Nová překvapení

Ahoj,
    zdravím vás uprostřed dne. Sluníčko se dnes podezřele brzy schovalo za mraky, tak jsem zvědavá, co to přinese. Snad nebude žádná sněhová bouře, nebo dokonce déšť. Za hodinu mi začíná švédština. Jiné lekce tenhle a příští týden nemám. Všichni mí učitelé a některé spolužačky jsou ve Würzburku v Německu. Já se pomalu připravuji do Laponska a užívám si volna.
     Včera dopoledne jsem strávila asi dvě a půl hodiny v IKSU v bazénu. Teda abych byla přesná přes hodinu jsem nejprve plavala v bazénu, na chvíli jsem pak vlezla do vířivky. Když jsem šla pryč, bylo mi krásně teplo. Voda v bazénu byla na mě ale dost studená. Nejdřív jsem chtěla počkat, až si zvyknu na nižší teplotu, ale nakonec jsem do vody skočila šipku a měla jsem to bez osmělování. Byl to trochu šok, ale myslím, že při saunování to musí být stokrát horší. Na závěr jsem si dala patnáct bazénů. Užívala jsem si to, že jsme byli v bazénu asi jen tři lidi. Bylo tam prázdno. Vzpomněla jsem si na přeplněné Radlice.. Tady jsem si mohla klidně dovolit plavat znak, měla jsem jistotu, že do nikoho nenarazím, v dráze jsem byla sama.
        U bazénu jsem potkala spoustu starších lidí, vedle v menším bazénku se asi konají nějaké lekce aquaaerobicu.. či něčeho podobného. Přicházely tam i hodně staré babičky, některé šly opravdu pomalu, bylo vidět, že jim chůze dělá potíže. Ale cvičení je určitě baví. Gunilla mi taky říkala, že chodí na zumbu pro seniory. Myslím, že v ČR zas tolik starých lidí nechodí sportovat. Nedokážu si to ani moc představit, že by moji prarodiče chodili na zumbu a aquaaerobic. Tady mají prostě jiné zvyky.
         Vlezla jsem ještě na deset minut do sauny. Překvapilo mě, že tam byl jeden člověk! V tak obří sauně. Pamatuji si na to, když jsem byla v Radlicích u nás v Praze, v maličké sauně 2krát 2 metry se tísní asi osm lidí. Do téhle švédské by se jich vešlo tak patnáct. Ale nebyl tam skoro nikdo. Jasně , chápu to, lidi jsou dopoledne v práci. Třeba je to odpoledne narvanější. Na minulé plavání jsem ale šla na večer a přitom tam bylo taky prázdno. Tak nevím..
             Vyšlo mi to časově akorát, mohla jsem se stavit u Kuby ve škole, půjčil mi svůj batoh. Velikost je správná, přesně něco takového jsem potřebovala.! K obědu jsem si dala ještě špagety od soboty (poslední várka), během vaření jsem taky prala. Pak jsem musela dlouho čekat, než mi to uschne. Zbytek mokrého prádla jsem rozvěšela po pokoji. Chtěla jsem totiž ještě mít sluníčko nad hlavou, když půjdu do Coopu. Už jsem otevírala dveře, že půjdu,  když mě napadlo se ještě podívat do schránky. A byl tam balík! Od Terky. Položila jsem si ho tedy na stůl do pokoje a celou cestu jsem se těšila, až ho otevřu. Na poště v Coopu jsem si vyzvedla své běžkařské boty. Jaké překvapení pro mě bylo, když jsem v krabici objevila ještě čokoládové kuličky a kukuřičné lupínky. Mňam. A taky tam byly dvě konzervy. Ha. A pak se člověk diví, že to mělo víc jak dvě kila.. V supermarketu jsem nakoupila jen pár věcí, batoh jsem už měla nacpaný těmi věcmi, co mi přišly z domova. Cesta byla dost zledovatělá, tak mi to trvalo zpátky celkem dlouho. Je to těžší, když se musíte soustředit na každý krok. Docela mě pak bolely nohy.
              Před večeří jsem otevřela ten Terčin balík. Vypadly na mě polívky a bonbóny z domova. Jé, to jsem měla radost. Je to zvláštní, ale žádné bonbóny jsem si z Čech ani nevzala. A tak jsem je po dlouhé době mohla zase ochutnat. Četla jsem si dopis, když jsem skončila, začala jsem zas od začátku a přečetla ho asi třikrát :) Užívala jsem si to čtení novinek. Děkuju Terko, Tvůj dopis mě mile překvapil :)
             Po večerním skajpování jsem se pustila do knížky Flickan som älskade potatis. Byla jsem už za polovinou. Chytlo mě to, nepřestávala jsem číst. Skončila jsem pět minut před půlnocí. Ke konci jsem to překládala už jen s papírovým slovníkem. Spoustu slov jsem už znala z předchozích stránek. Ten příběh byl velmi silný. Už jsem přečetla spoustu knih o druhé světové válce, takhle byla dost zjednodušená, ale hlavní myšlenky tam samozřejmě zůstaly. Z obrázků mě občas taky mrazilo. A o čem že to bylo? Dvě sestry pocházející z Maďarska jsou poslány se svými rodiči do Bergen-Belsenu. Tam jsou od rodičů odděleny, rodiče jsou poslány na smrt, dívky pracují. Menší Viorica onemocní a Charlotta se o ni stará. Snaží se pro ní našetřit chleba. Vodu jí ale nepodá, je znečištěná a ačkoliv Viorica velmi prosí, Charlotta to neudělá. Osvobození přichází na poslední chvíli. Vioricca je v nemocnici, Charlotta potkává francouzského vojáka, který jí dá jídlo a brambory pro Vioricu. Charlotta píše dopis svému bratrovi, který je v Paříži. I on přežil, dostal se do německého zajetí, ale uprchnul. Charlotta se vrací se sestrou do Maďarska. Obě se vdají. Charlotta trochu z naléhání nějakého muže. Po nespočetném odmítnutí konečně svolí k sňatku. Plynou roky, ale Charlotta dost často myslí na francouzského vojáka. On jí píše dopis. Charlotta mu ve své odpovědi píše, že se vdala. Za sedm osm let, když obě sestry emigrovaly do Kanady, se dostane do rukou Charlottě dopis. Ten dopis hledal hodně dlouho svého adresáta. Napsal ho syn toho francouzského muži. Charlottin dopis ho tak šokoval, že jeho život ztratil smysl.. nemohl dál žít.. V knížce nestojí to, že se zabil, ale asi je to dost pravděpodobné..