Narvik

Ahoj lidičky,
    asi jste si všimli, že jsem se vám dlouho neozvala. Mé plány se stále mění.. někdy i během několika minut, poštěstilo se mi jet s jednou partou do dřevěné chajdy uprostřed parku Skuleskogen. Připadala jsem si jak v pohádce. Ona to byla vlastně taková pohádka.. napínavá.. s dobrým koncem. Vrátila jsem se poměrně špinavá, unavená, otlučená a nesmírně šťastná :-) O této cestě vám budu ale vyprávět někdy příště. Teď k Narviku.. Je možné, že je to už víc jak týden, co jsme jeli do Norska? Strašně mi to tu utíká..

           Pamatuji si, že ráno jsme měli dost naspěch. Nějak jsme to probuzení neodhadli, naše průvodkyně nás upozorňovala, že autobus na nikoho nečeká, a tak jsme od ubytovny skoro běželi. V devět třicet jsme se rozjeli z Abiska do Narviku. Sluníčko nádherně osvětlovalo okolní hory, to byl první moment, co jsem si uvědomila, že by se mi hodily sluneční brýle. Musím si je tu co nejdřív pořídit. Míjíme největší sjezdovku ve Švédsku, sníh se tu drží až do června, takže nadšenci lyžování tu mají ráj. Ten sráz je ale dost prudký, nevím, jestli bych si na něj troufla. Možná ale ano, mám takové obavy i v Čechách, když takhle někam jedem na hory a vidím z autobusu ty kopce. Když se postavíte na lyžích na kopec, tak to ale většinou nevypadá tak děsivě. Jak je to tady, to nevím, ještě jsem tu nezkoušela sjezdovky..a nejspíš ani už nezkusím. Ale všechno je možné..
             Největší fór se povedl naší průvodkyni na hranicích. Připravte si pasy, přijíždíme na hranice. Já jsem samozřejmě svůj pas měla schovaný v Abisku na ubytovně. Nějak jsem si ho zapomněla vzít, bylo ale vidět, že nejsem zdaleka sama. Nejméně půlka lidí zpanikařila. Marii nás v tom ale dlouho naštěstí nenechala, vzápětí nám oznámila, že je nepotřebujeme. Nikdo nás na hraniccíh nekontroloval a ani jsme nezastavili. Což mi připadalo zvláštní, Norsko přeci není v EU..? Asi Švédsko považují za bezpečnou zemi. Jinak fakt nevím. Všimla jsem si, že se změnily domečky. Ty norské jsou většinou postavené z tmavšího dřeva.. tmavě zelené, tmavě modré. Zatímco ty švédské jsou většinou světlejších barev. Jak jsme přejeli hranice, sluníčko nás bohužel opustilo a nad hlavou se nám rozprostřely mraky.
           Naše první zastávka byla u fjordu, nejdřív jsme se pokochali výhledem shora, pak náš autobus zastavil přímo u moře, sbíhám ze svahu dolů, na pobřeží na trávě je víc led, než sníh.. a přede mnou moře O :-) A řasy, vlnky, šumění moře.. dost intenzivní.. Možná se mi to jen zdálo, ale spíš je to tím, že jsem tak dlouho u žádného moře nebyla. Cítím rybinu, cítím tu sílu, mám před mořem respekt.. je mocné, strašně zatoužím si v něm zaplavat. Ale nejde to, voda je ledárna. Tak do ní aspoň ponořím ruce a poslouchám to šplouchání. Moře, miluju Tě, slibuju, že se k Tobě vrátím.! Sbírám kamínky- vzpomínky na Tebe.
             Sněhu je v Norsku opravdu poskrovnu, je to zvláštní, člověk ujede sto kilometrů a teplota se tu vyšplhá na pět stupňů. Hned poté, co nás autobus vysadil, jsme navštívili muzeum druhé světové války. Chvilku se dívám s ostatními na film, moc mu ale nerozumím, a tak si raději jdu sama prohlídnout vitríny a zbraně, auta a další věci. Nejvíc mě asi zaujala starobylá nemocnice a lékařské náčiní, s hrůzou jsem procházela kolem fotek z druhé světové války z koncentračních táborů a ghet, které byly tady na severu. Občas jsem nějakému popisku trochu rozuměla-norština je podobná švédštině, ale neměla jsem tu trpělivost všechno luštit. Myslím, že nějací kluci, kteří se vyžívají ve zbraních a autech, by to určitě ocenili. Ale i já jsem se v muzeu dobře zabavila. Tedy do té doby, než přišli vojáci. Zaplnili snad každičký kout, a tak jsem raději vyšla ven na vzduch.
                V Narviku byla ten den jakási slavnost, centrem města šel průvod, vojáci měli přehlídky. Když dostali rozchod, zaplnili celé město. Narvik je zvláštní místo. Možná to bylo ale i tím svátkem. Spousta mužů měla na hlavě velký klobouk s malinkatými vlaječkami, pak taky na krku červený šátek. Ženy byly zas oblečené do dlouhých sukní, některé měly na sobě taky klobouk, pak rukavičky.. vypadalo to velmi elegantně, jak z jiného  století.

