Ledový hotel a setkání se Sámy

Nyní bych chtěla pokračovat o Laponsku.

           V pátek ráno mě probudil překvapivě můj budík, myslela jsem, že mě vzbudí hluk ostatních, ale všichni ještě spali. Snažila jsem se nahmatat kočičí tašku, abych ho co nejdřív vypnula, ale do té doby se hodně rozeřval a všichni tak mohli slyšet metalový nářez od Van Canta. Co se dalo dělat. Uvědomila jsem si až teď, že naše místnost, ve které jsme spali, neměla okna. Bylo čtvrt na devět a přitom tam byla tma jak o půlnoci. Nikomu se nechtělo vstávat, mně taky ne. Po půl deváté jsme se konečně zvedli. Sbalila jsem si povlečení a další věci a šla si dát ovesnou kaši a čaj. Skoro všechna jídla jsem měla vlastně v prášku, tři polévky z pytlíku a dvě kaše. Myslím, že jsem udělala moc dobře, nemusela jsem si v Kiruně nic dokupovat. Následovalo dlouhé čekání na chodbě, někdo musel zkontrolovat náš pokoj, jestli je dobře uklizený. Pak jsem musela přežít další čekání na recepci, než  přijede autobus, do kterého jsme si chtěli dát věci. Po desáté jsem mohla vyrazit do kostela. Koupila jsem tam nějaké pohlednice, mají to tam levnější než v infocentru. Venku hodně foukalo. Zdálky jsem viděla jakési kameny, snad náhrobky?, byly mi povědomé z fotek z internetu. Bohužel jsem se k nim nedostala, všude ležel sníh a cesta k nim nebyla prohrabaná. Zima byla dosti veliká a vypadalo to, že jaro se snad do tohoto kraje nemá nikdy dostavit. Vzpomněla jsem si na Vánoce.
             Sedla jsem si za stůl v infocentru a psala pohlednici. V ledničce v hotelu jsem měla ještě gulášovku, tak jsem se tam brzy vrátila, protože se kuchyň po dvanácté zavírala. Nechápu. A taky nerozumím tomu, proč se na noc v tomhle hotelu kuchyň zamyká. Ještě, že tenhle zvyk není taky u nás na koleji.
            Náš první cíl byl ledový hotel v Jukkasjärvi. Je to atrakce, ke které se sjíždějí lidé z široka daleka. Vesnička leží asi dvanáct kilometrů od Kiruny, led na stavbu hotelu berou lidi z řeky Torne. Jukkasjärvi znamená v překladu místo setkávání u jezera. Je to zvláštní, protože tam jezero není, jen ta řeka. Vesnička byla centrem obchodu. Kolem osmdesátého a devadesátého roku minulého století napadlo někoho postavit z ledu místnost, ve které by se dalo přespat. V prvním takovém obydlí spalo osm lidí. Jenže nápad se ujal, do vesnice přicházelo čím dál tím víc turistů, až jednou ledový dům takový nápor nevydržel a úplně roztál. Další zimu už postavili velký hotel, který navšítily už mraky lidí.

Každý rok je hotel jiný. V létě celý úplně roztaje a v říjnu se začíná stavět opět nový. Když turisti třeba přijedou a řeknou, že chtějí spát v tom a tom pokoji, normálně se stává, že ten pokoj tam byl minulý rok, ale nyní tam už stojí úplně jiný. Každý rok vznikají nové náměty na interiéry pokojů, ty nejlepší jsou zrealizovány.

Ledový bar

ledové skleničky, raději je prý nemáme moc olizovat, jinak by se nám k nim mohl přilepit jazyk a už bychom ho neodtrhli

V modré čepici je naše průvodkyně. Vyprávěla to fakt poutavě a s nadšením. Výklad byl dlouhý tak akorát.

Poté, co skončil výklad, jsme si mohli hotel projít sami a do každého pokoje nakouknout. A nebojte se, nikdo v těch pokojích nebyl, do desíti hodin ho musí všichni nocležníci opustit.

Přidala jsem se k Tanje a Judith. S Tanjou (vpravo) chodím na švédštinu, jsou to moc príma holky a vážím si na nich toho, že se mnou mluví jen a jen německy.

