Mezi lidmi

Ahoj,
      po dvou dnech vysedávání na pokoji a čtení a šrocení jsem dnes prožila relativně pěkný den. Do školy jsem se po tomhle víkendu opravdu moc těšila. Hned první překvapení mě čekalo, když jsem přišla do hodiny. Nikdo totiž ve tříde nebyl, po chvíli dorazila naše lektorka a říkala, že jsem jediná, kdo dorazil. Ostatní mají buď nějaké semináře, nebo pracují. To je pěkný. Měla jsem tedy soukromou hodinu :) Ještěže to byla literatura. Na jazykovědný rozbor s druhou letkorkou naštěstí nedošlo. Povídali jsme si o Heinrichu Böllovi a jeho Anekdotě zum Senkung. Už jsem ji dříve četla, ale stejně mi spousta věcí unikla. Až teď jsem si uvědomila, kolik jsem toho přehlédla a kolik rovin má ten text. Moc jsem si tu soukromou výuku užívala. Ke slovu jsem se dostala opravdu vždycky ;)
      Následující dvě hodiny jsem obíhala International Admission Office, kde mi nakonec nepomohli s výpisem trestního rejstříku, ale paní byla moc ochotná a vysvětlila mi, že tady ve Švédsku to ani snad nikde nepožadují.. je to tu hodně neobvyklé. Naštěstí se mi ten problém podařilo vyřešit jinak. V Čechách npočkají, až se vrátím, tak jim ho dodám, abych měla všechny věci v pořádku  a abych mohla odjet na svůj vysněný workcamp. Pak jsem šla nakoupit mléko a vajíčka do ICY. Potřebovala jsme rozměnit peníze pro Kubu. Zbytek času jsem se učila ze Stedjeho jazykovědu.
        Po dvanácté se konal Lunchfilm. Nikdy jsem se této akce ještě nezúčastnila, ale myslím, že po dnešku tam určitě zas někdy zajdu. Potkala jsem tam Janu(taky z Česka). a pak Kubu. Nevěděla jsem, že to uvádí. Rozhlédla jsem se po sále a spousta tváří mi byla známá. Sedla jsem si vedle Judith. Brzy se začalo promítat. První film byl o dívce, která ztratila svého kluka. Zaujaly mě detaily, opakující se motivy(nemocnice, stříhání novinového článku, knihovna..hrudník) a to, že se skoro vůbec v tom filmu nemluvilo. Konec jsem vůbec nepochopila.. spíš je asi na divácích, jak si to vyloží. Když jsem se bavila po této akci o filmu s Kubou a Janou, řekli mi, že tam hráli kluci dva.. a že se ta dívka mezi nimi nemohla rozhodnout. Jenže mně připadali asi tak stejní, že jsem je považovala za jednoho a toho samého. Druhý film vyprávěl o jedné ženě, která se starala každý den o svého tátu. Ten byl hodně nemocný. Každý den s ním měla jinou lapálii. Bylo to smutné, už se zdálo, že se to s ním zlepší, ale další den umřel. Asi k tomu člověk potřebuje nějaký zvláštní smysl, cit.. aby se mu něco takového zamlouvalo. Mně se ani jeden ten film obsahově vůbec nelíbil, padl na mě smutek a pesmismus. Tohle že se má promítat studentům k obědu? Na druhou stranu jsem si uvědomila, že co se týče zpracování, je to fakt originální. Jedná se o podobné krátkometrážní filmy, jaké jsem viděla např. na Skandinávském týdnu v Praze. Oba filmy se točily tady v kraji Västerbotten. Co k tomu dodat.. prostě typisk svensk.
                  Ještě teď, když sem píši, není venku úplně tma. Spíš tmavě modrá obloha. Světla je tu každým dnem víc a víc. Za chvíli už tu nebude skoro vůbec tma. Pamatuji si, že se už v Helsinkách loni stmívalo v létě kolem půlnoci. Jak to tedy musí vypadat tady? Už teď se divím, že ráno vstávám celkem brzy, nechce se mi víc spát, protože mi proniká světlo do pokoje. Ve škole jsem ještě po švédštině seděla dvě hodiny a snažila se vypracovávat otázky na tu páteční zkoušku. Už začínám té knížce od Stedjeho, která je dostupná v knihovně jen prezenčně, trochu rozumět. Stejně mi to ale trvá dost dlouho. Taky už mě bolí ruka ze psaní. Pořád je to ale lepší než se dívat do počítače. Zpátky jsem jela na kole. Bylo to příjemné, po Lunchfilms jsem totiž zašla na kolej, kde jsem si uvařila omeletu. Ve škole máme jen mikrovlnky, tam by to nešlo. Musím se ale pochlubit, že jsem už jako opravdovej  Švéd začala nosit do školy krabičky s jídlem a hřeju si je v té mikrovlnce. :-D Jen občas to prostě nejde. Včera jsem měla štěstí na jednoho kluka, kterej celý půlden seděl ve studovně vedle mě  a taky se něco šrotil. Před třetí jsem se dostala až k obědu. V té jídelně, kde jsou mikrovlnky, už nikdo nebyl. Ale právě za pár minut se tam objevil taky ten kluk a stejně jak já si hřál jídlo. Seděli jsme tam tak nad svými krabičkami a v místnosti panovalo hrobové ticho. Nevěděla jsem, co bych mu tak řekla svou lámanou švédštinou, on se k řeči taky neměl, a tak se zas potvdilo, to, co se říká o Švédech..zřídkakdy začínají rozhovor jako první. Vidím to i tady na koleji, je tu hodně lidí z Afriky, Íránu apod. a ti se pustí do řeči se  mnou skoro vždycky jako první. Zato se Švédy si řeknu jen hej a tím to končí.
             Včera jsem měla už velký absťák po plavání, Michael byl kdovíkde, a tak jsem se rozhodla obětovat peníze a jít do bazénu. Bylo to asi třikrát dražší než v ČR. Náramně jsem si to ale užila. Když jsem stoupala po schůdkách do vody a dělala první tempa, napadlo mě, že se hecnu a dám si sto bazénů nez pauzy. Cítila jsem se tak fyzicky nevybitá. Po čtyřiceti bazénech jsem už začala pochybovat, jestli to byl dobrý nápad. Pak se to ale zase zlomilo a únava zas zmizela. Stačila jsem myslet na tisíc věcí a někdy si třeba jen vzpomenout na nějakou písničku a nechat si ji znít v uších. Když jsem doplavala stý bazén, podívala jsem se na hodiny. Uplynula hodina a kousek. Udělala jsem tedy pár kotoulů a hurá do vířivky. Akorát ji někdo zapnul, skončila hodina aquaaerobicu, a tak jsem ji sdílela s postaršími lidmi. Zavřela jsem oči, užívala jsem si ty bublinky, zpovzdálí jsem slyšela, jak se ti naproti mně baví švédsky. Michael v noci nakonec přišel, prý je mu tu hodně velká zima, spal v centru u kamarádky a nebo byl ve škole. Celkem to slíznul, protože tu nebyl v neděli, kdy měl uklízecí den. Nu, příště vím, že mu mám napsat na mobil, ale myslela jsem, že jel někam na vejlet. Plavání je super, tak se těším, až zas půjdu. Musím přeci trénovat na léto :)

Poslední dny jsem nefotila, zato mám pro vás jednu písničku. Poslal mi ji Honza a já ani nevím, proč si ji pořád pouštím.. Je taková povzbuzující :-)