Jeden a půl dne v Kiruně

Ahój, zdravím vás po delší pauze :)
           Už jsem zase na koleji, v pořádku, nezmrzlá, příjemně unavená a s úžasnými zážitky. Pár si jich budu pamatovat myslím celý život. Psala jsem si papírový deník jen v bodech, nebyl čas, ale jsem ráda, že jsem se k tomu dokopala, teď budu mít to vzpomínání jednodušší. Za těch pět dní, co jsem tu nebyla, tu v Umea roztálo spoustu sněhu, když jsem přijela, nestačila jsem zírat. Chodníky jsou někde dokonce suché, některé silnice jsou totálně rozsolené, třeba tady před mým oknem je taková směska štěrku a ledu. Tráva naštěstí vidět není, takže běžkování si tu ještě nějaké snad užiju. Taky mi je tu zas zima.. a vím proč. Na pokoji v hotelích za polárním kruhem jsme měli horko, někdy až moc. Teď se musím přeorientovat zas na nižší teplotu.
         Během následujících dní se budu snažit napsat něco z mého deníku o Laponsku. Jsou to vlastně jen čtyři dny.. když nepočítám noc v autobuse.. Naše trasa vedla z Umea do Kiruny, do Abiska, a pak do Narviku. Autobus měl ale za sebou už několik set kilometrů, jel totiž až ze Stockholmu. Myslím, že ale velká část naší skupiny byla z Umea.

        
A je Umeå
B je Kiruna
C Abisko
D Narvik

       A ještě jedna zajímavost na začátek.. V Narviku jsem se na rozcestníku dočetla, že na severní pól je to jen 2 407 kilometrů. Byla jsem tak blíž severnímu pólu než domovu. Do Prahy je to z Narviku totiž víc jak 2 800 kilometrů!!
         Z Umea jsme měli odjíždět ve 22.30. Vyrazila jsem víc jak hodinu předem, protože se mi nechtělo utrácet za autobus. Šla jsem pěšky s batohem na zádech, taškou přes ramena a běžkami. Ty mi v ruce poněkud ztěžkly. Byla jsem ráda, že jsem si nechala rezervu a mohla jsem během cesty odpočívat. Na místě, kde jsme měli mít sraz, ještě nikdo nebyl. Tušila jsem, že jsou někteří v restauraci MAX. Mně se ale dovnitř s těmi běžkami jít nechtělo. Čekala jsem venku. Asi za patnáct minut se vynořila skupinka tak dvaceti lidí. Všichni jeli stejným busem z Ålidhemu. Poznala jsem některé lidi ze švédštiny. Chvíli jsme čekali venku, pak nám řekl jediný Švéd, který s námi jel (lídr jedné buddy skupiny), že mluvil s naší průvodkyní a že autobus přijede o půl hodiny později. Všichni jsme se tedy nahrnuli do MAXe, protože venku nám byla zima. Ani jsme si nic neobjednali, ale naštěstí nás nevyhodili. Vedle nás seděla nějaká Švédka, zdála se velmi komunikativní a my jsme brzy poznali proč. Byla opilá. Ještě nikdy jsem neslyšela tak hovorného Švéda, je vidět, že alkohol rozváže jazyk každému. Dvě Němky naproti mně se s ní dost bavily, ale já jsem se snažila na její dotazy neodpovídat a raději jsem navázala hovor s jednou Francouzskou. Ta Švédka se ale chytala každého slova a myslím, že jsme se všichni v duchu modlili, aby už přijel ten autobus.
          Konečně! Podařilo se mi zabrat místo u okýnka. Po chvilce zjišťuji, že autobus je malý, má málo prostoru na nohy.. ou, to bude jízda. I Paul, který seděl vedle mě, si stěžoval. Hned, jak jsme vyrazili, tak nás přivítala naše průvodkyně Marii. Seznámila nás s programem na příští den a taky jsme se zapsali do pokojů, ve kterých jsme v Kiruně spali. Chvilku jsem si povídala s Paulem-v němčině, pochází z Frankfurtu(toho menšího) a studuje psychologii. Říkal, že by se ke mně přidal a mohli bychom vyrazit v Kiruně na běžky.. Pak už zhasli světla v autobuse, a tak jsem se snažila najít polohu, ve které bych mohla usnout. Ale nešlo to. A tak jsem se dívala z okna a pozorovala krajinu. Všude jen les a sníh a tma. Občas jsme míjeli značku pozor na soba ;) Snad nám žádný nevběhne do cesty. Srážky se soby jsou tu dost časté. Pak jsme projížděli menším městem, ale brzo nastala zase tma. Připadala jsem si, že jedu na konec světa..
Přeci jen se mi podařilo opřená o sklo trochu usnout. Byla mi ale trochu zima, okno úplně netěsnilo. Během noci jsme nikde nestavili, čerpací stanice jsou všude zavřené. Měli jsme dva řidiče, kteří se střídali.
              Kolem půl sedmé ráno jsem se "probudila", svítalo, a tak jsem se dívala zas z okénka. A měli jsme štěstí, občas jsme míjeli soba, který se pásl u cesty. Naštěstí ne na cestě. Ani nevím, jestli existuje to spojení pást soby. Je to divný, nikdy jsem to neslyšela :-D Třeba se to tady ve Švédsku ale taky říká..U nás se pasou krávy a koně, tady sobi.. Cesta rychle ubíhala, viděla jsem hory, občas malinký domeček, ale většinou spíš jen divočinu. Před Kirunou už ubývalo jehličnatých stromů. Nakonec zmizely úplně. Nahradily je jen takové malinkaté podivně zkoucené větvičky.. skoro bych tomu neřekla ani strom. Poté, co jsme dorazili do Kiruny, nás čekala snídaně v hotelu. Dala jsem si müsli, bílý jogurt a po dlouhé době jsem pila džus. Pak mi to nedalo a ochutnala jsem i něco slaného. Už jsem si celkem zvykla na to to kombinovat.

