Na začátku cesty se dívala z okna a prohlížela si místa, která mi už byla známá. Tedy až do Höga Kusten, dál je to pro mě už takové cizí, skoro jak jiná země. Nejdřív minete odbočku na Sörmjöle, pak se projíždí Nordmalingem, potom Övikem, kde stojí ten zvláštní skokanský most s dojezdem umístěným pod železničním mostem, následuje severní Höga Kusten a jižní Höga Kusten. Jedete dál a dál, přes Sundsvall, následuje krátká pauza v Tännebro, Uppsala a za chvilku už jste ve Stockholmu. Mé zážitky během cesty: V Öviku nastoupil jeden větší kluk, který jel sám, loučil se se svou rodinou a všichni si během čekání posílali z dlaní srdíčka a posílali si je přes sklo. Trvalo to asi deset minut. Připadalo mi to v tu chvíli směšný, takový velký kluk a chová se jako mimino. Sundala jsem si boty a položila si nohy na sedačku, bylo to pro mě o hodně příjemnější. S nohama nahoře se dalo docela dobře spát. Jenže.. v Sundsvallu se do busu nahrnulo tolik lidí, že si vedle mě musela sendout jedna slečna. Musela jsem tedy změnit polohu a spaní se pro mě stalo velmi nepohodlné. Bolel mě strašně krk, o sklo se pohodlně moc opřít nešlo. Pozorovala jsem tedy občas krajinu. Aspoň nějaké výhody to světlo má. Po hodině, možná ještě dýl, jsem spatřila losa. Jupí! Pásl se u silnice a byl velký jak kůň. V Tännebro jsme se na půlhodinky zastavili, přestože se mi chtělo děsně spát, jsem vyšla z autobusu, abych se protahla. Venku na mě fouknul chlad, podívala jsem se k jezeru, jako posledně. Už bylo hodně šero, první známka toho, že se blížíme na jih. Přesto v tom šeru jsem zahlédla jednu velmi podivnou věc. Hlavu. U vody prostě na nějakym špalku byla postavená hlava, vypoulené oči, veliké zuby. Děsně jsem se lekla a hned jsem odtamtud odešla. Raději jsem se vrátila zpátky do busu. Asi to byl nějaký malý totem nebo co, ale strach mi to nahnalo pořádný. Pokusila jsem se usnout, ale moc se to nedařilo. Slečna vystoupila až v Arlandě, od té to už do Stockholmu bylo dost blízko.
Na Cityterminalen ještě kancelář Viking Linu otevřeno neměla, a tak jsem se šla projít k vodě. Pamatuji si, že jsme přesně na to samé místo šly s Terkou v dubnu. Tenkrát ale lilo, teď svítilo sluníčko, potkávala jsem první kolaře. Prohlížím si červenou radnici a přemýšlím nad tím, kdy asi otevřou vyhlídku z věže. Pak se vracím zpátky, hledám otevřeného Mekáče a uspěju až na vlakovm nádraží. Dávám si horkou čokoládu, nevím, co to je za novinku, ale teď mi dali jen vodu a pítlík, ve které je ta čokoláda. Člověk si ji tam musí nasypat sám. Chodí to taky takhle u nás v Čechách? Už ani nevím, ale mám za to, že mi ji vždycky dali už připravenou. Jím jednyvýborné čokoládové sušenky z Willy:su, a pak se vydávám zpátky na Cityterminalem. Procházím kolem sochy bronzového ptáka:-)
Kancelář už brzy po mém příchodu otevírá, paní diktuju číslo mé rezervace, dostanu lístke na bus i na trajekt. Všechno probíhá v pohodě. Sednu si ke dveřím, poblíž kterých má zastavit náš autobus. Kontroluji stav bílé vázičky, kterou nesu pro Andrese a Gunillu. Pak si všímám toho, že se kolem mě houfují další lidé. Žasnu nad tím, že jsou všichni staršího věku, člověka pod padesát jsem tam nenašla. Až v autobuse vidím další dva mladší kluky, jinak si připadám jak na zájezdu pro důchodce Cestou do Kappelskäru na mě padá únava, chce s emi spát, klesá mi hlava, ale spát moc nemůžu. Jedeme