Víkend na Höga Kusten

Ahój,
     nyní již dlouho slibovaný článek o Höga Kusten. Tenhle výlet byl hodně neplánováný, Kuba mi napsal asi ve středu večer, že mají dvě místa v autě, jestli bych náhodou nechtěla jet. Původně jsem to zamítla, ale odpověď jsem mu hned nenapsala, což jsem udělala náramně dobře. Mamka mi na skajpu řekla, ať jedu. A protože jsem si uvědomila, že by mi to bylo hodně líto, kdybych tuto šanci nevyužila, odpověděla jsem Kubovi že ano, pojedu.
         Ve čtvrtek, na československé fíce(kde se nás sešlo sedm a kde jsme si výborně popovídali a vyměnili zkušenosti), jsme si řekli ohledně víkendu další detaily a Kuba mi dokonce půjčil svůj batoh a od jedné holky ještě spacák. Zjistila jsem, že tu jsem na horské túry poměrně nevybavená. Ještě štěstí, že tu jsou ochotní lidé, kteří vám to půjčí.
        V pátek jsme vyráželi v půl desáté od ICY v Ålidhemu, vyšla jsem pro jistotu opět dřív, ale lyže ani batoh se mi tentokrát nezdály tak těžké. Kuba půjčil auto z půjčovny, brzy přišli ostatní spoluvýletníci - dvě Kanaďanky Robin a Jennie a taky Švéd Markus. Batohy i běžky a sněžnice se nám do obrovského auta dobře vešly, měli jsme na střeše "rakev", do které se dalo schovat spousta věcí. Kuba řídil. Měli jsme trochu strach, jestli na Höga Kusten bude ještě sníh, je to přeci jen dvě stě kilometrů na jih od Umeå. Na některých místech už bylo skoro víc trávy než sněhu, zastavili jsme na jedné benzínce ve městě Örnsköldsvik, přímo naproti nám stál velký skokanský můstek, nedaleko něj vedla železnice! Kuba říkal, že ti sportovci musí vždycky podjet železniční most, když z toho obřího skoku dojíždějí. Já jsem si spíš říkala, jestli ten most taky nepřeskočí, ale to už by bylo na ně asi moc daleko.
        Když jsme vyjeli z města, objevily se před námi stromy, sníh a divočina. Zabočili jsme takovým zvláštním způsobem na menší cestu. Člověk nedal hned blinkr doleva, aby nezpomaloval auta, která měl za sebou a v protisměru, ale přejel nejdřív do pravého pruhu, jakéhosi objezdu, a až pak jsme mohli zahnout doleva. Nikdy jsem nic takového neviděla, i Kuba z toho byl celkem zmatený. Kanaďanky se s tím ale asi už setkaly, a tak mu radily.
       Auto jsme nechali na parkovišti, byli jsme tam jediní. Batohy na záda, sněžnice nebo běžky na nohy a hurá k naší chaloupce. Mělo to být pět kilometrů. S batohem se mi jelo na běžkách dost špatně, hlavně výstupy do kopce, na tom prvním-asi nejprudším, jsem se hned rozprskla, později jsem své pády přestala počítat, protože jsme sebou sekla každou chvilku. Nejdřív jsme museli překonat umělý dřevěný chodník. Sníh na něm dosahoval asi metr a půl do výše. Jenže bylo vidět, že po stranách už ho hodně roztálo. A tak bylo umění projít tou úzkou cestičkou, aniž by vám nesklouzla běžka někam mimo. Kuba se tam už zasekl. A tak jsem raději sundala běžky a šla pěšky. Hned, jak jsme zdolali tuhle část, běžky jsem si zas nandala. Prošli jsme kolem map a dřevěných tabulí, celé to bylo tak zasypané sněhem.. připadali jsme si všichni  vysoko nad úrovní země..  Za chvíli jsem přestala vnímat i to, kolikrát jsem ty lyže ze sebe shodila a kolikrát jsem si je zas připnula na nohy. Terén se měnil. Na rovině, či do mírného kopce a v řídkém lese se jelo/šlo lépe na běžkách. V hustším lese a z kopce dolů, či do velkého kopce to byla potíž. Nejhorší pro mě byla varianta hustý les a kopec dolů. To jsem sundavala běžky, nechtěla jsem se totiž potkat s nějakým stromem :) Pěšky se šlo ale naprosto úděsně. Každým krokem jsem se bořila do sněhu, většinou tak po kolena, občas jsem zapadla i po stehna, či po pás. Těžký batoh mi to ještě zhoršoval. Někdy jsem se musela škrábat nahoru po čtyřech. Usoudili jsme, že na sněžnicích se jde podstatně líp. Kdo to mohl ale vědět. Kuba statečně jel skoro celou dobu na běžkách. Obdivuju ho, jak se dokázal vyhýbat všem těm stromům. Taky se několikrát vyválel, ale jeho kytara, kterou měl připnutou na batohu, to přežila. My dva běžkaři jsme skupinu trochu zpomalovali, já svým broděním a Kuba tím, že hledal co nejlepší cestu mezi stromy. Konečně jsme si dali pauzu.
