pátek 27. dubna 2012

Válečná loď a sraz u ptáka

           V pátek jsme se probudily po osmé, uvařily jsme si do termosky čaj a připravily si ve společné kuchyni snídani. Měly jsme se královsky, celé čtyři dny jsme se s Terkou zásobovaly z toho, co mi poslali rodiče. Jen chleba jsme si dokupovaly. Dev ještě spal a vypadalo to, že se jen tak nevzbudí. A to nám předtím večer slíbil, že nám ukáže cestu, kudy se jde na autobus. Venku pršelo. Byly jsme už obě připravené k odchodu, ale nechtěly jsme odejít bez rozloučení. Terka se snažila Deva nějak probudit, ale ten se ani nehnul. A přitom už měl taky vstávat do školy. Je to děsně divný pocit budit úplně cizího člověka. Nakonec nás napadlo pustit nějakou písničku z mobilu. Nevěděla jsem vůbec jakou, ale vybrala jsem jednu od Paper People a zabralo to. Probudil se. Z okna nám ukázal, jak se jde k té zastávce, popřál nám šťastnou cestu a zašel zpátky do svého pokoje. My jsme se vydaly obtěžkané batohy a taškami na autobus, ten déšť byl celkem nepříjemný. Trošku jsme zabloudily, přejely jsme zastávku, na které jsme měly vystoupit, ale naštěstí autobusy jezdily často a kolona, která se zase na silnici vytvořila, nám nevadila. Autobus opět jel tím speciálním pruhem. Měly jsme radost, že nemusíme čekat mezi auty. Na Cityterminalen jsme objevily celkem rozměrné skříňky, do jedné zkušební jsme narvaly všechny naše věci. Vešly se tam, jupí! Nechaly jsme si tedy všechno v úschovně a s úlevou .. jen tak nalehko.. jsme se vydaly na průzkum města.
                          Jenže déšť nám to všechno zkomplikoval. Nejdříve jsme hledaly infocentrum, na různých mapách bylo zakreslené různě. Nevěděly jsme, kde přesně je, ale nakonec nám poradil jeden kluk, co rozdával nějaké reklamy. Uprostřed obchodního centra stál pultík a u něho dvě ženy. Myslela jsem, že to bude větší, ale asi je ve Stockholmu těch infocenter víc. Mapa se nám během hledání venku úplně rozmočila, a tak jsme si vzaly novou. Paní nám poradila, jak se dostaneme do muzea. Jely jsme šalinou/tramvají/švédsky spårvagn. Po dlouhé době jsem opět jela tímto dopravním prostředkem. Ve Švédsku totiž moc tramvaje nejsou, jen pár linek ve Stokholmu a v Göteborgu. 


       
             Na ostrově, kam jsme jely, se nacházelo asi pět muzeí. Byl pro nás tedy trochu oříšek najít to správné. Vydaly jsme se asi ne úplně tím nejlepším směrem, ale naštěstí jsme se protahly dírou v plotě, abychom to nemusely obcházet. Cestou jsem fotila první květiny. To mě nepustilo celou tu dobu, co jsem byla ve Stockholmu. Terka se tomu trochu divila.. jí to připadá normální, ale já jsem byla jak v uvytržení, protože od ledna.. a vlastně možná už od minulého roku žiju jen ve sněhu a ledu. A tak jsem si nemohla nechat ujít tu šanci se pokochat.



