme si ho, a pak jsme se vydali kousek podél pobřeží, kde stálo pár domečků. V dálce jsme viděli ostrov, ale na ten jsme nešli, na moři byla už vidět velká puklina, nechtěli jsme to tedy riskovat. A navíc nás čekalo ještě to infocentrum a kostel. To infocentrum nakonec bylo zavřené i odpoledne, z rozhovoru s místní domorodkyní jsme se ale dozvěděli překvapující zprávu. Infocentrum je přesunuté na nádraží. Přesně jako v Narviku! Nechápu, proč tedy tu novou adresu nenapíšou i na internet. Zdálo se mi, že jsem viděla na nádraží nějaké zelené íčko, ale byla jsem přeci ujištěná, že infocentrum leží v centru. S paní na zahradě jsme se celkem dlouho bavili, říkala, že byla asi před třiceti lety v Česku, radila nám, abychom se podívali na kostel a taky do nedaleké vesničky, kde se těží železná ruda. Poděkovali jsme jí a vydali se najít ten kostel. Nemohla jsem uvěřit, že je tak malý, ale pak mě Michael poučil, že to je přeci jen zvonice, kostel je prý nalevo. Ten "kostel" tedy vypadal spíš jako větší barák. Když jsme ale přišli blíž, celkem se mi líbil. Okolo byly různé cestičky se skálou.. přesně jako v Helsinkách. Prohlídli jsme si taky hřbitov a zamířili k pár starodávně vyhlížejícím domkům. Byl to další skanzen, překvapilo nás, že ej otevřený jen v červenci. A tak nám nezbývalo nic jiného, než  dovnitř náhlížet okny. Červeno-bílé  a modro-bílé domky se mi líbily. Podél hlavní silnice jsme se vydali zpátky do infocentra na nádraží, tam seděly dvě holky a hrály v čekárně karty. Nikde nikdo. Dělat takovouhle práci, to by se mi teda fakt nelíbilo. Kolik tam asi přijde turistů za rok? V létě to ej určitě lepší, ale stejně je ten Nordmaling velká díra. Vlastně nám moc věcí neřekly, vše je zavřené, když je svátek.. a navíc ještě zima. Akorát tu cestu k vesničce Olofsfors jsme se dozvěděli. Dali jsme si sváču a hned jsme vyrazili. Sluníčko svítilo nad hlavou, jupí!
            Cestou jsme narazili na prales, kterým jsme šli nazpátek. Taky jsme potkali koně. Vesničkou protékala řeka, byla už trochu rozmrzlá, hladina se třpytila, bylo mi docela teplo. Vzali jsme to lesem, prohlédli jsme si zvláštního železatého panáčka, prolejzačky, houpačku a chýši z větví. Narazili jsme na opravdickou zelenou trávu.. a na mraveniště. Mravenekčkové se činili v opravování svého příbytku. Chvíli jsme je pozorovali. Právě v tuhle chvíli jsme naplno pocítili, že jaro doopravdicky klepe na dveře. Když jsme se pořádně nadechla, cítila jsem vůni jehličí.. lesa. Dorazili jsme až k domům ze strusky, byly všechny neomítnuté a staré. Tam se to železo zřejmě zpracovávalo. Vyrazli jsme až na stavidlo, pod námi hučela voda, ten proud musel být strašně silný. V dálce jsem viděla jeden baráček, jinak všude příroda. Najednou se zatahlo, zase jsme si museli vzít čepici a rukavice. Vydali jsme se prozkoumat ještě druhou část vesnice, prohlídka zvenku nám celkem stačila. Zpátky jsme šli tím pralesem (urskogen), odloupnutá kůra na stromech byla znamením, kudy máme jít. Občas jsem se zabořila do sněhu, ale ne moc. Na dřevěný chodníček, po kterém  se zřejmě v létě chodí, jsme se vždycky nedostali, ale do okolní bažiny jsme se nepropadli. Líbila se mi malá zamrzlá jezírka. Dorazili jsme zpátky do infocentra a tam jsme si dali chleby, jablka a chipsy. Čekali jsme na vlak. Oběma se nám začalo chtít spát. Na zpáteční cestě se k nám dostala průvodčí na poslední chvíli. Vlak totiž musel zpomalit, neměl totiž jakýsi signál.
                Bylo to pro mě parádní zpestření Velikonoc.. takové vytržení z normálního života tady Umea. Přijela jsem příjemně unavená a spokojená. :-) Díky za super den!