            Vystoupali jsme na malý kopeček, nikde nebyla ani šlápota. Sníh krásně čistý, sluneční paprsky se v něm odrážely. Rozbalila jsem své chleby se šunkou a se sýrem. Nastal odpočinek a kochání se přírodou. Měli jsme celý les pro sebe, nikde nikdo. A po naší trase už asi dlouho taky nikdo nešel, stopy byly dost zaváté. Dala jsem Kubovi náplast, protože mu ošklivě krvácela rána na palci. Ještě než jsme odjížděli, tak se říznul. On je pořád vůbec nějakej zraněnej (viz ta omrzlina). Po obědě jsme se šli podívat kousek bez batožiny na jednu vyhlídku, vrátili jsme se pak zpátky a pokračovali jsme dál. Většinou jsem šla, když už jsem byla opravdu hodně vyčerpaná, tak jsem nasadila běžky a doufala, že se všem stromům vyhnu..nebo že se mi spíš stromy vyhnou :-D Občas to bylo na běžkách opravdu lepší, hlavně když jsme přecházeli jezera. Kanaďanky se mě občas ptaly, jestli jsem v pohodě. Ujišťovala jsem je, že jo. Poslední kopec byl opravdu výživný, říkala jsem si, že by ta chata za ním už pomalu mohla být. Docházely mi síly. Chtěla jsme si dát pauzu, ale Kanaďanky na mě volaly, že už jen kousíček. A měly pravdu. Za stromy se najednou objevila dřevěná chaloupka. Jmenovala se Skrattabborrtjärn. Slavnostně jsme ji otevřeli. Uvnitř nás čekaly dva pokoje a celkem šest postelí(tři palandy).. velkých letišť, na každé matraci by se v pohodě vešli dva, takže chata je tak pro dvanáct lidí.  Pak tam taky byl čistý stůl, na něm pár svíček, mapy a deníček. U kamen už bylo nachystané dříví, stačilo jen zatopit. Byly tam i hrnce a nějaké nádobí, našli jsme tam i trochu potravin, ale měli jsme své zásoby. Připadala jsem si jak v pohádce. Něco takového bychom v Čechách těžko našli. Volně dostupné chajdy by určitě dlouho nevydržely nápor vandalů.
           Sundali jsme si bágly a vydali se prozkoumat okolí, dokud svítilo ještě sluníčko. Narazili jsme na další chaloupku, taky v ní nikdo nebyl. Pak jsme zamířili směrem k vodě, ale v půli cesty jsme se otočili nazpátek. Začali jsme vařit večeři, pamatuji si, že to byla bramborová kaše s něčím.. tuším že s fazolemi a párkem, ale už se mi to moc nevybavuje. Chajdu jsme si brzy vyhřáli, i jeden pokoj- v tom jsem spala já, ve druhém měli zimu, ale prý jim to tak víc vyhovovalo. Bylo nám krásně teploučko, popíjeli jsme různý alkohol, který donesli asi dva lidi.. taky třeba  becherovku. Kuba hrál na kytaru. Především anglické písničky, pak předal tu kytaru Robin. Ta umí rovněž krásně hrát i zpívat. Spousta těch skladeb mi byla známá z rádia, ale slova jsem neuměla. Všichni jsme byli unavení, ale sedět u svíček a poslouchat kytaru bylo tak příjemné. Myslím, že to byl okamžik, kdy jsem si nejvíc připadala jako doma. Jako s Příběháři, jako na táboře, jako s Instruktory na akci.. jako kdekoliv v Čechách. S Kubou jsem zpívala taky pár českých písniček, zná kdejakou, dokonce mi zahrál Zafúkané.. a ani se nevzpíral jako jeden jistý Příběhář ;) Hrál taky Nohavicu a Plíhala.. moc jsem si to vychutnávala, Kanaďanky a Markus byli zticha a poslouchali. Vždycky jsme jim pak vysvětlili, o čem ta písnička pojednávala. Postupně jsme šli do hajan, Kuba jako poslední. Když jsem usínala, ještě jsem slyšela tiché tóny téhle písničky.

