Není člověk jako člověk..

Ahoj,
  tak se mi tu mění atmosféra o tři sta padesát devět stupňů každým dnem. Venku je mlhavo, lezavo, deštivo a blátivo a já jsem dnes ve škole klepala kosu. Nevím proč, prostě je ve třídě taky dost chladno. Měla jsem dvě prezentace- o těch zvycích a taky o zájezdu na Ukrajinu. To mluvení mě trochu rozehřálo, ale stejně jsem měla pořád ruce ledové. V čaji jsem opět našla podivně zářící kousky (asi z termosky), a tak jsem ho raději moc nepila. Mám toho dneska dost. Narcisky za oknem už zvadly, asi je brzo vyhodím. Ve dřezu plave spousta špinavého nádobí a jsem zvědavá, kdo to nakonec uklidí. Ještě v neděli jsme tu měli celkem klid a pořádek, ale teď je to jiné.
       K tomu se tu přihodila včera jedna dost nepříjemná věc. Poprvé, co jsme tady ve Švédsku, jsem dostala strach. Ne takový ten strach, když máte před sebou krpál, který byste měli sjet na běžkách.. nebo když jdete o půlnoci sami lesem.. ale strach, že se přihodí něco špatného. Kolem desáté hodiny večer, když jsem pilně pracovala na své prezentaci, se tu spustila hádka. Dva lidi tu na sebe řvali a bylo to slyšet i přes zavřené dveře. Poznala jsem, že to je ta dívka z Ugandy a jeden kluk z Iráku. Trvalo to asi půl hodiny, nemohla jsem se na svou práci moc soustředit. Zamkla jsem se v pokoji a raději nikam nevycházela. Z toho, co jsme slyšela, jsem pochopila, že ten kluk ji něčím vyděsil. Ale nemám tušení, čím. Přijeli dokonce policajti. To tady ve Švédsku není tak obvyklé, všehovšudy jsem tu viděla snad policajta jen dvakrát. Když jsem si šla po jedenácté vyčistit zuby, viděla jsem dva policajty ve společenské místnosti. Raději jsem pak zas rychle zalezla, přečetla jsem si úžasný dopis od Beccy, poslouchala pár písniček na dobrou noc a snažila se usnout. Do ranních hodin tu ale kolem pořád někdo chodil. Dnes už je to dobré, snad se tu nebude opakovat. Michael mi už dříve říkal, že tu museli volat na toho kluka policajty, to jsem ale naštěstí byla na Höga Kusten. Nevím, moc se s ním nebavím.. a asi ani raději nebudu.
       Tady na koleji je barevná paleta lidí. Po Velikonocích se mi tu připomněly dvě Švédky, jsou takové trhlé, často se nahlas smějou a včera si prozpěvovaly na celou kolej text, který se měly naučit. Jinak mi připadají ale přátelské a ta jedna se se mnou taky občas baví švédsky(anglicky moc neumí). Jak odešla Simone, připadá mi, že to tu ztrácí takový ten řád. Simone byla taková podnikavá, věděla, co se kde děje a vždycky když se něco přihodilo, svolala všechny na "poradu". Pak je tu taky jeden kluk, Švéd, který mi připadá takový pořádkumilovný, pořád se ptá, kdo je zodpovědný za který špinavý hrnec. Je to ale fajn, už jsem ho tu dlouho neviděla- je to znát na tom nádobí. Je tu taky jeden kluk z Persie, asi tu už žije déle ve Švédsku, ten je fajn, zajímá ho někdy, co vařím, navrhoval mi, že bych si mohla otevřít krámek a prodávat tu svoje koláče :-) Pak je tu ještě jeden Asiat odbarvený na blonďato, společně se svou přítelkyní vařili večeře, občas mi to připadalo legrační.. jak se bavili důležitě o tom, co uvařit a společně stáli nad hrnci. Pak je tu ještě Michael, ale ten teď často pobývá u své Polky, říkal že si ho oblíbila a že ho nechává u sebe přespat. Prý má v bytě na rozdíl od kolejí teplo. A právě kvůli tomu teplu tam u ní taky zůstává. Nechápu, že na něj její přítel nežárlí. .)
         Po škole jsem se vydala do knihovny, napsala pár lidem.. v hlavě mám totiž teď couchsurfing..pořád sháním někoho, u koho bychom mohly přespat. Až to vyřešíme, budu si moci oddechnout a začít se konečně pořádně těšit na Terku a na Stockholm. Dneska jsem mluvila s jedním klukem, co odtamtud přijel, prý je tam tepleji..supér.  Pustila jsem si na youtube jeden film, který mi doporučila Tanja. Řeknu vám, že to byl šok.. Na jednu stranu se mi líbil, byly tam moc hezké okamžiky, ale taky spousta odporných věcí.. ale takový je asi už život. Konec nechal režisér otevřený, můžu si tak domyslet, jak to s Becky a Bente dopadlo. V mnoha věcech bych se asi zachovala jako hlavní hrdinka. Kdyby vás to zajímalo, můžete se na něj také podívat, myslím, že k tomu nepotřebujete nějak zvlášť moc umět němčinu.
             Ten film mě tak uchvátil, že jsem úplně zapomněla okopírovat si dokumenty pro migrační úřad. V úterý mám volno, tak to ještě počká. Mám čas. Snad je v Čechách líp, vážně se už těším na léto a na prázdniny.

