Hejsan, hezký víkend všem!
Právě se nacházím ve víru velkého dění, takže jsem ve svém živlu. Nerada sedím totiž dlouho na zadku mezi čtyřmi zdmi. Udály se dvě velké věci- zkouška a festival Umea Open. Na festivalu budu vlastně pomáhat i dnes, ale zřejmě budu dělat jinou práci. Ale jaké to bylo včera?
Tak nejdřív k té zkoušce! Byla jsem totiž naprosto super mega překvapená, šokovaná a ulítaná. A to jsem vyrazila půl hodiny předem, abych tam byla včas! Jenže když jsem dorazila do školy, nikoho jsem tam neviděla. Myslela jsem si, že chvíli počkám před kabinetem, budu čekat na učitelku, až nám půjde rozdat testy, že se jí zeptám, v jaké místnosti jsme. Pak mi to ale nedalo a šla jsem se jí zeptat hned. Jenže ona tam vůbec neseděla. A skoro nikdo v kabinetech nebyl. Naštěstí jsem tam zastihla hlavní profesorku z germanistiky, kterou máme na syntax. A tak jsem se jí zeptala, jestli neví, v jaké místnosti se koná ta zkouška. Na netu stálo jen ÖP 7, nerozuměla jsem vůbec, co to má znamenat. Bohužel mi má spolužačka na můj dotaz neodpověděla, tu místnost zveřejnili taky celkem pozdě. Já ale doufala, že to bude někde v Humanisthuset, nebo prostě někde v kampusu. Jenže ne! Ono se to konalo skoro v Ålidhemu, v jedné dost zastrčené budově, uprostřed lesa, kde stojí pár dalších baráků. Profesorka mi tedy ukázala na mapě, kde to je a já se snažila co nejlíp si zapamatovat tu cestu. Stejně jsem se ztratila a trvalo mi asi dvacet minut, než jsem to našla. Ještěže jsem měla s sebou kolo. Kdybych šla pěšky, už by mě asi k té zkoušce nepustili. Celou dobu, co jsem to hledala, mi v hlavě viselo PROČ? . Proč se nepíšou testy na stejném místě, jako se vyučuje, proč se to všechno koná úplně mimo univerzitní areál? Když jsem tu velkou starší budovu našla, přečetla jsem si nad vchodem něco jako "Skrivsal" - prostě tu mají speciální barák, ve kterém se píšou testy. Na chodbě jsem si přečetla pokyny pro studenty, máme si odložit bundu a batoh s mobilem. Jenže kam? Nikde jsem žádnou šatnu neviděla a svůj batoh jsem fakt nikam osamoceně pokládat nechtěla. Vešla jsem tedy do místnosti se všemi věcmi. Samozřejmě, že se na mě většina lidí podívala, jak jsem otevřela..chvíli mi trvalo, než jsem našla někoho, kdo tam dělá dozor. Další překvapení: se mnou psalo test dalších x neznámých lidí, z úplně jiných předmětů.. A za dozor jsme neměli naši lektorku, ale nějakou mladou slečnu. Když jsem k ní došla, byla jsem úplně mimo. Nerozuměla jsem ani když na mě mluvila švédsky, ale ani v angličtině. Musela mi ukázat to místo, kam jsem si měla dát věci. Pak jsem jí řekla, z čeho píšu test, dala mi otázky a papíry, sedla jsem si a konečně jsem se do toho mohla pustit. Přišla jsem asi o patnáct minut později, takže to nebylo tak strašné. Absolutně netuším, jak jsem to mohla napsat, otázky k textům se mi kupodivu zdály jednodušší než ty historické(všechna období se mi, co se osob a děl týče, dosti pomíchala). Tak uvidím, jak moc velké blbosti jsem tam napsala. Testy se tu píšou anonymně, člověk tu vystupuje pod kódem. Tady je to ale hodně užitečné :-D V naší skupině jsme jen čtyři, z toho dvě z německy mluvících zemí. Takže to má naše lektorka padesát na padesát..
S testem jsem skončila v půl osmé, pak jsem si nasadila rukavice a čepici a svištěla do města. Venku celkem přituhlo. Ve Folketshuset jsem se doptala na organizátorku Martinu, ta již stála u krámku s tričky, CD a LP deskami, kde jsem měla pracovat. Společně se mnou tam pomáhaly ještě dvě Švédky Linnea a Moa. Vysvětlily mi, co a jak, pak jsem poznala ještě větší šéfku festivalu, která měla na starosti všechny dobrovolníky. Se švédštinou to bylo zajímavý, podstatě jsem většinou porozuměla.. a to bylo nejdůležitější, takže jsem byla ráda. Když jsem potřebovala pomoci, obrátila jsem se na Mou a Linneu. Naučila jsem se několik zajímavých slovíček.. třeba špunty do uší (öronproppar). Taky jsem si vyzkoušela pracovat s tím přístrojem, do kterého strkáte kreditku. Vždycky jsem si myslela, že to je děsně složité, ale není. Zapojí se to do elektriky, namačká nějaký kód (asi číslo terminálu, na které se ty peníze převedou), a pak můžete zapisovat ceny, vkládat kreditky a trhat účtenky. V Čechách to dosud tak rozšířené není.. S holkama jsme se střídaly, každá se chtěla podívat na něco.. Já jsem byla na koncertě Vit Päls a stihla jsem i trochu Den Svenska Björnstammen. Ne že by mě ta hudba nějak uchvátila, ale celkem se mi to líbilo, náladu mi to zlepšilo a občas jsem si podupávala nohou do rytmu. U našeho krámku byla hudba taky dost slyšet, akorát jsme neviděly ty umělce v akci. Občas k nám ale po koncertě přišli a dali nám svá cédéčka a trička, abychom je zařadily do prodeje. V jednu chvíli probíhalo třeba několik koncertů najednou v různých sálech.. Zvláštní.. asi je pro mě lepší jít na koncert jedné kapely a slyšet třeba jak zpívají hodinu, hodinu a půl v jednom kuse.
Obchůdek jsme zabalili asi v půl druhé v noci. To dohrála poslední skupina. Tady mě šokovala jedna věc- vyhazování jídla. Dostali jsme jako dobrovolníci zdarma pití a bagety, Martina nám přinesla o jednu víc, samozřejmě si nikdo ten větší kus nevzal. Ležel tam až do konce a když jsme uklízeli, tak ho právě vyhodila do koše. Řekla jsem, že jsem celkem hladová a že ho nemusela vyhazovat, že bych si ho vzala. Naštěstí koš byl přeplněný jen nějakými krabicemi a bageta zabalená, a tak se mi ji podařilo zachránit. A tak nakonec skončila v mém žaludku. Na jednu stranu se tu snaží Švédové dost třídit odpad- hlavně v přírodě, v Kiruně apod., na druhou stranu takhle děsně plýtvají jídlem. A nejen jím. Taky vodou, když jsem v kuchyni, tak je tu celkem časté, že někdo zapne vodu, někam jde a nechá ji téci plným proudem. Nedá mi to a jdu to zastavit. Připadá mi to absurdní. Pak si myslím, že by se taky našemu profesorovi na biologii z gymplu nelíbilo, že se tu všude celý den svítí. Mně to je taky divné. Přes den je tu už dost světla, teď se nám tu taky ukazuje sluníčko, tak proč proboha svítit? Není přece nad přirozené světlo, nebo ne?