Těch fotek mám hodně, tak sem dám jen to, co se mi nejvíc líbí.

Je to neuvěřitelné.. tahle místnost mě okouzlila. Kdybych si měla vybrat, určitě bych spala v této lodi..

Všude jen led.. začínalo mi pomalu být zima.. velká zima.. V hotelu bylo -5 stupňů.

 Na vyhlídce

Zkusila jsem si ho pohladit, ale příšerně studil :) Kočku z ledu tam bohužel neměli..

Na každé posteli je sobí kůže.. spíte ještě v silném spacáku.. ale stejně.. Brr, je mi zima, i když se na to dívám teď z tepla kolejí. S Tanjou jsme se shodly, že i kdyby nocování v tomto hotelu bylo zdarma, tak bychom tam nespaly. Stačila mi necelá hodina a už jsem mrzla. To, že by byl  tento hotel zdarma, je velmi nepravděpodobné.. Pronájem jedné místnosti pro dva na jednu noc tu stojí v přepočtu devět tisíc korun. A jak je to se sprchováním a záchody? Ty nejsou z ledu, musíte si zajít do jiných- normálních místností, tam je teplo. Tak co, chtěli byste tam přespat?

Poslední fotka z Jukkasjärvi je z kostela. Když nám průvodkyně vyprávěla o svatbě, která se tu letos odehrála, nevěřila jsem vlastním uším. Nevěsta měla bílé šaty, střevíčky, holá ramena a teplota uvnitř se pohybovala kolem - 30 stupňů. Její rty se obarvily do modra, ale celý obřad prý přežila. Jistě to pro ni bylo něco naprosto jedinečného.

Z této vesničky jsme se přes Kirunu pomalu přibližovali k Abisku. Za takových osmdesát kilometrů jsme zastavili v jedné malinké vesnici. Všude okolo jen divočina, malé zakrslé stromky a sníh. Část cesty k místu, kde nás čekali dva muži, jejich sobi, losi a zvláštní kruhovitá chajda, jsme museli jít pěšky. Hluboké závěje nedovolily autobusu dál pokračovat. Přivítal nás šedesáti šesti letý mladík :-D (sám nám říkal: I am sixty-six years young). Byl tam taky jeho kamarád z vesnice a pomáhal mu. Rozdělili nás na dvě skupiny, jedna šla do chajdy, druhá se mohla seznámit se soby a s losy. Byli jsme upozorněni, že je nesmíme hladit, oni se nás dotýkat mohou, ale my jich ne. Dostali jsme mech, který tato zvířata milují. Já jsem nemusela ani natahovat ruku, jeden z nich sám přišel a sebral mi krmení z ruky. Byl zvědavý, co to mám.

To je ten pomocník, vykládal nám toho celkem hodně, ale bohužel jsem mu všechno nerozuměla. Jinak Sámové mají svůj vlastní jazyk, ale tihle naštěstí uměli anglicky.

Hory, zvířata, sníh... O :-)

Tenhle krasavec tam stál snad dvě minuty jak socha..

Z výkladu jsem pochopila, že sobi mají větší hodnotu než losi.. Losi jsou konkurenti sobů. Podle sobů se pozná, jaké bude počasí.. Sámové jsou s nimi velmi spjati. Tohle je ta chajda, ve které jsem taky seděla. Ten pán, co nám vyprávěl o životě Sámů,  říkal, že ji sám postavil.. stejně tak ohrady, všechno, co jsme viděli, tak vyrobil vlastníma rukama.

Při krmení sobů a losů jsme hodně vymrzli, posezení u ohně pak bylo moc příjemné. Seděli jsme na sobích kůžích, poslouchali o tom,jak důležitou roli hraje u Sámů žena, že si jí nesmírně váží a že má ohromnou moc. Víte, kolik existuje výrazů pro sníh v sámštině? Víc jak šest set! Na světě je asi 80 tisíc Laponců, nejvíc je jich v Norsku, pak ve Švédsku a Finsku a malá část jich žije i v Rusku.