                   Muzeum Vasa vypadá zvenku mohutně a celkem ošklivě. Když jsme ale vešly dovnitř, pochopily jsme, proč tomu tak je. Ta loď Vasa je totiž obří. Netušila jsem, že je tak veliká! Vlastně celé muzeum je jen tato loď a předměty z lodi, které se našly. V muzeu jsme se zabavily víc jak dvě hodiny. Prohlédly jsme si loď ze všech pater, z různých úhlů pohledu. Byla pěkně nablýskaná, vedle ní stál záchranný člun a ještě jedna malá loďka. Ke všemu tam měli popisky ve švédštině i angličtině a někdy i v dalších jazycích. S Terkou jsme zhlédly video o tom, co zapříčinilo potopení té lodi. Každý svaloval vinu na někoho jiného. Hlavní konstruktér byl ještě před potopením zavražděn, a tak nemohl při pozdějším objasňování nijak pomoci. Nakonec se došlo k závěru, že nikdo přesně neví, proč se ta loď roku 1628 potopila. Ještě než vyplula z přístavu, tak klesla ke dnu. Možná byla nevyvážená, tolik pater.. a když jsme viděly, kolik věcí s sebou nesla. Takovou bohatou výzdobu měla.. Člověka napadá otázka, proč ji ti lidé tak zdobili, když hlavní účel lodi bylo sloužit ve válce? K čemu ty výjevy z různých bájí... apod.? Kdo ví... Možná je dobře, že se ta loď potopila, pak ji v roce 1961 mohli lidé vytáhnout  a nyní ji chodí všichni obdivovat do muzea. Kdo ví, kde by byla, kdyby tehdá vyplula na moře. Zajímavé pro nás bylo video, kde nám ukazovali, jak loď vytahovali. Kolik čerpadel a různých přístrojů k tomu potřebovali. Nejdříve vyhrabali na dně šest tunelů pod tou lodí, aby ji mohli vůbec nadzvednout. Je zázrak, že se ta loď dochovala v tak dobrém stavu. Část výstavy byla věnována lidem, kteří na palubě lodi Vasa zemřeli. Našla se tam i těla dvou žen. Mohly jsme si prohlédnout, jak pravděpodobně ti lidé vypadali. Úplně nás zarazilo, jak věrohodné byly tváře těch lidí. Jako živé bytosti. Loď schnula 9 let! Představa, kolik lidí na tom všem pracovalo, je závratná. Někdo třeba opravoval oblečení-šil boty, někdo zas sestavoval sochy a slepoval nádoby.. Tohle muzeum si prostě nenechte ujít, až pojedete někdy do Stockholmu! Když jsme vyšly ven, zjistily jsme, proč má ta budova tak divný tvar. Stojí vlastně tak trochu na vodě, s Terkou jsme hádaly, že to neprobíhalo tak jako ve většině muzeí-exponát se přinese do muzea- ale že to muselo být naopak- muzeum se postaví kolem exponátu :)



                  






                   Muzeum Vasa se nám líbilo. Dostaly jsme celkem velký hlad, ale už jsme neměly moc chleba, a tak bylo na řadě nakupování. Nikdy bych nevěřila, jak těžké je najít v centru nějaký supermarket. Trvalo nám to víc jak půl hodiny. Prošly jsme jeden velký obchoďák, všude samé oblečení a kosmetika, ale po jídle ani památky. Konečně jsme narazily u metra na Icu. Trvalo nám celkem dlouhou dobu, než jsme si vybraly nějaký ten chléb, páč Terka trvala na tom, že nesmí být sladký. Chápu ji, ale na druhou stranu taky mohla trochu okusit švédské chutě =) Sedly jsme si do Kulturhuset k topení, tam rozbalily šunky a sýry z domova a hodovaly. K tomu jsme pily čaj, venku pořád pršelo. Přemýšlely jsme, co podnikneme. Kousek od Kulturhuset stál kostel Klara kyrka, a tak jsme se vydaly tam. Uvnitř se konal, myslím, nějaký koncert, ale moc lidí tam nebylo. V okolí kostela rostla krásně zelená tráva, ačkoliv pršelo, vypadalo to pěkně. Kostel uvnitř nebyl zas až tak nazdobený, shodly jsme se s Terkou, že nemáme obě moc rády přezdobené kostely. V jednoduchosti je krása.


                    Od kostela jsme se vydaly směrem k vodě, šly jsme se podívat na radnici. Byla dost zima, déšť neustával, naopak. Obloha byla zamračená, udělaly jsme pár fotek a vydaly se opět k Cityterminalen.




