Zdravím,
předem vás upozorňuji, že dnešní článek nebude stát za nic. Alespoň pro ty, co se neučí německy. Tak se omlouvám :) Celý den sedím nad jazykovědou a ještě mi bohužel zbývá přečíst pět kapitol. O přestávkách se uklidňuju cestovatelskými a zvířecími prezentacemi od mamky..a taky jsem našla toto. Myslím, že je to výstižné a nepotřebuje to další komentáře.
P.S. Jo a taky jsem si dnes prala.. takže opravdu za dnešek nic zajímavého ;)
Ahoj, moji milí,
dostávám se zase po dvou dnech k psaní svého blogu. Strašně moc mě těší vaše zprávy, komentáře, e-maily a ohlasy na mé články, na to, co prožívám, jak píši apod.. Poprvé za tu dobu, co jsem tady, se mi začalo stýskat po domově. Dneska mě několikrát během dne napadlo, že bych se ráda na chvíli podívala do svého pokoje. Nedavno jsem se taky probírala fotkami, které bych chtěla ukázat Andersovi a Gunille a padla na mě stejná melancholie jako dnes. Hlavně při prohlížení fotek z Brna. Už to nebudu moc dělat. Pořád mám v hlavě obraz Rozárky, tak jak jsem ji včera viděla na skypu. Jak ráda bych si ji vzala do náruče a zabořila se do jejího kožichu.
Včera tu byla velká vánice, silný vítr, který bral sníh ze střech. Původně jsem se chtěla jít podívat k Nydala jezeru, IKSU tam nabízelo vyzkoušení sněžnic a běžek a dalšího zimního náčinní. Jenže já jsem nakonec nevytahla paty z domu, z okna vypadala ta sibérie dost děsně. Odpoledne jsem otevřela drama Fräulein Julie. Četla jsem a četla, až jsem to asi za čtyři hodiny měla přečtené. Neuvěřitelné! Nikdy v životě se mi nepodařilo přečíst tak rychle knížku v němčině. Sice jsem si nehledala každé slovíčko ve slovníku, takže ne vše jsem asi pochopila, ale myslím, že většinu toho šlo pochytit. Šla jsem si dát sprchu, pak skype s mamkou a před spaním jsem si pustila švédský film Ronja, dcera loupežníka. Myslím, že to bylo nejlepší zakončení celého dne. Ten film mně učaroval, potulování Ronji lesem, život loupežníků na hradě, lesní skřítci.. a překvapilo mě, že tam trvala tak krátce zima :-) Léto je asi přece jen veselejší období. Na jednu stranu se strašně těším na léto, na druhou se mi zas líbí poletující vločky a bílá krajina. Asi má vše své kouzlo.
Dnes v neděli jsem šla nakupovat. Plánovala jsem upéci koláč. Tanja, má kamarádka ze švédštiny, mě pozvala na fíku. Nejdřív jsem měla strach, jak to pečení půjde, ale nakonec se mi to celkem povedlo. Akorát mohl být tlustší, ten plech měl ale takový divný tvar.. napoprvé to byl ale určitě úspěch.
Cestou do obchodu jsem potkala Michaela. Šel zrovna do kostela. Zjistili jsme, že jsem oba pozváni na stejnou fíku, jeho pozvala kamarádka Tanji. Říkal, že neví, co by přinesl, tak prý jestli by mi nemohl zaplatit půlku koláče.. že by to bylo jako za nás oba dva. Souhlasila jsem. Po čtvrté jsme vyrazili. Sešlo se nás celkem osm, dvě dívky z Německa, dvě ze Slovinska, jeden kluk s Litvy, jedna dívka z Estonska a my dva Češi. Mluvili jsme anglicky, když jsem se bavila ale jen s Němkami, občas jsme přešli i do němčiny. Proběhlo tam několik zajímavých debat. Třeba Simone ze Slovinska říkala, že není spokojená ve své zemi, že chce určitě žít někde jinde, líbí se jí prý anglicky mluvící země... a angličtinu má raději než slovinštinu. To mě překvapilo. Ve Slovinsku prý každý mluví v nářečí a když se prý někdo učí slovinsky(je opravdu málo takových lidí), tak pak nikdy lidem na ulici nerozumí. Co mě příjemně překvapilo, bylo to, že všichni mají dobrý pocit z České republiky, ti, kdo ji navštívili, říkali, že se jim tam líbilo. Všichni znají a obdivují samozřejmě Prahu, Brno už málokdo. Matis z Lotyšska říkal, že doslova Prahu zbožňuje. S ním jsem si hodně povídala. Studuje tu fyziku, je tu taky na jeden semestr. A je to první člověk, který by se taky tady chtěl vykoupat v létě v moři. Tak jsem mu řekla, že můžem jít společně, až bude teplo. Ale to je až za dlouho. Prý má taky rád procházky a výlety, domluvili jsme se ještě i s Michaelem, že něco společně podniknem. Jinak jsme se taky bavili o Češích a Slovácích, já jsem tedy spíš poslouchala, co říká Michael. Musím říct, že zdaleka ne se vším, co říkal, jsem souhlasila. Nevím, jestli je to tím, že studuje politologii, výchovou.. kdoví čím, prostě mám na spoustu věcí úplně jiné názory a spoustu toho vidím jinak. Tady jsem je neřekla, ale já bych svou zemi přece jen představila jinak.