Někteří lidi nám připadají, jako by k nám přiletěli z jiné planety.. stejně jako tahle bytost.

Železný panáček ve vesnici Olofsfors

       

Poštááááá

Zdravím,
    úplně jsem zapomněla na to kontrolvoat schránku. Až dnes před večeří jsem ji otevřela a vypadlo na mě spousta reklam.. ale hlavně jeden pohled a jeden dopis. Mám obří radost! Dopis jsem ještě neotevřela, asi si ho přečtu před spaním, zato pohled jsem přečetla ihned. Je na něm čtyřbarevné kotě =) Díky, Petro, aspoň mi tu nebude s tou kočičkou tak smutno. Dopis je od Rebeccy, mé kamarádky z Německa. Jsem zvědavá, co píše, už si ani nepamatuji, jestli mi kdy poslala pohled, či dopis. Psaly jsme si dosud snad jen e-maily.
        A ještě někdo se mi dnes ozval.. Nawid z Finska. Nakonec se asi sejdeme ve městě Luleå ke konci května. Moc se na něj těším, ani jsem skoro nedoufala, že bych se s někým z loňského workcampu sešla. Venku je to dost škaredé, na chodnících velká břečka, než jsem došla do školy, měla jsem mokro v botech. Kéž by brzo vysvitlo sluníčko. Zásoby už mi tu skoro všechny došly, potřebovala bych udělat zase větší nákup. Jenže v tomhle se mi nikam jezdit nechce. Na koleji je velká zima, snažím si vařit čaje. Snad v pátek bude líp. Právě pracuji na jedné prezentaci na Landeskunde. Nakonec píšu o svátcích v Německu a v České republice. Zaměřím se hlavně na Vánoce a Velikonoce, už jen to mi zabere jistě nejméně patnáct minut. Celkem mě to baví. Je fajn, že tu ve Švédsku pobývá hodně Němců, můžu se jich osobně zeptat, jak to u nich chodí.  Ve škole jsme měli dvakrát dvě hodiny syntax, prezentaci jsem zvládla, ale ke konci mi z toho šla už hlava kolem. Nevím, jestli je lepší mít dva dny školu fakt intenzivně, a pak nic, nebo chodit každý den do školy na jednu hodinu. Stýská se mi po švédštině, tak jsem začala číst knihu Vargen(Vlk).
               To je celé, dnes vás nechci zatěžovat dlouhými články, jen jsem chtěla říct, že je to tady hned o moc veselejší, když dostanu od někoho z vás pohled, či e-mail. A tak prosím pište, pište.. pište :-)