          Další den jsme se probudili asi kolem deváté, udělala jsem si k snídani ovesnou kaši z pytlíku a čaj. Kuba nám ukazoval, jak malý vařič sehnal. Je to takové pěticentimetrové kolečko, nechápu, jak se na něčem takovém může uvařit voda. Ale prý jo. Sama jsem ten vynález ale v akci neviděla. Vydali jsme se na delší výlet. Ani jsem nevěděla, co je přesně naším cílem.. jen to, že jdeme směrem k moři. Jennie si se mnou chtěla vyměnit boty, prý zkusí moje běžky a já abych si vzala místo toho její sněžnice. Bohužel to nešlo. Mé boty jí i přes několik vrstev ponožek neseděly, nemohla lyže moc dobře ovládat. A tak jsem se nazula zpátky do běžkařských bot. Počáteční trasu jsem raději šla pěšky, Kuba to sjel na běžkách, řítil se dolů jako střela, cesta byla vymletá od skútru, je šikovný, že nenaboural do žádného stromu. Na chvilku jsem si přeci jen běžky nandala, ale brzy jsme narazili na úsek, který byl děsně do kopce, husté stromy a různé prolákliny. Běžky šly dolů. Jenže pěšky to bylo ještě horší. Nebyl krok, abych se nepropadla po holeně, někdy i po kolena do sněhu. Běžky mi navíc celkem překážely v rukách. Bylo to velmi vyčerpávající. Po pár set metrech jsem byla odhodlaná to vzdát. Řekla jsem to Kubovi. Jestli se ta cesta brzy nezlepší, tak to otočím zpátky. Kuba mi radil, abych si přeci jen nazula běžky, že mi to opravdu pomůže. Nakonec jsem dala na jeho rady. A vida, sice jsem nebyla o nic rychlejší, ale zato jsem se téměř nepropadala. O tom boření se do sněhu se mi dokonce jednou v noci zdálo. Je to fakt děsný.
              Na některých kopcích jsem si dala záležet, musela jsem pečlivě šlapat do "stromečku", občas mi to podklouzlo, ale vždycky jsem to nějak zvládla. Asi za hodinu jsem byla moc ráda, že jsem to jen tak nevzdala. Před námi se rozprostřely hory a v dálce ostrovy, zálivy a tam vzadu wow! široširé moře! Vylézt na protější kopec nám dalo pěknou námahu, museli jsme nejdřív sjet dolů, a pak zas stromečkem nahoru. Sněžničářům to šlo líp. Kuba mě učil, jak mám na běžkách zatáčet. Jenže přešlapování mi moc nešlo. Jsem zvyklá ze sjezdovek plužit, ale tady to v hlubokém sněhu nefunguje.
               Nahoře na hoře, kde už byly vidět kameny a mech, jsme poobědvali. Moře bylo opravdu blízko.. ale taky nízko. Překvapilo nás, kolik tam je ostrovů, na mapě jsou přitom vyznačeny jen dva. Asi se s tím nikomu nechtělo malovat. Sluníčko pořád svítilo, ale foukal tam taky dost vítr. Kanaďanky a Markus si navlékli bundy. Já jsem měla tu svoji pořád na sobě, jednak mi nebylo během cesty zas takové vedro a jednak jsem často padala, a tak bylo lepší zůstat v suchu. Pak jsme sestupovali opět dolů do  údolí. Pro mě nastal nejhorší okamžik celé cesty. Rozjela jsem se z mírného kopečku, chtěla jsem se otočit, ale nezvládla jsem to, a tak jsem spadla. Bohužel dost nešťastně, byl tam kámen. Dokonce na něm byla modrá turistická značka. Prostě výsměch. Kolenem