Jízda na kole noční/ nebo ranní? Umeou byla super. Nikde ani noha, připadala jsem si, že mám celé město pro sebe. Usnula jsem asi ve tři. Dnes se mi zas vyplatilo to, že mám kolo. Dopoledne jsem se stavila u Kuby, rozebral mi foťák na tisíc kousíčků, ale zřejmě to nepůjde spravit. Chyba je v cloně, nejde se k tomu moc dostat a Kuba se bojí, že foťák pak už nesloží zpátky. Budu si muset sehnat jiný. Z Ålidhemu jsem jela do bazaru a taky do dvou obchodů, v každém z nich jsem vzala to, co tam měli za výhodnou cenu. V Coopu jsem potkala náhodou Anderse a Gunillu. Včera se vrátil Anders z Bergenu, měla jsem o ně už starost, že se dlouho neozvali. Gunilla má zlomenou ruku!! Nepochopila jsem, co dělala, ale stalo se jí to v té Itálii. Oj, chudák, snad jí to brzo sroste. V tom bazaru jsem původně sháněla tkaničky do bot, bohužel je tam ale zvlášť neměli, zato jsem si všimla akce- každý kus oblečení az 20 SEK. Nemohla jsem odolat, vyzkoušela jsem si asi čtyři sukně. Dvě z nich jsem si koupila. Těším se, až si je obleču. Mám z nich radost. Už nepotřebuju žádné sukně z domova :) Tyto dvě jsou takové zvláštní, jedna má proužky částečně vodorovně, částečně svisle. Druhá má zas takové kytky, řekla bych, že je to dost typicky švédský vzor (i tvar).
Přidávám fotky z krátké procházky z minulého víkendu(to mi ještě fungoval foťák). Přesně tak tu je dnes také.
Sníh na chodnících naštěstí už není..
Vidíte tu trávu?
Jezero ještě rozmrzlé moc není, chodit se přes něj pořád dá.
Ahoj,
ačkoliv jsem dneska jätte trott, usnout v tuhle dobu mi nejde, protože je venku ještě dost světla. A v hlavě mám spoustu věcí, které nechtějí zmizet. Předchozí článek byl megadlouhý, nyní budu psát jen v bodech. Třeba mi to pomůže vyznat se líp v tom, co bylo a co bude.
- Včera jsem přišla opět do školy sama, výuka se přesunula na příští týden, dostala jsem dvě nové knížky na přečtení (z toho je jedna psaná v nářečí), do úterka to máme mít přečtené, když dám aspoň jednu, budu ráda
- Knížku na Schweden im Blickpunkt se mi nepodařilo přečíst, jsem na 117. stránce, naštěstí jsme o ní do detailu nemluvili, a tak jsem ráda, že jsem se nedozvěděla, jak to dopadne, chci si ji dočíst, ale až budu mít víc času(stejně je to asi moje nejlepší skóre.. 117 stránek v němčině za 5 dní.. a z toho tak tři dny jsem strávila převážně nad jazykovědou)
- Cestou do školy i zpět jsem viděla v okně a na balkoně kočku, měla obrovský bílý límec, záda a ocas byly mourovaté, nemohla jsme odolat se u ní nezastavit.. rozumí na čičí, chtěla bych si ji někdy pohladit..připomíná mi královnu.. už jen její přítomnost mě uklidňuje
- Dneska jsem zjistila, že se mi rozbil foťák, nevím, co mu může být, je tam vidět jen tma, ani videa nejsou na valné úrovni, budete se tu muset obejít chvíli bez fotek, doufám ale, že to brzy nějak vyřeším
-Zítra píšeme čtyřhodinový test z jazykovědy mezi 16.-20. hodinou., nelíbí se mi, že je to takhle pozdě, ale co se dá dělat, všechny otázky už mám vypracované, ale do hlavy toho musím ještě spoustu dostat, na jednu stranu mám celkem obavy, je to hodně do detailu, nejhorší je rozebírat starodávné texty, na druhou stranu to není tak důležitý předmět, v Brně mi to uznají stejně jen jako volitelný
- Hned po testu jdu pomáhat na festival Umea Open, přihlásila jsem se tam jako dobrovolník, budu zřejmě pracovat v nějakém obchodě, v kuchyni a kontrolovat, jestli mají všichni příchozí vstupenku. Dneska jsem si byla vyzvednout tričko, průkazku a dva náramky, které mě opravňují k volnému pohybu na festivalu. Abych pravdu řekla, trochu mám strach, jak to budu zvládat se švédštinou. Dnes jsem sice nerozuměla úplně všemu, jedna ta slečna na mě mluvila pro jistotu ke konci anglicky. Přihlásila jsem se na ten festival právě taky pro to, abych měla další příležitost zdokonalit se ve švédštině. Musím se tu celkem do používání švédštiny nutit, 95 procent Švédů umí totiž angličtinu a když vidí, že jim hned nerozumíte, začnou na vás právě anglicky. Jen málokdo má trpělivost s cizincem. To mě mrzí, ale na druhou stranu je chápu, třeba je to zdržuje. Když jsem se ale ptala, jestli je ok, že nejsem Švéd a neumím tak moc švédsky, uklidnili mě, že to bude jätte bra. Tak snad jo. Jsem zvědavá na zpěváky a zpěvačky, které tam budou vystupovat, skoro všichni pochází ze Švédska. Snad budu mít i chvilku na to si něco poslechnout. Pracovat budu i v sobotu večer.
- Mushe se v pondělí stěhuje. :-( To je blbé, osoba, se kterou se tu nejvíc bavím(jen švédsky!), která mi pokaždé, když se potkáme, řekne: Är du bra? , budu muset opustit náš koridor. Škoda, kéž bychom se potkávali často aspoň ve škole.. Dneska mi např. vyprávěl o tom, jak píchal injekce, dával mi potěžkat svoje tašky, měl v nich snad třicet knížek z knihovny. No jo, medici to nemaj moc lehký....
- Jeden kluk mě tu považoval doteď za vegetariánku. :-D Že prý nejím vůbec maso. Je to pravda, taky bych se po dlouhé době zakousla do pořádnýho stejku, ale maso je tu snad nejdražší potravina ze všech. Navíc uvařit takové maso netrvá pět minut, nemám s tím taky zkušenosti. Raději si to nechám asi na doma.
Mějte se fajn a držte mi palce, snad to všechno dobře dopadne..
Ahój,
nyní již dlouho slibovaný článek o Höga Kusten. Tenhle výlet byl hodně neplánováný, Kuba mi napsal asi ve středu večer, že mají dvě místa v autě, jestli bych náhodou nechtěla jet. Původně jsem to zamítla, ale odpověď jsem mu hned nenapsala, což jsem udělala náramně dobře. Mamka mi na skajpu řekla, ať jedu. A protože jsem si uvědomila, že by mi to bylo hodně líto, kdybych tuto šanci nevyužila, odpověděla jsem Kubovi že ano, pojedu.
Ve čtvrtek, na československé fíce(kde se nás sešlo sedm a kde jsme si výborně popovídali a vyměnili zkušenosti), jsme si řekli ohledně víkendu další detaily a Kuba mi dokonce půjčil svůj batoh a od jedné holky ještě spacák. Zjistila jsem, že tu jsem na horské túry poměrně nevybavená. Ještě štěstí, že tu jsou ochotní lidé, kteří vám to půjčí.
V pátek jsme vyráželi v půl desáté od ICY v Ålidhemu, vyšla jsem pro jistotu opět dřív, ale lyže ani batoh se mi tentokrát nezdály tak těžké. Kuba půjčil auto z půjčovny, brzy přišli ostatní spoluvýletníci - dvě Kanaďanky Robin a Jennie a taky Švéd Markus. Batohy i běžky a sněžnice se nám do obrovského auta dobře vešly, měli jsme na střeše "rakev", do které se dalo schovat spousta věcí. Kuba řídil. Měli jsme trochu strach, jestli na Höga Kusten bude ještě sníh, je to přeci jen dvě stě kilometrů na jih od Umeå. Na některých místech už bylo skoro víc trávy než sněhu, zastavili jsme na jedné benzínce ve městě Örnsköldsvik, přímo naproti nám stál velký skokanský můstek, nedaleko něj vedla železnice! Kuba říkal, že ti sportovci musí vždycky podjet železniční most, když z toho obřího skoku dojíždějí. Já jsem si spíš říkala, jestli ten most taky nepřeskočí, ale to už by bylo na ně asi moc daleko.