Rozhodla jsem se, že vám sem fotky dám postupně, aby i články z následujících dní byly něčím oživené. Ze včerejška sem dávám náš zážitek z moře:-)

       Pohled od moře na břeh

Na koupání to dnes nevidim.. ;)

Snad ten sněhulák nedostane mořskou nemoc..

křup

V kostele

Ahoj,
      zdravím vás ještě ve velikonoční náladě. Za oknem tu mám jarní výzdobu, ve váze stojí dvě narcisky, které jsem dostala včera na mši. Ano, vypravila jsem se na kole do centra do Stadskyrka. V jedenáct to začínalo. Protože už mám zadní blatník, odvážila jsem se obléknout si sukni. Cítila jsem se víc jarně :-) V kostele už sedělo hodně lidí, vzala jsem si od jedné paní tenkou knížečku, něco jako program, kde byly noty a slova k různým písním a taky čísla stránek ve zpěvníku a v Bibli. Nejdříve jsme poslouchali, jak zvoní zvony. Farář pronesl úvodní slovo, zpívali jsme první píseň ze zpěvníku, a pak jak hrály varhany už jen samy bez našich hlasů, postupně přicházeli prostředkem lidé. Bylo jich tak třicet. Posadili se na židle po levé straně před oltář. Byl to sbor, muži, ženy a děti. Celá mše se skládala ze čtení různých úryvků z Bible, společného zpívání písní a poslouchání sboru. Nejvíce se mi líbila Påskdagssamba.  Nikdy by mě nenapadlo složit velikonoční sambu. Že to vůbec jde? Bylo to rytmické, sólo zpívala jedna malá holčička. Snažila jsem se tu píseň najít na youtube, ale marně.  A google mi na to vyplivnul jen šest odkazů. Ještě to pátrání nevzdám. Myslím, že jsem rozuměla tak ze čtyřiceti procent. Farář mluvil jasně, zřetelně, byl mladý a sympatický. Ale zdaleka nemluvil jen on sám. Ještě tam přednášeli další tři lidé. Podle mě asi taky patřili ke kostelu. Hodně se farář zmiňoval o jaru, jak je to krásné, že sem přichází, vyprávěl o tom, jak Ježíš lámal chleba, o jeho ukřižování a o tom, jak vstal z mrtvých. Taky jsem rozuměla slovu věčnost, ale nemohu si to dát nějak s ničím dohromady. Bohužel se v těchle náboženských věcech dost nevyznám. Do kostela u nás moc nechodím. Takže i tady jsem se snažila napodobovat ostatní- vstávat, když všichni vstávali a tak. . Někteří už znali odpovědi zpaměti. Někteří se tam šli podívat asi jen kvůli tomu, že jsou Velikonoce, ze zvědavosti..stejně jako já. Poznala jsem dvě Němky ze švédštiny, ani jsem se s nimi nebavila. Ty ale zřejmě chodí do kostela pravidelně, šly k přijímání. Mše trvala hodinu a půl, v luteránském kostele jsem se cítila příjemně. A hlavně zvenku to vypadá fakt jako kostel. Třeba tady v Mariehem je u ICY něco, čemu se říká taky kostel. Jenže vzhledově to vypadá spíš jak nepovedený krychlový panelák. Ke konci šla spousta lidí k přijímání, farář dával lidem hostii a ti si ji pak namáčeli ve víně. U nás jsem tedy viděla spíš to, že hostii farář dal lidem až do pusy a z kalicha s vínem, se pak každý napil. Takhle to je asi víc hygieničtější. Ke konci jsme zas poslouchali zvony. Vím, že u nás si často lidé navzájem podávají ke konci mše ruku. Tady ne. Děti i dospělí za zvuku varhan odcházeli. Dávali každému z nás žluté květiny. Dostala jsem od jednoho kluka dvě. Když jsem se vracela zpátky na kolej, svítilo sluníčko. Zjistila jsem, že řeka je už částečně rozmrzlá.
                Uvařila jsem si rýži s rajčatovou omáčkou a se žampiony. Pak jsem se pohodlně usadila na sedačku do společenské místnosti a četla jsem si. Všude bylo ticho. Popíjela jsme čaj a bylo mi dobře. Navečer jsem zas vyrazila do bazénu. Přeci toho musím využít, když mám u sebe Michaelovu kartu. Nejprve nás tam bylo celkem dost- tak třináct, nakonec jsme ve vodě ale zůstali jen čtyři. Byla jsem už unavená, ale voda se tak třpytila, člověk mohl vidět, jak sluneční paprsky dopadají až na dno. Jako by mi někdo do ucha šeptal.. Nechoď ještě.. A tak jsem dala poslední dva bazény, pak ještě další dva poslední.. a další..  Vlezla jsem na chvilku do sauny, v Iksu jsem zůstala až do zavíračky.
                Večer následovalo skajpování a čtení.  To byla neděle. Co mi asi přinese další den?

Odpoledne jsem uvařila v cibulové šlupce šest vajíček. Nalepila jsem na ně samolepky, které mi přišly z domova.  To velké malované vajíčko vlevo jsem koupila v obchodě, je to tu ve Švédsku docela populární. Dávají se do něho různé sladkosti. Uprostřed jsou dvě narcisky, které jsem si přinesla z kostela. To je má jarní výzdoba ve Švédsku.