Němky nám říkaly, že si s sebou vzaly dva kufry. Nechápu, jak to utáhly. Někoho přijedou navštívit rodiče, někdo je tady jen do dubna, někdo si musí počkat na shledání až do června. Já doufám, že se sejdu se svou kamarádkou Terkou ve Stockholmu. A pak bych si taky moc přála vidět Nawida, kamaráda z Afgánistánu. Teď žije v Kemi, napsal mi, že udělá plán a přijede mě navštívit :-) Prosím, ať to jen všechno vyjde.. Obě Němky pochází z města Fulda, studují tu něco jako sociologii. Jejich němčina mi zní moc hezky.
Kromě mého koláče jsme měli na stole ještě takové šneky, prý je to typické švédské jídlo. Bylo to výborné. Matis přinesl sýrový koláč, pak ještě někdo čokoládu. Shodli jsme se na tom, že jsme přecpaní a unavení. I ti, kteří pili kafe, klimbali. Oči by jedly, ale pusa nemůže. Němky se potutelně smály, prý si dělají Němci srandu ze Švédů a jejich fíky... v němčině má totiž podobné slovo dost odlišný význam. Jaký, to raději nebudu ani vypisovat ;-)
Zítra mám celý den volno a budu se učit. Tak strašně mě to nebaví.. ta jazykověda. Nejen, že to jde hodně pomalu, je tam spousta neznámých slov, ale je to i hodně abstraktní a nezapamatovatelné. Bojím se páteční zkoušky, fakt bojím. Žádnou další fotku kromě koláče pro vás dnes nemám. Ale chtěla bych se s vámi podělit o talismany, které tu mám od vás, které nosím často při sobě a které mě tu drží " při životě" :)
Příběháři - kalendář (kočička se mi bohužel do kufru nevešla..)
Mája- kočičí přívěsek
Jakub- modré naušnice
táta a Edita, babička, děda - lev
Entony- přívěsek z kůže
Terka- zelené naušnice
Marek- bonbón
máma- dvě ručně malovaná trička z Kyjova
Hezkou půlnoc vám přeji,
vím, že většina z vás již tvrdě spíte, ale mně to prostě nedá nenapsat sem své bezprostřední zážitky z uplynulého dne. Vím, že poté, co se zítra probudím, bude vše vypadat jinak.
Vstala jsem se po desáté, budík jsem si schválně nenařídila, abych se mohla vyspat přesně tak dlouho, abych byla dostatečně odpočatá. V noci jsem totiž ještě překládala ze švédštiny do němčiny jeden text. Snad jsem aspoň něco měla dobře.. Celé dnešní dopoledne jsem četla povinnou četbu- pohádku v češtině, která se jmenovala Zlatý kořenáč. Vlastně velkou část dne jsem jí věnovala. Puding se mi napodruhé povedl, tak se těším, až si ho zítra ráno dám k snídani. Vypracovala jsem taky pro Evu dobrovolný úkol ze švédštiny a hned jí ho poslala.
Odpoledne jsem po obědě provedla zatěžkávací zkoušky mých běžek. Kousek od kolejí jsem našla začátek jedné tratě, tak jsem toho využila a šla tam. Bohužel boty nevydržely. Ujela jsem takový půl kilometr a pravá špička byla zase v čudu. Jela jsem pomalu zpátky a kochala jsem se krajinou. Sluníčko úžasně svítilo, myslím, že bylo dost málo pod nulou.. nebo že by se teplota dostala dokonce do plusových hodnot?