 Náš hotel nedaleko centra

              Spousta lidí měla zamluvené Combi tour- jízda na saních tažených psy.. a taky jízdu na skútru. Byli jsme asi jen tři, co na to nešli. S první skupinou jsem se vydala na prohlídku městem. Nejdřív jsme navštívili kostel, nejkrásnější stavbu ve Švédsku.

         Uvnitř je úžasné teplo, kostel je dřevěný, pozadí oltáře tvoří samský obraz. 

      

Pak jsme se podívali na radnici, která sloužila trochu jako muzeum. Zvenčí moc hezká nebyla, byla postavená z materiálu, který se tu vytěžil. Uvnitř byly umístěny stojany s informacemi o plánování výstavby města, staré i novější fotografie a různé malby. Kiruna je poměrně nové město, vznikla kolem roku 1900 a hlavní důvod pro výstavbu byla těžba železné rudy. Nyní je víc jak polovina města obehnána lomy. Aspoň tak mi to připadá.. Právě vinou těžby se město propadá. A tak bude muset být v nejbližší době přestěhované. Hlavně centrum tedy. Nektěré budovy budou zbourány úplně a jiné.. jako třeba kostel, se musí přestěhovat. Nedokážu si to vůbec představit, ale je to asi dost nutné. Když jsem se později sama procházela městem, poznala jsem, že část je o hodně nižší.. půda se propadá.

To dole je radnice

            Nakonec jsme zamířili na náměstí, Marii nám ukázala , kde najdeme supermarket a taky turistické infocentrum. Na náměstí je obrovské parkoviště, pak taky hodiny a zvláštní paneláky. Já s Paulem jsme zamířili hned do infocentra. Odpojili jsme se od skupiny. Chtěli jsme zjistit, kde se tu dá běžkovat a za kolik se tu dají půjčit běžky. Já měla své vlastní z domova (jako jediná z naší skupiny 53 lidí), Pavel si je musel půjčit. V infocentru byli velmi ochotní, půjčovné nestálo zas tak moc, a tak jsme se vrátili na otočku do hotelu, tam jsem se přezula a mohli jsme vyrazit. Chvíli trvalo, než jsme našli tu trať. V hotelu, kde nebyla ani noha, si Paul půjčil běžky, říkal, že na nich už dlouho nestál, jen na sjezdovkách. Jeli jsme tedy pomalu a já byla kupodivu vpředu a vedla. Vylezli jsme na kopeček, ale za pár metrů jsme narazili na závody se psy. Sjela jsem se zeptat jedné Švédky, jestli tam je ještě nějaká jiná trasa. Dalo se to objet, ale vzhledem k tomu, že Paul si moc nevěřil, jsme se vrátili a vydali se jinou trasou za ten hotel. Bohužel nás ale potkala smůla. Tedy Paula hlavně. Chudák, jak jsme sjížděli ten kopeček, spadl a v botě se mu nějak vzpříčil palec. Asi za 300 metrů ho začal dost cítit, a tak jsme zastavili u jedné chaty. Zkoumali jsme, jestli je zlomený, ale naštěstí nebyl. Mohl s ním hýbat, ale chození bylo bolestivé. Myslím, že je to hlavně vina toho vázání, takovéto novější pevné vám nedovolí špičkou vůbec pohybovat a když spadnete přímo na nos, špička boty se neohne a prst se může tak dost dobře zlomit. Nu museli jsme se nakonec vrátit. Měli jsme strach, jestli Paulovi vrátí nějaké peníze. Příjemně nás překvapili, že Paulovi vrátili celou částku zpět. Pomalu jsme se vydali směrem k hotelu.
            Dala jsem si toasty a čaj, a pak hned vyrazila na procházku. Na velkou procházku tedy. Venku jsem byla přes čtyři hodiny. Ostatní byli buď na Combi tour, nebo kdoví kde. Zašla jsem nejdřív opět do infocentra, abych si  koupila nějaké pohledy. Pak jsem s mapou v ruce poznávala parky a domy a vůbec všechno, co se dalo :) Hlavně ty parky jsem chtěla obejít všechny(moc jich tam stejně nebylo).. nakonec se mi to až na pár výjimek podařilo.