Domek u pobřeží

Kostelík v Nordmalingu

zvonice

Skanzen

Rozmarné počasí

Ahoj!
         Teď je právě ta nejvhodnější chvíle zalézt do postele, vypít horký čaj a ven už nevylézt. Dneska tu zase pro změnu celý den sněží, ale dost se to na chodnících máčí. Ráno, když jsem roztahla žaluzie, bylo všude bílo. Dopoledne jsem překládala a po obědě jsem vyrazila do školy. Čekal mě totiž jeden úkol- zjistit, co přesně má být tématem mé seminárky na Landeskunde a jak to má vypadat. Cestou jsem narazila na další létající dítě, které si ze mě tak trochu vystřelilo.( Překvapuje mě, jakou tu nechávají učitelky dětem volnost.. Ráno tu občas sleduji, jak tu dva kluci a jedna holčička dělají přemety z jedné obří haldy sněhu.. jak sebou švihají. Dnes zas to dítě visící hlavou dolů na brance školky.. A učitelka nikde. Volalo : Kan du hjälpa mig? Když jsem se ho vydala zachránit, jako zázrakem se nějak vzpříčilo nahoru a děsně se na mě šklebilo. Od téhle chvíle kašlu na tahle zdejší malá zákeřná stvoření.. ať se děje, co se děje. )
              Ohledně školy si tu připadám neinformovaná.. úplně mimo. Kdyby mě Antonia jen tak mimochodem neupozornila e-mailem, že máme mít na čtvrtek něco připravené, asi bych žila v tom nevědomí až do onoho osudného dne. Když jsem psala mail učitelce, odpověděla mi vždycky jen na tu moji konkrétní otázku stručnou větou. I když jsem se snažila jakkoliv naznačit, že vůbec nic o seminárce nevím, nic víc jsem z ní nevypáčila. A tak jsem se vydala do školy zeptat se osobně. V Čechách se mi občas taky stane, že něco nepochytím, ale tam nás studuje germanistiku tolik, že si to vždycky mezi sebou navzájem hned řekneme. Tady je to ale jiné. Nakonec jsem zjistila, co jsem potřebovala, informace o seminárce byla údajně na zadní straně našich miniskript. Vše tam ale stálo ve švédštině, nenapadlo mě si tento odstavec přečíst, když celá skripta jsou jinak v němčině. Téma je naštěstí celkem libovolné, mám porovnávat rozdíly mezi Českou republikou a Německem. Napadlo mě, že bych psala o dobrovolnictví, tradicích, či o volném čase. Ale nevím, kolik k tomu najdu materiálů. Budu hledat. Zašla jsem ještě do knihovny, kde mi trvalo dlouhou dobu, než jsem našla díla k mé další seminárce. Nakonec jsem se rozhodla, že budu psát o novele Kleider machen Leute. Výběr probíhal tak, e jsem si přečetla obsah obou dvou knih, pak jsem se snažila kousek z nich přečíst.. právě Kleider machen Leute mi připadalo srozumitelnější a zábavnější. Zvláštní, že ta druhá knížka přinesená ze skladu byla psaná švabachem. To bych asi nedala. naštěstí s emi podařilo najít i normální exemplář v souboru děl.
          Jsem tak ráda, že nám včera počasí v Nordmalingu přálo. Dneska bychom si to asi moc neužili. Michael ke mně ráno přišel na koledu, dostal ode mě dvě vajíčka. Nemohl najít žádnou pomlázku, a tak přišel s takovou divnou větví :-D  Chtěl se taky ujistit, že náš výlet platí. V jedenáct nám jel vlak z Umeå Östra. Na nádraží jsme jeli na kole, nemůžu uvěřit tomu, že nám to trvalo jen přes deset minut. Vždyť je to snad čtyři kilometry. Cesta ale byla převážně z kopečka. Nejdříve hledali automat na jízdenky, když jsme ho ale našli, zjistili jsme, že není v provozu. Ptali jsme se jedné slečny a ta nám řekla, že si můžem jízdenku koupit i ve vlaku, prý se neplatí nic extra. Za chvilku byl vlak tady. Uvědomila jsem si, že je to letos poprvé, co cestuji vlakem. Bylo tam čisto, útulno. Michael mi půjčil foťák, zkoušela jsem fotit z okna. Jenže ten jeho přístroj bohužel taky nebyl úplně v pořádku. Pořád pípal, že jsou vybité baterky. Michael ale tvrdil, že je předevčírem nabíjel, prý je na vině mráz. Asi jo, protože když jsme je zahřály, mohli jsme opět chvíli fotit. Do Nordmalingu to trvalo asi půl hodiny, u provůdčí jsme mohli platit kreditkou, takže jsem nemusela použít hotovost. Nechávám si ji tu stranou a snažím se platit vesměs kreditkou, pokud to jde. Z okna jsme viděli obří most, který je za Umea, pak taky ICU Maxi, velký obchoďák, který je ale z Mariehem strašně daleko, taky řeku a les. Zanedlouho se ale sluníčko schovalo za mraky, začala vánice. V tunelu nám zaléhaly uši, není divu, vždyť jsme jeli víc jak 175 kilometrů za hodinu. Když jsme vystoupili v Nordmalingu, bylo naštěstí už po bouřce.
