Teď je právě ta nejvhodnější chvíle zalézt do postele, vypít horký čaj a ven už nevylézt. Dneska tu zase pro změnu celý den sněží, ale dost se to na chodnících máčí. Ráno, když jsem roztahla žaluzie, bylo všude bílo. Dopoledne jsem překládala a po obědě jsem vyrazila do školy. Čekal mě totiž jeden úkol- zjistit, co přesně má být tématem mé seminárky na Landeskunde a jak to má vypadat. Cestou jsem narazila na další létající dítě, které si ze mě tak trochu vystřelilo.( Překvapuje mě, jakou tu nechávají učitelky dětem volnost.. Ráno tu občas sleduji, jak tu dva kluci a jedna holčička dělají přemety z jedné obří haldy sněhu.. jak sebou švihají. Dnes zas to dítě visící hlavou dolů na brance školky.. A učitelka nikde. Volalo : Kan du hjälpa mig? Když jsem se ho vydala zachránit, jako zázrakem se nějak vzpříčilo nahoru a děsně se na mě šklebilo. Od téhle chvíle kašlu na tahle zdejší malá zákeřná stvoření.. ať se děje, co se děje. )
Ohledně školy si tu připadám neinformovaná.. úplně mimo. Kdyby mě Antonia jen tak mimochodem neupozornila e-mailem, že máme mít na čtvrtek něco připravené, asi bych žila v tom nevědomí až do onoho osudného dne. Když jsem psala mail učitelce, odpověděla mi vždycky jen na tu moji konkrétní otázku stručnou větou. I když jsem se snažila jakkoliv naznačit, že vůbec nic o seminárce nevím, nic víc jsem z ní nevypáčila. A tak jsem se vydala do školy zeptat se osobně. V Čechách se mi občas taky stane, že něco nepochytím, ale tam nás studuje germanistiku tolik, že si to vždycky mezi sebou navzájem hned řekneme. Tady je to ale jiné. Nakonec jsem zjistila, co jsem potřebovala, informace o seminárce byla údajně na zadní straně našich miniskript. Vše tam ale stálo ve švédštině, nenapadlo mě si tento odstavec přečíst, když celá skripta jsou jinak v němčině. Téma je naštěstí celkem libovolné, mám porovnávat rozdíly mezi Českou republikou a Německem. Napadlo mě, že bych psala o dobrovolnictví, tradicích, či o volném čase. Ale nevím, kolik k tomu najdu materiálů. Budu hledat. Zašla jsem ještě do knihovny, kde mi trvalo dlouhou dobu, než jsem našla díla k mé další seminárce. Nakonec jsem se rozhodla, že budu psát o novele Kleider machen Leute. Výběr probíhal tak, e jsem si přečetla obsah obou dvou knih, pak jsem se snažila kousek z nich přečíst.. právě Kleider machen Leute mi připadalo srozumitelnější a zábavnější. Zvláštní, že ta druhá knížka přinesená ze skladu byla psaná švabachem. To bych asi nedala. naštěstí s emi podařilo najít i normální exemplář v souboru děl.
Jsem tak ráda, že nám včera počasí v Nordmalingu přálo. Dneska bychom si to asi moc neužili. Michael ke mně ráno přišel na koledu, dostal ode mě dvě vajíčka. Nemohl najít žádnou pomlázku, a tak přišel s takovou divnou větví :-D Chtěl se taky ujistit, že náš výlet platí. V jedenáct nám jel vlak z Umeå Östra. Na nádraží jsme jeli na kole, nemůžu uvěřit tomu, že nám to trvalo jen přes deset minut. Vždyť je to snad čtyři kilometry. Cesta ale byla převážně z kopečka. Nejdříve hledali automat na jízdenky, když jsme ho ale našli, zjistili jsme, že není v provozu. Ptali jsme se jedné slečny a ta nám řekla, že si můžem jízdenku koupit i ve vlaku, prý se neplatí nic extra. Za chvilku byl vlak tady. Uvědomila jsem si, že je to letos poprvé, co cestuji vlakem. Bylo tam čisto, útulno. Michael mi půjčil foťák, zkoušela jsem fotit z okna. Jenže ten jeho přístroj bohužel taky nebyl úplně v pořádku. Pořád pípal, že jsou vybité baterky. Michael ale tvrdil, že je předevčírem nabíjel, prý je na vině mráz. Asi jo, protože když jsme je zahřály, mohli jsme opět chvíli fotit. Do Nordmalingu to trvalo asi půl hodiny, u provůdčí jsme mohli platit kreditkou, takže jsem nemusela použít hotovost. Nechávám si ji tu stranou a snažím se platit vesměs kreditkou, pokud to jde. Z okna jsme viděli obří most, který je za Umea, pak taky ICU Maxi, velký obchoďák, který je ale z Mariehem strašně daleko, taky řeku a les. Zanedlouho se ale sluníčko schovalo za mraky, začala vánice. V tunelu nám zaléhaly uši, není divu, vždyť jsme jeli víc jak 175 kilometrů za hodinu. Když jsme vystoupili v Nordmalingu, bylo naštěstí už po bouřce.