Největší náměstí v Kiruně

Připomínají vám něco ty balkony? Pokud se vám vybavil v hlavě výtah, jste na správné cestě.. Původně byly tyhle paneláky totiž postavené pro horníky. Teď tam žijí asi zdaleka nejen horníci, ty balkony doteď připomínají staré časy..

Teď pár fotek z procházky.. začátek se mi líbil nejvíc, dostala jsem se do třech parků, procházet jimi bylo občas těžké, všude ležely haldy sněhu a nikdy jste nevěděli, jak moc se proboříte :) 

Doly, ty jsou vidět snad skoro všude..

Jo a ještě tři památníčky.. zvláštní, že v Narviku jich bylo k vidění taky celkem dost, někdy jsou dost malé, ani nevím, proč mě to k nim vždycky tak táhne.. nemůžu odolat, vždycky k nim dojdu a přečtu si, co je tam napsáno..

Vzadu vidíte raketu, Kiruna je totiž centrum vesmírného výzkumu ve Švédsku a je tu taky odpalovací rampa pro vypouštění jakýchsi strojů do vesmíru.

Gruvstadsparken.. tady je vidět, jak se Kiruna propadá.

V jednom parku jsem narazila na dobové fotky.. z časů když se Kiruna stavěla, první novorozenec v Kiruně apod. Zajímavé, že jsou fotky umístěné takhle venku v tak velké podobě.

             

 Pod sněhem jsem taky rozpoznala staré saně..

Mechový design :)

Prostředek procházky byl takový smradlavý a nic moc. Dala jsem si totiž za cíl dorazit až k jezeru jménem Ala Lombolo. Myslela jsem si, že by to mohlo být pěkné místo, ale když jsem tam konečně došla, byla jsem trochu zklamaná. Cesta tam vedla podél velké silnice, navíc jsem měla pořád výhled na ty doly. Začalo sněžit. 

Jezero bylo obrovské, ale nikde nikdo, ani žádná trasa tam nebyla.. jen jedna malá tabule. Tady vidíte taky to podivné křoví..

Vydala jsem se na zpáteční cestu k centru, tam jsem si užívala barevných baráčků. V jakém domě byste chtěli bydlet?

Vydala jsem se takovou oklikou ještě přes jeden park, ten byl celý pod sněhem, a tak jsem jen nakoukla na začátek. Trochu jsem si to prodloužila a zdolala tuhle sjezdovku, která byla na vlastní nebezpečí..

Oukej, taky bych se vám mohla víc ukázat.. tady mě máte při výstupu, je to dopředu připravené, zkusila jsem samospoušť.

A poslední fotka po výstupu..

Ušla jsem hezkých pár kilometrů.. bolely mě dost nohy, ale za to poznávání to určitě stálo. Trochu se mi klepe ruka, ale tak orientačně to stačí.

Z Kiruny mám dojem takový: průmyslové město se spoustou aut.. město na konci světa, město neměsto. Co se mi líbilo asi nejvíc, byly domečky, úžasná architektura, barvy a tvary..to se mi líbí v celém Švédsku.

Večer po jídle jsem pročítala mapy a letáčky, které jsme nasbírala v infocentru. V devět jsme šli do Scandicu do hospody. Poprvé, co jsem tady, jsem navštivila něco takového. Povídala jsem si tam jen s Tanjou, o našich domovech, o čajovnách.. Pila tam asi nejdražší pivo ve svém životě(za 50 SEK). Mělo jablkovou příchuť a bylo dost sladké. V půl jedenácté jsem se rozloučila a šla na hotel. Samozřejmě ne tou nejkratší cestou, v té vánici jsem ale určitě nebyla sama, kdo bloudil. Naštěstí náš hotel není daleko. Usínám s myšlenkou na Sojku, na rukách mi voněl krém, který mi dala k Vánocům.. :-)

Tak to byl první den.. pochybuju, že to někdo dočetl až do konce..  Kdyby tu někdo takový přece jen byl, doufám, že se moc nenudil. A i kdyby, tak je mi to vlastně jedno, přeci jen si píšu blog především pro sebe, abych měla ve stáří na co vzpomínat ;)