Jeden velký rozdíl oproti ČR

Zdravím,
      tak jsem byla donucena opustit knihovnu, nechápu, proč v pátek zavírají už v šest hodin. Zrovna se mi tam začalo moc líbit, na širokém křesle jsem si to tam zútulnila, natáhla nohy, na klíně knížku a sešit, na kulatém stolečku notebook.. Pracovala jsem na své seminárce Kleider machen Leute, když tu se ozval takový pronikavý zvuk a potom hlášení, že za půl hodiny zavírají. Ještě jsem ani nezačala být hladová. Hlad mě někdy donutí jet zpátky na kolej. Ale dnes jsem v knihovně nebyla zas tak dlouho- něco přes tři hodiny.
         Poslední tři dny se nic neděje. Předevčírem se odstěhovala podstatná část lidí, co tu se mnou bydlela a teď tu jsme jen tři- Michael, ten zvláštní kluk z Íránu a já. Michaela jsem tu už dlouho nepotkala, ale doufám, že se brzo ukáže. Nebo ho přijdu navštívit já. Pekla jsem totiž dnes po dlouhé době zas koláč. Chtěla jsem se taky trochu jinak zabavit. Zajela jsem za Kubou do školy a tam jsem mu část předala. Moc mě potěšilo, když řekl, že mu chutná. Prý mu přišel k duhu, asi byl hladový. U stolu s námi seděla ještě jedna holka ze Španělska, viděla jsem ji dvakrát na hodině švédštiny, pak to vzdala, prý to na ni bylo moc náročné. Stěžovali si, že ta škola je hodně těžká, vše se jim tu líbí, jen ta škola ne. Kuba musí opakovat prezentaci, má strach, že neudělá zkoušky a bude muset vracet peníze. To je děsný. Já jsem si zase stěžovala, že tu nemám nikoho, s kým by se dalo promluvit, že jsou první lidi, s kterými dneska hovořím. Ne, že bych se nudila, to vůbec, ale potřebovala bych prostě to učení něčím proložit. Když jsem v Brně, tak většinou mám někoho na bytě, Tomáš si chce často povídat, nebo na tancování vždycky někoho potkám. Tam se pořád něco děje, je tam spousta akcí pro studenty, ale tady nemůžu na nic bohužel narazit. Buď jsem dosud nenarazila na tu správnou stopu, nebo tu nic takového neexistuje. Nevím. Kuba říkal, že by tu určitě měla být spousta skupinek- organizací, ale fakt jsem žádnou nenašla. Uvědomila jsem si, jak strašně ráda pobývám mezi lidmi, ráda se s nimi setkávám, diskutuju, poslouchám.. V Brně opravdu nebyl skoro den, abych si s někým pěkně nepopovídala, zdálo se mi to normální a přirozené, až tady zjišťuju, že to tak není. Začínám si toho moc a moc vážit, že vás mám, moji mílí, v Čechách kolem sebe. V Brně jsou to kamarádi, co mě povzbuzují, přivádí na jiné myšlenky a drží nad vodou, v Praze je to hlavně rodina. Když píšu třeba nějakou děsnou seminárku a potřebuju si odpočinout, zajdu si popovídat s mamkou, či dědou, či si k sobě vezmu Rozárku. Jenže tady, tady skončí otevírací doba v knihovně a jdu na pokoj, kde jsem zas sama. Jen občas potkávám někoho, komu si můžu postěžovat apod. . Ze stavu úplné vygumovanosti mě udržuje hlavně psaní tohoto blogu, ten mi sice nemůže nijak odpovědět, ale přeci jen je to jistá vylejvárna a třídírna myšlenek. Jsem moc ráda, že jsem si ho založila.
             Včera večer se přeci jen konala jedna fajn akce, na kterou mě pozval Anders. Zpívá ve sboru  Björkstakören. Koncert měl v lidech probudit jaro, myslím, že se to těm zpěvákům opravdu podařilo. Zpívali samé rytmické písničky, švédské, anglické, z kraje Västerbotten, prostě různé. Viděli jsme, jak to prožívali, na něco by určitě šel tancovat i swing. Ve sboru zpívali starší lidé podobného věku jako Anders, ženy měly zelené, či modré halenky a muži černé košile se zelenými, nebo modrými kravatami. Konec byl fakt velkolepý, zpívali Röfvartrio z Ronji. Chvilku jsem se s Andersem a Gunillou po koncertě bavila, odjíždějí příští čtvrtek. Jsem moc ráda, že se s nimi v červnu setkám. Cestu na Åland musím ještě dobře naplánovat, je to další dohledný cíl, mám na co se těšit. To je dobře, pomáhá mi to přežít tyhle osamělé dny.

Málem bych zapomněla na knížku Det är jag som är starkast. Přečetla jsem ji během pečení koláče. Příběh je jednoduchý, hlavní postavou je vlk, který se vydá na procházku, chce zjistit, co si o něm zvířata v lese myslí. Potká zajíce, Karkulku, tři prasata a sedm trpaslíků a ptá se jich, jestli ví, kdo je ze všech nejsilnější. Každý z nich odpoví, že vlk samozřejmě. Vlkovi s každým setkáním stoupá sebevědomí. Pak narazí na malou pádlovitou příšeru (fakt mě nenapadlo, jak to jinak přeložit..), rovněž jí položí otázku, kdo je ze všech nejsilnější.. A ono to odpoví, že jeho maminka. Vlk se naštve, začne malému stvoření hrubě nadávat. Zeptá se ho znova, stvoření zopakuje, že nejsilnější a nejhezčí je přeci jeho maminka, která stojí za ním. V tom se vlk pořádně narovná a před sebou uvidí obří nohu.. Když se ho stvoření zeptá: " A kdo jsi ty?" Vlk odpoví: "Já jsem jen malý hodný vlk." A prchá pryč.

P.S. Dneska je to sto první den, co jsem ve Švédsku, docela to letí. Chvíli se těším domů, chvíli vůbec. Snad budu moci jít brzo plavat, zdejší bazén se mi tu zamlouvá mnohem víc než ten v Čechách, už abych měla ten kotník v pohodě.