jsem narazila přímo na ten kámen, auuuu!, byla to taková bolest, že jsem chvíli musela čekat, než odezní. Pak jsem zkoumala, jestli je koleno v pořádku a jestli se na něj postavím. Naštěstí to šlo. Běžky jsem ale okamžitě sundala a dál v cestě pokračovala pěšky. Nebudu riskovat, že narazím na další šutr. Bohužel jsem se za pár kroků propadla.. a to tak, že po pás. Stačila jsem se leknout, jedna běžka mi z ruky ujela neznámo kam. To jsem ale zjistila až o hodně později. Trvalo mi snad věčnost, než jsem se z té díry dostala. Vzpomněla jsem si na Ronju, které se taky takhle v tom filmu zašprajcla noha. Nemohla ji dostat ven stejně tak jako já sebe. Kuba mi běžku nakonec našel. Je to hrdina celé výpravy! Pamatuji si ještě na dva momenty, kdy mi noha zahučela tak hluboko pod sníh, snad mezi dva kameny, že jsem ji nemohla vytahnout. Už vím, jak se cítila chudák Ronja.. na tenhle film se podívejte, je pěkně zpracovaný, a budete mít celkem pravdivou představu o Švédsku. Né, že by tu žili taky loupežníci, to ne, ale ta příroda tu vypadá přesně stejně jako v tom filmu. Připadá mi, že tu na mě všechno mluví, že se tu na mě všechno dívá.. já si tu vesele plahočím v té divočině a občas si ze mě ta příroda pěkně vystřelí.
                Cesta zase pomalu mířila do kopce, najednou jsem se pořádně zaposlouchala. Voda. My jsme šli pod vodou. Pod námi byl potok. Člověk mohl sledovat v přímém přenosu, jak to všechno taje. Když už bylo v lese hodně větví a všemožného jehličí a sklon kopce ještě větší, sundala jsem z nohou běžky. Každým krokem jsem se zas bořila, ale už to nebylo tak děsné.. Na druhou stranu jsem měla brzo v botách mokro, bodeť by ne, když pod námi byl potok.! Šutrů taky přibývalo. Šlo se hůř a hůř. Kanaďanky říkaly, že je to už jen kousek. Ten kousek jsem došla po čtyřech. V jedné ruce běžky a ve druhé hůlky. :-D Ale dala jsem to. Vypadalo to, jako bychom měli projít skrz obrovské hory. Jenže najednou se před námi objevila brána složená z obrovských balvanů. Vyšplhali jsme k ní, abychom jí prošli. Něco takového se těžko popisuje. Byla to vlastně velká skalní soutěska. Šplhali jsme čím dál tím výš, Kuba to dával skoro celé na běžkách, já pro jistotu po čtyřech. Když jsem se konečně mezi posledními dostala nahoru, byl to krásný pocit. Ohlédla jsem se kolem sebe, po stranách soutěsky tekl vodopád, teď byl zmrzlý, ale bylo vidět, že už pomalu roztává. Šli jsme kousek dál a před námi, světe div se, další obří.. snad ještě větší soutěska.. skoro jako by byly propojené.. Jen úzký vysoký pás, na kterém jsme stáli, je rozděloval. Tady se natáčel film Ronja, touhle soutěskou projížděl její otec loupežník, když se šel vykřičet ze svého zoufalství. Tady snad skákaly děti z jedné skály na druhou. Něco tak překrásného se jen těžko najde. Zapsali jsme do knížky, která byla schovaná v plechové krabičce, že jsme výstup zvládli. Vydali jsme se podél soutěsky, shora