středa 2. května 2012

Další splněný sen

Poslední část o Stockholmu právě vychází.. :)

                 S Terkou jsme se v neděli probudily kolem půl deváté ráno, opět jsme byly jako první vzhůru, po snídani jsme už potkaly ty dvě Asiatky a Paolu na chodbě. Poprosila jsem Paolu o kontakt, kvůli té naší společné fotce. Mattias už byl taky vzhůru, ale ještě ležel v posteli. A tak jsme za ním zašly, rozloučily jsme se s ním a předaly jsme mu dárky přivezené z Čech. Pak jsme si nasadily na záda naše těžké bágly a vydaly se na metro. Na Centralstationen jsme si opět uložily zavazadla do úschovny. Sluníčko bylo zase schované daleko za mraky, náš první cíl tohoto dne byla Stadhuset. Překvapilo nás, jak je nádvoří uprostřed té stavby veliké, stál tam zvětšený dalahäst. Radnice stojí na ostrově Kungsholmen, kolem jsou okrasné lavičky, sochy, moře.. prostě místo na odpočinek jak stvořené. Jen kdyby nemrholilo. 

Dvě kachny na výletě


A my na výletě :-)


                      U pokladny jsme se dozvěděly, že vyhlídková věž je otevřená až od prvního května. Měly jsme tedy trochu smůlu, koupily jsme si ale prohlídku interiéru a myslím, že jsme neprohloupily. Překvapilo nás, že nám dali papír s informacemi o radnici v češtině. Skoro na žádné české letáčky o Stockholmu a vůbec o Švédsku jsem tu dosud nenarazila. Naše průvodkyně byla fakt super, mluvila nahlas, zřetelně, úplný opak té z předešlého dne. Prohlídka začínala na Modrém nádvoří,  původně měla být hala totiž modrá, ale architektovi se nakonec červené cihly tak zalíbily, že je už nepřemalovával. Na tomto nádvoří najdete taky největší varhany ve Skandinávii, mají přes 10 tisíc píšťal. Konají se tam bankety u příležitosti udělování Nobelových cen. Lidé se pak přesunou do Zlatého pokoje, kde se tančí. Nikdy jsem tolik třpytu pohromadě neviděla. Na jedné stěně je obrovská žena, někdo ji prý považoval za ošklivou, tohle stvoření nemůže přece symbolizovat Švédsko, ale pak se ozval jiný člověk s obhajobou..ze záporů udělal klady, např.vlasy nejsou hadí ocásky, ale vlnící se moře, oči má velké proto, že Švédsko potřebuje mít oči dokořán a sledovat, co se všude kolem děje. Také jsme si prohlídli sál, kde se jednou za tři týdny schází stockholmská rada.

Modré nádvoří a slavné schody, tudy chodí nositelé Nobelových cen..