Vzali jsme si pár letáčků u nádraží a vydali se najít infocentrum. Jenže nikde nic. Měli jsme podezření, že jeden barák, je infocentrum, ale bylo tam zavřeno. A tak jsme šli do ICY, která zrovna otvírala, koupili jsme si chipsy, perník a cookies. Sedli jsme si v supermarketu ke stolku a jedli. Třeba v tom infocentru v jednu otevřou.. Vytáhli jsme mapu a pátrali, kudy se jde k moři. Šli jsme podél silnice, sluníčko začalo svítit, přeci jen se třeba vykoupeme.. :) cesta znenadání končila a před námi se objevily šutry a.. obrovská bílá pláň-moře. Takže ono ještě není roztáté? Nordmaling leží v zálivu, zřejmě to tam trvá trochu déle, než tam led roztaje. Zkusili jsme s Michaelem led, má nejmíň třicet čísel, takže se dá po moři v pohodě chodit. Sehnula jsem se a vzala do ruky hrst sněhu. Byl ideální na stavbu něčeho. Začala jsem dělat kouli, že postavím sněhuláka. Takového mini. Michael se toho hned chytil, postavíme ještě jednoho a většího. A tam jsme váleli, kouleli..hnětli, až z toho byl parádní sněhulák. Do ruky jsme mu dali klacek, z kamínků udělali oči, pusu a knoflíky. Ještě nikdy jsem nestavěla sněhuláky na moři XD To se mi jen tak někde nepoštěstí. Vyfotili jsme si ho, a pak jsme se vydali kousek podél pobřeží, kde stálo pár domečků. V dálce jsme viděli ostrov, ale na ten jsme nešli, na moři byla už vidět velká puklina, nechtěli jsme to tedy riskovat. A navíc nás čekalo ještě to infocentrum a kostel. To infocentrum nakonec bylo zavřené i odpoledne, z rozhovoru s místní domorodkyní jsme se ale dozvěděli překvapující zprávu. Infocentrum je přesunuté na nádraží. Přesně jako v Narviku! Nechápu, proč tedy tu novou adresu nenapíšou i na internet. Zdálo se mi, že jsem viděla na nádraží nějaké zelené íčko, ale byla jsem přeci ujištěná, že infocentrum leží v centru. S paní na zahradě jsme se celkem dlouho bavili, říkala, že byla asi před třiceti lety v Česku, radila nám, abychom se podívali na kostel a taky do nedaleké vesničky, kde se těží železná ruda. Poděkovali jsme jí a vydali se najít ten kostel. Nemohla jsem uvěřit, že je tak malý, ale pak mě Michael poučil, že to je přeci jen zvonice, kostel je prý nalevo. Ten "kostel" tedy vypadal spíš jako větší barák. Když jsme ale přišli blíž, celkem se mi líbil. Okolo byly různé cestičky se skálou.. přesně jako v Helsinkách. Prohlídli jsme si taky hřbitov a zamířili k pár starodávně vyhlížejícím domkům. Byl to další skanzen, překvapilo nás, že ej otevřený jen v červenci. A tak nám nezbývalo nic jiného, než dovnitř náhlížet okny. Červeno-bílé a modro-bílé domky se mi líbily. Podél hlavní silnice jsme se vydali zpátky do infocentra na nádraží, tam seděly dvě holky a hrály v čekárně karty. Nikde nikdo. Dělat takovouhle práci, to by se mi teda fakt nelíbilo. Kolik tam asi přijde turistů za rok? V létě to ej určitě lepší, ale stejně je ten Nordmaling velká díra. Vlastně nám moc věcí neřekly, vše je zavřené, když je svátek.. a navíc ještě zima. Akorát tu cestu k vesničce Olofsfors jsme se dozvěděli. Dali jsme si sváču a hned jsme vyrazili. Sluníčko svítilo nad hlavou, jupí!
Cestou jsme narazili na prales, kterým jsme šli nazpátek. Taky jsme potkali koně. Vesničkou protékala řeka, byla už trochu rozmrzlá, hladina se třpytila, bylo mi docela teplo. Vzali jsme to lesem, prohlédli jsme si zvláštního železatého panáčka, prolejzačky, houpačku a chýši z větví. Narazili jsme na opravdickou zelenou trávu.. a na mraveniště. Mravenekčkové se činili v opravování svého příbytku. Chvíli jsme je pozorovali. Právě v tuhle chvíli jsme naplno pocítili, že jaro doopravdicky klepe na dveře. Když jsme se pořádně nadechla, cítila jsem vůni jehličí.. lesa. Dorazili jsme až k domům ze strusky, byly všechny neomítnuté a staré. Tam se to železo zřejmě zpracovávalo. Vyrazli jsme až na stavidlo, pod námi hučela voda, ten proud musel být strašně silný. V dálce jsem viděla jeden baráček, jinak všude příroda. Najednou se zatahlo, zase jsme si museli vzít čepici a rukavice. Vydali jsme se prozkoumat ještě druhou část vesnice, prohlídka zvenku nám celkem stačila. Zpátky jsme šli tím pralesem (urskogen), odloupnutá kůra na stromech byla znamením, kudy máme jít. Občas jsem se zabořila do sněhu, ale ne moc. Na dřevěný chodníček, po kterém se zřejmě v létě chodí, jsme se vždycky nedostali, ale do okolní bažiny jsme se nepropadli. Líbila se mi malá zamrzlá jezírka. Dorazili jsme zpátky do infocentra a tam jsme si dali chleby, jablka a chipsy. Čekali jsme na vlak. Oběma se nám začalo chtít spát. Na zpáteční cestě se k nám dostala průvodčí na poslední chvíli. Vlak totiž musel zpomalit, neměl totiž jakýsi signál.
Bylo to pro mě parádní zpestření Velikonoc.. takové vytržení z normálního života tady Umea. Přijela jsem příjemně unavená a spokojená. :-) Díky za super den!
Rozhodla jsem se, že vám sem fotky dám postupně, aby i články z následujících dní byly něčím oživené. Ze včerejška sem dávám náš zážitek z moře:-)
Pohled od moře na břeh
Na koupání to dnes nevidim.. ;)
Snad ten sněhulák nedostane mořskou nemoc..
křup
Je to zvláštní, nikdy mě nenapadlo, že by moře mrzlo tímto způsobem :D. Mořský sněhulák je opravdu fešák! =)
OdpovědětVymazat