Je mi tu s vámi moc fajn (-:

Ahoj!
        Tak jsme tu zůstali na naší laciné koleji snad jen tři. Včera se odstěhovali všichni Afričané, upovídaná Elizabeth i tichý usměvavý pár z Burundi, na který jsem tu každý den narážela v kuchyni. Je tu nezvyklé ticho, tak doufám, že se z toho nezblázním. Od úterka jsem na pokoji, čtu, píšu seminárku a občas se podívám na nějaký film. Až dnes večer bude další vzrůšo- jdu se podívat na Andersův koncert.
          Zato pondělí posledního dubna jsem od rána do noci byla pryč. Byl to jeden z nejnabitějších dnů po Stockholmu. Ráno jsme měli sraz s Mattisem u ICY, na kolech jsme jeli asi přes pět kilometrů do nejzápadnější části města, do Umedalen. Cestou jsme se stavili u dvou kostelů. Chtěla jsem si je prohlédnout, bohužel byly zavřené. Zvenku se mi moc nelíbily, vypadaly skoro jako normální domy. Vypadá to, jako by stačilo přidat jen nápis na zeď kyrkan a už je z toho kostel. Jak už jsem dřív psala, mám ráda starší kostely. Cestu jsme museli vybírat pečlivě, občas nějakou silnici objet, protože ji zrovna opravovali a byly na ní větší kamínky. To našim kolům neprospívalo. Na jedné zastávce na nás už čekal Francouz Thomas. Byli jsme tři, říkala jsem taky Michaelovi, ale byl líný vstávat tak "brzy". Zaparkovali jsme kola a vydali jsme se hledat Skulptur park. Prošli jsme kolem spousty budov, občas narazili na nějakou sochu, ale bylo nám divné, že to vše není pohromadě na jednom místě. Zeptali jsme se jedné paní a ta nám řekla, že to umění je opravdu roztroušené v lese a mezi domy. Letáčky s mapkou a popisky ke každé soše už došly. A tak jsme okolí prohledali na vlastní pěst. Našli jsme asi tak dvanáct různých podivností. Nejvíc ze všeho se mi líbil bronzový prsten, který nosila jedna bříza. To by mě nikdy nenapadlo dát stromu prsten. Kluci se asi nejvíc vyřádili na zvláštních černých trubkách, zkoušeli, jak jsou pevné, sváděly je k překonání, ale když jsme zjistili, že uprostřed ty největší trubky nedrží v zemi moc pevně, raději kluci zůstali dole na zemi. Nebýt té paní, asi bychom si ani nevšimli vysokého komínu, úplně nahoře stála socha koně v životní velikosti. Ocas mu normálně vlál..jen seskočit dolů. Věrohodné bylo taky kamenné křeslo, zdálky vypadalo jako staré ošuntělé, ale když člověk přišel blíž, zjistil, že je celé z kamenne, zkoušeli jsme se na něj posadit, ale asi je určené pro člověka s delšíma nohama.
                Park jsme měli prošlý celkem brzo, na mapě jsme objevili jedno jezero, a tak jsme se rozhodli, že ho najdeme. To jsme netušili, že to bude docela oříšek. Vydali jsme se kolem rodinných domků k potoku, kolem ještě byl sníh a led, přešli jsme lávku a zamířili do lesa. Sněhu rázem přibylo, byli jsme překvapeni, kolik ho tam všude ještě leží. Naše tempo se zpomalilo, protože jsme se začali bořit .. a kluci měli jen tenisky a tenké ponožky, já jsem měla aspoň své pohory a teplé ponožky, bohužel mé boty jsou už starší, mají díry, a tak jsme na tom byly brzy podobně. Občas jsme se zastavili a zkontrolovali směr, najednou slyším před sebou Wow! a Wonderful!  Jsem zvědavá, co to tam objevili. Když se přiblížím, jsem překvapená.. kluci objevili spoustu hromad bobků a mají z toho obrovskou radost :-D Moc jsem je nechápala. Zkoumali jsme je a prý patří asi sobovi, byly to o dost větší kuličky než od králíka. Prosili mě taky o foto s těmi bobky, měla jsem z nich fakt švandu.. Pak jsme naráželi ještě na spoustu spoustu dalších bobků a zase se ozývalo wow! . Uprostřed lesa jsme usoudili, že bude lepší dojít na silnici a podél silnice se vydat k tomu jezeru, které by nemělo být od ní daleko. Museli jsme překonat asi tři potoky, občas nedýchat, abychom se co nejméně probořili do sněhu.. Konečně jsme se prodrali na tu silnici. Kluci měli úplně promočené tenisky, já jen napůl. Mapa opravdu nelhala, brzy jsme zabočili vlevo, stál tam i nápis Prästsjön a turistické značky. Vydali jsme se polní cestou, pak brzy zabočili do lesa. Uprostřed lesa jsme opravdu našli obří jezero, slétávali se k němu nějací ptáci. Ještě bylo zamrzlé, ale bylo vidět, že led už není moc silný. Šli jsme jen na okraj, a pak se vrátili zpátky na břeh, někde poblíž se měla nacházet taky rozhledna, ale tu jsme nakonec nenašli. Zato tábořiště, kousek od jezera, jsme objevili hned. Přístřešky určeny ke spaní byly poničené, ohniště bylo v pořádku. Měli jsme štěstí. Thomas měl s sebou zapalovač, a tak jsme nasbírali dřevo v lese a taky v malém domečku. Ačkoliv tam bylo ještě všude dost sněhu, podařilo se nám rozdělat oheň. To bylo příjemné, využili jsme ho na sušení bot ponožek :) Taky jsme poobědvali, Mattis mi dával ochutnat své kuřecí maso s kroupami a s řepou. Nikdy jsem podobnou kombinaci neviděla. Chutnalo to dobře, ale řekla jsem mu, že u nás děláme tzv. kubu- houby s kroupami, ale že se to jí jen na Vánoce. Povídali jsme si o různých zvycích z našich zemí a taky o filmovém festivalu.
                Oheň nás zahřál, dokonce vysvitlo sluníčko, prostě bájo. Na tomhle místě jsme strávili určitě víc jak hodinu, museli jsme se ale pomalu přesunout dál. Problém bylo vymyslet, kudy jít. Zpáteční trasa by trvala dlouho, nedaleko měla být jiná velká silnice, která by nás dovedla zpátky do města na zastávku. Jenže jak se k ní dostat? Přejít přes jezero? To jsme fakt nechtěli riskovat. A tak jsme ho museli obejít, lesem, větvičkami, sněhem. Občas přeskočit nějaký ten potok. Jednou ten potok byl dost široký, a tak jsme vymýšleli, jak ho překonat, poblíž ležely balíky se slámou, a tak se Mattisovi podařilo tu slámu naházet tak, aby se to dalo lépe přejít. Mattis ten potok dokázal přeskočit, ale Thomas a já jsme zůstali na druhém břehu. Thomas si pomohl při přechodu kládou, mně pak pomohli kluci, ale jednu nohu jsem si stačila namočit. U ohně se nám podařilo relativně uschnout, ale do deseti minut jsme na tom byli zas stejně.  Ocitli jsme se na poli, super, že už nemusíme překonávat žádné potoky a stromy. Jenže zrada! Nejdřív já, za půl vteřiny Mattis a za další vteřinu Thomas.. všichni jsme se probořili jak jeden muž víc jak o půl metru někam do hloubek země. Chvíli jsme tam tak zůstali v šoku, a pak nás postihl hromadný výbuch smíchu. Při představě, že se na nás někdo shora dívá.. co si asi musí myslet, že tam děláme :-D 