              Vzali jsme si pár letáčků u nádraží a vydali se najít infocentrum. Jenže nikde nic. Měli jsme podezření, že jeden barák, je infocentrum, ale bylo tam zavřeno. A tak jsme šli do ICY, která zrovna otvírala, koupili jsme si chipsy, perník a cookies. Sedli jsme si v supermarketu ke stolku a jedli. Třeba v tom infocentru v jednu otevřou.. Vytáhli jsme mapu a pátrali, kudy se jde k moři. Šli jsme podél silnice, sluníčko začalo svítit, přeci jen se třeba vykoupeme.. :)  cesta znenadání končila a před námi se objevily šutry a.. obrovská bílá pláň-moře. Takže ono ještě není roztáté? Nordmaling leží v zálivu, zřejmě to tam trvá trochu déle, než tam led roztaje. Zkusili jsme s Michaelem led, má nejmíň třicet čísel, takže se dá po moři v pohodě chodit. Sehnula jsem se a vzala do ruky hrst sněhu. Byl ideální na stavbu něčeho. Začala jsem dělat kouli, že postavím sněhuláka. Takového mini. Michael se toho hned chytil, postavíme ještě jednoho a většího. A tam jsme váleli, kouleli..hnětli, až z toho byl parádní sněhulák. Do ruky jsme mu dali klacek, z kamínků udělali oči, pusu a knoflíky. Ještě nikdy jsem nestavěla sněhuláky na moři XD To se mi jen tak někde nepoštěstí. Vyfotili jsme si ho, a pak jsme se vydali kousek podél pobřeží, kde stálo pár domečků. V dálce jsme viděli ostrov, ale na ten jsme nešli, na moři byla už vidět velká puklina, nechtěli jsme to tedy riskovat. A navíc nás čekalo ještě to infocentrum a kostel. To infocentrum nakonec bylo zavřené i odpoledne, z rozhovoru s místní domorodkyní jsme se ale dozvěděli překvapující zprávu. Infocentrum je přesunuté na nádraží. Přesně jako v Narviku! Nechápu, proč tedy tu novou adresu nenapíšou i na internet. Zdálo se mi, že jsem viděla na nádraží nějaké zelené íčko, ale byla jsem přeci ujištěná, že infocentrum leží v centru. S paní na zahradě jsme se celkem dlouho bavili, říkala, že byla asi před třiceti lety v Česku, radila nám, abychom se podívali na kostel a taky do nedaleké vesničky, kde se těží železná ruda. Poděkovali jsme jí a vydali se najít ten kostel. Nemohla jsem uvěřit, že je tak malý, ale pak mě Michael poučil, že to je přeci jen zvonice, kostel je prý nalevo. Ten "kostel" tedy vypadal spíš jako větší barák. Když jsme ale přišli blíž, celkem se mi líbil. Okolo byly různé cestičky se skálou.. přesně jako v Helsinkách. Prohlídli jsme si taky hřbitov a zamířili k pár starodávně vyhlížejícím domkům. Byl to další skanzen, překvapilo nás, že ej otevřený jen v červenci. A tak nám nezbývalo nic jiného, než  dovnitř náhlížet okny. Červeno-bílé  a modro-bílé domky se mi líbily. Podél hlavní silnice jsme se vydali zpátky do infocentra na nádraží, tam seděly dvě holky a hrály v čekárně karty. Nikde nikdo. Dělat takovouhle práci, to by se mi teda fakt nelíbilo. Kolik tam asi přijde turistů za rok? V létě to ej určitě lepší, ale stejně je ten Nordmaling velká díra. Vlastně nám moc věcí neřekly, vše je zavřené, když je svátek.. a navíc ještě zima. Akorát tu cestu k vesničce Olofsfors jsme se dozvěděli. Dali jsme si sváču a hned jsme vyrazili. Sluníčko svítilo nad hlavou, jupí!
            Cestou jsme narazili na prales, kterým jsme šli nazpátek. Taky jsme potkali koně. Vesničkou protékala řeka, byla už trochu rozmrzlá, hladina se třpytila, bylo mi docela teplo. Vzali jsme to lesem, prohlédli jsme si zvláštního železatého panáčka, prolejzačky, houpačku a chýši z větví. Narazili jsme na opravdickou zelenou trávu.. a na mraveniště. Mravenekčkové se činili v opravování svého příbytku. Chvíli jsme je pozorovali. Právě v tuhle chvíli jsme naplno pocítili, že jaro doopravdicky klepe na dveře. Když jsme se pořádně nadechla, cítila jsem vůni jehličí.. lesa. Dorazili jsme až k domům ze strusky, byly všechny neomítnuté a staré. Tam se to železo zřejmě zpracovávalo. Vyrazli jsme až na stavidlo, pod námi hučela voda, ten proud musel být strašně silný. V dálce jsem viděla jeden baráček, jinak všude příroda. Najednou se zatahlo, zase jsme si museli vzít čepici a rukavice. Vydali jsme se prozkoumat ještě druhou část vesnice, prohlídka zvenku nám celkem stačila. Zpátky jsme šli tím pralesem (urskogen), odloupnutá kůra na stromech byla znamením, kudy máme jít. Občas jsem se zabořila do sněhu, ale ne moc. Na dřevěný chodníček, po kterém  se zřejmě v létě chodí, jsme se vždycky nedostali, ale do okolní bažiny jsme se nepropadli. Líbila se mi malá zamrzlá jezírka. Dorazili jsme zpátky do infocentra a tam jsme si dali chleby, jablka a chipsy. Čekali jsme na vlak. Oběma se nám začalo chtít spát. Na zpáteční cestě se k nám dostala průvodčí na poslední chvíli. Vlak totiž musel zpomalit, neměl totiž jakýsi signál.
                Bylo to pro mě parádní zpestření Velikonoc.. takové vytržení z normálního života tady Umea. Přijela jsem příjemně unavená a spokojená. :-) Díky za super den!