Když jsme vyjeli z města, objevily se před námi stromy, sníh a divočina. Zabočili jsme takovým zvláštním způsobem na menší cestu. Člověk nedal hned blinkr doleva, aby nezpomaloval auta, která měl za sebou a v protisměru, ale přejel nejdřív do pravého pruhu, jakéhosi objezdu, a až pak jsme mohli zahnout doleva. Nikdy jsem nic takového neviděla, i Kuba z toho byl celkem zmatený. Kanaďanky se s tím ale asi už setkaly, a tak mu radily.
Auto jsme nechali na parkovišti, byli jsme tam jediní. Batohy na záda, sněžnice nebo běžky na nohy a hurá k naší chaloupce. Mělo to být pět kilometrů. S batohem se mi jelo na běžkách dost špatně, hlavně výstupy do kopce, na tom prvním-asi nejprudším, jsem se hned rozprskla, později jsem své pády přestala počítat, protože jsme sebou sekla každou chvilku. Nejdřív jsme museli překonat umělý dřevěný chodník. Sníh na něm dosahoval asi metr a půl do výše. Jenže bylo vidět, že po stranách už ho hodně roztálo. A tak bylo umění projít tou úzkou cestičkou, aniž by vám nesklouzla běžka někam mimo. Kuba se tam už zasekl. A tak jsem raději sundala běžky a šla pěšky. Hned, jak jsme zdolali tuhle část, běžky jsem si zas nandala. Prošli jsme kolem map a dřevěných tabulí, celé to bylo tak zasypané sněhem.. připadali jsme si všichni vysoko nad úrovní země.. Za chvíli jsem přestala vnímat i to, kolikrát jsem ty lyže ze sebe shodila a kolikrát jsem si je zas připnula na nohy. Terén se měnil. Na rovině, či do mírného kopce a v řídkém lese se jelo/šlo lépe na běžkách. V hustším lese a z kopce dolů, či do velkého kopce to byla potíž. Nejhorší pro mě byla varianta hustý les a kopec dolů. To jsem sundavala běžky, nechtěla jsem se totiž potkat s nějakým stromem :) Pěšky se šlo ale naprosto úděsně. Každým krokem jsem se bořila do sněhu, většinou tak po kolena, občas jsem zapadla i po stehna, či po pás. Těžký batoh mi to ještě zhoršoval. Někdy jsem se musela škrábat nahoru po čtyřech. Usoudili jsme, že na sněžnicích se jde podstatně líp. Kdo to mohl ale vědět. Kuba statečně jel skoro celou dobu na běžkách. Obdivuju ho, jak se dokázal vyhýbat všem těm stromům. Taky se několikrát vyválel, ale jeho kytara, kterou měl připnutou na batohu, to přežila. My dva běžkaři jsme skupinu trochu zpomalovali, já svým broděním a Kuba tím, že hledal co nejlepší cestu mezi stromy. Konečně jsme si dali pauzu.
Vystoupali jsme na malý kopeček, nikde nebyla ani šlápota. Sníh krásně čistý, sluneční paprsky se v něm odrážely. Rozbalila jsem své chleby se šunkou a se sýrem. Nastal odpočinek a kochání se přírodou. Měli jsme celý les pro sebe, nikde nikdo. A po naší trase už asi dlouho taky nikdo nešel, stopy byly dost zaváté. Dala jsem Kubovi náplast, protože mu ošklivě krvácela rána na palci. Ještě než jsme odjížděli, tak se říznul. On je pořád vůbec nějakej zraněnej (viz ta omrzlina). Po obědě jsme se šli podívat kousek bez batožiny na jednu vyhlídku, vrátili jsme se pak zpátky a pokračovali jsme dál. Většinou jsem šla, když už jsem byla opravdu hodně vyčerpaná, tak jsem nasadila běžky a doufala, že se všem stromům vyhnu..nebo že se mi spíš stromy vyhnou :-D Občas to bylo na běžkách opravdu lepší, hlavně když jsme přecházeli jezera. Kanaďanky se mě občas ptaly, jestli jsem v pohodě. Ujišťovala jsem je, že jo. Poslední kopec byl opravdu výživný, říkala jsem si, že by ta chata za ním už pomalu mohla být. Docházely mi síly. Chtěla jsme si dát pauzu, ale Kanaďanky na mě volaly, že už jen kousíček. A měly pravdu. Za stromy se najednou objevila dřevěná chaloupka. Jmenovala se Skrattabborrtjärn. Slavnostně jsme ji otevřeli. Uvnitř nás čekaly dva pokoje a celkem šest postelí(tři palandy).. velkých letišť, na každé matraci by se v pohodě vešli dva, takže chata je tak pro dvanáct lidí. Pak tam taky byl čistý stůl, na něm pár svíček, mapy a deníček. U kamen už bylo nachystané dříví, stačilo jen zatopit. Byly tam i hrnce a nějaké nádobí, našli jsme tam i trochu potravin, ale měli jsme své zásoby. Připadala jsem si jak v pohádce. Něco takového bychom v Čechách těžko našli. Volně dostupné chajdy by určitě dlouho nevydržely nápor vandalů.
Sundali jsme si bágly a vydali se prozkoumat okolí, dokud svítilo ještě sluníčko. Narazili jsme na další chaloupku, taky v ní nikdo nebyl. Pak jsme zamířili směrem k vodě, ale v půli cesty jsme se otočili nazpátek. Začali jsme vařit večeři, pamatuji si, že to byla bramborová kaše s něčím.. tuším že s fazolemi a párkem, ale už se mi to moc nevybavuje. Chajdu jsme si brzy vyhřáli, i jeden pokoj- v tom jsem spala já, ve druhém měli zimu, ale prý jim to tak víc vyhovovalo. Bylo nám krásně teploučko, popíjeli jsme různý alkohol, který donesli asi dva lidi.. taky třeba becherovku. Kuba hrál na kytaru. Především anglické písničky, pak předal tu kytaru Robin. Ta umí rovněž krásně hrát i zpívat. Spousta těch skladeb mi byla známá z rádia, ale slova jsem neuměla. Všichni jsme byli unavení, ale sedět u svíček a poslouchat kytaru bylo tak příjemné. Myslím, že to byl okamžik, kdy jsem si nejvíc připadala jako doma. Jako s Příběháři, jako na táboře, jako s Instruktory na akci.. jako kdekoliv v Čechách. S Kubou jsem zpívala taky pár českých písniček, zná kdejakou, dokonce mi zahrál Zafúkané.. a ani se nevzpíral jako jeden jistý Příběhář ;) Hrál taky Nohavicu a Plíhala.. moc jsem si to vychutnávala, Kanaďanky a Markus byli zticha a poslouchali. Vždycky jsme jim pak vysvětlili, o čem ta písnička pojednávala. Postupně jsme šli do hajan, Kuba jako poslední. Když jsem usínala, ještě jsem slyšela tiché tóny téhle písničky.
Další den jsme se probudili asi kolem deváté, udělala jsem si k snídani ovesnou kaši z pytlíku a čaj. Kuba nám ukazoval, jak malý vařič sehnal. Je to takové pěticentimetrové kolečko, nechápu, jak se na něčem takovém může uvařit voda. Ale prý jo. Sama jsem ten vynález ale v akci neviděla. Vydali jsme se na delší výlet. Ani jsem nevěděla, co je přesně naším cílem.. jen to, že jdeme směrem k moři. Jennie si se mnou chtěla vyměnit boty, prý zkusí moje běžky a já abych si vzala místo toho její sněžnice. Bohužel to nešlo. Mé boty jí i přes několik vrstev ponožek neseděly, nemohla lyže moc dobře ovládat. A tak jsem se nazula zpátky do běžkařských bot. Počáteční trasu jsem raději šla pěšky, Kuba to sjel na běžkách, řítil se dolů jako střela, cesta byla vymletá od skútru, je šikovný, že nenaboural do žádného stromu. Na chvilku jsem si přeci jen běžky nandala, ale brzy jsme narazili na úsek, který byl děsně do kopce, husté stromy a různé prolákliny. Běžky šly dolů. Jenže pěšky to bylo ještě horší. Nebyl krok, abych se nepropadla po holeně, někdy i po kolena do sněhu. Běžky mi navíc celkem překážely v rukách. Bylo to velmi vyčerpávající. Po pár set metrech jsem byla odhodlaná to vzdát. Řekla jsem to Kubovi. Jestli se ta cesta brzy nezlepší, tak to otočím zpátky. Kuba mi radil, abych si přeci jen nazula běžky, že mi to opravdu pomůže. Nakonec jsem dala na jeho rady. A vida, sice jsem nebyla o nic rychlejší, ale zato jsem se téměř nepropadala. O tom boření se do sněhu se mi dokonce jednou v noci zdálo. Je to fakt děsný.