Moje Bílá sobota

Ahój,
     snad to vypadá, že je krušné období za mnou.. doufejme. Zjišťuji, že se každým dnem budím později.. S tím bych měla něco dělat, jinak to bude stejné jak doma v Praze. Připadá mi, že jsme tu na koleji jen tři. Potkávám pořád ty samé dva kluky, myslím, že oba pochází z Íránu. Všichni jsou asi na Velikonoce u svých příbuzných a Michael pro změnu zas u ?kamarádky?. Dneska jsem za ním jela pro kartu do Iksu, kolo jsem vedla. Napsal mi, že je to dům i nádraží, ale už nezdůraznil, že je to u nového nádraží. Samozřejmě, že jsem šla k tomu starému. A tak jsem musela pěkně šlapat. Naštěstí jsem to našla, i když jsem v životě na tomto nádraží nebyla. Pak mi dělalo potíže najít podchod, abych se dostala na druhou stranu kolejí. Zašla jsem si určitě minimálně kilometr. Doplazila jsem se ke Kubovi, ruce jsem už měla ohnuté na jednu stranu.. z toho kola. Kuba vzal nejtovačku a kolo mi nakonec zprovoznil. Ještěže se u něj v přístřešku nachází dostatečné množství kol- vraků, z jednoho jsme si vzali starý řetěz. Parádně se na to moje kolo hodil. Pak mi řekl, že přeci nemůžu jezdit bez blatníku. Nakonec mi přišrouboval jeden trochu naprasknutý. Doma si ho zalepím izolepou a připevním provázkem k nosiči a snad to bude držet. Lepší mít nějaký blatník, než žádný. Jak ten sníh taje, je tu dost bláto a cáká to. Nebaví mě si pořád čistit batoh. Snad blatník trochu pomůže. Kuba je fakt šikula. Myslím, že v Česku jsou chlapi větší koumáci než ve Švédsku, dovedou věci lépe opravit. V téhle zemi je práce tak moc placená a lidi tak pohodlní, že si raději koupí novou věc, než aby si ji spravili, či dali někomu opravit.
              Od Kuby jsem jela do Iksu do bazénu, kolo ani nedrhlo, jak původně. Byl tam hřebík, který trochu vadil tomu řetězu, myslím, že se mi řetěz přetrhl i proto, že nebyl namazaný. Ani jsem si neuvědomila, že je tak suchý. V bazénu jsme byli čtyři. Mohla jsem tedy plavat znak, aniž bych se bála, že do nikoho narazím. Dala jsem si svoji jednadvacítku, ale jinak jsem dělala celkem přestávky, byla jsem celkem unavená už z toho chození. Skočila jsem si i šipku a kufr. Sluneční paprsky se odrážely ve vodě, bylo to pěkné. Za odměnu jsem si dala nakonec vířivku. Dnes jsem poprvé, co tu jsem v Umea, potkala lidi romského původu. Jinak mi připadá, že tu žádní moc nejsou. O Velikonocích mají v Iksu jen do sedmi, je to fajn, že si člověk může jít i o svátcích zaplavat. Myslela jsem, že bude bazén zavřený.
                  Zítra bych se chtěla podívat do kostela na mši. Zajímalo by mě, jak to tu probíhá. Je zvláštní, že až nedavno jsem si uvědomila, že to tu chodí s recyklací stejně jak ve Finsku. Také tu můžete vracet plechovky a pet lahve. Je to výhodné, myslím, že se na tom dá celkem vydělat. Pamatuji si, jak v parcích v Helsinkách ty plechovky sbírali bezdomovci. A já si až včera uvědomila, že na některých flaškách je napsáno PANT 2 KR. Proč toho nevyužít? Ne, že bych chodila jako ti bezďáci venku a sbírala plechovky :-D, ale tady na koleji se jich válí celkem dost, nikdo to netřídí. Asi jsou ti Finové k životnímu prostředí ohleduplnější.
              Na koleji čtu knížku Frauen und Apfelbäume, nerada odkládám rozečtené knížky, a tak se tím snad nějak prokoušu. Je to drsné, jestli takhle fakt vypadalo Švédsko před sto lety, tak mě jímá hrůza. Taky jsem si pouštěla film Můj týden s Marilyn, ten se mi celkem líbil, i když jsem naprosto nechápala psychické pochody té herečky. Až ke konci jsem trochu prozřela.