Od sedmi se večer konal v Ordenshuset zase swing. Měla jsem samozřejmě v plánu tam zajít. Když se tančírny konají jen dvakrát měsíčně, nenechám si to přeci ujít, ne? Do poslední chvíle jsem dočítala tu pohádku, v půl sedmé jsem vyrazila. Tentokrát jsem se tepleji oblékla a šla pěšky. Nasadila jsem rychlejší tempo, ale v centru jsem zas musela ubrat. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem ten dům našla. oslovila jsem pár lidí, ale dva starší se se mnou odmítli bavit. Jiná dívka zas neměla tušení. Jo, jednou jsem ze sebe vydala německy-švédskou větu, tak se asi zalekli, co to potkali za blázna. Když já jsem dnes skoro s nikým nepromluvila, jen píšu a čtu v různých jazycích, to jsou pak začátky konverzací většinou legrační.. než si zvyknu zas mluvit. Lekce už byla v plném proudu. Tentokrát jsem už musela zaplatit vstupné 60 SEK. Hodinu vedli jiní lidé než minule, vůbec tam bylo spousta nových tváří a skoro nikoho jsem nepoznávala. Jen chlapíka z Bolívie. Brzy byla pauza, a pak půlhodinka dalšího učení různých figur. Většinu z nich jsem už ale znala, takže to pro mě nebylo těžké. Naopak oříšek je tančit a zároveň si s někým povídat ve švédštině. Ono to nejde ani tak dobře v češtině :-)
Za chvilku jsem spatřila Marušku s Janem. Lekce přešly volně v tančírnu. Tentokrát někdo pořád otevíral okna, takže mi byla v místnosti neskutečná zima. Když jsem netancovala, nedalo se to vydržet, a tak jsem si vzala svetr. Eva mi doporučila koláč, který někdo z organizátorů pekl specielně pro swingový večer. Byl fakt vynikající! Docela bych si tu na koleji taky nějaký upekla. Škoda, že tu nemám žádné suroviny. Třeba to ale taky přijde.
Bavila jsem se s Janem a Maruškou, říkali, že už dřív plánovali odjet někam tak na 4 až 5 let. Maruška tu dělá v té nemocnici na rentgenu, ale Jan je tu v důchodu! Nechápu, jak tu můžou vyžít s jedním platem. Ale asi to jde. Vyprávěli mi, jaké mají zkušenosti se zdravotnictvím a vůbec se Švédy. Nevím, jaká je doopravdy skutečnost, ale právě to zdravotnictví mi líčili dost negativně. Prý třeba sestřičky se tu o pacienty vůbec nestarají, nepomáhají jim, nic jim nepodají, je normální, že se o nemocného starají i v nemocnici příbuzní. Doktoři jsou tu především cizinci, nikdy prý neoperuje jenom Švéd, vždycky tam s ním musí být i někdo z ciziny. No říkali mi ještě další postřehy, že prý Švédi pracují třikrát tak pomalu než Češi, hodně odpočívají a když jim padla, jdou hned domů, bez ohledu na to, jestli je práce hotová. Nás Čechy prý přiřazují k Rusům a berou nás jako Rusy. Nevím, co všechno je z toho pravda, prý to postupně člověk zjišťuje až během několika měsíců a let. Já jsem tu jen půl roku, takže si myslím, že toho zas tak moc poznat nestihnu.. a co se práce týče, tak vůbec. Najít tu práci je tu dost těžké i pro Švéda.. natož pro cizince.. a hlavně pro lidi z EU. Já tu ale pracovat ani nechci. Chci si užívat studia a studentského života, poznávat lidi a kochat se přírodou.. Maruška s Janem mi řekli, že prý jsem měla velké štěstí, že jsem našla lidi jako je Anders a Gunilla, normálně prý trvá i rok než a víc, než k sobě do party Švédi někoho přijmou. Ano, vím, že jsem měla kliku.