Na některých kopcích jsem si dala záležet, musela jsem pečlivě šlapat do "stromečku", občas mi to podklouzlo, ale vždycky jsem to nějak zvládla. Asi za hodinu jsem byla moc ráda, že jsem to jen tak nevzdala. Před námi se rozprostřely hory a v dálce ostrovy, zálivy a tam vzadu wow! široširé moře! Vylézt na protější kopec nám dalo pěknou námahu, museli jsme nejdřív sjet dolů, a pak zas stromečkem nahoru. Sněžničářům to šlo líp. Kuba mě učil, jak mám na běžkách zatáčet. Jenže přešlapování mi moc nešlo. Jsem zvyklá ze sjezdovek plužit, ale tady to v hlubokém sněhu nefunguje.
Nahoře na hoře, kde už byly vidět kameny a mech, jsme poobědvali. Moře bylo opravdu blízko.. ale taky nízko. Překvapilo nás, kolik tam je ostrovů, na mapě jsou přitom vyznačeny jen dva. Asi se s tím nikomu nechtělo malovat. Sluníčko pořád svítilo, ale foukal tam taky dost vítr. Kanaďanky a Markus si navlékli bundy. Já jsem měla tu svoji pořád na sobě, jednak mi nebylo během cesty zas takové vedro a jednak jsem často padala, a tak bylo lepší zůstat v suchu. Pak jsme sestupovali opět dolů do údolí. Pro mě nastal nejhorší okamžik celé cesty. Rozjela jsem se z mírného kopečku, chtěla jsem se otočit, ale nezvládla jsem to, a tak jsem spadla. Bohužel dost nešťastně, byl tam kámen. Dokonce na něm byla modrá turistická značka. Prostě výsměch. Kolenem jsem narazila přímo na ten kámen, auuuu!, byla to taková bolest, že jsem chvíli musela čekat, než odezní. Pak jsem zkoumala, jestli je koleno v pořádku a jestli se na něj postavím. Naštěstí to šlo. Běžky jsem ale okamžitě sundala a dál v cestě pokračovala pěšky. Nebudu riskovat, že narazím na další šutr. Bohužel jsem se za pár kroků propadla.. a to tak, že po pás. Stačila jsem se leknout, jedna běžka mi z ruky ujela neznámo kam. To jsem ale zjistila až o hodně později. Trvalo mi snad věčnost, než jsem se z té díry dostala. Vzpomněla jsem si na Ronju, které se taky takhle v tom filmu zašprajcla noha. Nemohla ji dostat ven stejně tak jako já sebe. Kuba mi běžku nakonec našel. Je to hrdina celé výpravy! Pamatuji si ještě na dva momenty, kdy mi noha zahučela tak hluboko pod sníh, snad mezi dva kameny, že jsem ji nemohla vytahnout. Už vím, jak se cítila chudák Ronja.. na tenhle film se podívejte, je pěkně zpracovaný, a budete mít celkem pravdivou představu o Švédsku. Né, že by tu žili taky loupežníci, to ne, ale ta příroda tu vypadá přesně stejně jako v tom filmu. Připadá mi, že tu na mě všechno mluví, že se tu na mě všechno dívá.. já si tu vesele plahočím v té divočině a občas si ze mě ta příroda pěkně vystřelí.
Cesta zase pomalu mířila do kopce, najednou jsem se pořádně zaposlouchala. Voda. My jsme šli pod vodou. Pod námi byl potok. Člověk mohl sledovat v přímém přenosu, jak to všechno taje. Když už bylo v lese hodně větví a všemožného jehličí a sklon kopce ještě větší, sundala jsem z nohou běžky. Každým krokem jsem se zas bořila, ale už to nebylo tak děsné.. Na druhou stranu jsem měla brzo v botách mokro, bodeť by ne, když pod námi byl potok.! Šutrů taky přibývalo. Šlo se hůř a hůř. Kanaďanky říkaly, že je to už jen kousek. Ten kousek jsem došla po čtyřech. V jedné ruce běžky a ve druhé hůlky. :-D Ale dala jsem to. Vypadalo to, jako bychom měli projít skrz obrovské hory. Jenže najednou se před námi objevila brána složená z obrovských balvanů. Vyšplhali jsme k ní, abychom jí prošli. Něco takového se těžko popisuje. Byla to vlastně velká skalní soutěska. Šplhali jsme čím dál tím výš, Kuba to dával skoro celé na běžkách, já pro jistotu po čtyřech. Když jsem se konečně mezi posledními dostala nahoru, byl to krásný pocit. Ohlédla jsem se kolem sebe, po stranách soutěsky tekl vodopád, teď byl zmrzlý, ale bylo vidět, že už pomalu roztává. Šli jsme kousek dál a před námi, světe div se, další obří.. snad ještě větší soutěska.. skoro jako by byly propojené.. Jen úzký vysoký pás, na kterém jsme stáli, je rozděloval. Tady se natáčel film Ronja, touhle soutěskou projížděl její otec loupežník, když se šel vykřičet ze svého zoufalství. Tady snad skákaly děti z jedné skály na druhou. Něco tak překrásného se jen těžko najde. Zapsali jsme do knížky, která byla schovaná v plechové krabičce, že jsme výstup zvládli. Vydali jsme se podél soutěsky, shora jsme ji obešli, byl tam výhled do dáli. Pak jsme se vrátili zpět a začali jsme pomalu sestupovat dolů. Překvapilo mě, že to šlo celkem v pohodě. Dole byl další obrovský vodopád, voda tekla z více míst podél skal, cítili jste, jak na vás dopadají drobné kapičky. Na chvíli jsem se uprostřed-v objetí těch skal zastavila. Sledovala jsem ten zvláštní úkaz přírody. Sluníčko rozehřívalo led, voda tekla na zem a jak se sluneční světlo odráželo v kapkách vody, vznikala nade mnou duha.
Nemohla jsem se od toho místa odtrhnout, myslím, že to byla nejkrásnější doba, kdy jsme tam mohli zajít. Viděla jsem později obrázky soutěsky v létě, ale tak fascinující mi to nepřipadalo. Až tady jsem si naplno uvědomila, jak blízko má každičký člověk k přírodě.. že člověk a příroda patří k sobě. Příroda umí čarovat, některá kouzla se nám zdají krutá, některá zas báječná. Tohle bylo určitě jedno z těch báječných.
Museli jsme dál, čekalo nás nejméně šest kilometrů. Jednou jsme se dostali opět na místo s pěkným výhledem na zamrzlá jezera, v dáli se zas modralo moře. Pokaždé jiný výhled z jiné perspektivy.. Proč ty nejhezčí chvíle trvají tak krátce? Došli jsme až k velkému jezeru, na jehož břehu stála další chatka pro pocestné. S Kubou jsme si tam trochu ohřáli u kamen nohy, na kamnech ještě někdo nechal stát vodu, tak jsme ji využili a uvařili jsme si šípkovou polévku, která tam byla k dispozici. Chutnala zvláštně, mňam. Prohlížela jsem si deníček této chaty. Někdo do ní napsal pohádku, někdo jen díky. Někteří namalovali obrázek. Bavilo mě listovat si v něm. Je to pěkný zvyk, že si každá chata vede deník. Většinou někde nahoře na kredenci jsou ukryty další. Stejně tak jako v té naší tu byl nejstarší deník z roku 1990. Posilnili jsme se na cestu, vydali se na další vyhlídku a Kubovi se během cesty rozbilo vázání. Vrátil se do té chaty, jestli tam nenajde něco, čím by ho mohl spravit. My jsme se vydali napřed na cestu zpět. Věděli jsme, že si sám určitě poradí, je to šikula a na běžkách nás dohoní raz dva. Taky že jo, za chvíli na nás volal, abychom uhnuli z cesty, že se řítí. Cesta zpátky byla o hodně lepší, šli jsme totiž po stopách sněžného skútru, jela jsem na běžkách a šlo mi to celkem rychle. Občas jsem předjela i sněžničáře. Jen finální kopec jsem opět běžky nesla v rukou. To už byl Kuba před námi na chatě.