                 Hned jak prohlídka skončila, zašly jsme za tou naší průvodkyní, pochválily jí, jak to hezky říkala a zeptaly jsme se jí, jestli neví, zda odtud pluje loď k zámku Drottingholm. Prý ano, sezona právě začala. Ale musíme si pospíšit, za pět minut by měla loď vyplouvat. A tak jsme spěchaly. Jenže lístek na loď stál asi 140 SEK, to jsme fakt jet nemohly. Znaly jsme totiž ještě jeden způsob, jak se tam dopravit. Sice pomalejší, ale lacinější. A tak jsme se vrátily na chvíli zpátky do radnice, došly si v klídku na záchod, a pak hurá na metro. Zámek leží trochu mimo město, metrem jsme jely hodně stanic, občas docela velkou divočinou, lesem, přes pole.. něco takového se u nás v Čechách nevidí. Metro tu hodně jezdí po povrchu, ne pod povrchem. U okénka jsme se zeptaly, jak je to s lístkem na autobus, pán nám udělal radost, prý tam ještě platí naše modrá třídenní karta. Bus nám jel za chvilku, u zámku jsme se ocitly co by dup.
                  Drottingholm je královské letní sídlo a od roku 1991 je na seznamu světového dědictví UNESCO. Nejdříve jsme se šly podívat k řece(nebo spíš k moři- zámek leží na ostrově, ale směrem na západ od centra, tedy do vnitrozemí). Opět jsme narazily na přehlídku vojáků. Už jsme jim nevěnovaly takovou pozornost. Zato královská číča nás upoutala. Byla celkem dobře živená, pěknou srst měla, chvíli jsem si ji hladila. Bylo vidět, že je tu doma. I voják u brány se na ni pod fousy usmíval. Do prohlídky jsme měly ještě chvíli čas, a tak jsme si sedly na kamennou lavičku před zámek a obědvaly. Moc dlouho na ní ale nešlo sedět, začalo to studit. Dřevěné lavičky v parku byly bohužel mokré. Ve dvě začala prohlídka, ujaly se nás dvě průvodkyně, jedna si vzala na starost švédskou skupinu, druhá anglickou. Já jsem chvíli váhala, ke komu se mám přidat, nakonec jsem se odvážila zkusit tu švédskou. Bylo nás jen pět. Ostatní návštěvníci přijeli z ciziny. S Terkou jsme se občas míjely. Zpočátku mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla zas na švédštinu, ale pak se to zlepšilo. Ne, že bych všemu tak rozuměla, ale rozhodně to pro mě bylo nějak přínosné a k anglické skupince jsem nakonec nepřešla. Dozvěděla jsem se, že zámek je prý docela malý, přitom to má tolik pokojů.. Nechápu, že se tam nemohli moc vejít. Asi to bylo tím, že skoro každá místnost má předpokoj, měli tam speciální šatnu.. Zámek nechala postavit královna Hedwig Eleonora, ale brzy vyhořel. A tak musel být znova postaven. Podle obrazů a komplikovaného výkladu průvodkyně na zámku pobývali lidé různých národností, ty příbuzenské vztahy byly fakt složité. Nejvíc se mi asi líbila knihovna, i ta ale musela být přestavěna, kvůli nedostatku místností ji zmenšili a udělali z ní snad tři nové. Každá mísntost byla laděna do jiného stylu. Připadalo mi, že převládalo hlavně  rokoko.
                        V létě to tam musí být pěkné, ale chápu, že v zimě by tam královské rodině byla asi poněkud zima. Prošly jsme se i parkem. V okolí zámku jsou prý dva, jeden podle francouzského stylu, jeden podle anglického. Bohužel tam nikde nic skoro nekvetlo. Občas bylo na cestě i bahno. Působilo to na mě spíš podzimně. Prohlídly jsme si i zvenku Čínský zámeček, který daroval královně Louise Ulrice její manžel Adolf Frederick. V parku je spousta dalších menších staveb, mini zámků, věží apod. .







A přeci jen.. pučí! Tuhle fotku mám ráda.


                      Po čtvrté hodině odpolední jsme se vydaly s Terkou na autobusovou zastávku. Chtěly jsme zajít do čajovny. Už jsem v ní nebyla od ledna, podařilo se mi najít Chaikhanu, která zavírala až v šest večer. To je rekord, protože všechny podobné podniky tu mají zavíračku dost brzo. Chaikhana byla kousek od Tyska kyrkan v Gamla stan. I tentokrát jsme musely vytáhnout mapu, protože jsme se v Gamla stan pokaždé nějak ztrácely. Nechápu proč, ale cestu jsme si tam moc nepamatovaly. Je to divné, když jsme stejnou trasou šly asi čtyřikrát. V čajovně jsme si sedly k poslednímu volnému stolu u okna. Na zemi se tam sedět nedalo. Myslím, že ani taková čajovna snad ve Stockholmu není, ostatně mi dalo práci najít něco jako tuto čajovnu. Mají tu sice hodně Tea house obchodů, ale tam si většinou čaj můžete jen koupit s sebou domů, není tam místo na sezení. Terka mi vyprávěla o akci Jeden svět, kterou jsem letos díky svému pobytu ve Švédsku propásla. Ty filmy Hitlerovy děti a Z popelnice do lednice bych taky chtěla zhlédnout. Třeba se mi je někdy podaří sehnat. Pily jsme, tuším, že zelený čaj. K tomu jsme přikusovaly hnědý cukr. V čajovně jsem se cítila příjemně, byly jsme tam až do šesti, opustily jsme ji jako poslední, proč tu všude zavírají tak brzo? Klidně bych tam ještě zůstala dýl.



