Ne(pořádek)

Zdravím,
   tak se mi konečně povedlo připojit se na internet. Člověk si odskočí na oběd a už mu to nejde. Včera jsem měla taky problémy s připojením, v centru jsem si koupila předplatné na další měsíc a přitom mi to nešlo. Musela jsem zpátky do obchodu, tam zjistili, že mi dali kód na jiného operátora(jinou krabičku), než mám. Naštěstí to šlo vyměnit, tak doufám, že když nebudu moc stahovat a sledovat videa, že mi to další měsíc vydrží. Ještěže mám to kolo, vážně se mi nechtělo vracet se zpátky, ale posilnila jsem se sladkým vanilkovým pečivem, které měli ve Willy:su v akci a vydala jsem se podruhé na cestu. Bez internetu si tu připadám celkem nemožná a samotinká, nemám spojení se světem  a nemůžu psát ani žádné domácí úkoly. Nakonec mi to trvalo tam a zpátky necelou hodinu. Zatímco pěšky bych to dala tak za tři hodiny. Jsem tak ráda, že tu můžu jezdit na kole. Snažím se nevymetat moc louže, ale přesto jsem trochu zabahněná. Ale nevadí, snadno se to vypere.
        Z centra jsem jela rovnou nakupovat, ulice Ostra Kyrkogatan má snad pět kilometrů, je děsně dlouhá, jezdí po ní celkem dost aut, byla jsem ráda, že můžu jet po cyklostezce. Všimla jsem si jednoho starého hřbitova. Překvapilo mě, že nebyl oplocen. Určitě se na to místo ještě zajedu podívat. Podle mapy už dál moc domů není, třeba by se tam dala udělat pěkná procházka. V bazaru jsem si koupila sluneční brýle a dvě knížky, na švédské poměry skoro za hubičku. Pak do Willy:su a nakonec na poštu vyzvednout balík. Zpátky jsem jela pomalu, na řídítkách dvě tašky, stejně mi to ale zabralo oproti chůzi jen chvilku. Odpoledne jsem zjistila ten problém s internetem, ale jak už jsem psala, za hodinu jsem byla z centra zas zpátky.
      Od včerejška jsem trochu zmatená, přečetla jsem knížky Woyzeck, ale vůbec jí nerozumím. Předevčírem jsem zhlédla film Fontána, doteď jsem si ho ještě v hlavě nepřebrala. Dnes jsem se probudila a vlasy mi lítají na všechny strany, asi jsem včera usnula ještě s mokrou hlavou. Ty vlasy jsou stejně neposedné jako mé myšlenky.  Před chvílí jsem dočetla Školu Malého stromu, za poslední tři měsíce to je snad nejhezčí knížka, jakou jsem kdy četla. Jenže končí to velmi smutně, skoro jsem se nad tím rozbrečela. Náladu mám tedy stále pod psa. Pak mě taky přepadlo stýskání po domově, připadá mi, že se mi nikdo neozývá a že o nikom nemám žádné zprávy. Nebo nevím.. třeba se u vás nic neděje, a tak mi nemáte o čem psát. Každá zpráva od někoho z vás mi udělá obří radost.!
         Ještě bych vám mohla napsat, co bylo v tom balíku..  Připadalo mi, že jsem dostala takovou speciální pomlázku. Bonbony, čokolády, žvýkačky a spoustu.. spoustu polévek. Pak také velikonoční sáček na sladkosti a jarní samolepky. To byl bezva nápad, mami, už jsem si nějaké nalepila na penál, sešity apod. . Překvapilo mě, že na mě taky vypadla z obálky knížka. Zpráva o cestě na severní pól. Už se na ni těším, české knížky mi tu už "došly".
           Do zprávy pro jednoho kamaráda jsem dnes chtěla napsat, že mu budu držet palce. V angličtině jsem ale tuto frázi neznala.  Internet je všemocný, je to : I will keep my fingers crossed for you. Strašně se  mi ten výrok líbí a doufám, že si ho zapamatuji napořád.
    

Výhled z okna tu není moc optimistický, je zamračeno a z pod sněhu na mě kouká hnědá tráva.