Zatopili jsme (nebo spíš kluci zatopili), měla jsem toho tak akorát. Boty úplně promočené, těstoviny s pálivými párky a omáčkou mi bodly. Kuba si dlouho spravoval vázání, takže s námi moc nekomunikoval. Abych pravdu řekla, vynalézavějšího člověka, než je on, jsem snad nikdy nepotkala. Vše zvládne opravit a smontovat, poradí, když nevíte, jak máte co dělat, a když něco potřebujete, s největší pravděpodobností to Kuba má. Ať se jedná o náhradní ešus, lžíci, cukr, sůl, návleky, mixéry, matrace, blatníky, baťohy, kufry, talíře, provázky.. Je možné, že myslí úplně na všechno, ale věřím také tomu, že tahle osoba má zvláštní schopnost přitahovat k sobě nepotřebné věci. Má takové štěstí, že bydlí na koleji, kde mají tzv. "Magic house", Kuba to místo tak pokřtil :-) Nachází tam spoustu užitečných a ještě funkčních věcí. Třeba celé kolo tu lidi vyhodí, že je jen píchlé, místo aby si to dali zalepit, koupí si raději celé nové. Nebo oteplováky..dole na noze měly díru, tak se tam dala reflexní odrazka a kalhoty byly jako nové. A o dalších x věcech nám ještě Kuba vyprávěl a my jen žasli. Našel taky velký kufr, chtěl si ho nechat, ale kamarád nějaký sháněl na cestu do Stockholmu, tak mu ho dal a už ho nikdy neviděl. Vždycky, když někdo něco shání, Kuba mu to ochotně půjčí, či daruje. Je vidět, že ty zahozené věci si ho asi záměrně vyhledávájí, ví, že se dostanou do správných rukou a že je Kuba předá někomu, kdo by je ještě upotřebil.
Večer jsme strávili opět u kytary, tentokrát jsme šli spát ještě dřív než předchozí den. Druhý den ráno už nesvítilo moc sluníčko, Markus a Robin se vydali na procházku ven, ale my s Jennie a Kubou jsme zůstali v chaloupce a odpočívali jsme . Já jsem si prohlížela staré deníky, našla jsem tam i několik českých a slovenských zápisů. Někdy jsem se při čtení hodně nasmála. Češi byli prostě snad skoro všude. Někomu se taky stalo, že přišel a všechny postele byly obsazené, museli spát tedy na lavicích. Pořád to bylo lepší než na mraze. Robin s Markusem přišli dřív, a tak jsme poklidli chajdu, rozloučili se s tímto pohádkovým místem a vydali jsme se na zpáteční cestu k autům. Cesta zpátky nám utekla celkem rychle, šla jsem víc pěšky, nebořila jsem se, protože sníh byl zmrzlý. Měla jsem připnuté běžky na batohu, tak jsem mohla pořádně využívat hůlek. Poznávala jsem po sobě díry, které jsem na cestě tam udělala. Byla jsem tak ráda, že se mi jde relativně dobře. V malém přístřešku jsme společně poobědvali a odtud bylo parkoviště už jen kousek. Naše auto na nás věrně čekalo, naložili jsme všechny bágly a za necelé dvě hodiny jsme dorazili do Umeå. Kuba si jako správný skaut nesl z Höga Kusten ve vlasech pořádnou větvičku. :)
Byl to báječný víkend, více takových akcí prosím....
Na Kanaďanky se mi už déle čekat nechce(měly mi taky dodat své fotky). Ale tady se potvrzuje pravidlo, že co si člověk sám nenafotí..
Odpočinek
Takhle jsme putovali..
Sluneční paprsky
Z první procházky
Docela romantika :-)
Takhle to vypadá uvnitř naší chaloupky
Deníček (tento pochází z jiné chaty, ale design je všude skoro stejný)
Někdo si to psaní vyloženě užíval..
A tohle je naše chaloupka zvenku. Všimněte si, že tam jsou i malé záclony.. :-)
Ahoj,
po dvou dnech vysedávání na pokoji a čtení a šrocení jsem dnes prožila relativně pěkný den. Do školy jsem se po tomhle víkendu opravdu moc těšila. Hned první překvapení mě čekalo, když jsem přišla do hodiny. Nikdo totiž ve tříde nebyl, po chvíli dorazila naše lektorka a říkala, že jsem jediná, kdo dorazil. Ostatní mají buď nějaké semináře, nebo pracují. To je pěkný. Měla jsem tedy soukromou hodinu :) Ještěže to byla literatura. Na jazykovědný rozbor s druhou letkorkou naštěstí nedošlo. Povídali jsme si o Heinrichu Böllovi a jeho Anekdotě zum Senkung. Už jsem ji dříve četla, ale stejně mi spousta věcí unikla. Až teď jsem si uvědomila, kolik jsem toho přehlédla a kolik rovin má ten text. Moc jsem si tu soukromou výuku užívala. Ke slovu jsem se dostala opravdu vždycky ;)
Následující dvě hodiny jsem obíhala International Admission Office, kde mi nakonec nepomohli s výpisem trestního rejstříku, ale paní byla moc ochotná a vysvětlila mi, že tady ve Švédsku to ani snad nikde nepožadují.. je to tu hodně neobvyklé. Naštěstí se mi ten problém podařilo vyřešit jinak. V Čechách npočkají, až se vrátím, tak jim ho dodám, abych měla všechny věci v pořádku a abych mohla odjet na svůj vysněný workcamp. Pak jsem šla nakoupit mléko a vajíčka do ICY. Potřebovala jsme rozměnit peníze pro Kubu. Zbytek času jsem se učila ze Stedjeho jazykovědu.
Po dvanácté se konal Lunchfilm. Nikdy jsem se této akce ještě nezúčastnila, ale myslím, že po dnešku tam určitě zas někdy zajdu. Potkala jsem tam Janu(taky z Česka). a pak Kubu. Nevěděla jsem, že to uvádí. Rozhlédla jsem se po sále a spousta tváří mi byla známá. Sedla jsem si vedle Judith. Brzy se začalo promítat. První film byl o dívce, která ztratila svého kluka. Zaujaly mě detaily, opakující se motivy(nemocnice, stříhání novinového článku, knihovna..hrudník) a to, že se skoro vůbec v tom filmu nemluvilo. Konec jsem vůbec nepochopila.. spíš je asi na divácích, jak si to vyloží. Když jsem se bavila po této akci o filmu s Kubou a Janou, řekli mi, že tam hráli kluci dva.. a že se ta dívka mezi nimi nemohla rozhodnout. Jenže mně připadali asi tak stejní, že jsem je považovala za jednoho a toho samého. Druhý film vyprávěl o jedné ženě, která se starala každý den o svého tátu. Ten byl hodně nemocný. Každý den s ním měla jinou lapálii. Bylo to smutné, už se zdálo, že se to s ním zlepší, ale další den umřel. Asi k tomu člověk potřebuje nějaký zvláštní smysl, cit.. aby se mu něco takového zamlouvalo. Mně se ani jeden ten film obsahově vůbec nelíbil, padl na mě smutek a pesmismus. Tohle že se má promítat studentům k obědu? Na druhou stranu jsem si uvědomila, že co se týče zpracování, je to fakt originální. Jedná se o podobné krátkometrážní filmy, jaké jsem viděla např. na Skandinávském týdnu v Praze. Oba filmy se točily tady v kraji Västerbotten. Co k tomu dodat.. prostě typisk svensk.