Vyzvala jsem k tanci jednoho kluka, pocházel z Německa, a tak jsme přešli do němčiny. Vyprávěla jsem mu, kde všude jsem už v Německu byla.. Chtěla jsem se zahřát, a tak jsem vyzvala další lidí, mezi nimi jednu dívku, která fajně lídrovala. Všichni ale tančili dost podobně.. rak step tripl step.. a s tím si tu dost vystačí. Pak mě ale vyzval k tanci jeden kluk.. jeho jméno začínalo na I ( znělo mi to jako Ivan, ale nevím..), který měl v rukávu spoustu nových figur. Netančil sice swingouty, ale přesto jsem si připadala skoro jako v Brně. Myslím, že nám to šlo fakt dobře. Jenže hudba nebyla vždycky podle gusta všech tanečníků, někdy bylo težké chytit rytmus, někdy to zas bylo tak rychlé. Tancovala jsem taky s jedním starším pánem, který vždycky dával pravou ruku nahoru, jako kdyby v hokeji dali gól. A pořád se tak smál. Pochválil mě, začal na mě něco mluvit, ale já mu moc nerozuměla. A s tím mám problém pořád. Někdo mi něco řekne, ale já nevím, co mám odpovědět. Většinou je poprosím, aby to zopakovali ještě jednou. Ale bohužel se často stává, že přechází hned do angličtiny. Jenže já anglicky mluvit nechci. A tak jsem začla občas dělat, že anglicky nerozumím :-) Naštěstí tenhle pán asi anglicky neuměl, vysvětlila jsem mu, že se učím švédsky. Pak se mi zdálo, že zpomalil, takže jsem mu i dost rozuměla a měli jsme spolu pěkný rozhovor. U stolu jsem se dala do řeči s tím klukem, co má jméno na I, prý za čtrnáct dní pojede do Česka tancovat lindy hop. Wow! Ptal se mě, jak se řekne česky smím prosit.. Jinak pochází ze Stockholmu, ale tady studuje zemědělskou univerzitu. Mluvili jsme spolu švédsko-anglicky, ale bylo vidět, že ho to táhne víc k angličtině. Dobrá, když je to v takovémhle prostředí, kde hraje hudba a lidi se překřikují, ještě toleruju angličtinu, ale ať budu kdekoliv jinde, budu se snažit co nejvíc mluvit švédsky.
Domů jsem dorazila nejluxusnějším způsobem, Eva s Janem mě vzali autem. Teď už se vážně těším na spánek. Kručí mi v břiše, ale jíst teď na noc fakt už nebudu. Dnešní swing byl tak jiný, ale chce to nebát se a být třebas i aktivnější a nečekat jen pořád v koutě.
Ahój,
koukám, že sem píšu čím dál tím později. Moc mě ale těší, že si s vámi můžu psát takhle po večerech přes skype a icq. Už potřetí jsem teď odběhla do nejspodnějšího šuplíku utrhnout si čtvereček čokolády. Už ne! Když ono je to tak dobré, ale musím MUSÍM šetřit. Aby mi něco zbylo na zítřek a na další dny (týdny?).
Teď večer jsem si uvařila velký hrnec těstovin a dala jsem si na ně pesto a kečup. Chutnalo to dobře. Taky jsem vařila puding. A to mě dost vytočilo. Míchala jsem ho snad přes půl hodiny, ale pořád ne a ne to zkoustnout. I když jsem ho tam nasypala víc, prostě to nešlo. No dobře, přístě dám na máminy rady a nasypu tam celý pytlík. Jenže když to jsou čtyři porce, kdo by to pak jedl. Je vidět, že ale matematika v tomto případě nefunguje. Čtvrtina pudinku s půlkou lžíce cukru a necelým čtvrt litrem mléka se fakt nedá uvařit do tužší podoby. Ve škole jsem si koupila bagetu, byla výborná, s vajíčkovou pomazánkou, ale stála 30 SEK. Raději to ani nepřepočítávám. Prý je to ale ještě dost laciné na Švédsko.
Dnes jsem měla od půl deváté jazykovědu, a pak hned jazyková cvičení. Lidi, ta jazykověda mě tak nebaví. Nejhorší je, že příští pátek z ní budu dělat zkoušku. Jak já jen tohle zvládnu.... Mám tu dvoje skripta, tak se do toho hned zítra pustím. Raději bych si četla švédské knížky, ale musím dělat tuhle děsnou činnost. Na jazyková cvičení jsme měli tu samou letorku, dívali jsme se na reportáž z německých zpráv, pak následovala debata na téma "Wachstum" (vzrůst, růst..). Růst spotřeby energie, různých zdrojů.. apod.. bylo to dost ekonomicky zaměřené, občas jsem neměla nápad, nebo jsem nerozuměla otázce. Někdy jsem ani nevěděla, že jsem tázána.. až když se na mě všichni (tři) začli dívat. No docela hrůza. Ekonomické debaty nejsou nic pro mě v češtině.. natožpak v němčině. Ufff.