Mám pro vás z dneška nějaké fotky. Uvědomila jsem si, že můj stařičký mobil má něco, čemu se říká foťák. Kvalita je mizerná, ale k tomu, abyste mi to jaro tady věřili, to stačí :-)

       

Inte så bra

             Když se něco pod*ělá, tak teda pořádně. Foťák na aukru jsem i přes zuřivý boj v aukci nevyhrála, koncert, který jsem chtěla dnes navštívit, jsem kvůli tomu foťáku nestihla. Když jsem přišla do kostela, lidi už vstávali. A do třetice se mi rozbil řetěz na kole. Praskl. Dalo se to celkem čekat, poslední dobou jsem měla pocit, že je jaksi křehčí. Zjistila jsem, jak se hodí mít někoho zručného při ruce. Doma v Čechách se vždycky  nějaký kamarád, či známý, či hodinový manžel najde. Ale když je člověk netechnický tip a když je na všechno sám, je to horší. Zkusím poprosit Kubu, třeba se obětuje. Do toho všeho už ani nepočítám to, že mi dnes blbnul e-mail, tak dlouho jsem se snažila poslat jednu zprávu, ale nedařilo se. Nakonec jsem to vzdala, ale šlo to poslat naštěstí i jinou cestou. Taky nějak silněji pociťuji alergii na vodu, či na šampon, nebo dokonce na obojí.. nevím. Pokaždé, když se tu umyji, mám po sobě takové červené fleky. Naštěstí později zmizí.  Nevím, co by to mohlo být. Nedávno jsem si tu koupila taky nový šampon, ale nějak mě po něm svědí hlava. A tak se těším na to, až mi Terka přinese ten náš český.
              Abych ale jen nepsala samé pesimistické zprávy, ale taky něco radostnějšího.. Byla jsem na návštěvě u Anderse a Gunilly. Poznala jsem syna od Gunilly. Společně jsme jedli něco mezi obědem a večeří, bylo to mleté maso v takové zvláštní mandlové placce. Anders i Gunilla nesmí jíst jídlo z mouky, mají nějakou zvláštní dietu a už ji prý drží asi dva roky. Povídala jsem jim hlavně o festivalu Umea Open. Gunilla mi říkala, že se Velikonoce ve Švédsku zas až tak neslaví. Prý chodí děti koledovat snad už ve čtvrtek.. vajíčka se barví v sobotu, takže děti mohou vykoledovat jen sladkosti. Letos k nim ale žádné děti nepřišly. Pomlázka je snad jen česká specialita, nikdo to tu nezná. Vysvětovala jsem jim, že takové vyšlehání je u nás zdravé. Taky jsem vyprávěla o polévání vodou. Anders s Gunillou mi ukazovali obrázky z Itálie, poznávala jsem fontánu, Koloseum a Svatopetrské náměstí. Měli tam kolem dvaceti stupňů tepla. Gunilla už měla na fotkách sádru. Prý upadla na ledu ještě než odjeli. Za týden jí už ale sádru sundají, takže to snad bude dobré. Bavili jsme se tak z devadesáti procent švédsky, komentářům k fotkám jsem v pohodě rozuměla, ale občas.. znenadání na mě někdo z nich promluvil anglicky.
              Pak jsme se dívali na televizi a jedli mandlový koláč s medem, šlehačkou a jahodami, které jsem donesla. Mňam. Nejdřív jsme se dívali na pořad, kde se celou dobu hrabala nějaká ženská v zemi, v záhonech, kompostu apod. . Pak Anders chvíli přepnul na jídlo- lidi si navzájem ochutnávali své pokrmy a hodnotili je. Pořád mě udivuje, kolik je tu programů na to, jak si vylepšit byt, zahradu, postavu a jak se stát prostě lepší( nejen ve vaření). Jsem ráda, že je u nás podobných kanálů poskrovnu. Pak jsme viděli zprávy, v Götteborgu se konaly protesty, spousta lidí prchá ze Sýrie do Turecka a varování, že jarní sluníčko s sebou přináší i riziko vzniku rakoviny. Taky jsme  zhlédli pořad o náboženství, reportáž se natáčela v Jeruzalémě. Tohle a ještě rozhovor jednoho muže se svou psycholožkou bylo v angličtině se švédskými titulky. Zezačátku jsem měla problém, na co se mám soustředit. Nakonec jsem se snažila číst především ty titulky a angličtinu poslouchat jen jendím uchem, aby mi to pomohlo při případných nejasnostech. Hlavně té psycho terapii šlo dobře rozumět. Poslední pořad, který jsem nedodívala do konce, ale který byl pro mě nejlepší, bylo Let´s dance. Známé osobnosti tancovali quick step a rumbu. Opět se mi zastesklo po tanci. Dívám se do diáře.. a příští sobotu bude SWING KVÄLL. Už se nemůžu dočkat. Stejně mi připadá, že až přijedu do Brna na tancování, budu úplně zdřevěnělá. 


Foťák není, takže fotky nebudou.. Taky mě to mrzí, ale co se dá dělat. Dneska jsem viděla u zdi baráků první jarní kytičky. Důkaz nemám, musíte mi věřit. Vážně je to tak :-)

Dneska je to přesně půlka mého pobytu tady ve Švédsku.. od zítřka za dva měsíce a sedm dní jedu domů.