                    Ve skutečnosti jsme se probořili do jednoho z vodních příkopů, který byl ještě pokrytý sněhem, proto jsme ho neviděli. Boty už jsme zase měli durch mokrý, ale pořád jsme se nemohli přestat smát. Už dlouho jsem se tak nesmála :-)  Zjistili jsme, že příkopy jsou asi každých dvacet metrů, nejsou úplně nejmenší, ale dají se přeskočit. U jednoho z nich se mi právě stala má nehoda s kotníkem. Skočila jsem, ale na místě doskoku bylo bahno, prostě nestabilní povrch, noha mi sklouzla dozadu, dopadla jsem na koleno a kotník se zkroutil do nepřirozené pozice. Byla to fakt bolest, ale snažila jsem se hned postavit a rozchodit to. Šlo to. Na nohu jsem už ale nesměla přenášet moc váhu, při překonávání dalších asi tří příkopů jsem skákala na druhou nohu a kluci mě na druhé straně chytali. Konečně jsme se dostali na tu velkou silnici, museli jsme jít po trávě, která byla značně zaprášená od štěrku. A tak se naše mokré boty pokryly šedivým prachem, kouřilo se z nich, ostatně podobně jako u ohně. Povídali jsme si o houbách a Mattis mi říkal, že nejvyšší hora Lotyšska má 312 metrů. To snad není ani hora..je zvláštní, že ta země je tak placatá. Chtěla bych někdy na Gaizinkals vylézt, možná by to bylo fyzicky jednodušší než tenhle výlet ;-)
                    Čekali jsme s Thomasem chvíli na zastávce a pili čaj, pak jsme se vydali na kolech domů. Jezdit na kole pro mě bylo jednodušší než jít. Cesta nám uběhla hodně rychle, dojela jsem na kolej asi v pět. Rozloučila jsem se s tím, že se možná večer ještě potkáme u ohně u kampusu. Sundala jsem ze sebe ty špinavé hadry, dala jsem si pořádnou sprchu a zašla za Michaelem zeptat se, jestli nemá nějaké obinadlo. Bohužel ne, podívala jsem se do ICY, ale ani tam neměli. Společně s Michaelem jsme jeli na kolech k univerzitě. Kolem už bylo spousta lidí. Nic se ale zas tak nedělo, hlavní program začínal v osm, kdy se zapaloval oheň. Jako první nás uhodilo do očí zdravotnické auto. Napadlo mě zeptat se tam, jestli by neměli obinadlo. Kotník mi totiž trochu natekl. Bylo by dobré ho zpevnit.  U toho auta ale poučovali o bezpečné jízdě na kole. Michael mi řekl, že mi sežene někoho, kdo se o mě postará. Šel za nějakými pořadateli, ti zkontaktovali dobrovolníky z červeného kříže, brzy přišli. Nevěděla jsem, co jim řeknu, ale Michael mě uklidňoval, vždyť něco takového se může stát i normálně při chůzi. Ani se moc neptali, jak se mi to stalo. A tak jsem dostala dvakrát stahovací obinadlo, čekali jsme dvacet minut, pak mi to chvíli uvolnili, a pak znova. Za tu dobu jsme si s Michaelem a se zdravotníky pěkně popovídali. Michael šel na chvíli obhlídnout stánky a já jsem mohla přejít do švédštiny. Dvě holky a jeden kluk se o mě starali, říkali, že pro mě to musí být nepříjemné, ale že pro ně je to zábavné někoho ošetřovat, že se jinak docela nudí, musí chodit pořád kolem a málokdy dostanou nějakou práci. Ptali se mě na Prahu, jaké je to u nás v ČR, co stojí za to navštívit.. Byli moc milí. V osm začínalo zapalování ohně, Michael mě informoval o tom, že párek v rohlíku je za 15 SEK a cukrová vata za 20 SEK. Jinak se prý nic moc zajímavého neděje.
              Dostala jsem tenčí obinadlo, poděkovala jsem dobrovolníkům za pomoc a šla jsem se podívat k pódiu, kde vystupoval švédský sbor. Chytla jsem jen poslední dvě písně, poznala jsem tam Kubu a Katharinu. Čepičku ale měli jen Švédi, kteří tu chodili na gymnázium, ostatní ne. Šla jsem pozdravit Katharinu, seznámila jsem se s jejím přítelem, pak jsem se přidala ke skupince, kde byl Michael, Jana, Kuba a lidi, co organizovali filmový festival. Povídali jsme si u ohně, pili víno, já jsem fotila zelenou trávu, jezero, které jsem poprvé viděla nezamrzlé, totálně bez sněhu. Šla jsem se projít kolem stánků, narazila jsem na Marušku s Janem. Chvíli jsme si povídali, tak ráda jsem je viděla. Snad se brzy uvidíme. Mám je ráda. Oheň byl opravdu obrovský, ale brzy se zmenšil, šla jsem se k němu podívat blíž. Líbilo se mi, že všude bylo tolik lidí, snad se do Umea na čarodějnice sjel celý Västerbotten.. Kolem půl desáté jsme se domluvili, že si uvaříme spontánně společnou večeři. Jeli a šli jsme do Ålidhemu na kolej k jednomu Rusovi, Jana řídila kuchyň, my jsme jí u stolu pomáhali krájet mrkev a cibuli. Přitom jsme si povídali. Pak jsme začali hrát hru Poznej, kdo jsem. V naší partě převažovali Češi- byli jsme čtyři.. pak jedna Němka, jedna Rakušanka, jeden Ind a ten Rus. Jídlo bylo hotové až kolem půlnoci, moc mi to chutnalo, brambory se zeleninou, hořčicí, mňam. Tu hru jsme hráli hodně dlouho, já jsem na svoji postavu nemohla přijít, byla jsem Steve Jobs, jelikož mi počítače nic neříkají, tak jsem to neuhádla. Jen to jméno, ale to jen náhodou, protože jeden Američan, badatel, kterého jsem znala, se taky jmenoval Steve. V půl druhé jsme odcházeli, ospalí a spokojení. S Michaelem a Němkou jsme jeli na kolech do Mariehem.  Nebyla úplná tma, na jedné straně jsme viděli světle modrou oblohu. Usnout mi ale nedělalo nejmenší problémy. Tak to byl poslední duben, perfektní to den! Díky všem, co se o mě starali, nejeden z mužů se projevil jako pravý džentlmen :)

