AJA BAJA I SVERIGE: Konečně jsem se dočkala!

Ahoj, ahoj!
    Nyní bych se chtěla vrátit ke čtvrtku 6.6. 2012. Musím řici, že jsem si ten den naplánovala dost dopředu, ale skutečnost pak byla úplně jiná. Tady vidíte, že to plánování někdy nemá vůbec cenu. Probudila jsem se v 7.10, rychle se nasnídala, vzala si trochu jídla a vyrazila přesně v 7.45 na autobusovou zastávku, která byla od Andersova domu asi 150 metrů vzdálená. Jenže ouha! Stačila jsem vyjít sotva na zahradu, když tu vidím, jak kolem sviští bus Viking Line. Nevěřím vlastním očím, jdu se podívat na zastávku. Stoprocentně jsem byla totiž přesvědčená, že to má jet v 7.50. Mrknu na jízdní řád, jsem překvapena. Fakt tam stojí Geta 7.45. Je to divný, dvakrát jsem se musela překouknout. V 7.50 to staví v sousední vesnici. Jsem docela naštvaná, další bus jede před jedenáctou. Sednu si na jednu ze židlí na zahradu a začnu si číst. Asi kolem deváté se probudí Anders s Gunillou, ptají se mě, co tam dělám. Říkám jim svou patálii s autobusem. Gunilla se mě ptá, jestli jsem zkoušela stopovat. Prý ráno jezdí dost lidí do Mariehamnu. Zeptala jsem se jí, jestli to není trochu nebezpečné. Prý ne tady na Ålandech. Nu možná bych si tady i troufla, ale už to nemělo cenu. Oni se nasnídají, odkrýváme plachtu na zahrádce a Anders navrhuje, že pojedeme do Mariehamnu společně. Gunilla prý taky ještě neviděla loď Pommern. Právě na tuhle loď jsem byla moc zvědavá a především kvůli ní jsem se do toho města chtěla podívat.
          Vyrážíme před půl jedenáctou. Náš první cíl ale není Mariehamn nýbrž hrad Kastelholm, který se nachází v oblasti Sund. Vstupné chci zaplatit sama, ale Gunilla se nedá přemluvit. Hrad vypadá zvenku dost zachovale, je obklopený skoro ze všech stran vodou. Pochází ze 14. století. Ptala jsem se, jestli je to moře, prý ano. Hrad je sice oficiálně zříceninou, ale dvě části jsou normálně zastřešeny. Mohli jsme si ho podrobně prohlédnout, vyšplhat po schůdkách až nahoru, z hradební zdi byl krásný výhled do kraje. Některá podlaží se nedochovala, a tak tam na zdi visí obrovské plátno, které zobrazuje, co se v kterém patře dělo. Z výšky vidíme i nikde nekončící studnu, zaujaly mě také výklenky pro lučištníky. Co mě šokovalo, byla obrovská skleněná krabice plná kostí(naštěstí jen zvířecích... snad), když jste zaklonili hlavu, tak jste spatřili barevné erby. V poslední přízemní místnosti mě čekalo překvapení. Anders s Gunillou si to totiž prohlíželi trochu rychleji než já, šli tedy dolů napřed. Když jsem konečně sestoupila dolů po schodech, stáli tam oba dva v červených čepicích jako král a královna :-) To bylo pro mě překvapení. Vyfotila jsem je, a pak jsme si zkoušeli další středověké čepice. Mně se tedy líbily spíš ty pro bojovníky a pro muže, ty dámské byly trochu nestabilní. Nikdy jsem ještě nic podobného na žádném hradě neviděla. Když jsme si těch čepic dosytosti užili, vyšli jsme z hradu a zamířili na kopec, kde stála restaurace. Abych nezapomněla, ten den svítilo sluníčko, ale občas ho překryl mrak. Jakmile jsem přestala cítit sluneční paprsky, začala mi být docela zima.