            Na druhou stranu bylo fajn, že jsme měly ještě čas na akci "Tunnelbana". Stockholmské metro je totiž jedinečné. Spousta stanic je vyzdobena, pomalována.. co stanice, to jiný styl. Terka už předem zjistila, které stanice stojí za to vidět. Jízdenka nám platila do 20.42, měly jsme tedy víc jak dvě hodiny na prohlídku. Jenže později jsme zjistily, že to zdaleka nestačilo. Metro večer jezdilo každých deset minut, a tak jsme musely postupně zrychlit. Všechny stanice jsou jakoby takové jeskyně, není to nějak uměle upravené a obroušené do oblých tvarů. Kochaly jsme se a fotily. Objevily jsme strop posázený lekníny, soby, obří loď ve vitríně, soba v nadživotní velikosti, filmařské rekvizity, kytary, vzkazy, fotky, obličeje, mapy, časové osy, brouky, mozaiky, řecké sloupy a mezi nimi doopravdický potůček.. Stockholmské metro je prostě báječné. Myslím, že kdybych v tomhle městě bydlela, že bych stále objevovala nové a nové věci a nikdy bych ho snad do detailu nepoznala..pořád by pro mě zůstalo něco skryto.
                        S Terkou jsem se ke konci rozdělily, každá šla do jiného vagónu, viděla i fotila jsem tedy trochu něco jiného. Když jsme přijely na Cityterminalen, bylo přesně 20.30. Věci jsme měly ještě v úschovně, přesně 12 minut nám ještě platila legitka. Do 12 minut jsme se musely dostat už s báglama za turnikety. Jinak bychom si musely koupit jednotlivou jízdu. Běžely jsme, v té rychlosti jsme se trochu zamotaly na přestupech, ale nakonec jsme se dostaly na povrch. Teď vyběhnout po těch nejezdících eskalátorech, vpravo do točících dvěří, rovně, pořád rovně.. a už vidíme bílé skříňky. Rychle ťukám kód na monitoru, konečně zámek povoluje, skříňka se otevírá a my čapneme bágly tak, jak jsou, moc je neupravujeme, bežíme zpátky.. dveře, eskalátory, přemýšlíme, kde je nejbližší vchod do metra. Terka si vzpomene na naše první hledání metra, ten vchod není tak daleko, běžíme, turnikety jsou na dohled, vytahuji modrou kartu, přitisknu na to čidlo.. plastové dveře se otevřou a máme to za sebou! Ufff! To bylo o fous! Oběma se nám podaří projít, kousek za těmi turnikety pokládáme tašky a batohy, potřebujeme se vydýchat, přendaváme věci, rovnáme je do báglů. Teď už spěchat nemusíme.
                         Náš třetí couchsurfer Abdul nás čeká kolem deváté hodiny, ale k místu, kde bydlí, se dostáváme později, Je to celkem ještě daleko od metra. Trochu si pak prohlížíme fotky brouků. Číslo domu nemůžeme najít, je to stejně divně značená čtvrť jako tady v Umeå Ålidhem. Nakonec se posadíme na zastávku a čekáme, až pro nás Abdul přijde. Je jen v pantoflích. Jeho pokoj je větší, uklizený, má tam červené závěsy, velkou obrazovku, místa na podlaze je pro nás opravdu dost. Abdul se nás ptá, jestli jsme večeřely, řeknu, že máme nějaké chleby. Kdepak chleby, prý nám ohřeje pizzu. Než si trochu srovnáme věci, je pizza na stole, sedíme a před námi stojí ještě elegantní pohár s vodou, a pak ještě krabice džusu. Před jídlem mu předáme magnet a oplatky z Prahy. Pizza vypadá lákavě. Připadá mi to jako ve snu. Tohle přesně jsme s Terkou potřebovaly. Abdul nám připravil večeři, povídal sis námi u stolu, ačkoliv sám musel stát, protože už neměl další židli. Pochází z Pákistánu, žil taky dlouhou dobu v Helsinkách, ale Stockholm se mu líbí víc. My jsme první lidi z couchsurfngu, kterým poskytuje azyl, ale s couchsurfingovou komunitou se tu občas setkává a podnikají spolu různé akce. My jsme mu zase vyprávěly o našem cestování, o škole a o workcampech. S Terkou jsme se po dobré věčeři a ještě lepší konverzaci uložily na karimatkách na zem. Byly jsme tak unavené, že nám usnout nedělalo problémy.
         Další den jsme se probudily v sedm, Abdul nám opekl toasty, nabídl marmeládu, připravily jsme  si čaj a brzy se s ním rozloučily. Myslím, že tohle byl bezkonkurenčně nejlepší z našich couchsurfrů. Unavené, špinavé jsme přišly k němu domů a on se o nás tak hezky postaral. Tak nějak si představuju, že by to mělo být všude. Na druhou stranu každý je jiný a kdyby se k nám chovali všichni stejně, asi by to nebylo tak napínavé. Terku jsem vyprovodila na nádraží, rozloučily jsme se, poslední zamávání.. a už jsem zase byla sama. Autobus do Umeå mi jel až v jednu. Podívala jsem se ještě do stánku s pohledy, koupila jsem si v ICE u Kulturhuset chleba. To chození s báglem mě dost vyčerpalo, a tak jsem si sedla do Mekáče a psala dopis Alče a pohled Věrce. Strávila jsem tam skoro dvě hodiny, pak jsem se přemístila na lavičku před dveře, kam měl přijet autobus. Tam jsem četla letáčky o Stockholmu. Stavila jsem se ještě v jednom obchodě se suvenýry a koupila si nášivku se zámkem Drotthingholm. Už mám dvě z Laponska. Autobus jel přesně na čas, důležité bylo, že to jelo přímo ze Stockholmu až do Umeå. Nemusela jsem si tedy lámat hlavu s přestupováním.
                       Návštěva Stockholmu stála za to. Potřebovala jsem jako sůl potkat někoho blízkého, s kým bych si mohla víc popovídat. Terka je dobrý parťák na cesty, myslím, že jsme se na všem dokázaly dobře shodnout a že jsme měly stejné touhy, co navštívit.. prostě  jsme byly naladěny na stejnou vlnu a to je moc dobře :) Stockholm je hezké město, navzdory tomu, že jsme neměly zrovna moc štěstí na počasí. Zjistila jsem, že bych nemohla žít někde v pustině na vesnici, možná u nás v ČR ano, ale tady ve Švédsku bych se z toho zbláznila. Mám ráda civilizaci. Chození mezi lidi. Je vidět, že čím víc na jih, tím přátelštějí a hovornější obyvatelstvo, víc měst.. a taky samozřejmě teplejší počasí. V literatuře jsme si vyprávěli, že někde ve švédských a finských pustinách lidi na sebe doma nepromluvili třeba měsíce.. znali se tak dobře, že nepotřebovali slova, stačily pohyby a hned se poznalo, kdo co chtěl. Třeba to dosud stále někde uvnitř těch lidí tady na severu přetrvává. Když jsme opouštěli Cityterminalen, vysvitlo sluníčko, jako by mi chtěl Stockholm říct : vrať se, nezapomeň na mě.

