Co jsem vám ještě neřekla

             Den příjezdem z Narviku zdaleka nekončil. Chtěla jsem se projít k zamrzlému vodopádu, ve dne jsem u něj ještě nebyla. Před recepcí jsem ale narazila na kluky, kteří mi ochotně nabízeli svezení na bobech. Kopec vypadal znamenitě, a tak to nešlo odmítnout. Nakonec se mi to tak zalíbilo, že jsem s nimi zůstala, trať jsme prodloužili skoro až ke stanu, kde jsme trávili první večer. Byli jsme čtyři a pekáče jen dva, tak jsme se střídali. Pak nás napadlo uspořádat závody, Němec proti Španělovi a já zas proti Číňanovi. Nejtěžší bylo vybrat správně zatáčku a přitom do sebe nenarazit. Cesta byla celkem úzká. Ani nevím jak, ale ani jednou jsem se nevyklopila. Zezačátku vždycky Čínan vedl, ale pak jsem ho předjela a už mě nedohonil. Myslím, že jsme se všichni moc bavili :)
          Pak jsme museli skončit, první skupina měla již připravenou saunu. Zašla jsem se tedy podívat k tomu vodopádu, to byla výška! Raději jsem se vrátila, po prohlídce obchůdku na recepci jsem šla na pokoj napsat něco do deníku. Skupina, se kterou jsem se měla jít saunovat, odcházela po šesté. Překvapilo mě, že domeček se saunou stál tak daleko. Cestu nám osvětlovaly malé lucerny, jinak už byla dost tma. Na konci nás čekala Marii zabalená jen do ručníku. Chtěla nám ukázat místo, kam se máme jít zchladit. V obrovském jezeru byla díra, plavat se v tom moc nedalo, na to to bylo moc malé. U ní byl položený žebřík, aby se lidem pohodlněji vystupovalo. Když jsem to viděla, vduchu jsem si říkala, že něco takového může zkusit jen blázen. Vrátili jsme se zpátky do domečku. Líbilo se mi, že tam byly dvě místnosti- jedna horká, druhá, ve které bylo taky teplo, ale ne takové, dalo se tam krásně odpočívat a pozorovat, jak v kamnech plápolá oheň. Zvláštní bylo, že v naší skupině byl jen jeden kluk. Ostatní mu trochu záviděli :) Myslím, že jsem tak dlouho ještě v životě v sauně nevydržela. Vlezla jsem tam třikrát a celkově jsme tam strávili i s převlíkáním a relaxováním dvě hodiny.
           Teď vám napíšu něco o té ledové části. Ta horká není tak zajímavá, seděla jsem a ani jsem se s nikým moc nebavila. Se mnou tam bylo celkem dost lidí, takže nebylo jednoduché dostat se ke slovu. Ani nevím, co bych říkala.. bylo příjemné jen tak sedět a nechat volně plynout myšlenky. Do toho jezera jsme vždycky směli po skupinkách ve třech. Pamatuji si, že jsem šla poprvé s Američankou a s Číňankou. Vyběhli jsme v plavkách a ručníku rychle k jezeru. Já a ta Američanka jsme se shodly na tom, že do vody nelezem, že nám stačí pobýt venku a zima je nám dost. Pomohli jsme Číňance se žebříkem, ta tam hupsla.. wow! fakt jsem ji obdivovala, hned jsme jí ale vzápětí pomohly ven. Nejhorší bylo to, že jste necítili nohy. Už lidi, co to zkoušeli před námi, si stěžovali, že je všechno v pohodě, jen ta chodidla jim mrznou. Poprvé v životě jsem pocítila, jaké to je, když běžíte bosky sněhem, každý krok vás strašně štípe a posledních pár metrů začnete pochybovat o tom, že to, co vás drží nad zemí, jsou vaše vlastní nohy.
            Ale naštěstí jsme se v sauně opět ohřály a na příští dvě "procházky" sněhem a ledem jsme si skoro všichni vzali boty. Druhou, ledovou část jsem se šla sama projít jen pár metrů kolem domku, začalo trochu pršet, a tak jsem se vrátila. Poslední ledové osvěžení dopadlo takhle.

Ano, decentně jsem tam vlezla. Ve skutečnosti mi byla voda jen po pas, takže jsem měla výhodu, že jsem se nemusela namáčet celá. Raději si počkám, až bude tepleji a budu si moci pořádně zaplavat v Nydala a v moři :)
               Na zpáteční cestě potkáváme další skupinu, přejeme jim příjemné saunování. Na ubytovně si chci dát sprchu, ale zjišťuji, že neteče skoro vůbec teplá voda. Pozdě.  Nějak jsem to dala. Pak si vařím slepičí polévku od Terky a sním ji celou na jednou posezení. Na pokoji se bavím s Tanjou a Judith, co mají v plánu. Tanja jde spát, chudák, v sauně se spálila o kovový držák na svíčku.. dvakrát. Jdu psát do kuchyně pohled kamarádce, musím se pekelně soustředit, protože píšu ve švédštině. Snad jsem tam nenasekala moc chyb, slovník jsme si s sebou do Laponska nebrala. Vedle mě sedí Loik a Španěl, Němec a Číňan, s kterými jsem bobovala. Loik mi nabídne glöck. Dopíšu pohled a přidám se k nim do debaty. Vyprávíme si zážitky ze saunování, pak mě kluci naučili novou hru. Na plechovku od RedBullu se pokládají karty, dva rohy musí vždycky čouhat mimo. Předtím, než si vytahnete kartu, řeknete červená, nebo černá, když se strefíte do barvy, můžete kartu někomu darovat a ten ji místo vás musí umístit na plechovku. Kdo shodí všechny karty z plechovky, musí pít. Tuhle hru jsme střídali ještě s jednou. Krutější. Člověk říkal, jestli bude následovat nižší, či vyšší karta, když se spletl, opět byl pokutován skleničkou. Heh, nikdy jsem žádnou drinking game nehrála. Ale naštěstí na mě byli kluci mírní, jen první sklenička měla stejnou míru, jakou dávali sobě. Celkem jsem zírala, jak ta láhev vodky pomalu mizela. Číňan to asi po dvou prohrách vzdal. Ke konci se k nám přidal ještě Ital, ten dost prohrával, a dokonce pil, i když si mohl vybrat (padly mu dvě stejné karty). Možná, že ta vodka nebyla ani tolik silná, koneckonců byla švédská. Loik mi dal ochutnat zvláštní rybu v hořčicové omáčce, moc mi to chutnalo. Takhle jsme tam trávili celý večer a občas se mrkli na hodiny. Před půlnocí se všichni zvedli. Oblékli jsme se a šli jsme zpátky k jezeru číhat polární záři. Nakonec jsem byla ráda, že jsem v sobě měla něco na zahřátí, na tom zamrzlém jezeru byla velká zima, foukal vítr a záře nikde. Čekali jsme, lezli na vyhlídku, pak zas dolů, hráli hru s čísly a blbli. Obloha na jedné straně byla čistá, na druhé ale převažovaly mraky. Bohužel se to nelepšilo, naopak, a tak jsme to zabalili. Usnula jsem asi ve tři čtvtě na tři.