Hádejte, kde to jsme.

Wow!

Opekání ponožek ;)

            

    

Další splněný sen

Poslední část o Stockholmu právě vychází.. :)

                 S Terkou jsme se v neděli probudily kolem půl deváté ráno, opět jsme byly jako první vzhůru, po snídani jsme už potkaly ty dvě Asiatky a Paolu na chodbě. Poprosila jsem Paolu o kontakt, kvůli té naší společné fotce. Mattias už byl taky vzhůru, ale ještě ležel v posteli. A tak jsme za ním zašly, rozloučily jsme se s ním a předaly jsme mu dárky přivezené z Čech. Pak jsme si nasadily na záda naše těžké bágly a vydaly se na metro. Na Centralstationen jsme si opět uložily zavazadla do úschovny. Sluníčko bylo zase schované daleko za mraky, náš první cíl tohoto dne byla Stadhuset. Překvapilo nás, jak je nádvoří uprostřed té stavby veliké, stál tam zvětšený dalahäst. Radnice stojí na ostrově Kungsholmen, kolem jsou okrasné lavičky, sochy, moře.. prostě místo na odpočinek jak stvořené. Jen kdyby nemrholilo. 

Dvě kachny na výletě

A my na výletě :-)

                      U pokladny jsme se dozvěděly, že vyhlídková věž je otevřená až od prvního května. Měly jsme tedy trochu smůlu, koupily jsme si ale prohlídku interiéru a myslím, že jsme neprohloupily. Překvapilo nás, že nám dali papír s informacemi o radnici v češtině. Skoro na žádné české letáčky o Stockholmu a vůbec o Švédsku jsem tu dosud nenarazila. Naše průvodkyně byla fakt super, mluvila nahlas, zřetelně, úplný opak té z předešlého dne. Prohlídka začínala na Modrém nádvoří,  původně měla být hala totiž modrá, ale architektovi se nakonec červené cihly tak zalíbily, že je už nepřemalovával. Na tomto nádvoří najdete taky největší varhany ve Skandinávii, mají přes 10 tisíc píšťal. Konají se tam bankety u příležitosti udělování Nobelových cen. Lidé se pak přesunou do Zlatého pokoje, kde se tančí. Nikdy jsem tolik třpytu pohromadě neviděla. Na jedné stěně je obrovská žena, někdo ji prý považoval za ošklivou, tohle stvoření nemůže přece symbolizovat Švédsko, ale pak se ozval jiný člověk s obhajobou..ze záporů udělal klady, např.vlasy nejsou hadí ocásky, ale vlnící se moře, oči má velké proto, že Švédsko potřebuje mít oči dokořán a sledovat, co se všude kolem děje. Také jsme si prohlídli sál, kde se jednou za tři týdny schází stockholmská rada.

Modré nádvoří a slavné schody, tudy chodí nositelé Nobelových cen..

                 Hned jak prohlídka skončila, zašly jsme za tou naší průvodkyní, pochválily jí, jak to hezky říkala a zeptaly jsme se jí, jestli neví, zda odtud pluje loď k zámku Drottingholm. Prý ano, sezona právě začala. Ale musíme si pospíšit, za pět minut by měla loď vyplouvat. A tak jsme spěchaly. Jenže lístek na loď stál asi 140 SEK, to jsme fakt jet nemohly. Znaly jsme totiž ještě jeden způsob, jak se tam dopravit. Sice pomalejší, ale lacinější. A tak jsme se vrátily na chvíli zpátky do radnice, došly si v klídku na záchod, a pak hurá na metro. Zámek leží trochu mimo město, metrem jsme jely hodně stanic, občas docela velkou divočinou, lesem, přes pole.. něco takového se u nás v Čechách nevidí. Metro tu hodně jezdí po povrchu, ne pod povrchem. U okénka jsme se zeptaly, jak je to s lístkem na autobus, pán nám udělal radost, prý tam ještě platí naše modrá třídenní karta. Bus nám jel za chvilku, u zámku jsme se ocitly co by dup.
                  Drottingholm je královské letní sídlo a od roku 1991 je na seznamu světového dědictví UNESCO. Nejdříve jsme se šly podívat k řece(nebo spíš k moři- zámek leží na ostrově, ale směrem na západ od centra, tedy do vnitrozemí). Opět jsme narazily na přehlídku vojáků. Už jsme jim nevěnovaly takovou pozornost. Zato královská číča nás upoutala. Byla celkem dobře živená, pěknou srst měla, chvíli jsem si ji hladila. Bylo vidět, že je tu doma. I voják u brány se na ni pod fousy usmíval. Do prohlídky jsme měly ještě chvíli čas, a tak jsme si sedly na kamennou lavičku před zámek a obědvaly. Moc dlouho na ní ale nešlo sedět, začalo to studit. Dřevěné lavičky v parku byly bohužel mokré. Ve dvě začala prohlídka, ujaly se nás dvě průvodkyně, jedna si vzala na starost švédskou skupinu, druhá anglickou. Já jsem chvíli váhala, ke komu se mám přidat, nakonec jsem se odvážila zkusit tu švédskou. Bylo nás jen pět. Ostatní návštěvníci přijeli z ciziny. S Terkou jsme se občas míjely. Zpočátku mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla zas na švédštinu, ale pak se to zlepšilo. Ne, že bych všemu tak rozuměla, ale rozhodně to pro mě bylo nějak přínosné a k anglické skupince jsem nakonec nepřešla. Dozvěděla jsem se, že zámek je prý docela malý, přitom to má tolik pokojů.. Nechápu, že se tam nemohli moc vejít. Asi to bylo tím, že skoro každá místnost má předpokoj, měli tam speciální šatnu.. Zámek nechala postavit královna Hedwig Eleonora, ale brzy vyhořel. A tak musel být znova postaven. Podle obrazů a komplikovaného výkladu průvodkyně na zámku pobývali lidé různých národností, ty příbuzenské vztahy byly fakt složité. Nejvíc se mi asi líbila knihovna, i ta ale musela být přestavěna, kvůli nedostatku místností ji zmenšili a udělali z ní snad tři nové. Každá mísntost byla laděna do jiného stylu. Připadalo mi, že převládalo hlavně  rokoko.
                        V létě to tam musí být pěkné, ale chápu, že v zimě by tam královské rodině byla asi poněkud zima. Prošly jsme se i parkem. V okolí zámku jsou prý dva, jeden podle francouzského stylu, jeden podle anglického. Bohužel tam nikde nic skoro nekvetlo. Občas bylo na cestě i bahno. Působilo to na mě spíš podzimně. Prohlídly jsme si i zvenku Čínský zámeček, který daroval královně Louise Ulrice její manžel Adolf Frederick. V parku je spousta dalších menších staveb, mini zámků, věží apod. .

A přeci jen.. pučí! Tuhle fotku mám ráda.