Během polední pauzy jsem se setkala s Čechem Kubou. Studuje tu na zemědělské univerzitě, která má hlavní sídlo v Uppsale. Hned jak jsem vešla do jejich budovy, ucítila jsem silný zápach lesa a zvířat. Tady se fakt jejich obor nezapře. Kuba mi daroval zámek na kolo, který měl navíc. Chvíli jsme si povídali, prý se tu baví se Švédy jedině anglicky, švédsky narozdíl od Miloše neumí. Divil se, že tu mluvím i švédsky. Omrzlina se mu už hojí, takže snad bude moci brzy jít na běžky. Je to sympatický kluk.
Odpoledne jsme na švédštině brali časy. Je to podobné jako v angličtině. Stejně nepochopitelné. Zvláštní, že to dělalo potíže i lidem z Kanady a z Austrálie. Vždyť je angličtina jejich mateřský jazyk. Jsem ráda, že aspoň v němčině to nemá tak přísná pravidla, kdy použít perfekt a kdy preteritum. Na švédštině jsem tentokrát byla ve skupině s Maďarkou Bogi a Němkou Tanjou. Venku se strhla velká fujavice, když jsem šla na kolej, tak se to ale trochu utišilo. Původně jsem byla domluvená s jednou Němkou a jejím přítelem, že půjdeme na běžky. Ale kvůli počasí t nebylo možné. Na sraz jsem ale šla, naštěstí to bylo blízko. Pro jistotu jsem vzala s sebou i ty běžky. Jenže oni nikde. A číslo na mobil jsem na ně neměla. Chvíli jsem počkala a vydala se zpátky. Vítr už zavál moje stopy. Obula jsem si běžky a těch 200 metrů ke koleji jsem dojela na běžkách. Musím říct, že i těch 200 metrů byl pro mě zážitek. Kéž by bylo příští týden hezky, abych mohla aspoň jednou vyrazit. Jinak se budu muset ale hodně učit.
Zapomněla jsem vám napsat, že v úterý večer jsem se účastnila Movie night. Přišla jsem trochu pozdě. Film Pan´s Labyrinth se mi celkem líbil, i když byl dost krutý a občas pesimistický a krvavý. I konec byl takový zvláštní.. dvojí- v našem světě to skončilo špatně, malá holčička, která plní faunovy úkoly, umírá.. v tom jiném světě se ale stává královnou a příběh končí dobře.
Poslední novinka: včera jsem viděla polární záři. Poprvé jsem si tím mohla být stoprocentně jistá. Michal a Kuba mě na ni ten večer upozornili. Ani jsem nemusela jít tak daleko, stačilo kousek za silnici. Byl to takový zelený pruh na obloze, trvalo to ale jen chvíli, pak najednou zmizela. Nebylo úplně ideální počasí, ale přesto se toho večera párkrát ukázala a já měla možnost ji spatřit. Vy fotit to aboslutně nešlo, na to ta záře byla dost slabá.. třeba se mi to podaří v tom Laponsku.
Dobrou noc, či pěkné ráno.
Ta má stopa není na fotce moc patrná, ale ve skutečnosti byla vidět z veliké dálky.
Nazdárek!
Mám pro vás několik novinek, tak hurá vám je napsat. Nejdřív to nejdůležitější.. Přišlo mi potvrzení o přijetí platby výletu do Laponska, takže vážně jedu. Jupí!!!