           Tam jsme se zeptaly jedné paní na ptáka. Už v infocentru jsme se na něho zeptaly a tam nám moc nerozuměli. Tady jsme ale tentokrát uspěly. Se Švédem Mattiasem jsme měly totiž domluvený sraz ve čtvrt na šest u bronzové sochy ptáka. Nevěděly jsme ale, na kterém nádraží to je. Prý je tu soch ptáků celkem dost. Později jsme opravdu asi na další dva ještě narazily. Ten náš správný pták se nacházel na vlakovém nádraží. Šly jsme se přesvědčit, že tam fakt někde je. Hledaly jsme velkou sochu ptáka, ale nikde nic. Najednou mně do očí padla asi tak pětadvaceticentimetrová soška ptáka, která byla přidělaná k zábradlí. U ní postávali nějací lidé. Usoudily jsme, že je to asi místo častého setkávání. Uklidněny, že jsme to našly, jsme se vydaly ke svým věcem do úschovny. Nasadily jsme bágly a vrátily se k tomu ptákovi.
               Chvíli jsme jen tak vyčkávaly, ale pak se u ptáka objevil muž se dvěma Asiatkami, Terka slyšela, jak říká, že musí ještě počkat na dvě Češky. To jsme byly my :) Šla jsem tedy k Mattiasovi a zeptala se ho, jestli je to opravdu on. Ale byla jsem si celkem jistá.. podle té fotky, co má na svém profilu, to musel být on. Představily jsme se taky s těmi Asiatkami, ale teď už si vůbec nepamatuji, jak se jmenovaly. Čekali jsme ještě na jednu dívku z Venezuely, jmenovala se Paola. Normálně Mattias jezdí na kole, ale tentokrát pršelo, a tak jel s námi metrem. Celou dobu se nás ptal, jak se k němu jede, zkoušel nás. Dal nám svůj mobil  a podle jeho pokynů jsme se měli nějak dopravit k němu domů. Cestou jsme se ještě stavili v supermarketu, já jsem si tam sedla na lavičku, protože jsem si přetížila batoh a byla jsem hodně vyčerpaná.
                     Mattias měl velký apartmán, my jsme s Terkou nakonec spaly na manželské posteli v jeho pokoji. Mattias i s ostatními spali v obýváku. Důvod byl ten, že všichni kromě nás dvou šli pozdě večer na párty. My jsme se s Terkou dlouho rozmýšlely, co dělat. Ještě se nám úplně spát nechtělo, ale pařit do pěti do rána.. to nepřipadalo v úvahu. Švédové totiž, jakmile je pátek, tak slaví a paří a opíjejí se a jsou na hadry. Teda ne všichni, ale hodně jich to tak dělá. Mattias chodí taky na párty, ačkoliv už není nejmladší, je mu přes čtyřicet. To nás trochu překvapilo, přeci jen mezi těmi pařmeny je převážně mládež. Nakonec jsme zůstaly tedy doma, nechal nás tam samotné, říkal, že tam ještě nikoho takhle nenechal, že jsme první pokus. Předtím, než odešli všichni na tu párty, jsme měli společnou večeři. My s Terkou si vařily těstoviny, Paola jakési placky, jedlo se to s máslem, se sýrem, s rajčaty a takovou zelenou zeleninou.. je to z tropů.. nemůžu si za nic vzpomenout, jak se to jmenuje.. Asiatky měly rýži a zeleninu s masem. Všichni jsme seděli v kuchyni, kde měl Mattias na nástěnce vzkazy od svých dcer. Každých čtrnáct dní si je bere k sobě a stará se o ně. Ten týden, co má prázdný byt, může ubytovávat lidy z couchsurfingu. Mattias ale u jídla ani moc nemluvil, slova se ujala Paola. Vyprávěla o Venezuele, o tom, jak se tam přiostřuje politická situace, jak jen naoko tam jsou všichni svobodní. Říkala, že se tam chce přesto vrátit, má tam rodinu a přátele. Nyní žije v Německu, ale doma je doma. V Německu ji nedávno prý okradli o všechno, nikdo jí nebyl s to pomoci, to by se prý v její zemi stát nemohlo.
                 Po večeři se šly holky připravit na párty, těm Asiatkám se zřejmě taky moc nechtělo, byly taky unavené, ale Terka říkala, že se v Asii prý nesmí odmítat. Jsem ráda, že u nás v Čechách se může :) Právě s těmi holkami jsme si povídaly o tom, jak se odlišují Švédi a Němci v tanci, že trvá snad věčnost, než někdo začne na koncertě tancovat.. jestli se vůbec někdo odváží. Ve Venezuele a dalších státech v Americe prý mají lidi úplně jiný náboj, člověk narazí na spoustu kluků doslova posedlých tancem. Chtěla bych je někdy vidět naživo.
                Rozloučily jsme se s Mattiasem a s holkami, daly si sprchu a hurá do hajan. Já si ještě šila rukavici a popruhy na batohu. Přitom jsem jedla těstoviny, měla jsem po celym dnu velký hlad. Na noc se to nemá, ale prostě to nešlo vydržet, pořád je to lepší než usnout s kručením v břiše.  Jaká asi bude sobota? Snad se počasí trochu umoudří..

