Naplnění

Zdravím,
    ráda bych napsala něco o svém posledním dnu v Laponsku. Škoda, že je to už poslední.. Ale jak se říká.. To nejlepší na konec! Tady to platí na sto procent!
      Ráno nás čekalo balení a uklízení pokoje, já jsem šla na poštu poslat pohled, pak jsme museli čekat na to, až někdo zkontroluje, jestli jsme dobře uklidili. Mezitím se rozhoduji, co mám během dopoledne podniknout. Mám se přidat k někomu do party a nechat rozhodování o tom, kam půjdeme, na ostatních, nebo je lepší se oddělit a jít sama na běžky? Jak už jsem dříve psala, byla jsem jediný člověk, který si bral s sebou běžky, nikdo se nemohl ke mně tedy přidat. Nakonec jsem si řekla, že zkusím žlutý okruh na běžkách. Podle ukazatelů měl tento okruh 5 kilometrů, mně se to ale nakonec zdálo tak 7. Nebo má švédský kilometr víc metrů než ten český. Prošla jsem podchodem, nahoře vedla železnice. Je to důležitá trať, která vede z Kiruny až do Narviku. Dopravuje se tam železná ruda, v Narviku totiž přístav díky Golfskému proudu nezamrzá.. narozdíl od Botnického zálivu. Ruda se tedy může dopravovat z Narviku po moři i v zimě.
       Měla jsem štěstí, trasa byla dobře značená, za celou dobu jsem potkala jen jeden pár. Jinak nikde nikdo, kolem zase ty zakrslé stromky a přede mnou užší cesta. Často jsem musela vyšlapávat "stromečkem" kopce. Zima mi tedy rozhodně nebyla. Během cesty se mi podařilo udělat pár fotek, jednou mi ale foťák spadl omylem do sněhu, tak jsem ho pak raději schovala. Snažila jsem se odhadnout, jakou část cesty jsem už ujela, ale moc mi to nešlo. Železnici a most jsem ztratila dávno z očí. Musela jsem tedy věřit těm značkám. Někdy úmyslně a někdy neúmyslně padám do sněhu :) Naštěstí je všude kolem dost hluboký, takže to vůbec nebolí. Kdybyste ale věděli, jaká je práce se z té země dostat.. Jednou jsem chtěla udělat andělíčka na kraj cesty. Když jsem se chtěla zvednout, neměla jsem absolutně nic, o co bych se mohla opřít, ruce se mi pořád bořily hlouběji do sněhu a s nimi i všechno ostatní. Nejraději bych tam zůstala ležet až do jara, ale to bych asi zmrzla. Sníh po chvíli začal pěkně studit. Naštěstí mi pomohly hůlky. Nazpátek jedu přes klikaté cestičky, až se mi před očima objevuje známá křižovatka, na které jsem již jednou odbočovala. Odtud je to k mostu už kousek. Cestou na hotel potkávám Američanku, vyprávíme si, co jsme podnikly a ona mi radí, abych se zašla podívat k jezeru, kde jsme se předešlý den saunovali.
        Po přezutí a po malé svačince zamířím k tomu jezeru. Mrknu ještě k vodopádu, je to obrovská soutěska, někteří z nás si tu objednali lezení po ledu(iceclimbing). Do toho bych ale fakt nešla. Ráda se na vodopády koukám, ale lézt po nich nemusím. Hlavně když jsou zamrzlé tedy.. Jinak překonat vodopád, když není zamrzlý, je něco naprosto úžasného. Šplhání po vodopádu, jako to udělali dva muži v knížce Mágův deník, mě fascinuje.  Jdu kousek dál od břehu, ale ne zas moc.. je to divné procházet se po zamrzlé vodě, mám takový zvláštní pocit. Vím, že led je hodně silný, že by se nemohl probořit, ale stejně se cítím bepečněji na pevné půdě. Chvíli sedím a odpočívám a zkoumám stopy ve sněhu, který je trochu navátý nad ledem. Na zpáteční cestě zajdu k jednomu mostu, který vede přes tu velkou soutěsku, čas ale rychle utíká, a tak se musím vrátit, převléci, rychle si připravit oběd a už odjíždíme.

Nejznámější dominanta Abiska, najdete ji často na pohledech..

 Molo a pozorovatelna polární záře v jednom..

