pátek 27. ledna 2012

Nové tváře

              Ještě před začátkem školy jsem se chtěla podívat na internet, a tak jsem vstala o něco dřív. Než jsem ale došla do kampusu, stačila jsem se ztratit. Veškerý čas navíc jsem tedy strávila hledáním své univerzity.  Na hodinu jsem ale přišla včas. Jako první jsme měli literaturu, bavili jsme se o tom, co je to kultura a rozebírali báseň od Rilkeho. Líbilo se mi, že jsme jen pasivně neposlouchali, ale že jsme vlastně všichni dostali ke slovu.  Já tedy zas tak aktivní v rozhovorech nebyla, snažila jsem se co nejvíc porozumět všemu, co bylo řečeno.  I to považuju za malý úspěch.  Následovala jazykověda. Tam jsem se tedy moc nechytala. Ne, že bych nevěděla, o čem je řeč, spoustu věcí jsem už znala, ale naše lektorka mluvila hodně rychle, byl problém všechno pochytit.  Nejaktivnější je v naší skupině jedna Němka,  ta mluví taky dost rychle, ale už se víc chytam. Jak hodina pokročila, bylo to s porozuměním horší a horší. Nakonec jsem poprosila naši lektorku, jestli by mohla mluvit trochu pomaleji. Pak už to šlo. Jedna lekce tu trvá hodinu a tři čtvrtě, což je pro mě nezvyk takhle dlouho sedět a dávat pozor.
           Co mi tu připadá dost zvláštní, je to, že se normálně všem tyká. Ve švédštině je vykání neobvyklé, všem se říká du.  Jenže v němčině říkají všichni ostatní taky du. Kdyby u nás někdo řekl profesorovi, dospělému, cizímu člověku, ty… bylo by to barbarské. Tady ale ne. Eva mi napsala, abych jí tykala, tak se to snažím naučit. Pak až budu ale psát učitelům z Masarykovy univerzity, musím dávat pozor, abych jim taky netykla.
          Po škole jsem zašla nakoupit do supermarketu, vzala jsem nějaké čínské polívky, chleba a marmeládu. Ten chleba je dobrý, ale má sladkou chuť. Na koleji jsem si v obřím hrnci uvařila vodu, rozdělila to do termosky a do té polívky. Bohužel tu není rychlovarná konvice, ale naštěstí se to na plotně rychle uvaří. Jsem tak ráda, že jsem si vzala s sebou z Čech termosku. Nic jiného tu kromě čaje moc nepiju. Čaj zahřeje.
          Najedla jsem se ve společné jídelně  a poznala jsem tam jednu dívku ze Stockholmu. Pak jsem se ještě seznámila s Chockem, klukem z Indonésie. Hned mi řekli, že tu taky bydlí Michael. Netušila jsem kde, tak hned za ním zašli, ať se seznámíme. Ostatní netušili, že se už známe z předešlého dne a z letadla. Pozdravili jsme se jak staří známí. Byl na odchodu s Chockem na univerzitu. Začínal tam nějaký program pro zahraniční studenty. Tak jsem na sebe navlékla bundu a přidala se k nim.  Jak jsme šli všichni tři vedle sebe, tak kolem nás šminkali cyklisti řítící se sněhem za svým cílem. Chock je tu jen do března, zapomněla jsem, co že to studuje. V životě prý u nich v Indonésii nesněžilo. Cesta do Umea mu trvala dva dny. Wow!
           Dorazili jsme akorát na přednášku o IKSU, největším sportovním centru tady na severu. Je tu pestrá nabídka různých aktivit, těším se, až si půjdem s Michaelem zaplavat. Zatím mě ale patřičně unavuje chození po městě, na kolej, do školy apod. . Snad brzo získám kondici. Po přednášce jsme měli na chodbě k dispozici občerstvení, bylo ho tam fakt hafo, tortily, chlebíčky a limonáda. Myslím, že jsme nebyli s Michaelem jediní, komu to moc chutnalo. Taky jsme si dvakrát přidali. Přeci to tam na stole nenecháme?  :) Mezi hrami ve sněhu a jídlem byla krátká pauza, dala jsem se do řeči s jednou Švédkou, pak se k nám přidal jeden kluk. Jaké překvapení pro mě bylo, když mi řekl, že je z ČR. Prý jsme tu celkem čtyři, tři kluci přes Erasmus z Karlovy univerzity z Prahy a já jako freemover z Brna. Mazec.  Sdělili jsme si své první dojmy ze Švédska a Petr mi prozradil, že sem s kamarádem jeli autem.  Prý se střídali. Jsou fakt borci. Mohli si tak vzít aspoň víc věcí. Prý chtějí pak po škole ještě Švédsko trochu procestovat. To chápu, že si brali auto,  doprava je tu dost drahá.
          Od sedmi se konaly hry ve sněhu. Zjsitila jsem, že jsem v Buddy skupině č. 12. .Je nás tam fakt hodně, jsem tam s tím posledním, čtvrtým Čechem, kterého jsem dosud nestačila poznat. Jeho jméno mi teď naneštěstí bohužel vypadlo.  Hned první aktivita byly závody na bobech. Do dvojice jsem dostala maličkou Číňanku.  Měla jsem strach, jestli mě utáhne, ale zvládla to.  Dozvěděla jsem se, že pochází z nějakého města nedaleko Hongkongu a studuje fyziku. Zbývajících pět disciplín jsem se bavila převážně jen s ní, byla moc milá. Při poslední disciplíně (sněhové ragby) jsem jí držela brýle.  Ale předbíhám. Následovala hra s ocasy. Navzájem jsme si je měli krást, kdo měl nejvíc, vyhrál. Pro mě to bylo dost těžké, neznala jsem skoro vůbec lidi ze své skupiny, a tak jsem se spíš snažila bránit ten svůj.  Legrační byla třetí disciplína, kde jsme se měli desetkrát otočit v předklonu kolem baseballové pálky, a pak běžet za svým týmem. Spousta lidí se motala tak, že rovnou padla do sněhu. Taky jsem se málem neudržela na nohách.  Pak jsme hráli fotbal. Ještě nikdy jsem nehrála fotbal zabořená ve sněhu. Bylo umění se vůbec do toho míče strefit. Ale bavilo mě to.  Pátá disciplína byla o postřehu a rychlosti. Kdo sebral šátek a utekl zpátky do svého domečku, měl bod. Tuhle hru znám z Mořského koníka, hráli jsme ji na pláži s tenisákem.  Nikdy by mě nenapadlo, že se dá hrát taky ve sněhu.. Ale proč ne? Jako poslední byly ragby, těch jsem se ale už neúčastnila, neměla jsem zas tak dobré oblečení a když jsem viděla, že se většina lidí válí ve sněhu, raději jsem fandila. Všechny tyhle aktivity jsme podnikali v areálu univerzity přímo uprostřed kampusu.
            Chtěla jsem se ještě sejít s Michaelem ohledně internetu, ale bohužel jsem ho v tom mumraji lidí neviděla. A tak jsem šla na kolej sama. Byla mi už docela zima. Jak moc jsem se těšila do postele. Přikrývky nejsou zas tak teplé, ale mé termotriko je jako topení. Stačí si ho vzít jen na chvíli a už jsem zahřátá.

Tady teď bydlím.


Jazyková škola naproti..


A touhle cestou chodím do školy.




3 komentáře:

  1. Obdivuji tě čím dál víc. Na to já bych neměla odvahu..a ta zima, sníh, brrr. Mně je dobře doma. Díky za super reportáže.

    OdpovědětVymazat
  2. Téda, tam je fakt dost sněhu! Taky bych si v něm ráda zablbla! A je fajn, že tam máš další Čechy. Měj se, Terka

    OdpovědětVymazat
  3. Hodinu a třičtvrtě? Zlatých 45 minut v lavici! :D
    Je to zvláštní, jak jsou všude jiného zvyky. Držím palce, aby jsi orpavdu někomu od sud nepotykala :D.
    Páni, to je snížku. U nás na Moravě bohužel napadl možná třikrát, ale vždy hned roztál. Nedokáže si představit, že by tak, jako ty, cestoval i introvert.

    OdpovědětVymazat