Rozhodla jsem se, že vám sem fotky dám postupně, aby i články z následujících dní byly něčím oživené. Ze včerejška sem dávám náš zážitek z moře:-)

       Pohled od moře na břeh

Na koupání to dnes nevidim.. ;)

Snad ten sněhulák nedostane mořskou nemoc..

křup

V kostele

Ahoj,
      zdravím vás ještě ve velikonoční náladě. Za oknem tu mám jarní výzdobu, ve váze stojí dvě narcisky, které jsem dostala včera na mši. Ano, vypravila jsem se na kole do centra do Stadskyrka. V jedenáct to začínalo. Protože už mám zadní blatník, odvážila jsem se obléknout si sukni. Cítila jsem se víc jarně :-) V kostele už sedělo hodně lidí, vzala jsem si od jedné paní tenkou knížečku, něco jako program, kde byly noty a slova k různým písním a taky čísla stránek ve zpěvníku a v Bibli. Nejdříve jsme poslouchali, jak zvoní zvony. Farář pronesl úvodní slovo, zpívali jsme první píseň ze zpěvníku, a pak jak hrály varhany už jen samy bez našich hlasů, postupně přicházeli prostředkem lidé. Bylo jich tak třicet. Posadili se na židle po levé straně před oltář. Byl to sbor, muži, ženy a děti. Celá mše se skládala ze čtení různých úryvků z Bible, společného zpívání písní a poslouchání sboru. Nejvíce se mi líbila Påskdagssamba.  Nikdy by mě nenapadlo složit velikonoční sambu. Že to vůbec jde? Bylo to rytmické, sólo zpívala jedna malá holčička. Snažila jsem se tu píseň najít na youtube, ale marně.  A google mi na to vyplivnul jen šest odkazů. Ještě to pátrání nevzdám. Myslím, že jsem rozuměla tak ze čtyřiceti procent. Farář mluvil jasně, zřetelně, byl mladý a sympatický. Ale zdaleka nemluvil jen on sám. Ještě tam přednášeli další tři lidé. Podle mě asi taky patřili ke kostelu. Hodně se farář zmiňoval o jaru, jak je to krásné, že sem přichází, vyprávěl o tom, jak Ježíš lámal chleba, o jeho ukřižování a o tom, jak vstal z mrtvých. Taky jsem rozuměla slovu věčnost, ale nemohu si to dát nějak s ničím dohromady. Bohužel se v těchle náboženských věcech dost nevyznám. Do kostela u nás moc nechodím. Takže i tady jsem se snažila napodobovat ostatní- vstávat, když všichni vstávali a tak. . Někteří už znali odpovědi zpaměti. Někteří se tam šli podívat asi jen kvůli tomu, že jsou Velikonoce, ze zvědavosti..stejně jako já. Poznala jsem dvě Němky ze švédštiny, ani jsem se s nimi nebavila. Ty ale zřejmě chodí do kostela pravidelně, šly k přijímání. Mše trvala hodinu a půl, v luteránském kostele jsem se cítila příjemně. A hlavně zvenku to vypadá fakt jako kostel. Třeba tady v Mariehem je u ICY něco, čemu se říká taky kostel. Jenže vzhledově to vypadá spíš jak nepovedený krychlový panelák. Ke konci šla spousta lidí k přijímání, farář dával lidem hostii a ti si ji pak namáčeli ve víně. U nás jsem tedy viděla spíš to, že hostii farář dal lidem až do pusy a z kalicha s vínem, se pak každý napil. Takhle to je asi víc hygieničtější. Ke konci jsme zas poslouchali zvony. Vím, že u nás si často lidé navzájem podávají ke konci mše ruku. Tady ne. Děti i dospělí za zvuku varhan odcházeli. Dávali každému z nás žluté květiny. Dostala jsem od jednoho kluka dvě. Když jsem se vracela zpátky na kolej, svítilo sluníčko. Zjistila jsem, že řeka je už částečně rozmrzlá.
                Uvařila jsem si rýži s rajčatovou omáčkou a se žampiony. Pak jsem se pohodlně usadila na sedačku do společenské místnosti a četla jsem si. Všude bylo ticho. Popíjela jsme čaj a bylo mi dobře. Navečer jsem zas vyrazila do bazénu. Přeci toho musím využít, když mám u sebe Michaelovu kartu. Nejprve nás tam bylo celkem dost- tak třináct, nakonec jsme ve vodě ale zůstali jen čtyři. Byla jsem už unavená, ale voda se tak třpytila, člověk mohl vidět, jak sluneční paprsky dopadají až na dno. Jako by mi někdo do ucha šeptal.. Nechoď ještě.. A tak jsem dala poslední dva bazény, pak ještě další dva poslední.. a další..  Vlezla jsem na chvilku do sauny, v Iksu jsem zůstala až do zavíračky.
                Večer následovalo skajpování a čtení.  To byla neděle. Co mi asi přinese další den?