jsme ji obešli, byl tam výhled do dáli. Pak jsme se vrátili zpět  a začali jsme pomalu sestupovat dolů. Překvapilo mě, že to šlo celkem v pohodě. Dole byl další obrovský vodopád, voda tekla z více míst podél skal, cítili jste, jak na vás dopadají drobné kapičky. Na chvíli jsem se uprostřed-v objetí těch skal zastavila. Sledovala jsem ten zvláštní úkaz přírody. Sluníčko rozehřívalo led, voda tekla na zem a jak se sluneční světlo odráželo v kapkách vody, vznikala nade mnou duha.
         Nemohla jsem se od toho místa odtrhnout, myslím, že to byla nejkrásnější doba, kdy jsme tam mohli zajít. Viděla jsem později obrázky soutěsky v létě, ale tak fascinující mi to nepřipadalo. Až tady jsem si naplno uvědomila, jak blízko má každičký člověk k přírodě.. že člověk a příroda patří k sobě. Příroda umí čarovat, některá kouzla se nám zdají krutá, některá zas báječná. Tohle bylo určitě jedno z těch báječných.
            Museli jsme dál, čekalo nás nejméně šest kilometrů. Jednou jsme se dostali opět na místo s pěkným výhledem na zamrzlá jezera, v dáli se zas modralo moře.  Pokaždé jiný výhled z jiné perspektivy.. Proč ty nejhezčí chvíle trvají tak krátce? Došli jsme až k velkému jezeru, na jehož břehu stála další chatka pro pocestné. S Kubou jsme si tam trochu ohřáli u kamen nohy, na kamnech ještě někdo nechal stát vodu, tak jsme ji využili a uvařili jsme si šípkovou polévku, která tam byla k dispozici. Chutnala zvláštně, mňam. Prohlížela jsem si deníček této chaty. Někdo do ní napsal pohádku, někdo jen díky. Někteří namalovali obrázek. Bavilo mě listovat si v něm. Je to pěkný zvyk, že si každá chata vede deník. Většinou někde nahoře na kredenci jsou ukryty další. Stejně tak jako v té naší tu byl nejstarší deník z roku 1990. Posilnili jsme se na cestu, vydali se na další vyhlídku a Kubovi se během cesty rozbilo vázání. Vrátil se do té chaty, jestli tam nenajde něco, čím by ho mohl spravit. My jsme se vydali napřed na cestu zpět. Věděli jsme, že si sám určitě poradí, je to šikula a na běžkách nás dohoní raz dva. Taky že jo, za chvíli na nás volal, abychom uhnuli z cesty, že se řítí. Cesta zpátky byla o hodně lepší, šli jsme totiž po stopách sněžného skútru, jela jsem na běžkách a šlo mi to celkem rychle. Občas jsem předjela i sněžničáře. Jen finální kopec jsem opět běžky nesla v rukou. To už byl Kuba před námi na chatě.
              Zatopili jsme  (nebo spíš kluci zatopili), měla jsem toho tak akorát. Boty úplně promočené, těstoviny s pálivými párky a omáčkou mi bodly. Kuba si dlouho spravoval vázání, takže s námi moc nekomunikoval. Abych pravdu řekla, vynalézavějšího člověka, než je on, jsem snad nikdy nepotkala. Vše zvládne opravit a smontovat, poradí, když nevíte, jak máte co dělat, a když něco potřebujete, s největší pravděpodobností to Kuba má. Ať se jedná o náhradní ešus, lžíci, cukr, sůl, návleky, mixéry, matrace, blatníky, baťohy, kufry, talíře, provázky..  