Včerejšek byl pro mě namáhavý den, dopoledne jsme rozebírali klasiku a Fausta. Z toho, co jsme si řekli, jsem zjistila, že jsem tu knížku pochopila dost jinak než ostatní. A že mi spousta věcí unikla, nebo že jsem si je pro sebe pozměnila. Nebyla jsem tedy v rozebírání moc aktivní, snažila jsem se hlavně porozumět tomu, co bylo řečeno. Pak jsem měla tři hodiny pauzu. Obědvala jsem toastový chleba s korbáčky, zašla jsem do knihovny, obsadila jeden počítač a přes dvě hodiny jsem tam překládala. Četla jsem povídku od Selmy Lagelöf. Ne, že by to bylo tak obtížné, ale bylo to celkem dlouhé, dost mě to unavilo. Chtěla jsem si vyhledat všechna neznámá slovíčka, takže to dalo docela práci. Od tří jsem měla švédštinu, povídali jsme si o tom, čím jsme chtěli být, když jsme byli malí. Seděla jsem v lavici s jedním Francouzem a s Němcem. Vyprávěli jsme si taky, co jsme dnes dělali, Eva se mě ptala, jestli je pro mě těžší nemčina, nebo švédština. Většina lidí říká, že němčina je pro ně těžší. Pro mě je to ale naopak. Němčinu se už učím deset let, kdežto švédštinu jen necelé dva roky. Švédština je pro mě tedy dosud velké neznámo.
Mé (ne)znalosti švédštiny se projevily i dneska. Jenže to už bylo na dost vysoké úrovni, kterou zvládají výborně asi jen Švédi. Překládání. Měli jsme za úkol přeložit text ze švédštiny do němčiny. Když jsem si ho přečetla, nerozuměla jsem spoustě slovíček. Ani mé spolužačky z německy mluvících zemí v tom ale neměly tak jasno. Naše lektorka prý do příště zjistí, jestli budu moci u zkoušky používat švédsko-český slovník. Kéž by. Jinak mám fakt mizivou šanci to dát. Další hodinu jsme měli jazykovědu, to mě naprosto dorazilo. Byl nám předložen jeden text v Mittelhochdeutsch, pak jeho současný překlad do angličtiny. A úkolem bylo porovnávat změny hlásek a stavby vět právě v němčině, angličtině, ale hlavně i vě švédštině. Měla jsem v tom dost zmatek. Poté, co jsem položila asi tři dotazy, se mi trochu rozsvítilo. Je neuvěřitelné, jak jsou si tyto tři jazyky podobné. U některých slov jsem samozřejmě nevěděla švédské znění, Němka mi navrhla, abych to srovnala tedy s češtinou, jenže to fakt opravdu nejde... čeština patří přeci do úplně jiné skupiny jazyků.
Konec školy. Odpoledne jsem se byla podívat na kolo. To s těmi zatočenými řídítky. První pokus byl dost nejistý, ale pak to celkem šlo. Myslím, že bych si na to časem i zvykla. Ten kluk mi slíbil, že mi dá výš sedlo i řídítka. A pak se ještě zkusím projet a rozmyslím se. Blatníky i odrazky to má, pneumatiky jsou dost zachovalé. Tak nevím, ale zatím se mi celkem líbí. Nezvyk je jen to, že mám ruce celkem dost u sebe, když jedu.
Když jsem dorazila na kolej, snědla jsem kus čokolády (musím si ji ale šetřit, jenže je to dost těžké hlídat se a nevzít si), půjčila si permici od Michaela a vyrazila na plavání. Jéé, to byla paráda. Úžasně jsem si zaplavala v poloprázdném bazénu, voda byla dost teplá, zima vůbec. Plavala jsem asi hodinu a půl, dala jsem i svých 21 bazénů bez přestávky. Taky jsem si párkrát skočila. Bazén tu má 25 metrů, je hodně osvícený, překvpailo mě, že tam není plavčík. Člověk musí dávat sám na sebe pozor- to hlásí cedule u bazénu. Překvapilo mě, že tam bylo tak málo lidí, v tuhle dobu se určitě v Praze tísní spousta plavců třeba v Radlicích... a myslím, že v Brně je o plavání taky dost velký zájem. Chápu ale, že ceny se nedají srovnat. Je vidět, že do IKSU chodí lidi z bohatších vrstev. Skoro každý tu má supemoderní úbor na cvičení, kdežto já jsem spíš zvyklá na vytahaná trička a tepláky :) Po plavání a celodenním chození jsem byla dost unavená, využila jsem chvíle, kdy bylo místo ve vířivce a vlezla tam. Krásně teplá voda, bublinky.. co víc si přát. Bylo mi fakt nádherně. Připadala jsem si po plavání jak znovuzrozená. Určitě tam ještě zajdu.
Z noci na dnešek tu napadlo tak 40 cm sněhu. Když jsem ráno šla do školy, nebylo to ještě protažené, někdo se brodil v závějích na kole, ale přibylo hodně chodců. Během dopoledne se podařilo rolbám všechny cesty zprůjezdnit, takže tu zas všichni můžou drandit na kole. Tady je pár fotek z dneška, bohužel jsem si ráno nevzala foťák, tak mám pro vás tu "průjezdnější variantu".
sněhové duny
Kam s ním?