Odpoledne jsem uvařila v cibulové šlupce šest vajíček. Nalepila jsem na ně samolepky, které mi přišly z domova.  To velké malované vajíčko vlevo jsem koupila v obchodě, je to tu ve Švédsku docela populární. Dávají se do něho různé sladkosti. Uprostřed jsou dvě narcisky, které jsem si přinesla z kostela. To je má jarní výzdoba ve Švédsku.

Moje Bílá sobota

Ahój,
     snad to vypadá, že je krušné období za mnou.. doufejme. Zjišťuji, že se každým dnem budím později.. S tím bych měla něco dělat, jinak to bude stejné jak doma v Praze. Připadá mi, že jsme tu na koleji jen tři. Potkávám pořád ty samé dva kluky, myslím, že oba pochází z Íránu. Všichni jsou asi na Velikonoce u svých příbuzných a Michael pro změnu zas u ?kamarádky?. Dneska jsem za ním jela pro kartu do Iksu, kolo jsem vedla. Napsal mi, že je to dům i nádraží, ale už nezdůraznil, že je to u nového nádraží. Samozřejmě, že jsem šla k tomu starému. A tak jsem musela pěkně šlapat. Naštěstí jsem to našla, i když jsem v životě na tomto nádraží nebyla. Pak mi dělalo potíže najít podchod, abych se dostala na druhou stranu kolejí. Zašla jsem si určitě minimálně kilometr. Doplazila jsem se ke Kubovi, ruce jsem už měla ohnuté na jednu stranu.. z toho kola. Kuba vzal nejtovačku a kolo mi nakonec zprovoznil. Ještěže se u něj v přístřešku nachází dostatečné množství kol- vraků, z jednoho jsme si vzali starý řetěz. Parádně se na to moje kolo hodil. Pak mi řekl, že přeci nemůžu jezdit bez blatníku. Nakonec mi přišrouboval jeden trochu naprasknutý. Doma si ho zalepím izolepou a připevním provázkem k nosiči a snad to bude držet. Lepší mít nějaký blatník, než žádný. Jak ten sníh taje, je tu dost bláto a cáká to. Nebaví mě si pořád čistit batoh. Snad blatník trochu pomůže. Kuba je fakt šikula. Myslím, že v Česku jsou chlapi větší koumáci než ve Švédsku, dovedou věci lépe opravit. V téhle zemi je práce tak moc placená a lidi tak pohodlní, že si raději koupí novou věc, než aby si ji spravili, či dali někomu opravit.
              Od Kuby jsem jela do Iksu do bazénu, kolo ani nedrhlo, jak původně. Byl tam hřebík, který trochu vadil tomu řetězu, myslím, že se mi řetěz přetrhl i proto, že nebyl namazaný. Ani jsem si neuvědomila, že je tak suchý. V bazénu jsme byli čtyři. Mohla jsem tedy plavat znak, aniž bych se bála, že do nikoho narazím. Dala jsem si svoji jednadvacítku, ale jinak jsem dělala celkem přestávky, byla jsem celkem unavená už z toho chození. Skočila jsem si i šipku a kufr. Sluneční paprsky se odrážely ve vodě, bylo to pěkné. Za odměnu jsem si dala nakonec vířivku. Dnes jsem poprvé, co tu jsem v Umea, potkala lidi romského původu. Jinak mi připadá, že tu žádní moc nejsou. O Velikonocích mají v Iksu jen do sedmi, je to fajn, že si člověk může jít i o svátcích zaplavat. Myslela jsem, že bude bazén zavřený.
                  Zítra bych se chtěla podívat do kostela na mši. Zajímalo by mě, jak to tu probíhá. Je zvláštní, že až nedavno jsem si uvědomila, že to tu chodí s recyklací stejně jak ve Finsku. Také tu můžete vracet plechovky a pet lahve. Je to výhodné, myslím, že se na tom dá celkem vydělat. Pamatuji si, jak v parcích v Helsinkách ty plechovky sbírali bezdomovci. A já si až včera uvědomila, že na některých flaškách je napsáno PANT 2 KR. Proč toho nevyužít? Ne, že bych chodila jako ti bezďáci venku a sbírala plechovky :-D, ale tady na koleji se jich válí celkem dost, nikdo to netřídí. Asi jsou ti Finové k životnímu prostředí ohleduplnější.
              Na koleji čtu knížku Frauen und Apfelbäume, nerada odkládám rozečtené knížky, a tak se tím snad nějak prokoušu. Je to drsné, jestli takhle fakt vypadalo Švédsko před sto lety, tak mě jímá hrůza. Taky jsem si pouštěla film Můj týden s Marilyn, ten se mi celkem líbil, i když jsem naprosto nechápala psychické pochody té herečky. Až ke konci jsem trochu prozřela.