To je pech!

Nazdar!
      Tak si musím postěžovat, jak mně to dneska všechno nevychází. V infocentru, kde jsem se chtěla zeptat  na spoustu věcí, mi zavřeli před nosem-měli jen do tří. A tak jsem se šla přesvědčit o další nemilé věci- totiž že Västerbottens Museum je zavřené! Ano, tak dlouho jsem plánovala tam jít, až mi ho zavřeli. Na internetu jsem té zprávě nechtěla uvěřit, a tak jsem se byla přesvědčit na vlastní oči. Od druhého dubna 2012 do jara 2013 tam bude probíhat přestavba. Že to taky na těch stránkách nezveřejnili s předstihem.. Fakt mě to mrzí. Část muzea bude snad otevřena již od šestého června, ale kdo ví.. :-(
        Projela jsem celý areál a všimla si venkovní "výstavy"- je to spíš takový skanzen. Ještě nikdy jsem tam nebyla. Skanzen bude otevřený až od osmnáctého června, ale kolem baráčků se člověk může procházet pořád. Došla jsem až nakonec, přečetla jsem si pár popisků k jednotlivým domkům, taky jsem viděla další starý mlýn. Zase by se mi hodil ten foťák.. Prošla jsem lesem, byl to zázrak tak rychle se ocitnout mimo ruch centra. Objevila jsem další neznámou čtvrť, domečky tam měly pěknou velikonoční výzdobu, malé záclonky.. líbilo se mi tudy projíždět.
         Ve škole jsem taky byla dost překvapená. Nebo spíš jsem spoustu věcí nechápala. Původně jsem si totiž myslela, že máme psát seminárku jednu a rozebrat ji z jazykovědného i z literárního hlediska. A že máme psát o jednom díle. Jenže ne, seminárky to budou dvě a jen jedna se bude vztahovat na knížku. Jazykovědnou práci budeme muset nejdříve zpracovat empiricky, a pak až pomocí sekundární literatury jaksi rozebrat. Jenže tohle mi trvalo pochopit strašně dlouho. Ale myslím, že to není úplně tak moje vina. Ta lektorka mluvila jen na Filippu, říkala jen "du", tak jsem ani moc neposlouchala, protože jsem si myslela, že to, co říká, pro mě neplatí. Až dost pozdě jsem jí skočila do řeči a zeptala se, jestli to mám dělat taky tak. Dále byl problém, než obě dvě lektorky pochopily, že chci udělat práci, kterou bych mohla použít jak u nich, tak v Čechách. Samozřejmě, že bych za ni(celkově za ten předmět) dostala jen jedny kredity. Jenže  tohle než zase pochopily ony, to bylo něco.. prý že by to byl samoplagiát či co.? .. kdybych získala kredity ze Švédska a ještě k tomu z Česka. K čemu by mi kredity odsud byly? Pro mě je důležité, aby mi to uznali v Čechách. Nakonec mi porozuměly a shodly se na tom, že to půjde. Uff. Aspoň něco. Ta jazykovědná seminárka je děs, vůbec nevím, co si mám vybrat za téma, měla jsem keine Ahnung, ale učitelka mě pořád do něčeho tlačila.. Jenže já jsem se neuměla hned tak rozhodnout, fakt si to chci ještě promyslet. Na druhou stranu času je málo, do 21. týdne musím mít seminárky obě napsané!!!
             Co mě poslední dny strašně nadchlo, je knížka Zpráva o cestě na severní pól. Hltám příběh Miroslava Jakeše a Petra Horkého, fandím jim. Zároveň si hledám na mapě místa, kudy se vydali, pak také informace o polárnících a o obou pólech. Je zvláštní, že Amundsen proslul jako první člověk na jižním pólu, kdežto prvního člověka na severním pólu nikdo moc nezná. Dokonce Petr Horký pochybuje, že to byl Robert Edwin Peary. Prý o tom vykládal spoustu nesmyslných, nemožných věcí.
              Tak to je vše, Velikonoce přede mnou, v plánu toho moc nemám, zítra návštěva Anderse a Gunilly, a v pondělí snad výlet do Nordmalingu. Na to se těším. Možná půjdu plavat, snad mi Michael půjčí svoji kartu. Mějte se a užívejte si jaro, doufám, že je u vás tepleji než tady u nás.