jen něco přes hodinu, poslouchám MP3, ale i to mě vysiluje. Taky mě trochu bolí oči od sluníčka. Sluneční brýle si ale nasadit nechci, to bych zas neviděla pořádně na krajinu, kolem které jedem. V Kappelskäru vyjedu jezdícími schody do čekací budovy. Dojdu si na záchod a pročítám si nějaké letáčky. Rozhlédnu se kolem sebe, vidím spoustu dalších lidí, důchodci ale pořád převažují. Do trajektu se leze stejně jako do letadla. Alespoň mi to připadalo dost podobné. Jdete jakýmsi tunelem, na jehož konci vás vítají na palubě, škvírou mezi tunelem a lodí vidíte ven. Je to mega loď, nevím, jestli jsem kdy takovou už jela, nevzpomínám si. Vyjdu několik schodů až do čtvrtého patra, tam se nachází něco jako infocentrum a trafika v jednom, spousta letáčků a katalogů. Hned si vezmu mapu Ålandů. V tomto patře se taky nachází tax free obchod. . Mě ale zajímá ze všeho nejvíc, jak se dostanu nahoru na terasu. Chci vidět moře. V dalším patře je kavárna a velký hrací kout pro děti, pak taky něco jako kluk a diskotékový parket. Na druhé straně jsou pohodlné stolečky, můžete se dívat z okýnka ven. Projdu tou kavárnou a opět musím po schodech. Konečně se přede mnou objevují dveře ven. Foukne na mě ledový vítr, to mě ale nedoradí. Stoupnu si k zábradlí a sleduji, jak odplouváme, voda dole víří a pění, pro mě je to pastva pro oči. Na terase moc lidí není, je tam fakt zima, ale nedá mně to, procházím se, prohlížím si malé ostrůvky, které míjíme, fotím. Sluníčko je schované mezi mraky, ale ani na déšť to nevypadá. To je moc dobře. Přece jen se musím na chvíli schovat, jím svůj chleba s paštikou a sleduju moře z okýnka. Doléhá ke mně hlas starého pána a jednoho kluka, kteří spolu hrají v hracím koutě hokej. Zajdu se podívat i do toho velkého obchodu, Anders mi řekl, ať koupím nějaké víno. Nemají to tam zas až tak drahé. Flašky mírně cinkají v regálech a mně přichází na mysl, co by se stalo, kdyby ta loď musela prudce změnit směr, či kdybychom náhodou ztroskotali. Andersovi a Gunille kupuji bílé víno Chardonnay, pamatuji si, že na etiketě byl namalovaný velký blesk. I ten při nakupování rozhodl. Jdu se podívat opět nahoru na terasu, tentokrát na přední stranu. Zůstávám tam skoro až do konce. Prohlížím si první malé ostrůvky, majáčky, na jednom větším ostrově stojí dokonce jeden dům! Chtěli byste bydlet na ostrově? Mně v tu chvíli napadlo, jaké by to asi bylo.. Úplně ke konci jsem sešla zas do patra, kde byl východ. Při čekání na otevření dveří jsem si všimla podivných židlí, před nimi stála prázdná akvárka. Dvě paní se mě ptaly, jestli nevím, na co to slouží. Vážně jsem nevěděla, ale napadlo mě, že v nich třeba občas mají takové ty mini rybičky, co vám okusují z nohou odumřelou kůži. Teď tam ale žádné ryby neplavaly. Na lodi hlásili, že je právě 12.30. Jenže když jsem se podívala na hodiny na svém mobilu, tak jsem se zarazila. Ve Švédsku bylo teprve 11.30. Čas na svém mobilu jsem si ale nemusela přendávat, protože jsem ho tam již měla nařízený z mého loňského pobytu v Helsinkách. Za tu dobu jsem si to totiž nepřeřídila, vždycky jsem ubírala hodinu, když jsem potřebovala vědět, kolik je. Je to vždycky náročné, ale nechala jsem si to jako jednu ze vzpomínek na Helsinki. Konečně tedy opět začal můj čas na mobilu platit. :-) Anders mi říkal, že ve Finsku mají východoevropský čas. Už se v tom začínám konečně orientovat.