          
Výběr fotek z akce "Tunnelbana"

Projely jsme vrchní část modré linky. Bohužel si nepamatuju přesně ty názvy stanic, ale snad to tolik nevadí.


Centralstation a malý výběr fotek z akce "Tunnelbana"


















"kytary"


Celá jedna stanice byla jedna velká časová osa..ráj pro dějepisáře.


Den lilla katt na rozloučenou :)



3 komentáře:

  1. Je to moc úžasné! Krásně napsané, celý Stockholm velmi pěkně zpracovaný. Báječné fotky! Jsem na Tebe pyšná! Jste s Terkou šikovné a odvážné holky! V.O.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za komentář, moc mě potěšil, mami :-)

      Vymazat
  2. Jak jsem tak sledovala ty fotky, ty jsi asi vysoká, co? :D
    Zajímala by mě ta hala a nebo jak vypadala ta žena.
    Metrem jsem nejela ani podzemním :D, ale tohle bych si vyzkoušet chtěla.
    Teď jsi mi tak připomněla, že já sama jsem nebyla v čajovně ani nepamatuju.
    Ten váš spěch jsem četla bez nadechnutí :D. Až se slovem uf, jsem vydechla a znovu se nadechla :D.
    Jste opravdu dobré, že jste to všechno takhle zvládly. A ty malůvky v metru jsou boží.

    OdpovědětVymazat