                      Po čtvrté hodině odpolední jsme se vydaly s Terkou na autobusovou zastávku. Chtěly jsme zajít do čajovny. Už jsem v ní nebyla od ledna, podařilo se mi najít Chaikhanu, která zavírala až v šest večer. To je rekord, protože všechny podobné podniky tu mají zavíračku dost brzo. Chaikhana byla kousek od Tyska kyrkan v Gamla stan. I tentokrát jsme musely vytáhnout mapu, protože jsme se v Gamla stan pokaždé nějak ztrácely. Nechápu proč, ale cestu jsme si tam moc nepamatovaly. Je to divné, když jsme stejnou trasou šly asi čtyřikrát. V čajovně jsme si sedly k poslednímu volnému stolu u okna. Na zemi se tam sedět nedalo. Myslím, že ani taková čajovna snad ve Stockholmu není, ostatně mi dalo práci najít něco jako tuto čajovnu. Mají tu sice hodně Tea house obchodů, ale tam si většinou čaj můžete jen koupit s sebou domů, není tam místo na sezení. Terka mi vyprávěla o akci Jeden svět, kterou jsem letos díky svému pobytu ve Švédsku propásla. Ty filmy Hitlerovy děti a Z popelnice do lednice bych taky chtěla zhlédnout. Třeba se mi je někdy podaří sehnat. Pily jsme, tuším, že zelený čaj. K tomu jsme přikusovaly hnědý cukr. V čajovně jsem se cítila příjemně, byly jsme tam až do šesti, opustily jsme ji jako poslední, proč tu všude zavírají tak brzo? Klidně bych tam ještě zůstala dýl.

            Na druhou stranu bylo fajn, že jsme měly ještě čas na akci "Tunnelbana". Stockholmské metro je totiž jedinečné. Spousta stanic je vyzdobena, pomalována.. co stanice, to jiný styl. Terka už předem zjistila, které stanice stojí za to vidět. Jízdenka nám platila do 20.42, měly jsme tedy víc jak dvě hodiny na prohlídku. Jenže později jsme zjistily, že to zdaleka nestačilo. Metro večer jezdilo každých deset minut, a tak jsme musely postupně zrychlit. Všechny stanice jsou jakoby takové jeskyně, není to nějak uměle upravené a obroušené do oblých tvarů. Kochaly jsme se a fotily. Objevily jsme strop posázený lekníny, soby, obří loď ve vitríně, soba v nadživotní velikosti, filmařské rekvizity, kytary, vzkazy, fotky, obličeje, mapy, časové osy, brouky, mozaiky, řecké sloupy a mezi nimi doopravdický potůček.. Stockholmské metro je prostě báječné. Myslím, že kdybych v tomhle městě bydlela, že bych stále objevovala nové a nové věci a nikdy bych ho snad do detailu nepoznala..pořád by pro mě zůstalo něco skryto.
                        S Terkou jsem se ke konci rozdělily, každá šla do jiného vagónu, viděla i fotila jsem tedy trochu něco jiného. Když jsme přijely na Cityterminalen, bylo přesně 20.30. Věci jsme měly ještě v úschovně, přesně 12 minut nám ještě platila legitka. Do 12 minut jsme se musely dostat už s báglama za turnikety. Jinak bychom si musely koupit jednotlivou jízdu. Běžely jsme, v té rychlosti jsme se trochu zamotaly na přestupech, ale nakonec jsme se dostaly na povrch. Teď vyběhnout po těch nejezdících eskalátorech, vpravo do točících dvěří, rovně, pořád rovně.. a už vidíme bílé skříňky. Rychle ťukám kód na monitoru, konečně zámek povoluje, skříňka se otevírá a my čapneme bágly tak, jak jsou, moc je neupravujeme, bežíme zpátky.. dveře, eskalátory, přemýšlíme, kde je nejbližší vchod do metra. Terka si vzpomene na naše první hledání metra, ten vchod není tak daleko, běžíme, turnikety jsou na dohled, vytahuji modrou kartu, přitisknu na to čidlo.. plastové dveře se otevřou a máme to za sebou! Ufff! To bylo o fous! Oběma se nám podaří projít, kousek za těmi turnikety pokládáme tašky a batohy, potřebujeme se vydýchat, přendaváme věci, rovnáme je do báglů. Teď už spěchat nemusíme.
                         Náš třetí couchsurfer Abdul nás čeká kolem deváté hodiny, ale k místu, kde bydlí, se dostáváme později, Je to celkem ještě daleko od metra. Trochu si pak prohlížíme fotky brouků. Číslo domu nemůžeme najít, je to stejně divně značená čtvrť jako tady v Umeå Ålidhem. Nakonec se posadíme na zastávku a čekáme, až pro nás Abdul přijde. Je jen v pantoflích. Jeho pokoj je větší, uklizený, má tam červené závěsy, velkou obrazovku, místa na podlaze je pro nás opravdu dost. Abdul se nás ptá, jestli jsme večeřely, řeknu, že máme nějaké chleby. Kdepak chleby, prý nám ohřeje pizzu. Než si trochu srovnáme věci, je pizza na stole, sedíme a před námi stojí ještě elegantní pohár s vodou, a pak ještě krabice džusu. Před jídlem mu předáme magnet a oplatky z Prahy. Pizza vypadá lákavě. Připadá mi to jako ve snu. Tohle přesně jsme s Terkou potřebovaly. Abdul nám připravil večeři, povídal sis námi u stolu, ačkoliv sám musel stát, protože už neměl další židli. Pochází z Pákistánu, žil taky dlouhou dobu v Helsinkách, ale Stockholm se mu líbí víc. My jsme první lidi z couchsurfngu, kterým poskytuje azyl, ale s couchsurfingovou komunitou se tu občas setkává a podnikají spolu různé akce. My jsme mu zase vyprávěly o našem cestování, o škole a o workcampech. S Terkou jsme se po dobré věčeři a ještě lepší konverzaci uložily na karimatkách na zem. Byly jsme tak unavené, že nám usnout nedělalo problémy.
         Další den jsme se probudily v sedm, Abdul nám opekl toasty, nabídl marmeládu, připravily jsme  si čaj a brzy se s ním rozloučily. Myslím, že tohle byl bezkonkurenčně nejlepší z našich couchsurfrů. Unavené, špinavé jsme přišly k němu domů a on se o nás tak hezky postaral. Tak nějak si představuju, že by to mělo být všude. Na druhou stranu každý je jiný a kdyby se k nám chovali všichni stejně, asi by to nebylo tak napínavé. Terku jsem vyprovodila na nádraží, rozloučily jsme se, poslední zamávání.. a už jsem zase byla sama. Autobus do Umeå mi jel až v jednu. Podívala jsem se ještě do stánku s pohledy, koupila jsem si v ICE u Kulturhuset chleba. To chození s báglem mě dost vyčerpalo, a tak jsem si sedla do Mekáče a psala dopis Alče a pohled Věrce. Strávila jsem tam skoro dvě hodiny, pak jsem se přemístila na lavičku před dveře, kam měl přijet autobus. Tam jsem četla letáčky o Stockholmu. Stavila jsem se ještě v jednom obchodě se suvenýry a koupila si nášivku se zámkem Drotthingholm. Už mám dvě z Laponska. Autobus jel přesně na čas, důležité bylo, že to jelo přímo ze Stockholmu až do Umeå. Nemusela jsem si tedy lámat hlavu s přestupováním.
                       Návštěva Stockholmu stála za to. Potřebovala jsem jako sůl potkat někoho blízkého, s kým bych si mohla víc popovídat. Terka je dobrý parťák na cesty, myslím, že jsme se na všem dokázaly dobře shodnout a že jsme měly stejné touhy, co navštívit.. prostě  jsme byly naladěny na stejnou vlnu a to je moc dobře :) Stockholm je hezké město, navzdory tomu, že jsme neměly zrovna moc štěstí na počasí. Zjistila jsem, že bych nemohla žít někde v pustině na vesnici, možná u nás v ČR ano, ale tady ve Švédsku bych se z toho zbláznila. Mám ráda civilizaci. Chození mezi lidi. Je vidět, že čím víc na jih, tím přátelštějí a hovornější obyvatelstvo, víc měst.. a taky samozřejmě teplejší počasí. V literatuře jsme si vyprávěli, že někde ve švédských a finských pustinách lidi na sebe doma nepromluvili třeba měsíce.. znali se tak dobře, že nepotřebovali slova, stačily pohyby a hned se poznalo, kdo co chtěl. Třeba to dosud stále někde uvnitř těch lidí tady na severu přetrvává. Když jsme opouštěli Cityterminalen, vysvitlo sluníčko, jako by mi chtěl Stockholm říct : vrať se, nezapomeň na mě.