Etwas Wunderbares

Hi, hej, totiž hallo, ne vlastně... ahoj!
         Nevím, jestli tenhle článek bude dávat hlavu a patu, ale což, pokusím se vám vylíčit, jaké má zázračné účinky švédská příroda na člověka. Tentokrát mě celkem hodně mrzelo, že nemůžu fotit. Katharina zas měla malou paměť na svém mobilu a svůj foťák nechala doma. A tak nezbylo nic jiného, než si užívat ten okamžik plnými doušky, přivřít oči a zhluboka dýchat :)
          Když jsem vyrazila, obloha byla zatažená a bylo pod mrakem. Během půl minuty začalo sněžit. A když jsme se u ICY potkaly s Katharinou, připadala jsem si jako o Vánocích. Šly jsme proti větru, přes vločky jsme skoro nic neviděly. Nasadily jsme si běžky a sundaly si brýle. Byly nám k ničemu. Vítr se najednou utišil. Jen ty vločky pokojně padaly na nás a na všechno kolem. V potůčku, který loukou protéká, plavaly dvě kačeny. Jedna se k nám vydala na břeh prozkoumat, co jsme zač :) Přeci jen je vidět, že jaro se blíží. Dříve jsem si toho, že je tam nějaká voda, ani nevšimla. Byla zamrzlá. Katharina jela jako první, já hned za ní. Stopa byla celkem zavátá, moc rychle to nejelo. Na levé straně jsme viděly sluníčko.. překryté mlžným oparem.. Jely jsme dál, v pohodě jsme překonaly mírný kopeček a než jsme dojely k místu, kde se kříží běžkařská trať s chodníkem, přestalo sněžit. Potkaly jsme tentokrát hodně žlutých košů na diskogolf, asi dříve nebyly vidět. V čerstvě napadaném sněhu se jelo z kopečka krásně, prozkoumaly jsme podivnou budovu, která vypadala jako indiánské týpí, pak jsme se vydaly přes jednu velkou hromadu sněhu na chodník. Sněhu na něm bylo asi tak jeden centimetr, ale přesto tudy šlo projet. Byl to takový zvláštní pocit, byly jsme první, kdo tudy jel. Nový sníh všechny staré stopy zavál a my jsme ty první, kdo vytvářely nové. Vydaly jsme se zas do Stadsliden, tentokrát jsme k němu přijely cestou zleva. Ani v lese nebyla noha ( nebo spíš běžka :-) ). Světe, div se, obloha nad námi byla najednou azurově modrá a v dáli jsme mohly spatřit poslední paprsky slunce. Sníh byl jako z cukru, zvláště v lese to vypadalo tak pohádkově. Konečně zmizel špinavý sníh, jehličí a větvičky. Do kopce, ale ani z kopce nám to nejelo. Sníh se lepil na běžky, ale aspoň to tak neklouzalo, ani jsem se nezadýchala při výstupu jednoho většího krpálu. Stopa naštěstí dál už byla průjezdnější. S Katharinou jsme si toho spoustu vyprávěly. O tom, že pojede ve čtvrtek do Stockholmu.. pak taky o tom, jak v Německu zajíc nosí o Velikonocích vajíčka a sladkosti, jak je pak musí děti druhý den venku hledat.. já jsem jí zas vyprávěla o pomlázce( bylo zajímavé a nelehké vysvětlit, co to taková pomlázka je.. to slovíčko se v němčině snad ani nevyskytuje (oder doch?), divila  se, že kluci mrskají holky tou "spletenou větví" a že holky zas kluky polévají vodou. Prý si Katatharinina sousedka vyvěsila na balkoně obří čarodějnici, hádaly jsme, že ve Švédsku jsou asi Velikonoce spojeny s čarodějnicí, i když je to divné, jinak se slaví Walpurgisnacht a u nás konec zimy až ke konci dubna. Uprostřed našeho malého výletu jsme se zastavily na chvíli u starého mlýna. Byl ozářený paprsky slunce, na druhé straně zas začal svítit měsíc. Zvláštní to čas. Když jsme přijely opět na louku( ten kopec jsem se už naučila sjíždět celkem dost rychle ), mohly jsme spatřit měsíc v celé jeho kráse. Na zpáteční cestě jsme si vyprávěly o zvyku stavět májku, o sportech, které bychom chtěly v životě vyzkoušet, a já jsem se snažila naučit Katharinu vyslovit slovo bříza. Ř je pro ni extrémně těžké, třeba Mattis ho ale zvládl celkem dobře. Právě když jsme opět dorazily na onu křižovatku s chodníkem, zjevil se před námi další úkaz. Mlha. Na obloze několik tmavě modrých až fialových mraků, pak vysoké stromy po pravé straně, některé měly načervenalé špičky, před námi obrovská louka, na ní pár nižších stromů.. bez listí a těsně nad zemí.. nad tím bílým povlakem se vznášely malé obláčky(chuchvalce) mlhy. Snad ani na pohledu jsem to takto rozložené nikdy neviděla. Jen jsme němě stály a pozorovaly to s úžasem. Když jsme projížděly mlhou, připadala jsem si jak ve snu. Člověk mohl vidět "nad"(nebo přes?) tu mlhu, tak nízko byla, ale zároveň to bylo jako bychom kráčely do začarovaného světa. Když jsme se vynořily z té mlhy, otočily jsme se a vychutnávaly ještě tu podívanou z druhé strany. Mlha se valila na louku čím dál víc, dva opuštění človíčci se psem nebyli už skoro vůbec vidět. Kačeny už šly jistě spát, nikde jsme je neviděly. Nikdy jsem dosud nebyla běžkovat v dubnu, kdo ví, jestli tu ještě příští týden bude sníh, jestli se třeba počasí nezblázní.. tenhle okamžik se jen stěží může někdy opakovat.
        