Cestou do Narviku

 Změna počasí

Tohle je pozoruhodné.. zasněžené hory, zelené stromy a pláž.. všechno na jedno místě..

Muzeum v Narviku

                

U tanku s neznámým chlapečkem

A tady zase u rozcestníku s vojákem, jeho kamarád nás fotí. Byli velmi ochotní a usměvaví. Asi je tu normální fotit se tu s místními, vyloženě si tam sám od sebe vedle mě stoupl. U nás v Čechách není zvykem fotit se s "domorodci", ale tady to zřejmě berou jinak :)

Obelisk míru.. Narvik je známý svou historií, za druhé světové války tu probíhaly velké boje, na dně moře se dodnes nachází spousta vraků, v létě je to ráj pro potápěče. Ve městě najdete spoustu menších a větších pomníčků. Tenhle byl postaven v roce 1995.

Naštvaná paní

směrem do centra

Poté, co jsem vyšla z muzea, jsem se vydala směrem k infocentru. Ptala jsem se spousty lidí, bohužel jsem si svoji mapu nechala doma. Nakonec jsem ale zjistila, že by mi byla k ničemu, infocentrum zřejmě nově přesídlilo na vlakové nádraží. Když jsem ho konečně našla, bylo zavřené. V sobotu měli zavřeno!!! Nechápu! Když jsem se podívala na jejich pracovní dobu, žasla jsem. Po-pá 10-15 hod. . Chtěla bych pracovat v informačním centru v Narviku.. Při procházce městem jsem se tedy musela spoléhat jen na svou intuicí. Šla jsem celkem daleko podél silnice, ale kolem mě pořád jezdila auta, cejtila jsem výpary, tak jsem se raději otočila a šla zpátky do centra. Matně jsem si pamatovala mapu, kterou jsem si doma vytiskla. Přešla jsem most a zamířila směrem k moři. Nikde vidět nebylo, ale doufala jsem, že jdu správně. Cesty byly pokryté ledem, tak jsem šla dost pomalu. Toužila jsem aspoň pár minut pobýt opět u moře. Vymotala jsem se z uliček a jupí!, narazila jsem na molo, v dálce byl přístav. Na konci mola stál rybář, nechtěla jsem ho rušit, a tak jsem zůstala blízko břehu. Užívala jsem si ten pocit svobody.

   Ta chvíle mi uplynula strašně rychle, musela jsem se vrátit. Už tak jsem se obávala, aby mi neujeli. Vzpomínka na moře ve mně ale ještě dlouho zůstávala živá. Překvapilo mě, že když jsem se zeptala jednoho čínského kluka u autobusu, jak se mu tu líbilo, tak mi řekl, že je to tu nudné. Docela mi tím vyrazil dech.
     Narvik není na první dojem moc pěkné město, centrem vede dost velká, frekventovaná silnice. Řidiči tu nejsou tak ohleduplní jako ve Švédsku. Na druhý dojem má ale tohle místo určitě co nabídnout.. pomníčky, parky, moře, výhledy,  nezvyklé chování a vzhled zdejších obyvatel.  Možná, že by bylo lepší navštívit tohle město v létě, krajina je tu v tuto roční dobu asi veselejší. Norsko bych určitě ještě chtěla někdy navštívit, raději ale až bude teplo.