Ještě teď, když sem píši, není venku úplně tma. Spíš tmavě modrá obloha. Světla je tu každým dnem víc a víc. Za chvíli už tu nebude skoro vůbec tma. Pamatuji si, že se už v Helsinkách loni stmívalo v létě kolem půlnoci. Jak to tedy musí vypadat tady? Už teď se divím, že ráno vstávám celkem brzy, nechce se mi víc spát, protože mi proniká světlo do pokoje. Ve škole jsem ještě po švédštině seděla dvě hodiny a snažila se vypracovávat otázky na tu páteční zkoušku. Už začínám té knížce od Stedjeho, která je dostupná v knihovně jen prezenčně, trochu rozumět. Stejně mi to ale trvá dost dlouho. Taky už mě bolí ruka ze psaní. Pořád je to ale lepší než se dívat do počítače. Zpátky jsem jela na kole. Bylo to příjemné, po Lunchfilms jsem totiž zašla na kolej, kde jsem si uvařila omeletu. Ve škole máme jen mikrovlnky, tam by to nešlo. Musím se ale pochlubit, že jsem už jako opravdovej Švéd začala nosit do školy krabičky s jídlem a hřeju si je v té mikrovlnce. :-D Jen občas to prostě nejde. Včera jsem měla štěstí na jednoho kluka, kterej celý půlden seděl ve studovně vedle mě a taky se něco šrotil. Před třetí jsem se dostala až k obědu. V té jídelně, kde jsou mikrovlnky, už nikdo nebyl. Ale právě za pár minut se tam objevil taky ten kluk a stejně jak já si hřál jídlo. Seděli jsme tam tak nad svými krabičkami a v místnosti panovalo hrobové ticho. Nevěděla jsem, co bych mu tak řekla svou lámanou švédštinou, on se k řeči taky neměl, a tak se zas potvdilo, to, co se říká o Švédech..zřídkakdy začínají rozhovor jako první. Vidím to i tady na koleji, je tu hodně lidí z Afriky, Íránu apod. a ti se pustí do řeči se mnou skoro vždycky jako první. Zato se Švédy si řeknu jen hej a tím to končí.
Včera jsem měla už velký absťák po plavání, Michael byl kdovíkde, a tak jsem se rozhodla obětovat peníze a jít do bazénu. Bylo to asi třikrát dražší než v ČR. Náramně jsem si to ale užila. Když jsem stoupala po schůdkách do vody a dělala první tempa, napadlo mě, že se hecnu a dám si sto bazénů nez pauzy. Cítila jsem se tak fyzicky nevybitá. Po čtyřiceti bazénech jsem už začala pochybovat, jestli to byl dobrý nápad. Pak se to ale zase zlomilo a únava zas zmizela. Stačila jsem myslet na tisíc věcí a někdy si třeba jen vzpomenout na nějakou písničku a nechat si ji znít v uších. Když jsem doplavala stý bazén, podívala jsem se na hodiny. Uplynula hodina a kousek. Udělala jsem tedy pár kotoulů a hurá do vířivky. Akorát ji někdo zapnul, skončila hodina aquaaerobicu, a tak jsem ji sdílela s postaršími lidmi. Zavřela jsem oči, užívala jsem si ty bublinky, zpovzdálí jsem slyšela, jak se ti naproti mně baví švédsky. Michael v noci nakonec přišel, prý je mu tu hodně velká zima, spal v centru u kamarádky a nebo byl ve škole. Celkem to slíznul, protože tu nebyl v neděli, kdy měl uklízecí den. Nu, příště vím, že mu mám napsat na mobil, ale myslela jsem, že jel někam na vejlet. Plavání je super, tak se těším, až zas půjdu. Musím přeci trénovat na léto :)
Poslední dny jsem nefotila, zato mám pro vás jednu písničku. Poslal mi ji Honza a já ani nevím, proč si ji pořád pouštím.. Je taková povzbuzující :-)
Ahoj,
podařilo se mi načerpat trochu sluneční energie, vzpomněla jsem si při té příležitosti na Höga Kusten, slibuju, že na článku budu pracovat a dodám ho co nejdřív. Byl to totiž pro mě společně s polární září a mořem nejlepší okamžik tady ve Švédsku.
Čtení a učení si zpříjemňuju sledováním televize. Včera jsem se dívala na soutěž Chcete být milionářem. Překvapilo mě, jak ty lidi odpovídají strašně rychle, připadalo mi, že v té naší verzi se to všechno děsně táhlo. Celkem jsem tomu ve švédštině rozuměla. Byl to asi nejlepší pořad, který jsem tu viděla. Jinak vždycky, když se kolem mihnu, tam běží reklamy, nějaké telenovely v angličtině a dneska jsem zas měla čest obědvat při renovaci bytu. To je pro Švédy typické, mají spoustu programů na toto téma, zkoumají, jaká barva tapety by se jim hodila do domu nejlépe, předělávají kachličky a podobné věci.. prostě nuda. Pak tu mají taky hodně programů o vaření, což je už zajímavější, ale stejně si z toho člověk nic moc nezapamatuje. Raději mám filmy, příběhy.
Včera a dneska jsem četla knížku Billy och den mystiska katten. Vypráví o klukovi, kterého vzbudí uprostřed noci hlasité mňoukání. Za parapetem sedí kocour. Vběhne dovnitř a domáhá se jídla. Billy mu dá rybu, kocour po ní chňapne a než se stačí kluk ohlédnout, je ryba v něm. Pak vyskočí Billymu do postele, hladí mu rezavý kožich, kocour pěkně hřeje a je hebký na dotek.. Usne vedle něho. Při této části jsem si vzpomněla na Rozárku. Jak ráda bych si ji vzala do náruče, jak ráda bych jí pohladila po hřbetě...
Když to ráno zjistí maminka, je z kocoura překvapená. Dá mu ale zase nažrat. Za dveřmi stojí Lotta, Billy s ní jde ven. Potkají kluka, který hledá svého kocoura. Billy mu ale o zrzkovi, který mu přišel v noci oknem, nic neřekne. Chce mít kocoura pro sebe. Společně si tyto tři děti hrají. Maminka najednou zavolá na Billyho, aby k ní šel. Kocourek je zřejmě kočička, které se právě narodila koťátka. Chvíli zůstane u Billyho doma. Billy konečně řekne tomu klukovi, že mají doma jednu cizí kočku a že má koťata. Jdou se na ně společně podívat. Billy si přeje jedno koťátko nechat, ale Lottina maminka má silnou alergii. Protože si Billy s Lottou hodně hraje a Lotta chodí k Billymu často na návštěvu, nejde to. Nebo si musí Billy vybrat: Lotta, nebo koťátko. Billy váhá, koťátka jsou tak roztomilá a nikdy určitě nejsou naštvaná jako Lotta. Lotta slíbí, že bude vždycky na Billyho hodná a Billy nakonec předá velkou kočku i se všemi koťaty tomu klukovi.
To je maminka. Přesně takový účes tu má jedna holka u nás na koleji. Nechápu, jak jí tam ty vlasy můžou tak držet.. ;)
Zdravím,
tak se mi konečně povedlo připojit se na internet. Člověk si odskočí na oběd a už mu to nejde. Včera jsem měla taky problémy s připojením, v centru jsem si koupila předplatné na další měsíc a přitom mi to nešlo. Musela jsem zpátky do obchodu, tam zjistili, že mi dali kód na jiného operátora(jinou krabičku), než mám. Naštěstí to šlo vyměnit, tak doufám, že když nebudu moc stahovat a sledovat videa, že mi to další měsíc vydrží. Ještěže mám to kolo, vážně se mi nechtělo vracet se zpátky, ale posilnila jsem se sladkým vanilkovým pečivem, které měli ve Willy:su v akci a vydala jsem se podruhé na cestu. Bez internetu si tu připadám celkem nemožná a samotinká, nemám spojení se světem a nemůžu psát ani žádné domácí úkoly. Nakonec mi to trvalo tam a zpátky necelou hodinu. Zatímco pěšky bych to dala tak za tři hodiny. Jsem tak ráda, že tu můžu jezdit na kole. Snažím se nevymetat moc louže, ale přesto jsem trochu zabahněná. Ale nevadí, snadno se to vypere.