          

Výběr fotek z akce "Tunnelbana"

Projely jsme vrchní část modré linky. Bohužel si nepamatuju přesně ty názvy stanic, ale snad to tolik nevadí.

Centralstation a malý výběr fotek z akce "Tunnelbana"

"kytary"

Celá jedna stanice byla jedna velká časová osa..ráj pro dějepisáře.

Den lilla katt na rozloučenou :)

(Ú)klid

Ahoj,
     zase jeden z poklidných dnů. Po včerejší bouři jsem ho přivítala. Bouře i klid vítám s radostí. Ačkoliv příliš mnoho bouří, či klidu pro mě dobré rozhodně není. Chce to nějak vyvážit.

           Právě se mi podařilo uklidit všechny odpadky, které se tu v kuchyni nashromáždily za poslední měsíc. Nikdo nebyl schopen to uklidit, pořád se ty hromady vršily, koš už nebylo skoro vidět. A tak jsem na to vlítla, stejně jsem celý den jen u notebooku a ven už asi nepůjdu. Při té příležitosti jsem se rozloučila se svojí žlutou termoskou, která už dosloužila.
               Venku svítí sluníčko, ale procházet se moc teď nemůžu. Můj kotník potřebuje pár dní klidu, včera jsem si ho totiž na výletě vyvrkla. Snad to bude brzo dobré. Aspoň mě to donutí sedět na zadku a psát. Už jsem přišla na slovo, které bych mohla rozebírat ve své jazykovědné seminárce. Tussi. Nevím, co mi na to řekne lektorka, ale mně se tohle děsné slovíčko prostě zamlouvá.
                   Poslední duben stál fakt za to! Poznala jsem mimo jiné na vlastní kůži, že každé negativum je k něčemu dobré. A že i na relativně špatnou situaci se dá nahlížet s humorem. O včerejšku vám víc určitě napíši, ale až později. Nejdříve chci dokončit ten Stockholm.
                   Zjistila jsem taky jednu hustou věc. Po třech měsících jsem poznala opravdové jméno jednoho člověka, totiž toho Ivana ze swingu. Nakonec se jmenuje Johan a ne Ivan :-) Díky facebooku. Tady vidíte, že představit se ústně často prostě nestačí. Člověk si v hlavě to jméno může přizpůsobit podle dosavadních zkušeností, a pak se může ještě divit. Na druhou stranu je to ale celkem jedno, nezáleží přeci na jméně, ale hlavně na tom, jak se ten člověk chová, jaký je.
                   A co vy? Co vás potkalo? Nemlčte jako ryby a taky mi něco napište (-:

Umeå kolem jedenácté večer

Stoprocentní 100ckolm :)

    Tenhle článek bude zas o Stockholmu, na řadě je sobota 21. dubna. Tentokrát to bude hodně fotkoidní, snad vám to nevadí.

            Ráno jsme s Terkou vstaly poměrně brzy, všichni ještě spali, zřejmě unavení po párty. Posnídaly jsme chleba s nutelou, měly jsme se fakt královsky. Normálně totiž nutelu moc nejím a Terka asi taky ne. Ale tentokrát jsme potřebovaly ulehčit náklad, a tak byla konzumace všeho povolena. V kuchyni jsme si taky namazaly chleby na celý den, zbyla nám ještě šunka, sýry, aspoň jsme si nemusely kupovat drahá jídla někde ve stánku. Bylo by sice možná trochu nepříjemné, kdyby nás uviděl Mattias, jak si to tam připravujeme, ale později se chleby hodily, zkonzumovaly jsme je bez problémů. Metrem jsme dojely na Gamla Stan, už nám bylo jedno, jaké je počasí, prostě jsme to všechno chtěly vidět. Naštěstí nepršelo. Chvíli nám trvalo, než jsme se podle mapy zorientovaly. Vydaly jsme se k Riddarhuset, pak přes most k Riddarholmskyrkan . Terka mi četla z českého průvodce informace o těchto stavbách a taky o soše zakladatele Stockholmu Birgera Jarla. Domy a chodník okolo mi připomínaly trochu prostředí Pražského hradu. Kostel byl zavřený, Terka říkala, že asi otvírá až v deset, vrátíme se k němu později. 

             Pak jsme zamířily k dalšímu slavnému kostelu- Storkyrkan, který stojí těsně vedle královského paláce. Tentokrát jsme se dostaly i dovnitř, překvapila nás krásná výzdoba tohoto gotického kostela. Uvnitř jsme si mohly prohlídnout kopii nejstaršího obrazu Stockholmu a sochu svatého Jiřího a draka. Také tam bylo několik hrobek.

Nikdy jsem podobný svícen ještě neviděla.