             Ne, že by se mi chtělo jít do restaurace, měla jsem v kabelce ještě své chleby. Ale Anders s Gunillou byli hladoví a nad mými chleby mávli rukou. Objednají si rybí polévku a mně kötbullar. Mít opět rybu jsem už nechtěla. Ptali se mě, jestli jsem někdy masové kuličky jedla. Jasně, že ano, v IKEA přeci. Nejdřív mi nerozuměli, tak jsem to zopakovala, konečně jim to došlo. Slovo IKEA vyslovují trochu jinak než my Češi- místo "e" tam snad říkají "ej". Pro mě to navždy ale stejně zůstane IKEA, tak jak ji znám Česka. Sedli jsme si ven, když mi to jídlo přinesli, překvapilo mě, jak to vypadalo. Místo malinkých kötbullar jak je znám z naší IKEA, jsem měla na talíři tři obrovské koule, brambory, omáčku a na zvláštním talířku brusinky a okurkovou hořčici. Téda! Něco takového jsem vážně nečekala. Moc jsem si pochutnala a olizovala jsem se až za ušima :-) Zato Gunilla požádala číšnici, aby jí polivku vyměnili. Na tabuli měli napsáno, že je polévka s rybími kousky, ale Gunilla v té své nenašla ani památky po té rybě. U jídla mi pořád vrtá jedna věc hlavou. Jan III., syn krále Gustava Vasy, věznil na hradě svého bratra Erika XIV. Ale proč? Co udělal špatného? Nedá mi to a zeptám se na to Anderse, ten mi řekne, že bratři soupeřili o moc a navzájem si dělali peklo. Takhle to tedy bylo. Když jsme dojedli, šli jsme se podívat do jednoho skanzenu, který stál naproti restauraci. Nahlídli jsme do některých místností s palandami, starými výšivkami a houpačkou pro děti. Na dvorku uprostřed skanzenu stál vůz s koněm, ani by mě to samotnou nenapadlo, ale Anders říkal, ať si do toho vozu vlezu, že me vyfotí. Nejdřív jsem se zdráhala, ale pak.. co bych pro legraci neudělala. Problém byl se do toho vozu nasoukat. Měla jsem totiž docela úzkou sukni, takže jsem nemohla dát nohu tak vysoko. Nakonec jsem se tam ale nějak nasoukala :-D Člověk si mohl sednout i na toho koně, ale to už jsem vážně nezkoušela.
             Nasedli jsme do auta a jeli do Mariehamnu, stavěli jsme se v námořnické čtvrti, zatímco Anders s Gunillou zavítali do obchodu, rozhlédla jsem se po okolí. Kotvily tam pěkné lodě, jedna byla ještě zazimovaná a teprve čekala na to, až ji páníček odkryje. Ty lodě mi připadaly jako z nějakých dobrodružných příběhů, možná i trochu z fantasy knížek. Úplně se na nich vidím, jak pluji po moři a objevuji neznámý svět. Anders s Gunillou mě nakonec dovezli k muzeu lodi Pommern, ale se mnou tam nakonec nešli. Asi byli unavení, a ta jeli zpátky do Gety. Dřív než vkročím na samotnou loď, mě čeká prohlídka muzea, kde se můžete dočíst o životě námořníků. Jsou zde vystaveny jejich předměty denní potřeby, celé první patro je vlastně taková imitace lodi. Dočtete se tam o slavných lodích, o motorech, o historii lodní dopravy na Åalandech apod. Námořníci mají opravdu těžký život.. a jejich ženy ještě těžší. Právě některé příběhy jejich žen mě dost zasáhly. Chudáci děti, vyrůstaly takřka bez otce. Dočetla jsem se taky o jedné ženě, která se plavila na lodích a byla námořníkem v ženském provedení. Ráda cestovala a muži si jí na palubě vážili. Aby žena velela námořníků, to byla ale veliká výjimka. Taky mě zaujali mořští živočichové a panel věnující se ženě, která zřídila na Ålandech něco jako domov pro námořníky. Starala se o ně, když byli nemocní a zesláblí. Sama ztratila svého muže na moři.