   

Konec dobrý, všechno dobré :)

Čauky,
   právě jsem dokončila překlad ze švédštiny do němčiny, tak mě napadlo zavítat opět na svůj blog. Já jsem tu včera večer vlastně byla.. a úpěla jsem nad korekturou článků. Je fajn, že si mamka dá tu práci a na všechny chyby mě upozorní, ale když je člověk unavený, dá se na to vyhledávání překlepů apod. těžko soustředit.
            Tenhle víkend byl opravdu nabitý. I v sobotu večer jsem pomáhala na festivalu Umea Open. Tentokrát jsem dělala něco jako uvaděčku. Když jsem tam přišla, vychrlili na mě tolik informací, že jsem je nestačila všechny vstřebat.. nerozuměla jsem. Poprosila jsem jednu slečnu, která nám velela, aby mi to vysvětlila ještě jednou v angličtině. Nakonec jsme zjistila, že za ten večer budu hlídat jen tři místa. Nejdříve jsem stála u obrovského pódia a kontrolovala náramky, za pódium směli jen fotografové a VIP lidi. Poslechla jsem si během toho koncert Markuse Krunegårda. Z těch zpěváků, co jsem za ten večer slyšela, se mi líbil asi nejvíc. Je to mladej kluk, po kterym asi šílí kdejaká náctiletá Švédka :) Bylo celkem legrační sledovat, když otevřeli dveře do sálu, jak se ty "děti" hrnuly  k pódiu. Píšu děti, ale vlastně to už asi děti moc nebyly. Měly většinou děsivě odbarvené vlasy, kalhoty, či sukně s děsně vyšponovaným pasem nahoru.. vytahaná trička/svetry tmavších barev..nebo naopak jsem viděla lidi s děsně upnutými kalhotami a tričkem tak o dvě čísla menší než je jejich skutečná velikost.. v tomhle tu často potkávám i kluky, nelíbí se mi to, nechápu, co je to za novou módu.  Na druhou stranu ať si kdo nosí, co se mu zlíbí, je zajímavé to pozorovat, jak se kdo obléká.
           Pak jsem se přesunula na menší pódium, kde jsem rovněž kontrolovala, aby nikdo nechodil dozadu. Tam ale tolik lidí nebylo, takže jsem si tam připadala celkem zbytečná. Poslechla jsem si dvě skupiny: Pajala Truck Co a Tiger Bell. Byla jsem ráda, že jsme dostali předem špunty do uší, seděla jsem blízko reprobeden. Během pauzy mezi těmito skupinami si mě všimnul Ivan ze swingu, sedl si na chvíli vedle mě a povídali jsme si o Čechách, tancování a o škole. Jede v dubnu na Pražské swingové jaro. Tady v Umea prý minulý týden swing někde byl, řekla jsem mu, jak moc se mi stýská po tancování, ale na internetu ty lekce/tančírny prostě nemůžu nijak najít. Prý bude zas něco v pátek. Bohužel až příliš pozdě mě napadlo požádat ho o kontakt, už byl pryč. Na internetu o pátečním swingu nikde nic není, tak nevím, jak to udělám, abych to neprošvihla. Zkusím se ještě zeptat Marušky a Jana. Ivan byl příjemné zpestření během té práce, kolem dvanácté jsem se přesunula na poslední stanoviště- před dveře zadního pódia. Nikdo nesměl projít dovnitř, jen lidi, co měli speciální kartu. Na chodbě byla tma, jen trochu lampy a okolní domy osvětlovaly chodbu. Poslala jsem smsku, aby mi donesli sandwich a taky aby mě někdo přišel na chvíli zastoupit, že si potřebuji odskočit. Nikdy jsme nesměli opustit stanoviště, aniž by nás někdo nahradil. Pak jsem seděla a nechala volně plynout myšlenky, nikdo tam nebyl, jen občas prošel nějaký organizátor a soucitně se na mě podíval.. zeptal se, co že tam dělám apod. . Taky mě oslovovali občas lidi s nějakým dotazem, někdy se mi podařilo odpovědět, někdy jsem nerozuměla, buď přešli do angličtiny, nebo jsem prostě řekla Jag vet inte. Připadalo mi to jednu chvíli k smíchu, jsme ve Švédsku, sedím potmě a dvě hodiny koukám na dveře. Ani byste nevěřili, co všechno dokáže člověka během "plnění tohoto úkolu" napadnout :-D
        Jízda kolem půl třetí ráno nočním městem byla v pohodě, akorát mi dost mrzly ruce. Když jsem přijela, trvalo mi dlouho, než jsem je zahřála. Další den-v neděli- jsem kupodivu vstávala v devět. Spala jsem jen šest hodin. Měli jsme totiž v plánu jít s kamarády na procházku. Nakonec šla Judith a Mattis. S Mattisem jsme jeli na kole směrem na Östrakyrkogatan. Jelo se parádně, suché silnice.. Judith jsme potkali na zastávce. Bohužel jsem s sebou nevzala mapu- nemohla jsem ji najít. A to jsem byla jeden z hlavních orgů výletu :-/ Měla jsem pech, nechápu, kam se mi můžou všechny mapy ztrácet. Vyrobila jsem jen jednu provizorní, ale ta mi nebyla moc platná. Naštěstí Judith mapu s sebou vzala.. uff. Kola jsme zamkli k jednomu sloupku a vyrazili jsme na lesní cestu. Začalo trošku sněžit. Šli jsme a povídali a sněžení nepřestávalo, naopak. Jako by se roztrhla sněhová peřina. Bylo fajn, že jsme se nepropadali, starý sníh byl namrzlý. Celkem se ochladilo, dvakrát jsme udělali pauzu na čaj. Narazili jsme na zvláštní rouru, hádali jsme, co to tak asi může být, prošli jsme jí, uvnitř to hodně klouzalo. Taky jsme zkoumali stopy ve sněhu, Mattis říkal, že to byl zajíc. Vyprávěli jsme si pak, kdo kde viděl zajíce. Já jsem říkala, že bych si dala k snědku nějaké králičí maso.. překvapilo mě, že Judith ani Mattis králíka nejí. Vzpomněla jsem si na film Slunce, seno.. na toho kluka, který jedl tak často králíka, že se mu to znechutilo. Vraceli jsme se a neviděli jsme skoro na krok. Byla hustá vánice, i kola jsme měli už dost zasypaný. Doprovodili jsme Judith do centra, a pak jsme se vydali na zpáteční cestu. Zkoušeli jsme jet na kole, ale absolutně to nešlo. Nic jsme neviděli. Když jsme šli pěšky, nebylo to o moc lepší. Pořád jsem si ale říkala, že polárnící Petr Horký a Miroslav Jakeš to na severním pólu měli o dost horší :)