Hned jak jsem vystoupila z lodi, začala jsem se kolem sebe rozhlížet. Anders s Gunillou právě přicházeli. Jé to bylo radostné shledání! Hned jsme nasedli do auta. Do centra to Anders vzal kolem stracýh Ålandských domečků, každou chvíli jsem slyšela slovo „ vackert“. Ale měli pravdu, byly moc hezké. Anders mi říkal, že letos v Mariehamnu ještě nebyli, do Gety jeli v květnu přes Eckerö. Tak jsme se podívali do jednoho nákupního centra do nějakých obchodů, Gunilla si koupila v jednom z nich rám na obraz. Prý ráda maluje. Prošli jsme se po maličké nákupní třídě, nad hlavou nám plápolaly ålandské vlaječky. Anders se mě zeptal, jestli nemám chuť na zmrzlinu. Já jsem se zdráhala, ale ukázal mi stánek, kde prý dělají nejlepší v Mariehamnu. Dala jsem si banánovou. Sedli jsme si na tři židličky poblíž stánku a pozorovali okolí. Říkali, že mám štěstí, že teď ještě nikdo není, ale v červenci a srpnu sem jezdí spousta turistů. Sluníčko nám svítillo nad hlavou, bylo teplo, takže jsem mohla chodit venku jen v tričku. Povídala jsem jim o Umea, o tom, jak jsem se přestěhovala, že je tam ještě celkem dost zima, ale přes den se najdou teplejší okamžiky. Na zpáteční cestě jsem se zastavila u jednoho auta, které mělo ålandskou poznávací značku. Cestou do Gety jsme se stavili v supermarketu v Godby. Pomáhala jsem Andersovi a Gunille hledat potraviny. Připadalo mi zvláštní, že názvy všeho tam měli napsané švédsky, ale ceny byly v eurech. Ålandy patří k Finsku, ale jsou do jisté míry samostatné. Další den se slaví ve Švédsku státní svátek, úplně jsem zapomněla, že tady jsem vlastně ve Finsku, takže se nemusím bát, že budou mít všude zavřeno. Cestou do auta jsem vzala dva průvodce po Ålandech( ve švédštině a v němčině), později jsem se musela bohužel toho švédského v Umea zbavit, abych neměla moc těžký kufr.
Jakmile jsem přijela do Gety, předala jsem Andersovi a Gunille víno i vázičku. Líbila se jim, hned do ní dali bílé natrhané květiny ze zahrádky. Dali jsme si malou fíku-sýr a chleba s čajem. Anders jel za svým kamarádem a Gunilla mi ukázala celé stavení. Je to docela velký dům, ke kterému patří jeden malý domek, kde mají pokoj pro hosty, kůlna a starý větrný mlýn. Prý se v něm dřív mlelo, ale teď slouží jen jako ozdoba. Pro Ålandy jsou větrné mlýny typické. V každé vesnici najdete nejméně dva. Gunilla mi ukazovala záhony, stromy, každou květinu nějak pojmenovala. Něco pro mě bylo naprosto neznámé a těžko zapamatovatelné, nějakou zeleninu jsem znala. Pomáhala jsem jí odkrýt záhon přikrytý bílou plachtou. Plachta je tam kvůli zimě. Jinak by rostliny rostly hodně pomalu, hlavně přes noc jsou tu nízké teploty. Všechny stromy, které měli Anders s Gunillou na zahradě( a nejen ty jejich :-)) kvetly. Žasla jsem, navzdory své alergii jsem si k nim musela aspoň jednou přičuchnout. Ona ta vůně se ostatně rozlévala všude po okolí. Gunilla se dala do řečí se svou sousedkou, představila mě s ní. Vydávám se sama na kratší procházku. Brzy se vracím pro bundu, přeci jen není ještě úplné teplo. Prohlížím si ostatní domy, spousta lidí se sem ještě na léto nepřestěhovala. Občas nevím, kam až můžu vkročit, nikdo tu totiž nemá plot. Vydávám se menší cestičkou, fotím rozkvetlé stromy a červené domečky. Dostanu se až k jezeru, někdo tam má chatu, ale je zřejmé že tam teď není. Vydávám se po kraji až na molo. Všude je ticho, jen ptáci zpívají. To je něco! Tady musí být ráj na zemi! Vracím se zpátky a mám v sobě krásný pocit. Anders s Gunillou už dávají večeři na stůl, jíme kuře, chřest a zeleninový salát. Po večeři pak pomáhám Andersovi řezat chřest na zahrádce. Chrest jsem nikdy v lásce neměla, ale tady mi ani moc nevadí a jím ho. Nemám jen ráda, když v něm objevuju ty silnější nerozkousatelné klacky. Dáváme ho do ledničky. Následně mám chvíli volno, tak si čtu různé letáčky a studuji mapy. V devět vyráží Anders se svým kamarádem na ryby. Anders mi říká, abych jela s nimi. Možná si myslíte, že jsem musela být tou dobou po tak náročné cestě hrozně unavená, ale únava to všechno ze mě najednou spadlo a vůbec se mi nechtělo spát.
