Pěkné šoky

Hejsan, hezký víkend všem!
    Právě se nacházím ve víru velkého dění, takže jsem ve svém živlu. Nerada sedím totiž dlouho na zadku mezi čtyřmi zdmi. Udály se dvě velké věci- zkouška a festival Umea Open. Na festivalu budu vlastně pomáhat i dnes, ale zřejmě budu dělat jinou práci. Ale jaké to bylo včera?
       Tak nejdřív k té zkoušce! Byla jsem totiž naprosto super mega překvapená, šokovaná a ulítaná. A to jsem vyrazila půl hodiny předem, abych tam byla včas! Jenže když jsem dorazila do školy, nikoho jsem tam neviděla. Myslela jsem si, že chvíli počkám před kabinetem, budu čekat na učitelku, až nám půjde rozdat testy, že se jí zeptám, v jaké místnosti jsme. Pak mi to ale nedalo a šla jsem se jí zeptat hned. Jenže ona tam vůbec neseděla. A skoro nikdo v kabinetech nebyl. Naštěstí jsem tam zastihla hlavní profesorku z germanistiky, kterou máme na syntax. A tak jsem se jí zeptala, jestli neví, v jaké místnosti se koná ta zkouška. Na netu stálo jen ÖP 7, nerozuměla jsem vůbec, co to má znamenat. Bohužel mi má spolužačka na můj dotaz neodpověděla, tu místnost zveřejnili taky celkem pozdě. Já ale doufala, že to bude někde v Humanisthuset, nebo prostě někde v kampusu. Jenže ne! Ono se to konalo skoro v Ålidhemu, v jedné dost zastrčené budově, uprostřed lesa, kde stojí pár dalších baráků. Profesorka mi tedy ukázala na mapě, kde to je a já se snažila co nejlíp si zapamatovat tu cestu. Stejně jsem se ztratila a trvalo mi asi dvacet minut, než jsem to našla. Ještěže jsem měla s sebou kolo. Kdybych šla pěšky, už by mě asi k té zkoušce nepustili. Celou dobu, co jsem to hledala, mi v hlavě viselo PROČ? . Proč se nepíšou testy na stejném místě, jako se vyučuje, proč se to všechno koná úplně mimo univerzitní areál? Když jsem tu velkou starší budovu našla, přečetla jsem si nad vchodem něco jako "Skrivsal" - prostě tu mají speciální barák, ve kterém se píšou testy. Na chodbě jsem si přečetla pokyny pro studenty, máme si odložit bundu a batoh s mobilem. Jenže kam? Nikde jsem žádnou šatnu neviděla a svůj batoh jsem fakt nikam osamoceně pokládat nechtěla. Vešla jsem tedy do místnosti se všemi věcmi. Samozřejmě, že se na mě většina lidí podívala, jak jsem otevřela..chvíli mi trvalo, než jsem našla někoho, kdo tam dělá dozor. Další překvapení: se mnou psalo test dalších x neznámých lidí, z úplně jiných předmětů.. A za dozor jsme neměli naši lektorku, ale nějakou mladou slečnu. Když jsem k ní došla, byla jsem úplně mimo. Nerozuměla jsem ani když na mě mluvila švédsky, ale ani v angličtině. Musela mi ukázat to místo, kam jsem si měla dát věci. Pak jsem jí řekla, z čeho píšu test, dala mi otázky a papíry, sedla jsem si a konečně jsem se do toho mohla pustit. Přišla jsem asi o patnáct minut později, takže to nebylo tak strašné. Absolutně netuším, jak jsem to mohla napsat, otázky k textům se mi kupodivu zdály jednodušší než ty historické(všechna období se mi, co se osob a děl týče, dosti pomíchala). Tak uvidím, jak moc velké blbosti jsem tam napsala.  Testy se tu píšou anonymně, člověk tu vystupuje pod kódem. Tady je to ale hodně užitečné :-D V naší skupině jsme jen čtyři, z toho dvě z německy mluvících zemí. Takže to má naše lektorka padesát na padesát..
              