Podivná roura

Brána do jiného světa

                  Ten sníh mi tentokrát už náladu nezvedl, naopak, těšila jsem se na jaro a zatím tu máme nejméně 40 cm bílé pokrývky. Sněžilo až do večera. Zbytek dne jsem skajpovala s rodinou a s Terkou. A vlastně mě čekal ještě jeden pěkný okamžik. Mushe s námi byl poslední večer, rozdělil se se mnou o svou večeři. Já mu dala zas půlku té své. Náramně jsme si to společně stolovali a povídali. Až teď jsem se dozvěděla, že je tu vlastně jen dva měsíce, dřív byl v Göteborgu. Studoval tam gymnázium. A tady ve Švédsku je už asi 25 let. Vyprávěl mi, jaké to je v Íránu, že má sedm sourozenců  a část jeho rodiny žije v Nizozemsku. Jen jeden jeho bratr zůstal v Íránu. Mushe má tři děti, prý chtěl mít víc dětí, když je člověk jedináček, je dost opuštěný, to se mu nelíbí. Překvapilo mě, že je mu 49 let. Páni, tolik bych ani neřekla! Ale studovat se dá v každém věku. Tady v Umea chce pracovat jako doktor, když mi říkal, jaké tu mají platy, udivilo mě to..35 tisíc SEK, to se jen tak u nás nevidí. Mushe mi napsal na sebe kontakt, takže se určitě nekdy sejdeme. Když jsem se vrátila zpátky do pokoje, měla jsem takový pěkný pocit. Přesvědčila jsem se, že to jde.. jde mluvit švédsky, jde porozumět tomu druhému.. Komunikovat v tomto jazyku se mnou prostě možné je. Akorát to chce víc trpělivosti, vybírat ne tak složitá slova, či opsat něco jinak, když nerozumím. Povídali jsme si spolu asi dvacet minut a žasla jsem sama nad tím, jak to šlo. Měla jsem z toho přesně takové to potešení, jako když jsem v Čechách s někým konverzovala anglicky, či německy. Myslím, že to bylo nejlepší zakončení toho dne.
                   Dnes jsem byla na literatuře, cesty venku jsou už prohrnuté, ale po trávě nikde ani památky. Když to vezmu ale z té lepší stránky, budeme moci zase s Katharinou vyrazit na běžky :)

                    Minulý týden jsme měli na Schweden im Blickpunkt návštěvu, přišel nám zahrát jeden kluk na nástroj zvaný Nyckelharpa.  Je to typicky švédský nástroj. Vypadá a zní takto:

Jak se vám líbí?