        Vyšla jsem ven směrem k Pommern. Vystoupala jsem po schůdkách, slečna v okénku mi utrhla vstupenku a mohla jsem začít prohlížet loď. Skoro nikdo tam na ní nebyl. Jen nějací řemeslníci. Připadalo mi to divné se tam procházet, ale pak jsem narazila na další návštěvníky "muzea" a to mě uklidnilo.Loď jste si mohli sami prošmejdit, jak jste chtěli. Vystoupala jsem po žebříku na příď, odtamtud byly vidět krásně stožáry. Loď Pommern je čtyřstěžňová plachetnice, prý jediná na světě, která je takto zachovalá. Každé místo, každý pokoj, je popsané, takže se dozvíte o životě na lodi. Kuchař měl svůj vlastní pokoj, asi aby nikoho nevzbudil, až se bude brzy ráno plížit do kuchyně. Taky truhlář měl svoji pracovnu, ten byl na lodi dost důležitý. Loď měla několik pater, ty spodní jsem si neprohlížela tak do detailu. Jednak mě spíš zajímaly hlavně pokoje, kde pobývali lidé, jednak dole byla neskutečná zima. Podrobně jsem si prošla místnosti, kde spali admirálové, kapitán, návštěvy a další.. Kapitán měl k dispozici i svoji vlastní vanu a záchod. Někdo se musel tísnit v pokoji po třech, někdo měl své soukromí. Samozřejmě, že nižší pracanti museli spát společně, každý měl oddělené lůžko závěsem. Kapitán měl samozřejmě největší luxus, pokoj, kde se radil a popíjel, byl potažený červenou látkou. Vypadalo to fakt vznešeně. Taky tam stálo zrcadlo. Vlezla jsem ještě do místnůstky, kde pobývala hlídka. Byl zde vyhrazen prostor na mapu. Prohlédla jsem si ještě dva kompasy a kormidlo. Pommern pěkně nablýskali, zajímalo by mě, jestli ta loď by byla ještě dnes provozuschopná.
         Rozloučila jsem se s Pommern, a protože jsem měla ještě dost času, vydala jsem se přes Norra Esplanadgatan ke kostelu sv. Jiří. Všude kolem rostly lípy. Umea je město bříz, Mariehamn zas město lip. Sluníčko už trvale pálilo, kostel má starobylý vzhled- navzdory tomu, že pochází ze začátku 20.století. Podívala jsem se i k radnici, vede k ní v kopci menší park, ve kterém mě zaujala socha tlusté dámy. Pak jsem to otočila do centra, tam jsem nakoupila nějaké pohledy a jeden magnet na ledničku- červený domeček. Jinak měli ostatní magnety docela ošklivé. Harmonikář vyhrával na lavičce.. kousek od značky pozor na berany :-D Přitom jsem tam potkala jen několik kamenných exemplářů..Asi je to nějaká recese. Vrátila jsme se kousek zpátky, abych našla infocentrum. Nakonec tam ale nic moc zajímavého neměli. A tak jsem aspoň využila toho, že jsem poblíž ulička Södergatan, kde jsou tamější domy postavené podle slavné stavební inženýrky Hildy Hongell. Mně ty domky připadají ale všude podobné. Rozlišuji tu dva typy domů: buď červenobílé, nebo růžovo/modro/zeleno/fialovo bílé.
         Cestou na autobusovou zastávku nacházím ålandský domeček s kavárnou, o kterém píší v průvodci. Ne, že bych se řídila podle průvodce, ale je milé, když vás občas překvapí, že to, o čem tam píší, stojí právě před vámi. Prošla jsem se ještě trochu k moři a kolem knihovny, autobus mi měl jet v 17.05 , ale na nástupišti nebyla ani noha. Zato o tři ostrůvky dál jsme spatřila několik lidí a autobus. Říkala jsem si, že je asi blbost k němu jít, vždyť cedule s nápisem Mariehamn-Geta stála přímo vedle mě. Jak čas postupoval, začala jsem být čím dál neklidnější. Nakonec jsem se k tomu autobusu přeci jen vydala a to mě zachránilo od dalšího nejméně tříhodinového čekání, či přidělávání problémů Andersovi s dopravou do Gety. Ten autobus jel sice někam jinam, ale v půli cesty měl člověk přestoupit v Godby na jiný spoj, který mířil do Gety. Jak jsem to ale měla ježkovy voči vědět? Na internetu to nepsali, v jízdním řádu taky ne.... Měla jsem štěstí, že jsem se zeptala. Překvapilo mě, že v Godby pršelo, spoj tam opravdu čekal. Cesta trvala necelou hodinku. Ke konci jsem dávala bedlivý pozor. Zastávky tu jsou totiž na každém rohu, ale autobus nestaví..nikdo nic nehlásí.. jede hodně rychle a vy musíte zmačknout červené tlačítko nad hlavou, když chcete vystoupit. Pořád jsem sledovala krajinu, říkala jsem si, že až uvidím název toho jezera, kde jsme se včera s Andersem koupali, tak to zmačknu. Naštěstí jsem nepřejela a za chvilku jsem byla doma.