Je možné, že myslí úplně na všechno, ale věřím také tomu, že tahle osoba má zvláštní schopnost přitahovat k sobě nepotřebné věci. Má takové štěstí, že bydlí na koleji, kde mají tzv. "Magic house", Kuba to místo tak pokřtil :-) Nachází tam spoustu užitečných a ještě funkčních věcí. Třeba celé kolo tu lidi vyhodí, že je jen píchlé, místo aby si to dali zalepit, koupí si raději celé nové. Nebo oteplováky..dole na noze měly díru, tak se tam dala reflexní odrazka a kalhoty byly jako nové. A o dalších x věcech nám ještě Kuba vyprávěl a my jen žasli. Našel taky velký kufr, chtěl si ho nechat, ale kamarád nějaký sháněl na cestu do Stockholmu, tak mu ho dal a už ho nikdy neviděl. Vždycky, když někdo něco shání, Kuba mu to ochotně půjčí, či daruje. Je vidět, že ty zahozené věci si ho asi záměrně vyhledávájí, ví, že se dostanou do správných rukou a že je Kuba předá někomu, kdo by je ještě upotřebil.
                  Večer jsme strávili opět u kytary, tentokrát jsme šli spát ještě dřív než předchozí den. Druhý den ráno už nesvítilo moc sluníčko, Markus a Robin se vydali na procházku ven, ale my s Jennie a Kubou jsme zůstali v chaloupce a odpočívali jsme . Já jsem si prohlížela staré deníky, našla jsem tam i několik českých a slovenských zápisů. Někdy jsem se při čtení hodně nasmála. Češi byli prostě snad skoro všude. Někomu se taky stalo, že přišel a všechny postele byly obsazené, museli spát tedy na lavicích. Pořád to bylo lepší než na mraze. Robin s Markusem přišli dřív, a tak jsme poklidli chajdu, rozloučili se s tímto pohádkovým místem a vydali jsme se na zpáteční cestu k autům. Cesta zpátky nám utekla celkem rychle, šla jsem víc pěšky, nebořila jsem se, protože sníh byl zmrzlý. Měla jsem připnuté běžky na batohu, tak jsem mohla pořádně využívat hůlek. Poznávala jsem po sobě díry, které jsem na cestě tam udělala. Byla jsem tak ráda, že se mi jde relativně dobře. V malém přístřešku jsme společně poobědvali a odtud bylo parkoviště už jen kousek. Naše auto na nás věrně čekalo, naložili jsme všechny bágly a za necelé dvě hodiny jsme dorazili do Umeå. Kuba si jako správný skaut nesl z Höga Kusten ve vlasech pořádnou větvičku. :)

Byl to báječný víkend, více takových akcí prosím....

Na Kanaďanky se mi už déle čekat nechce(měly mi taky dodat své fotky). Ale tady se potvrzuje pravidlo, že co si člověk sám nenafotí..

Odpočinek

Takhle jsme putovali..

                 

Sluneční paprsky

Z první procházky

Docela romantika :-)

Takhle to vypadá uvnitř naší chaloupky

Deníček (tento pochází z jiné chaty, ale design je všude skoro stejný)

Někdo si to psaní vyloženě užíval..

A tohle je naše chaloupka zvenku. Všimněte si, že tam jsou i malé záclony.. :-)

Teď pár fotek z celodenního výletu..

 Vyfotit, a pak hurá dolů z kopce!

Flóra

Dobře Kuba!

Trochu to taje..

Přituhuje.. (tady už jsem nesla běžky v rukách)

Vidíte tu duhu?

Další chata pro vyčerpané poutníky..