Mám pro vás z dneška nějaké fotky. Uvědomila jsem si, že můj stařičký mobil má něco, čemu se říká foťák. Kvalita je mizerná, ale k tomu, abyste mi to jaro tady věřili, to stačí :-)

       

Inte så bra

             Když se něco pod*ělá, tak teda pořádně. Foťák na aukru jsem i přes zuřivý boj v aukci nevyhrála, koncert, který jsem chtěla dnes navštívit, jsem kvůli tomu foťáku nestihla. Když jsem přišla do kostela, lidi už vstávali. A do třetice se mi rozbil řetěz na kole. Praskl. Dalo se to celkem čekat, poslední dobou jsem měla pocit, že je jaksi křehčí. Zjistila jsem, jak se hodí mít někoho zručného při ruce. Doma v Čechách se vždycky  nějaký kamarád, či známý, či hodinový manžel najde. Ale když je člověk netechnický tip a když je na všechno sám, je to horší. Zkusím poprosit Kubu, třeba se obětuje. Do toho všeho už ani nepočítám to, že mi dnes blbnul e-mail, tak dlouho jsem se snažila poslat jednu zprávu, ale nedařilo se. Nakonec jsem to vzdala, ale šlo to poslat naštěstí i jinou cestou. Taky nějak silněji pociťuji alergii na vodu, či na šampon, nebo dokonce na obojí.. nevím. Pokaždé, když se tu umyji, mám po sobě takové červené fleky. Naštěstí později zmizí.  Nevím, co by to mohlo být. Nedávno jsem si tu koupila taky nový šampon, ale nějak mě po něm svědí hlava. A tak se těším na to, až mi Terka přinese ten náš český.
              Abych ale jen nepsala samé pesimistické zprávy, ale taky něco radostnějšího.. Byla jsem na návštěvě u Anderse a Gunilly. Poznala jsem syna od Gunilly. Společně jsme jedli něco mezi obědem a večeří, bylo to mleté maso v takové zvláštní mandlové placce. Anders i Gunilla nesmí jíst jídlo z mouky, mají nějakou zvláštní dietu a už ji prý drží asi dva roky. Povídala jsem jim hlavně o festivalu Umea Open. Gunilla mi říkala, že se Velikonoce ve Švédsku zas až tak neslaví. Prý chodí děti koledovat snad už ve čtvrtek.. vajíčka se barví v sobotu, takže děti mohou vykoledovat jen sladkosti. Letos k nim ale žádné děti nepřišly. Pomlázka je snad jen česká specialita, nikdo to tu nezná. Vysvětovala jsem jim, že takové vyšlehání je u nás zdravé. Taky jsem vyprávěla o polévání vodou. Anders s Gunillou mi ukazovali obrázky z Itálie, poznávala jsem fontánu, Koloseum a Svatopetrské náměstí. Měli tam kolem dvaceti stupňů tepla. Gunilla už měla na fotkách sádru. Prý upadla na ledu ještě než odjeli. Za týden jí už ale sádru sundají, takže to snad bude dobré. Bavili jsme se tak z devadesáti procent švédsky, komentářům k fotkám jsem v pohodě rozuměla, ale občas.. znenadání na mě někdo z nich promluvil anglicky.
              Pak jsme se dívali na televizi a jedli mandlový koláč s medem, šlehačkou a jahodami, které jsem donesla. Mňam. Nejdřív jsme se dívali na pořad, kde se celou dobu hrabala nějaká ženská v zemi, v záhonech, kompostu apod. . Pak Anders chvíli přepnul na jídlo- lidi si navzájem ochutnávali své pokrmy a hodnotili je. Pořád mě udivuje, kolik je tu programů na to, jak si vylepšit byt, zahradu, postavu a jak se stát prostě lepší( nejen ve vaření). Jsem ráda, že je u nás podobných kanálů poskrovnu. Pak jsme viděli zprávy, v Götteborgu se konaly protesty, spousta lidí prchá ze Sýrie do Turecka a varování, že jarní sluníčko s sebou přináší i riziko vzniku rakoviny. Taky jsme  zhlédli pořad o náboženství, reportáž se natáčela v Jeruzalémě. Tohle a ještě rozhovor jednoho muže se svou psycholožkou bylo v angličtině se švédskými titulky. Zezačátku jsem měla problém, na co se mám soustředit. Nakonec jsem se snažila číst především ty titulky a angličtinu poslouchat jen jendím uchem, aby mi to pomohlo při případných nejasnostech. Hlavně té psycho terapii šlo dobře rozumět. Poslední pořad, který jsem nedodívala do konce, ale který byl pro mě nejlepší, bylo Let´s dance. Známé osobnosti tancovali quick step a rumbu. Opět se mi zastesklo po tanci. Dívám se do diáře.. a příští sobotu bude SWING KVÄLL. Už se nemůžu dočkat. Stejně mi připadá, že až přijedu do Brna na tancování, budu úplně zdřevěnělá. 