Anders s Gunillou něco čtou, pak jíme večeři, maso(ne rybu), chřest a zeleninu. Gunilla píše od sedmi na počítači test z řečtiny. S Andersem odcházíme pryč, abychom ji nerušili.Chvíli si čtu, a pak si chystám plavky a ručník. Jedeme na pláž Knutnäs. Je to asi pět kilometrů, překvapivě tam jsme sami :) V převlékárně zjišťuji, že sezóna začíná až 15. června. Pláž ještě není úplně připravená, ale že by byla nějak rozbagrovaná jako třeba pláž, kterou jsem zažila v Černé Hoře, to ne. Na konci mola je skokanská věž. Na schůdkách je uvázaný provázek, skákat se nesmí a já bych si ani netroufla. Chci se kochat sluníčkem, vodou, dokud je mi teplo. Ale Anders je netrpělivý, pořád mi říká, abych šla do vody.Ptám se proč tak rychle? Prý nemá cenu to zbytečně prodlužovat :) Asi to je pro něj trochu utrpení tam se mnou lézt;) Ale obětuje se. Já jsem zezačátku taky mírně v šoku. Voda je fakt ledárna. Anders už je celý namočený a plave, ale já jdu tentokrát docela pomalu. Když se ponořím celá do vody, zmůžu se jen na drkotavé nej, a pak zas nej..hýbu rychle rukama a nohama, konečně ten ledový pocit odchází, je to lepší. Anders brzy leze z vody, já tam jsem tak deset minut. Plavu až za molo, tam už na dno nedosáhnu. Všude moře.. ne širé, protože jsou všude kolem ostrovy, ale je to moře. Slaná chuť je téměř zanedbatelná, ale je to moře. Je to adrenalin. Občas se položím na záda. V jednom okamžiku mám stříbrnou hladinu na dosah, jako by mi sluníčko vytvářelo pozdrav a pozvánku na další koupání. Je to ani ne vteřina, ale přesto mám ten okamžik doteď jasně v hlavě. Pak se hned otáčím a plavu zpátky, nechce se mi z vody, ale vím, že dýl už to prostě nejde. Převlékneme se a lehnem si na druhý kraj, je to tam vybetonované, ale vlnky tam šplouchají na břeh. Položím ruce na zem a nechám si omývat prsty, pak si zuji sandále a ponořím do vody i nohy. Anders leží opodál. Společně relaxujeme, posloucháme řeč ptáků(v hlavních rolích husa a labuť). Povídáme si o svých plánech, o tom, že by chtěl navštívit Thajsko, já mu říkám o sestřenčině svatbě. Pak už ani nemluvíme, nechávám si nohy na krajíčku ve vodě, sluníčko intenzivně září a já bych chtěla přesně v tuhle dobu zastavit čas.
        Bohužel všechno jednou končí, takže i tenhle parádní okamžik se stal minulostí. My jeli zpátky, Anders mi ukázal, kde bydlí různí jeho přátelé, vzali jsme to delší cestou. Viděli jsme srnku. Když se vrátíme, Gunilla dokončuje test, vařím český čaj a sledujeme chvíli televizi. Čeká mě poslední noc u svých přátel, poslední noc tady na Åalandech.

Kastelholm