Bylo nebylo.. za devatero horami stála moje univerzita ;)
I auta potřebují pravidelný přísun energie.. jinak zamrznou.
Kolbäcksvägen a v pozadi Ålidhem, kam jsem si šla vyzkoušet kolo.
Ahoj,
nejdřív bych vám chtěla říct radostnou zprávu, zkoušku z literární teorie jsem dala. Ptali se mě spíš obecně na to, co jsem si z hodin odnesla, a pak na strukturu systému literatury podle Schmidta. Trvalo to asi dvacet minut.
Šla jsem pak hned na internet, abych napsala jednomu klukovi, co prodával tři kola. Měl hned čas, tak jsem se vydala do Ålidhemu na ně podívat. Ne přehnaně se říká Ålidhemu studentské ghetto. Je to samo o sobě takové mini městečko v Umeå. U supermarketu jsem spatřila cedule lákající kolemjdoucí do bazaru. Zašla jsem nejdřív tam. To byl ale blázinec, na dost malém prostoru bylo tisíce věcí: knížky, hračky, kosmetika, šperky, oblečení, boty, občas sportovní potřeby. Kola prý taky mají, ale jinde, prý mi je po domluvě ukáže. Pan prodavač zkoumal, jestli rozumím švédsky. Říkala jsem, že trochu, ale že se chci procvičit, ať klidně dál mluví švédsky. Jenže on stejně přešel do angličtiny. Zajímalo ho strašně, odkud jsem. Až budu něco potřebovat, už vím, kam zajdu. myslím, že tady mají skoro úplně všechno.
Chvíli mi trvalo, než jsem v tom labyrintu našla správné číslo domu. Pak už stačilo jen prozvonit a brzy se objevil ten kluk s kolama. Nakonec jsem si žádné nevybrala, dvě byla sice sportovnější, měla přehazovačku, ale mně se zdála dost drahá. A navíc byla obě dvě pánská. Pak to třetí se mi zamlouvalo líp, jenže když jsem se zkusila projet, šlo to strááášně težce. Na boku mělo to kolo připevněný takový nevzhledný starý koš, nešlo to urvat, protože tam byl přizámkovaný. Cestou zpátky jsem se ještě stačila ztratit :-)
No nic, pokračuju v hledání, mám dobrý tip na jedno kolo, už dříve mi ho nabízel jeden kluk přes facebook, ale já neprojevila zájem. Má totiž zkroucená řídítka- "berany" . A z toho mám právě obavy. Jenže právě kvůli těm řídítkům kolo nikdo nechce, a tak ho ten kluk prodává za dost výhodnou cenu. A to kolo je dámské. Zítra se na něj půjdu podívat a rozhodnu se. Co vy, máte s takovým typem kola zkušenosti?
Těšila jsem se, až si budu moci číst, co chci, až se uvelebím v pokoji. Pustila jsem si české zprávy. Jenže co to? Uprostřed přehrávání se mi vypnul internet. Po dlouhém zjišťování problémů jsem zjistila, že to způsobilo asi to video. Musela jsem zajet do centra do obchodu, tam mi potvdili, že nesmím pouštět moc videa a stahovat. Oukej, tohle mi předtím nikdo neřekl, ale dám si na to teď už pozor. Naštěstí jsem stihla vše vyřídit do hodiny, jela jsem tedy jen na jeden lístek za 18 SEK. Co mi ještě dělá starosti, je to, že mi pořád nepřichází jedno důležité potvrzení. Snad zítra....
Dneska je to už víc jak tři neděle, co jsem ve Švédsku. Už jsem tedy překročila svůj dosavadní rekord v počtu dní bez rodiny a přátel. Není chvíle, kdy bych na někoho z vás nemyslela. Chybíte mi, ale zatím ne moc :-)
A právě vám, všem mým blízkým, patří tahle písnička.
Ahoj,
chtěla jsem ještě doplnit to, na co jsem včera zapomněla. Vyprávěla jsem Andresovi a Gunille, že máme v Brně švédský sbor a že jsme měli vánoční koncerty. Znám tedy docela dost švédských vánočních písní. Anders mi přinesl ukázat zpěvník, objevila jsem tam třeba Nur är det jul igen, Jul, Jul, strålande Jul, Staffana a spoustu dalších. Měla jsem radost, že jsem ty písničky poznala, že jsou opravdu tak populární, jak nám ve škole říkali.