                      Když jsme vyšly s Terkou ven, zamířily jsme ke stánku s pohledy. Ani už nevím jak, ale najednou se s námi dal do řeči jeden kulatější pán v saku a s brýlemi. Ptal se, odkud jsme, radil nám, které pohledy je nejlepší koupit. Ohromně se rozpovídal, říkal, že byl v Čechách několikrát, bavil se s námi anglicky, ale občas to prokládal českými slovíčky. S Terkou jsme žasly. Znal spoustu českých měst, říkal, že původní královský palác byl hodně podobný Českému Krumlovu, nyní je ten novější docela nehezký. Z toho, co říkal, jsme poznaly, že asi zřejmě neměl moc rád královskou rodinu. Pohledy s králem se tu prodávají snad na každém rohu. To je u nás v Čechách nemyslitelné. Představa, že si koupím pohled s Václavem Klausem.. To je děsně ulítlé. Stejně tak nikde u nás v Čechách není nikde vidět českou vlajku. Michael mi říkal, že je to dokonce u nás zakázané ji jen tak vyvěšovat. Tady vidíte ty švédské všude, jsou dokonce i na okurkách :-D
                      Ten pán byl zřejmě profesor, snad ze Stockholmu? Kdo ví.. S Terkou jsme pak ještě byly dlouho v šoku, jak se s námi bezprostředně začal bavit. Podle mapy jsme zamířily od  kostela k těmto dvěma fešným domkům. To už se počasí začalo zlepšovat.

Chtěly jsme Gamla stan projít ze všech stran, prohlédly jsme si taky Tyska kyrkan, který byl ale kvůli svatbě zavřený. Naštěstí jsme se dovnitř dostaly večer během koncertu.

Kdybyste náhodou nevěděli.. :)

 Prošly jsme spolu jednou úžasnou živou uličkou a zamířily k paláci. Do té ulice jsme se ještě hodněkrát vrátily, byla to prostě "naše ulice" :) . Musely jsme počkat, až otevřou pokladnu a infocentrum, najedly jsme se trochu a potom  jsme využily toho zbývajícího volna k prozkoumání Västerlånggatan. Tak se ta naše ulice jmenovala. Prohlédly jsme si několik krámků se suvenýry, koupily pohledy a další drobnosti.. Pro mě to byl nepopsatelný zážitek, konečně civilizace! Spousta domů měla starodávné štíty, novější, či ošuntělejší cedule, výlohy lákaly k nakouknutí. Začalo na nás vykukovat sluníčko.

Dalahäst..červený koník typický pro kraj Dalarna.. a vlastně pro celé Švédsko, centimetrový stojí asi 130 SEK, tak jsme se raději spokojily s pohledem.

Nejužší ulička Stockholmu, Terka byla vytrvalá, nakonec se jí ji podařilo najít :)

Tohle je z Österlånggatan

Málem bych zapomněla na jednu sympatickou sochu. Vrátily jsme se k Riddarholmskyrkan, ale byl pořád zavřený. Škoda. A tak jsme se šly projít k moři. Tam jsme potkaly tohoto fešáka. Snílek, muzikant, bohém.. takový byl Evert Taube. Napadlo nás něco bláznivého. Víme s Terkou, že se nemá šplhat po památkách, ale ten chlapík nám vyloženě napřahoval paži =) V pozadí je vidět Stadthuset.

K paláci jsme se vrátily právě včas, abychom stihly přehlídku vojáků. Nejdříve šel vojenský orchestr, pak samotní vojáci. Moc jim to slušelo, líbily se mi pochody, které hráli. Před palácem stálo už celkem dost turistů, stejně mi to ale připadalo docela málo, možná to bylo tím nejistým počasím, v Praze jich je určitě víc. Pozorovaly jsme je z dálky a poslouchaly tu hudbu. Už dlouho mi nebylo tak dobře.

         Hned po průvodu jsme zašly k pokladně a koupily si vstupenky do královského paláce. Výstava měla tři části. Nejdříve jsme se šly podívat na královské komnaty, pak na korunovační klenoty a pokladnice, nakonec jsme zašly i do Tre Kronor Museum. To všechno nás stálo 50 SEK, překvapilo nás, že cena byla celkem nízká. Chtěly jsme stihnout prohlídku ve dvě, zbýval nám čas, a tak jsme se ještě procházely po Gamla stan. Fotky z uliček jsem dala všechny k sobě, abych v tom měla aspoň trochu pořádek. Bohužel ta naše průvodkyně povídala hrozně potichu, navíc nás bylo strašně moc, skoro nic jsem jí nerozuměla. S Terkou jsme si to prošly ještě jednou samy, viděly jsme třeba Hall of State se stříbrným trůnem. Nyní se tam už korunovace snad nepořádá, ale jinak se místnost využívá k jiným slavnostem. Je tam divná akustika, jednou prý místnost vycpali nějakými růžemi, aby se lidé lépe slyšeli. Královská pokladnice mi přišla asi nejzajímavější. Klidně i několik minut jsem stála nad jednou korunou a pozorovala odlesky těch drahokamů. Něco takového si posadit na hlavu.. připadalo mi to jak z pohádky. Královny měly samozřejmě menší korunky, ale mně se líbily spíš ty větší. V místnosti bylo přítmí, taky tam stály staré truhly, do kterých se dříve ukládaly klenoty, královský plášť, jablka a žezla. Do Tre Kronor Musea jsme přišly celkem pozdě. Ale stačily jsme si ho snad celé prohlédout. Ten nový palác je opravdu ošklivější, proč vlastně ten starý, pohádkový, připomínající Krumlov, vyhořel? Vrtá mi to hlavou, a tak se ptám jedné průvodkyně. Nu, ono se to neví. Prý někdo nedával snad pozor na to, co měl. Ale všeobecně je to záhada. Tohle mě šokuje. Loď Vasa se potopí a nikdo neví proč, palác vyhoří a příčina je taky neznámá. Těch záhad je tu nějak moc.
               Co nás taky překvapilo, byli vojáci střežící vchody do paláce. Nestojí v budce, ale většinou před budkou, normálně se hýbout, občas mluví s turisty, radí jim třeba cestu a když je brní kolena, začnou se pohupovat. Tohle se u nás na Hradě nevidí. Naši vojáci stojí jako sochy, ani o milimetr se nesmí pohnout. Třeba to mají ale tady ve Švédsku dovoleno, když je tu taková zima. Třeba by se na stráži z nich mohly stát opravdové rampouchy. Zkoušela jsem se na tohoto usmívat, ale bohužel mi neodpověděl. Zato když jsme se Terkou omylem ocitly v "zakázaném prostoru", tak na nás jiný tak děsně zakřičel, že jsme musely vzbudit pozornost u všech lidí okolo.