Z centra jsem jela rovnou nakupovat, ulice Ostra Kyrkogatan má snad pět kilometrů, je děsně dlouhá, jezdí po ní celkem dost aut, byla jsem ráda, že můžu jet po cyklostezce. Všimla jsem si jednoho starého hřbitova. Překvapilo mě, že nebyl oplocen. Určitě se na to místo ještě zajedu podívat. Podle mapy už dál moc domů není, třeba by se tam dala udělat pěkná procházka. V bazaru jsem si koupila sluneční brýle a dvě knížky, na švédské poměry skoro za hubičku. Pak do Willy:su a nakonec na poštu vyzvednout balík. Zpátky jsem jela pomalu, na řídítkách dvě tašky, stejně mi to ale zabralo oproti chůzi jen chvilku. Odpoledne jsem zjistila ten problém s internetem, ale jak už jsem psala, za hodinu jsem byla z centra zas zpátky.
Od včerejška jsem trochu zmatená, přečetla jsem knížky Woyzeck, ale vůbec jí nerozumím. Předevčírem jsem zhlédla film Fontána, doteď jsem si ho ještě v hlavě nepřebrala. Dnes jsem se probudila a vlasy mi lítají na všechny strany, asi jsem včera usnula ještě s mokrou hlavou. Ty vlasy jsou stejně neposedné jako mé myšlenky. Před chvílí jsem dočetla Školu Malého stromu, za poslední tři měsíce to je snad nejhezčí knížka, jakou jsem kdy četla. Jenže končí to velmi smutně, skoro jsem se nad tím rozbrečela. Náladu mám tedy stále pod psa. Pak mě taky přepadlo stýskání po domově, připadá mi, že se mi nikdo neozývá a že o nikom nemám žádné zprávy. Nebo nevím.. třeba se u vás nic neděje, a tak mi nemáte o čem psát. Každá zpráva od někoho z vás mi udělá obří radost.!
Ještě bych vám mohla napsat, co bylo v tom balíku.. Připadalo mi, že jsem dostala takovou speciální pomlázku. Bonbony, čokolády, žvýkačky a spoustu.. spoustu polévek. Pak také velikonoční sáček na sladkosti a jarní samolepky. To byl bezva nápad, mami, už jsem si nějaké nalepila na penál, sešity apod. . Překvapilo mě, že na mě taky vypadla z obálky knížka. Zpráva o cestě na severní pól. Už se na ni těším, české knížky mi tu už "došly".
Do zprávy pro jednoho kamaráda jsem dnes chtěla napsat, že mu budu držet palce. V angličtině jsem ale tuto frázi neznala. Internet je všemocný, je to : I will keep my fingers crossed for you. Strašně se mi ten výrok líbí a doufám, že si ho zapamatuji napořád.
Výhled z okna tu není moc optimistický, je zamračeno a z pod sněhu na mě kouká hnědá tráva.
Ahoj,
právě už přes dvě hodiny prohlížím fotky jednoho svého kamaráda, který odjel loni na podzim na Nový Zéland. Všechny své fotky dával jen na facebook, a tak jsem se na ně nemohla doteď podívat. Až dnes. Brada mi padá úžasem na klávesnici a nemůžu odtrhnout oči od monitoru. Výzev není nikdy dost. Těch míst, kam bych se chtěla podívat, mi rapidně přibývá :)
Snažím se plnit si postupně své sny, včera mi přišel mail ohledně zveřejnění workcampů na letošní léto. A hádejte, kam jsem se přihlásila.. Říkat vám to nebudu, páč nevím, jestli mě vyberou.. Dala jsem si ale tři země, tak mi snad nějaká vyjde.
Ve škole je to teď víc než náročné. Dneska jsem měla od půl deváté do pěti! Mezitím jen hodinu pauzu na oběd. Těch seminářů a kurzů je tolik, moc se v nich neorientuju, dneska jsem na to taky doplatila, protože jsem zapomněla na jeden úkol. Budu ho přednášet příště. Překládání ze švédštiny do němčiny byl pro mě taky celkem horor, naštěstí se mi trochu ulevilo, když mi učitelka řekla, že mi dovolí u zkoušky česko-švédský slovník.
Dneska jsem potkala Suinu na chodbě. Bavily jsme se jen chvilinku, je prý hodně zaneprázdněná, má taky zkoušky, ale až to všechno zvládnem, bude párty. Venku bylo obzvlášť velké teplo.Mohla jsem přebíhat mezi budovami jen v mikině a zima mi nebyla. Sluníčko hřálo, ale mě to uspávalo. Ta škola byla dnes dost vyčerpávající. Musela jsem si koupit čokoládu, abych zbývající hodiny přežila. Pak mi na chodbě někdo dal RedBull, měli tam stánek a rozdávali je volně studentům, tak jsem toho využila. Myslím ale, že ten RedBull na mě zapůsobil až teď. Má nějaké opožděné účinky. Asi si pustím film. Zítra mě čeká jízda do centra a velký nákup. Už jsem dlouho netancovala, stýská se mi po swingu, tenhle víkend je nějaký swingový festival, ale jsem unavená a navíc jsou to zas další výdaje. Taky vzpomínám na tanečák u Lídy na koleji v Brně, tohle mi tu vážně strašně chybí a už se těším, až v červnu pojedu do Brna.
Fotky šedivého sněhu a zašlé trávy pro vás nemám. Ale možná taky něco vyblejsknu, abyste viděli, jak ten sníh tady mizí. Napadlo mě, že jste asi ještě neviděli, jak to vypadá v centru Umea.
Tohle je radnice
Hlavní nákupní třída
Když jsem seděla v Mekáči a psala svůj první e-mail ze svého notebooku, myslela jsem si nejdřív, že ten chlápek, co tam stojí, je živej.
Ale když jsem se ho vydala detailněji prozkoumat, zjistila jsem, že není.
To je asi nejznámější kostel tady v Umea.. Stadkyrka
Zdravím,
ráda bych napsala něco o svém posledním dnu v Laponsku. Škoda, že je to už poslední.. Ale jak se říká.. To nejlepší na konec! Tady to platí na sto procent!
Ráno nás čekalo balení a uklízení pokoje, já jsem šla na poštu poslat pohled, pak jsme museli čekat na to, až někdo zkontroluje, jestli jsme dobře uklidili. Mezitím se rozhoduji, co mám během dopoledne podniknout. Mám se přidat k někomu do party a nechat rozhodování o tom, kam půjdeme, na ostatních, nebo je lepší se oddělit a jít sama na běžky? Jak už jsem dříve psala, byla jsem jediný člověk, který si bral s sebou běžky, nikdo se nemohl ke mně tedy přidat. Nakonec jsem si řekla, že zkusím žlutý okruh na běžkách. Podle ukazatelů měl tento okruh 5 kilometrů, mně se to ale nakonec zdálo tak 7. Nebo má švédský kilometr víc metrů než ten český. Prošla jsem podchodem, nahoře vedla železnice. Je to důležitá trať, která vede z Kiruny až do Narviku. Dopravuje se tam železná ruda, v Narviku totiž přístav díky Golfskému proudu nezamrzá.. narozdíl od Botnického zálivu. Ruda se tedy může dopravovat z Narviku po moři i v zimě.