Foťák není, takže fotky nebudou.. Taky mě to mrzí, ale co se dá dělat. Dneska jsem viděla u zdi baráků první jarní kytičky. Důkaz nemám, musíte mi věřit. Vážně je to tak :-)

Dneska je to přesně půlka mého pobytu tady ve Švédsku.. od zítřka za dva měsíce a sedm dní jedu domů.

To je pech!

Nazdar!
      Tak si musím postěžovat, jak mně to dneska všechno nevychází. V infocentru, kde jsem se chtěla zeptat  na spoustu věcí, mi zavřeli před nosem-měli jen do tří. A tak jsem se šla přesvědčit o další nemilé věci- totiž že Västerbottens Museum je zavřené! Ano, tak dlouho jsem plánovala tam jít, až mi ho zavřeli. Na internetu jsem té zprávě nechtěla uvěřit, a tak jsem se byla přesvědčit na vlastní oči. Od druhého dubna 2012 do jara 2013 tam bude probíhat přestavba. Že to taky na těch stránkách nezveřejnili s předstihem.. Fakt mě to mrzí. Část muzea bude snad otevřena již od šestého června, ale kdo ví.. :-(
        Projela jsem celý areál a všimla si venkovní "výstavy"- je to spíš takový skanzen. Ještě nikdy jsem tam nebyla. Skanzen bude otevřený až od osmnáctého června, ale kolem baráčků se člověk může procházet pořád. Došla jsem až nakonec, přečetla jsem si pár popisků k jednotlivým domkům, taky jsem viděla další starý mlýn. Zase by se mi hodil ten foťák.. Prošla jsem lesem, byl to zázrak tak rychle se ocitnout mimo ruch centra. Objevila jsem další neznámou čtvrť, domečky tam měly pěknou velikonoční výzdobu, malé záclonky.. líbilo se mi tudy projíždět.
         Ve škole jsem taky byla dost překvapená. Nebo spíš jsem spoustu věcí nechápala. Původně jsem si totiž myslela, že máme psát seminárku jednu a rozebrat ji z jazykovědného i z literárního hlediska. A že máme psát o jednom díle. Jenže ne, seminárky to budou dvě a jen jedna se bude vztahovat na knížku. Jazykovědnou práci budeme muset nejdříve zpracovat empiricky, a pak až pomocí sekundární literatury jaksi rozebrat. Jenže tohle mi trvalo pochopit strašně dlouho. Ale myslím, že to není úplně tak moje vina. Ta lektorka mluvila jen na Filippu, říkala jen "du", tak jsem ani moc neposlouchala, protože jsem si myslela, že to, co říká, pro mě neplatí. Až dost pozdě jsem jí skočila do řeči a zeptala se, jestli to mám dělat taky tak. Dále byl problém, než obě dvě lektorky pochopily, že chci udělat práci, kterou bych mohla použít jak u nich, tak v Čechách. Samozřejmě, že bych za ni(celkově za ten předmět) dostala jen jedny kredity. Jenže  tohle než zase pochopily ony, to bylo něco.. prý že by to byl samoplagiát či co.? .. kdybych získala kredity ze Švédska a ještě k tomu z Česka. K čemu by mi kredity odsud byly? Pro mě je důležité, aby mi to uznali v Čechách. Nakonec mi porozuměly a shodly se na tom, že to půjde. Uff. Aspoň něco. Ta jazykovědná seminárka je děs, vůbec nevím, co si mám vybrat za téma, měla jsem keine Ahnung, ale učitelka mě pořád do něčeho tlačila.. Jenže já jsem se neuměla hned tak rozhodnout, fakt si to chci ještě promyslet. Na druhou stranu času je málo, do 21. týdne musím mít seminárky obě napsané!!!
             Co mě poslední dny strašně nadchlo, je knížka Zpráva o cestě na severní pól. Hltám příběh Miroslava Jakeše a Petra Horkého, fandím jim. Zároveň si hledám na mapě místa, kudy se vydali, pak také informace o polárnících a o obou pólech. Je zvláštní, že Amundsen proslul jako první člověk na jižním pólu, kdežto prvního člověka na severním pólu nikdo moc nezná. Dokonce Petr Horký pochybuje, že to byl Robert Edwin Peary. Prý o tom vykládal spoustu nesmyslných, nemožných věcí.
              Tak to je vše, Velikonoce přede mnou, v plánu toho moc nemám, zítra návštěva Anderse a Gunilly, a v pondělí snad výlet do Nordmalingu. Na to se těším. Možná půjdu plavat, snad mi Michael půjčí svoji kartu. Mějte se a užívejte si jaro, doufám, že je u vás tepleji než tady u nás.