Jinak dnes se celý den učím na zítřejší zkoušku, jednu stránku čtu dvě hodiny, je to děs, proč je to tam popsáno tak složitě, nejde to říct jednoduššími slovy? Když ta slovíčka neznám, je to pak ještě těžší dostat je tak rychle pod kůži, abych si je pak mohla následně vybavit.
V mezipauze jsem přečetla další švédskou knížku, Trollhistorier. Dědeček trol vyprávěl svým vnoučátkům, co se dělo minulý rok. Děti totiž už všechny staré příběhy znaly, a tak chtěly něco z novodobějších "dějin". Dědeček vyprávěl hlavně o zvycích, o tom, jak byly slepice naštvané na děti, protože jim braly vajíčka.. a ony přece chtěly mít kuřátka. Jednoho dne byl dědeček líný, a tak přestal pracovat a šel si raději hrát s jednou vnučkou. Co mě zaujalo byl zvláštní nástroj z březové kůr, který se jmenuje näverlur. Troli si jím dávají signály a je slyšet na celé lesy.
Dědeček trol s naušnicí.. fakt fešák ;)
V pátek jsem zas přečetla celého Fausta I . Mám tedy úkol na úterý splněný. Sice jsem to četla v češtině, ale což. V němčině to bohužel moc nedávám. Ale aspoň budu vědět, o čem bude řeč. Snad jsem si vybrala dobrý překlad.
V pátek jsem se taky byla podívat na polární záři. Teda původně měla být docela vidět podle internetu. Jenže byly mraky, takže jsem měla smůlu. Přesto to pro mě byl silný zážitek. Celý den jsem byla na pokoji, večer tu začala nějaká hlučná párty, tak jsem se těšila, až se půjdu provětrat. Podle rad zkušenějších erasmáků a Švédů, jsem se vydala na toto místo.
(Teď bych se hodilo napsat: rodičové dál nečtěte, ale pochybuji, že byste mě poslechli. )
Už jsem tam jednou byla, ale za světla. Tentokrát tam nebyl fakt vůbec nikdo a lávka, která vede přes jezero, vypadala docela strašidelně. Naštěstí tam byly lampy.
Druhý konec už ale osvětlený moc nebyl. Jen podél cesty ve větších vzdálenostech zářily ty lampy. Domeček poblíž, který vypadal jako z pohádky, byl zřejmě taky opuštěný. Pořád to ve mě cukalo, jestli mám jít dál, či nejít. Polární záře z toho mostku vidět samozřejmě nebyla, ale co kdyby z toho místa na mapě by to šlo? Řekla jsem si, že Příběhář se přece jen tak ničeho nezalekne, a tak jsem vyrazila dál. Švédské jezero se samozřejmě vůbec nedá srovnávat s ukrajinskými poloninami, ale prozkoumávání obojího mi přináší srovnatelné napětí. Všude ticho, jen bylo slyšet takové šumění lesa. Za mostkem jste šli chvíli rovně, a pak doleva na neosvětlenou cestu. Za takových 200 metrů jsem byla u cíle. Během cesty jsem právě myslela hlavně na Příběháře.. na to, kam asi vyrazíme letos.
Pohled z odbočky na hlavní cestu..
Polární záři jsem neviděla ani na tom speciálním místě, obloha byla zahalená růžovými mraky. Přesto to mělo hustou atmosféru. V dáli byla vidět světýlka, a pak taky silnice podél druhé strany jezera. Podařilo se mi vyfotit trochu strom.
Nebudu vás už dále napínat, cestou tam i zpátky jsem nepotkala žádného úchyla, běžce, ani pejskaře, prostě NIKOHO. Vrátila jsem se v pořádku s pročištěnou hlavou a s pocitem vítězství, že jsem dokázala překonat svůj počáteční strach.
Návrat do civilizace
P.S. Jestli jste to četli až do konce, slibuji, mami, tati, že se nebudu toulat večer samotná a když budu chít sledovat na polární záři, podívám se nejdřív pořádně na oblohu, než s někým vyrazím.
Stejně myslím, že nejvíc bude vidět asi v tom Laponsku ;)