                 Metrem jsme se pak společně vydaly prohlédnout si Hedvig Eleonora Kyrka a Kungliga Biblioteket. V kostele už začínal první koncert nějakého sboru. S Terkou jsme jen nakoukly a zase se vypařily. Tu královskou knihovnu zrovna opravovali, prošli  jsme se v parku kolem knihovny. Připadala jsem si skoro jako v Brně. Ten park nebyl zas tak obrovský, ale pro mě to procházení bylo pohlazení na duši. Tráva, stromy, květiny, to vše mi najednou připadalo tak známé, ale i hodně vzdálené zároveň. Jako by to byla nějaká hodně stará vzpomínka. S Terkou jsme si sedly na lavičku a chvíli si povídaly. Plánovaly jsme i to, kam zajdeme na koncert. Ten večer se ve Stockholmu totiž konala Kulturní noc. Měly jsme radost, že jsme chytly takovouto akci.

Hedvig Eleonora Kyrka

 z parku

         Rozhodly jsme se, že se půjdeme podívat do Tyska kyrkan, zevnitř jsme ho neviděly, měl se tam konat koncert na varhany a na bicí. V tom parku začal můj esemeskový maraton. Mattias mi totiž psal, jestli jdeme na párty, či ne. Později, když jsme už poslouchali koncert v německém kostele, zas odpověděl, že holky chtějí jít taky na Kulturní noc, ale že se nemůžou rozhodnout, na co jít. Napsala jsem mu jasně, jaké máme s Terkou plány, kde nás může potkat, ale to dorozumívání bylo složité. Každou chvíli to totiž oni měnili.. I přes to mobilování jsem si koncert užila. Mobil jsem prostě hodila do kabelky a nestarala se o něj. Německý kostel má dvoje varhany, lavice tam jsou umístěny snad ve všech různých směrech, my jsme zrovna seděly skoro za sloupem. Ale důležité bylo to vše slyšet. Musím říci, že kombinace bubnů a varhan mě zpočátku dost zarazila, nikdy předtím jsem spolu tyto dva nástroje hrát neslyšela. Byla to barokní hudba, Bach, Telemann, Händel.. Zůstaly jsme ještě na další dva bloky, kde se i zpívalo. Většinou to byla skupinka tak tří až pěti lidí, někdo hrál na barokní housle, někdo na loutnu, flétnu a cemballo. S Terkou jsme nemohly odtrhnout oči od kluka, který hrál na cemballo. Moc se nám líbil =) Všimly jsme si, jak má na sobě každý blok něco jiného. Asi mu ale prostě jen bylo vedro, a tak si sundal jednu vrstvu.
       Asi v půl desáté jsme se přemístily do Skeppsholmskyrkan, který se nacházel na jednom z ostrovů. Nakonec jsme jely jen metrem, v Národním muzeu jsme se stavěly na záchodě, u vchodu jsme snědly svačinu, zase jsem musela psát Mattiasovi... Nemělo cenu čekat na autobus, vydaly jsme se  proto pěšky. Na ostrov vede jeden most, světla ze všech domů se odrážela na hladině moře. U ostrova kotvila jedna větší loď. Myslím, že bylo fajn, že jsme šly pěšky. Každé město má v noci zas úplně jiné kouzlo. Bílý kostel stál na kopečku, nemohly jsme ho minout. Poslechly jsme si zpěv dvou sborů. Líbilo se nám, že lidi tam nestáli jak solné sloupy, ale že se dost hýbali, prováděli třeba nějaké pohyby vztahující se k té písni, nebo se aspoň pohupovali do rytmu.
           Kolem půl dvanácté jsme musely kostel opustit, měly jsme obavy, abychom stihly poslední metro. Mattias psal, abychom za ním přišly do jednoho klubu u Kulturhuset. Dojely jsme na Centralstation, když jsme došly na místo, celkem jsme se zděsily, jaká je tam fronta. Tak 80 metrů, všude lidi různého druhu, šly jsme se s Terkou podívat- přesvědčit se, jestli je to ten správný klub. Při té příležitosti jsme už vepředu zůstaly. Ani nám nikdo nevynadal, že předbíháme. Ještěže jsme to tak udělaly. U vchodu totiž lidi pouštěli podle toho, kdo vyšel zevnitř. Ten klub byl přeplněný, vstup byl zdarma, takže proto přišlo tolik lidí. Kolik jich ze sálu odešlo, tolik jich tam směli organizátoři pustit. Kdybychom si stouply s Terkou na konec té fronty, určitě bychom se dovnitř nikdy nedostaly. V tom mumraji lidí se podařilo Terce najít Mattiase, stál s holkama těsně u pódia. Já jsem už byla celkem grogy, sedla jsem si na stranu k bundám a taškám a moc nevnímala. Terka šla k Mattiasovi a holkám, obdivovala jsem ji, že má ještě sílu tancovat. Možná bych přeci jen tancovala, ale kdyby hráli jinou hudbu. Tohle bylo pro mě celkem otřesný poslouchat. I když poslech se dal ještě nějak přežít, horší byl pohled na tu skupinu. Vystupoval tam mimo jiné jeden chlap-nechlap. Asi to byla spíš žena. Prostě jsem se na ně raději nedívala, přemýšlela jsem o uplynulém dnu a modlila se, aby už Mattias brzo řekl, že jdeme k němu domů. Opravdu to netrvalo tak dlouho, asi v půl druhé ráno jsme se oblékli a šli na metro. Nakonec jezdilo celou noc, akorát bylo o hodně kratší. S lidmi jsme se mačkali snad ještě víc než v Praze. To je fakt na hlavu odebírat vagóny, vždyť řidič tak jako tak musí sedět vepředu a pracovat. Proč ty vagóny na noc odpojují?  Ještě když je takováhle velká akce..
              Abych nezapomněla.. přibyly dvě holky ze Španělska, které tu noc spaly taky v Mattiasově bytě. Mattias jel domů na kole, my metrem. Celkově nás v jeho bytě už tedy bylo osm! My jsme s Terkou naštěstí  měly pořád manželskou postel, ta nejluxusnější místa. Mattias se nás ptal, v kolik hodin další den odcházíme, batohy jsme si musely vzít už s sebou. Ačkoliv v sobotu svěřil nějaké z těch holek klíče od bytu, samy si šly po prohlídce města k němu odpočinout, nám klíče nesvěřil. A vlastně to bylo nakonec dobře, protože bychom musely zase řešit, kde se s ním sejdeme. Takhle jsme si mohly další den chodit, jak dlouho jsme chtěly, věci v úschovně jsme mohly mít 24 hodin. Usnuly jsme asi v půl třetí. Snad za těch pár hodin nabereme dost sil na další den.

Cestou do Skeppsholmskyrkan