Měla jsem štěstí, trasa byla dobře značená, za celou dobu jsem potkala jen jeden pár. Jinak nikde nikdo, kolem zase ty zakrslé stromky a přede mnou užší cesta. Často jsem musela vyšlapávat "stromečkem" kopce. Zima mi tedy rozhodně nebyla. Během cesty se mi podařilo udělat pár fotek, jednou mi ale foťák spadl omylem do sněhu, tak jsem ho pak raději schovala. Snažila jsem se odhadnout, jakou část cesty jsem už ujela, ale moc mi to nešlo. Železnici a most jsem ztratila dávno z očí. Musela jsem tedy věřit těm značkám. Někdy úmyslně a někdy neúmyslně padám do sněhu :) Naštěstí je všude kolem dost hluboký, takže to vůbec nebolí. Kdybyste ale věděli, jaká je práce se z té země dostat.. Jednou jsem chtěla udělat andělíčka na kraj cesty. Když jsem se chtěla zvednout, neměla jsem absolutně nic, o co bych se mohla opřít, ruce se mi pořád bořily hlouběji do sněhu a s nimi i všechno ostatní. Nejraději bych tam zůstala ležet až do jara, ale to bych asi zmrzla. Sníh po chvíli začal pěkně studit. Naštěstí mi pomohly hůlky. Nazpátek jedu přes klikaté cestičky, až se mi před očima objevuje známá křižovatka, na které jsem již jednou odbočovala. Odtud je to k mostu už kousek. Cestou na hotel potkávám Američanku, vyprávíme si, co jsme podnikly a ona mi radí, abych se zašla podívat k jezeru, kde jsme se předešlý den saunovali.
Po přezutí a po malé svačince zamířím k tomu jezeru. Mrknu ještě k vodopádu, je to obrovská soutěska, někteří z nás si tu objednali lezení po ledu(iceclimbing). Do toho bych ale fakt nešla. Ráda se na vodopády koukám, ale lézt po nich nemusím. Hlavně když jsou zamrzlé tedy.. Jinak překonat vodopád, když není zamrzlý, je něco naprosto úžasného. Šplhání po vodopádu, jako to udělali dva muži v knížce Mágův deník, mě fascinuje. Jdu kousek dál od břehu, ale ne zas moc.. je to divné procházet se po zamrzlé vodě, mám takový zvláštní pocit. Vím, že led je hodně silný, že by se nemohl probořit, ale stejně se cítím bepečněji na pevné půdě. Chvíli sedím a odpočívám a zkoumám stopy ve sněhu, který je trochu navátý nad ledem. Na zpáteční cestě zajdu k jednomu mostu, který vede přes tu velkou soutěsku, čas ale rychle utíká, a tak se musím vrátit, převléci, rychle si připravit oběd a už odjíždíme.
Nejznámější dominanta Abiska, najdete ji často na pohledech..
Molo a pozorovatelna polární záře v jednom..
Opouštíme Abisko, sedím úplně vzadu zavalená spoustou věcí, jím lounchmeat a dívám se z okna. Někteří z nás chtějí pustit film. Zvuk k filmu je pro mě hodně nahlas, navíc ten film je děsný, samé zabíjení, fuj. Dávám si do uší sluchátka a pouštím si Sabatony. Hlasitost dávám na maximum, jednak mám tak Sabatony nejraději, jednak nechci slyšet ten film. Uběhne hodina, dvě, projíždíme Kirunou, kousek dál už začínají jehličnaté stromy, tři hodiny jsme na cestě.. a já pořád vyhlížím hranici severního polární kruhu. Nepřejeli jsme ho už? Začíná sněžit. Naštěstí nás Marii na to místo, kde slunce nezapadá jednou za rok, upozorní a dokonce tu i zastavíme. Není tam žádná čára na zemi, tak, jak jsem to viděla třeba na fotkách ve Finsku, ale jen velká tabule. I kdyby tam nějaká čára byla, myslím, že bychom ji stejně neviděli. Všude bylo velké množství sněhu. Někteří do něho dokonce skákali z jednoho patníku šipky. Připadalo mi to, jako by se lidi trumfovali, co všechno se dá dělat na severním polárním kruhu :)
Další zastávku jsme udělali u jedné restaurace. Tohle byl další příjemný moment naší výpravy, nevěděla jsem předtím, že v ceně jsme měli i večeři. Objednala jsem si francouzský hamburger a hranolky. Pak jsme si mohli vzít salátu, kolik jsme chtěli. K pití jsem si dala kolu a čaj. Připadala jsem si jako v ráji. Poprvé jsem ve Švédsku navštívila restauraci, nemusela jsem se omezovat a mohla jsem se najíst dosyta. To bylo příjemné zakončení akce. Spokojení, s plnými bříšky nasedáme opět do autobusu, pouští se další děsný film, a tak opět poslouchám MP3ku. Míříme do Umeå. Předtím vlastně ještě vyplňujeme kvíz, který nám připravila Marii. Je to zajímavé, zjišťujeme, kolik jsme si toho z jejího výkladu zapamatovali. Nastává noc. Jak asi můžem být daleko od Umeå? V uších mám teď Rammsteiny a na nic jiného skoro nemyslím. Když tu se začne pár lidí zvedat a naklání se všichni na jednu stranu. Vyndám si sluchátka z uší a co to slyším.. Nothern lights? Začíná pozdvižení. I naši řidiči zaregistrovali, že se něco děje.. ze všech stran je slyšet nothern lights (pro ty, kdo neví, znamená to v angličtině polární záře). Zastavíme. Vyběhneme z autobusu, někteří bez bundy. Díváme se na oblohu. A opravdu. Je tam velký zelený pruh. Ne tak silný, ale dobře viditelný. Fouká vítr a my vidíme, jak se pruh pohybuje, nabírá na síle. Najednou si všímáme nad námi dalších a dalších pruhů. Už zdaleka není jen jeden. A ty se zdají být ještě silnější. Stojíme na odstavném pruhu na dálnici, kolem nás šminkají auta a náklaďáky, jejich reflektory nás občas oslepují, ale my koukáme fascinovaně na oblohu. Je nám jedno, kde jsme. Vidíme polární záři. Vítr sílí, čím je silnější, tím víc se záře mění, pohybuje se a vytváří úžasnou barevnou podívanou. Jsme asi 200 kilometrů od Umeå a nám se plní náš obrovský sen. Nastává chvíle štěstí, euforie.. Ten okamžik, kdy vidíme polární záři v celé její kráse, je krátký, odhaduji to tak na tři minuty..?.. Záleží hodně na tom, jak fouká vítr. Polární záře přicházejí v návalech, i když už ji na obloze dávno nevidíme tak jasně, stojíme a čekáme. S Němkami se shodujeme, že bychom tam zůstali stát klidně další hodiny. Ale musíme jet dál, už takhle jsme nabrali zpoždění. Záře je vidět i z autobusu, spousta z nás má tak hlavu otočenou na pravou stranu až do nedaleké Skellefteå. Tam zastavíme u benzínky na kratší přestávku, i v tom městě, když jsem zašla za pumpu, vidím opět polární záři. Chvílemi je silnější. Je mi krásně.
Kolem půlnoci přijíždíme do Umeå. Žasnem, kolik sněhu stačilo roztát, od té doby co jsme tu byli naposledy . Loučíme se s naší průvodkyní Marii.. chudák, má ještě před sebou tři podobné cesty do Laponska, a tentokrát nemá ani den na odpočinek.. Snad to zvládne. Cestu na kolej mám společnou s jednou Australankou, taky bydlí v okolí Mariehem. Ani jedna z nás ale nepromluvíme, jdem potichu a jen si řeknem dobrou noc, když se musíme rozdělit. Tohle nepotřebuje žádný komentář, sice jsem se vám to tu snažila co nejpodrobněji vylíčit, ale jaké to opravdu bylo, to nejde nijak slovy zaznamenat. Ten pocit nejde předat, nejde jinak, než to na vlastní kůži prožít.
Loučím se s tebou, polární kruhu..doufám, že se za tebou zas někdy vrátím.