Společné foto po večeři






       

8 komentářů:

  1. Tedy ty jsi neúmorná co všechno stihneš. Ale po Praze se ti moc chodit nechtělo a raději tramvají. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavléé, už to nevytahuj, to už je dávno.!

      Vymazat
  2. Ta Paolina placka byla s avokádem:) Jinak jsme měly pravdu, nejprve se umístila loď, pak až bylo kolem postaveno muzeum. Táta mi tvrdí, že on tehdy v 90. letech navštívil loď i zevnitř, ale nevím, jestli si to s něčím neplete...každopádně i takhle to byl super zážitek! Dneska by sis to tu užívala-totálně letní počasí a spousta kytiček:) A bazén má už 20 stupňů, takže co nevidět budu chodit plavat. A v červnu dáme společné plavání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahá, avokádo to bylo! Úplně mi to vypadlo z hlavy. Třeba to bylo přístupné i zevnitř, ale asi by ta loď dlouho nevydržela takový nápor turistů. To se máte, že je u vás takové teplo, těším se k Tobě do bazénu :)

      Vymazat
  3. Ahoj. Muzeum bylo opravdu postavené kolem lodi.Ten film o restaurování, tam promítali taky, a do té lodi se snad smělo,ale plete se mi to s Framem, kterým je v Oslo.BYLA JSEM TAM NA PODZIM 1991.j.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná by stálo za to se někoho zeptat, taky by mě zajímalo, jestli se dřív dovnitř smělo.. ale moc tomu nevěřím.. aspoň zvenčí vypadá ta loď křehce.

      Vymazat
  4. Ty květiny jsou kouzelné, určitě to pro tebe byl moc příjemný zážitek, kochat se jimi po dlouhé době.
    To muzeum vypadá úžasně, bohužel mám z obrovských věcí takovou hrůzu, že bych se u té lodi necítila dvakrát nejlíp, ale nápad je to opravdu moc hezký, takhle okolo ní postavit muzeum. =)
    Kostel mi připomíná svou stavbou a barvami i ten v Poštorné (část Břeclavi), jen mají jiný tvar.
    Muselo to být parádní a věřím, že po takovém dni by se ani mně nechtělo ještě někde řádit. Zajímalo by mě, jaké měli potom ráno. :D
    Fotky jsou pěkné, sluší vám to tam všem. =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář, Rony :-) Fakt netuším, ale prý stihli nějakou projížďku autobusem po městě. A večer znova na párty.. já bych to nedávala.

      Vymazat