Ochutnala jsem sobí maso, pak každý dostal hrneček vývaru..byl to hustý tuk.. Taková zvláštní polévka. Člověku bylo po ní krásně teplo. Povídání s Laponcem se nám trochu protáhlo, klidně bych tam zůstala sedět do noci. V téhle místnosti prý vaří, spí.. prostě normálně žijí. Někdo prý nemá rád, když se mu říká Laponec, prý to může označovat i něco hanlivého, ale tito dva muži nám říkali, že oni jsou na to hrdí, že je těší, když jim někdo říká Lappi. Závěr byl legrační. Chtěli jsme, aby nám zazpívali nějakou sámskou písničku. Jeden řekl, že ano, ale že musí být naše průvodkyně Marii Laila. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Ale Marii souhlasila. Jde o to, že Laponec k sobě láká ženu a říká jí: héj Laila, héj Laila a začne se k ním tulit. Laila je prý u nich časté jméno. No a v sobotu, když už ho Laila omrzí, muž zpívá: go Laila, go Laila a odstrkuje ji pryč.

       Po příjemné chvíli v chajdě jsme se zas odebrali do autobusu. Jeli jsme čím dál hlouběji do té divočiny, objížděli jsme obrovské zamrzlé jezero. Dorazili jsme do turistické stanice v Abisku. Jsem ráda, že jsem na pokoji s Tanjou a Judith. Přeci jen je příjemnější rozumět relativně všemu, o čem se baví, než když posloucháte tu děsnou hrdelní řeč.. mám na mysli francouzštinu. V naší skupině je hodně Francouzů, minulou noc jsem spala na pokoji skoro se samými Francouzi a je to fakt nepříjemné, když nevíte, o čem se pořád baví.. A když vám ten jazyk ještě ani neladí do ucha, je to pak horší. Omlouvám se všem francouzštinu zbožňujícím..

          Abych ale nebyla k Francouzům nespravedlivá, tak přeci jen se našel jeden, s kterým jsem si rozuměla. Totiž Loik. Večer jsme se vydali do "Sami stanu".  Uprostřed plápolal oheň a my jsme si mohli opékat Marshmallowny a párky. Seděla jsem u stolu se svými Němkami a právě s Loikem. Rohlík, který jíme společně s párkem, má samozřejmě nasládlou příchuť;) Ale už jsem si zvykla. Pak nám Marii každému naleje glöck (něco jako svařák). Tanja s Judith se na chvíli někam vytrácejí, a tak se mi podařilo navázat relativně dlouhý hovor s Loikem. Říkal, že tu v Umea je už od záři, město na něj je malé, nechtěl by tu žít natrvalo. Loik pochází z Nice, je zvyklý na teplejší podmínky.. studuje fyziku a polární záři dosud ještě neviděl. A to už byl před měsícem jednou v Abisku. Bohužel ani tuto noc to nevypadá dobře, jsou mraky a dokonce i sněží a prší. Chvíli je mi zima, chvíli teplo. Po dlouhé době se mi podařilo s někým víc si popovídat. Je to sice v angličtině, ale přesto je fajn, když vám věnuje někdo víc jak čtyři minuty. Chybí mi tu čeština, jsem tu jediná Češka. Člověk si sice všechno vyřídí apod., ale není tu nikdo, kdo by měl náladu a čas na hlubší myšlenky. I teď, když píšu tenhle článek, mám pocit, že se tu s lidmi bavím velmi obecně, skoro všechny rozhovory jsou si podobné.. nic nemůžu rozebrat do většího detailu.. mluvení v cizí řeči prostě omezuje.. ať už jste začátečník, nebo ji ovládáte výborně.

              Na polární záři nemělo cenu čekat, v jednu chvíli jsme ji viděli, ale jen jako mlžný opar. Před půlnocí jsme ještě nahlédli k zamrzlému vodopádu. S pár lidmi jsme šli do ubytovny. Tam jsme my tři.. Tanja, Judith a já zvažovaly.. spát/ nespat. Spánek nakonec zvítězil. Užívám si toho, že mám tak obrovskou postel, Tanja spí nade mnou, nemá tam žádnou zábranu, snad neskončí nakonec u mě. :)