               Opouštíme Abisko, sedím úplně vzadu zavalená spoustou věcí, jím lounchmeat a dívám se z okna. Někteří z nás chtějí pustit film. Zvuk k filmu je pro mě hodně nahlas, navíc ten film je děsný, samé zabíjení, fuj. Dávám si do uší sluchátka a pouštím si Sabatony. Hlasitost dávám na maximum, jednak mám tak Sabatony nejraději, jednak nechci slyšet ten film. Uběhne hodina, dvě, projíždíme Kirunou, kousek dál už začínají jehličnaté stromy, tři hodiny jsme na cestě.. a já pořád vyhlížím hranici severního polární kruhu. Nepřejeli jsme ho už? Začíná sněžit. Naštěstí nás Marii na to místo, kde slunce nezapadá jednou za rok, upozorní a dokonce tu i zastavíme. Není tam žádná čára na zemi, tak, jak jsem to viděla třeba na fotkách ve Finsku, ale jen velká tabule. I kdyby tam nějaká čára byla, myslím, že bychom ji stejně neviděli. Všude bylo velké množství sněhu. Někteří do něho dokonce skákali z jednoho patníku šipky. Připadalo mi to, jako by se lidi trumfovali, co všechno se dá dělat na severním polárním kruhu :)
              Další zastávku jsme udělali u jedné restaurace. Tohle byl další příjemný moment naší výpravy, nevěděla jsem předtím, že v ceně jsme měli i večeři. Objednala jsem si francouzský hamburger a hranolky. Pak jsme si mohli vzít salátu, kolik jsme chtěli. K pití jsem si dala kolu a čaj. Připadala jsem si jako v ráji. Poprvé jsem ve Švédsku navštívila restauraci, nemusela jsem se omezovat a mohla jsem se najíst dosyta. To bylo příjemné zakončení akce. Spokojení, s plnými bříšky nasedáme opět do autobusu, pouští se další děsný film, a tak opět poslouchám MP3ku. Míříme do Umeå. Předtím vlastně ještě vyplňujeme kvíz, který nám připravila Marii. Je to zajímavé, zjišťujeme, kolik jsme si toho z jejího výkladu zapamatovali. Nastává noc. Jak asi můžem být daleko od Umeå? V uších mám teď Rammsteiny a na nic jiného skoro nemyslím. Když tu se začne pár lidí zvedat a naklání se všichni na jednu stranu. Vyndám si sluchátka z uší a co to slyším.. Nothern lights? Začíná pozdvižení. I naši řidiči zaregistrovali, že se něco děje.. ze všech stran je slyšet nothern lights (pro ty, kdo neví, znamená to v angličtině polární záře). Zastavíme. Vyběhneme z autobusu, někteří bez bundy. Díváme se na oblohu. A opravdu. Je tam velký zelený pruh. Ne tak silný, ale dobře viditelný. Fouká vítr a my vidíme, jak se pruh pohybuje, nabírá na síle. Najednou si všímáme nad námi dalších a dalších pruhů. Už zdaleka není jen jeden. A ty se zdají být ještě silnější. Stojíme na odstavném pruhu na dálnici, kolem nás šminkají auta a náklaďáky, jejich reflektory nás občas oslepují, ale my koukáme fascinovaně na oblohu. Je nám jedno, kde jsme. Vidíme polární záři. Vítr sílí, čím je silnější, tím víc se záře mění, pohybuje se a vytváří úžasnou barevnou podívanou. Jsme asi 200 kilometrů od Umeå a nám se plní náš obrovský sen. Nastává chvíle štěstí, euforie.. Ten okamžik, kdy vidíme polární záři v celé její kráse, je krátký, odhaduji to tak na tři minuty..?.. Záleží hodně na tom, jak fouká vítr. Polární záře přicházejí v návalech, i když už ji na obloze dávno nevidíme tak jasně, stojíme a čekáme. S Němkami se shodujeme, že bychom tam zůstali stát klidně další hodiny. Ale musíme jet dál, už takhle jsme nabrali zpoždění. Záře je vidět i z autobusu, spousta z nás má tak hlavu otočenou na pravou stranu až do nedaleké Skellefteå. Tam zastavíme u benzínky na kratší přestávku, i v tom městě, když jsem zašla za pumpu, vidím opět polární záři. Chvílemi je silnější. Je mi krásně.
           Kolem půlnoci přijíždíme do Umeå. Žasnem, kolik sněhu stačilo roztát, od té doby co jsme tu byli naposledy . Loučíme se s naší průvodkyní Marii.. chudák, má ještě před sebou  tři podobné cesty do Laponska, a tentokrát nemá ani den na odpočinek.. Snad to zvládne. Cestu na kolej mám společnou s jednou Australankou, taky bydlí v okolí Mariehem. Ani jedna z nás ale nepromluvíme, jdem potichu  a jen si řeknem dobrou noc, když se musíme rozdělit. Tohle nepotřebuje žádný komentář, sice jsem se vám to tu snažila co nejpodrobněji vylíčit, ale jaké to opravdu bylo, to nejde nijak slovy zaznamenat. Ten pocit nejde předat, nejde jinak, než to na vlastní kůži prožít.

        

Loučím se s tebou, polární kruhu..doufám, že se za tebou zas někdy vrátím.