S testem jsem skončila v půl osmé, pak jsem si nasadila rukavice a čepici a svištěla do města. Venku celkem přituhlo. Ve Folketshuset jsem se doptala na organizátorku Martinu, ta již stála u krámku s tričky, CD a LP deskami, kde jsem měla pracovat. Společně se mnou tam pomáhaly ještě dvě Švédky Linnea a Moa. Vysvětlily mi, co a jak, pak jsem poznala ještě větší šéfku festivalu, která měla na starosti všechny dobrovolníky. Se švédštinou to bylo zajímavý, podstatě jsem většinou porozuměla.. a to bylo nejdůležitější, takže jsem byla ráda. Když jsem potřebovala pomoci, obrátila jsem se na Mou a Linneu. Naučila jsem se několik zajímavých slovíček.. třeba špunty do uší (öronproppar). Taky jsem si vyzkoušela pracovat s tím přístrojem, do kterého strkáte kreditku. Vždycky jsem si myslela, že to je děsně složité, ale není. Zapojí se to do elektriky, namačká nějaký kód (asi číslo terminálu, na které se ty peníze převedou), a pak můžete zapisovat ceny, vkládat kreditky a trhat účtenky. V Čechách to dosud tak rozšířené není.. S holkama jsme se střídaly, každá se chtěla podívat na něco.. Já jsem byla na koncertě Vit Päls a stihla jsem i trochu Den Svenska Björnstammen. Ne že by mě ta hudba nějak uchvátila, ale celkem se mi to líbilo, náladu mi to zlepšilo a občas jsem si podupávala nohou do rytmu. U našeho krámku byla hudba taky dost slyšet, akorát jsme neviděly ty umělce v akci. Občas k nám ale po koncertě přišli a dali nám svá cédéčka a trička, abychom je zařadily do prodeje. V jednu chvíli probíhalo třeba několik koncertů najednou v různých sálech.. Zvláštní.. asi je pro mě lepší jít na koncert jedné kapely a slyšet třeba jak zpívají hodinu, hodinu a půl v jednom kuse.
             Obchůdek jsme zabalili asi v půl druhé v noci. To dohrála poslední skupina. Tady mě šokovala jedna věc- vyhazování jídla. Dostali jsme jako dobrovolníci zdarma pití a bagety, Martina nám přinesla o jednu víc, samozřejmě si nikdo ten větší kus nevzal. Ležel tam až do konce a když jsme uklízeli, tak ho právě vyhodila do koše. Řekla jsem, že jsem celkem hladová a že ho nemusela vyhazovat, že bych si ho vzala. Naštěstí koš byl přeplněný jen nějakými krabicemi a bageta zabalená, a tak se mi ji podařilo zachránit. A tak nakonec skončila v mém žaludku. Na jednu stranu se tu snaží Švédové dost třídit odpad- hlavně v přírodě, v Kiruně apod., na druhou stranu takhle děsně plýtvají jídlem. A nejen jím. Taky vodou, když jsem v kuchyni, tak je tu celkem časté, že někdo zapne vodu, někam jde a nechá ji téci plným proudem. Nedá mi to a jdu to zastavit. Připadá mi to absurdní. Pak si myslím, že by se taky našemu profesorovi na biologii z gymplu nelíbilo, že se tu všude celý den svítí. Mně to je taky divné. Přes den je tu už dost světla, teď se nám tu taky ukazuje sluníčko, tak proč proboha svítit? Není přece nad přirozené světlo, nebo ne?
         Jízda na kole noční/ nebo ranní? Umeou byla super. Nikde ani noha, připadala jsem si, že mám celé město pro sebe. Usnula jsem asi ve tři. Dnes se mi zas vyplatilo to, že mám kolo. Dopoledne jsem se stavila u Kuby, rozebral mi foťák na tisíc kousíčků, ale zřejmě to nepůjde spravit. Chyba je v cloně, nejde se k tomu moc dostat a Kuba se bojí, že foťák pak už nesloží zpátky. Budu si muset sehnat jiný. Z Ålidhemu jsem jela do bazaru a taky do dvou obchodů, v každém z nich jsem vzala to, co tam měli za výhodnou cenu. V Coopu jsem potkala náhodou Anderse a Gunillu. Včera se vrátil Anders z Bergenu, měla jsem o ně už starost, že se dlouho neozvali. Gunilla má zlomenou ruku!! Nepochopila jsem, co dělala, ale stalo se jí to v té Itálii. Oj, chudák, snad jí to brzo sroste. V tom bazaru jsem původně sháněla tkaničky do bot, bohužel je tam ale zvlášť neměli, zato jsem si všimla akce- každý kus oblečení az 20 SEK. Nemohla jsem odolat, vyzkoušela jsem si asi čtyři sukně. Dvě z nich jsem si koupila. Těším se, až si je obleču.  Mám z nich radost. Už nepotřebuju žádné sukně z domova :) Tyto dvě jsou takové zvláštní, jedna má proužky částečně vodorovně, částečně svisle. Druhá má zas takové kytky, řekla bych, že je to dost typicky švédský vzor (i tvar).

Přidávám fotky z krátké procházky z minulého víkendu(to mi ještě fungoval foťák). Přesně tak tu je dnes také.

Sníh na chodnících naštěstí už není..

Vidíte tu trávu?

Jezero ještě rozmrzlé moc není, chodit se přes něj pořád dá.