Oblékla jsem si mikinu i bundu, navrch ještě záchrannou vestu a přesně v devět jsme vyrazili. Zastavili jsme se u Andersova kamaráda Kima, na prahu jeho domu jsem potkala mourovatou dlouhosrstou kočku. Jmenovala se prý jako každá správná kočka „Tiger“. Kim nastoupil k nám do auta, vydali jsme se za Getu na pláž Hällö. Nejdřív jsme se ale stavili na jiném místě, kde měl Kim zaparkovaný člun. Chlapi ho zapojili k autu. Pak byl docela oříšek zajet s tím člunem tak daleko, aby byla polovina pneumatiky toho přívěsu ve vodě. Tak se nejlíp člun pak oddělává. Kim se o to snažil, ale sám ten člun na vodu nedostal. Mohl ale bez problémů stoupnout do vody, protože měl gumáky. Zato Anders si je zapomněl. A já jsem měla na sobě jen svoje děravé pohory. Anders se nakonec musel zout a z druhé strany ten člun odtlačit. Pak to šlo. Kimovi ještě dalo docela práci člun nastartovat. Říkal, že ho nedávno od někoho koupil a tohle je jeho první vyjíždka. S Andersem jsme nastoupili z druhé strany z mola. Vzali jsme do člunu bednu se sítí a dalšími potřebami. Sedla jsem si před Kima, který řídil. Anders seděl vedle mě. Během chvíle jsme nabrali velkou rychlost. Ještě nikdy jsem na motorovém člunu nejela, dosud jsem vždycky musela pádlovat. Hned jsem jim to řekla. Byla jsem moc ráda, že mám na sobě tolik vrstev, foukalo a ruce mi docela mrzly. To však bylo nic. Ocitnuli jsme se na rozsáhlé vodní ploše, v dálce i poblíž zelné ostrovy. Sluníčko bylo částečně schované za mraky, celé to mělo úchvatnou atmosféru. Jak jsem seděla na člunu, měla jsem pocit, že letím. Hladina před námi ubíhala hodně rychle, vpředu jsem viděla malé vlnky, ale když jsem se ohlédla za Kima, tvořily za námi vlny větší, trochu jako letadlo jsme za sebou zanechávali takovou čáru.
Na některých ostrovech stály domky. Zajeli jsme do jedné zátoky a tam to obkroužili. Paprsky sluníčka se odrážely na hladině, ta se třpytila. Nejprve jsme se jen tak projeli, pak to otočili a Kim našel jedno vhodné místo na spouštění sítí. Anders spustil dolů nejdřív kotvu, pak barevný míček, a pak sítě. Nedokážu odhadnout, kolik metrů jí bylo, ale určitě to bylo několik desítek metrů.. Seděla jsem a přihlížela, jak Anders spouští sítě. Nakonec hodil do vody takový polystirenový klacík. Nevěřila jsme jim, že tu síť zítra na tom moři najdou. Přijeli jsme zase k molu, Kim tam nechal člun. Zeptala jsem se ho, jestli ho na noc zamkne. On užasl a ptal se mě proč, vždyť tady na Ålandech se nekrade. Cestou zpátky jsme Kima vysadili u jeho domu. Anders mi ukázal cestu na rozhlednu, vyjeli jsme dokonce až nahoru po červené cestě. Chvíli jsme se tam rozhlídli a jeli zpět domů. Další den jsem měla v plánu se tam vydat pěšky. Vesnice jsou ale dost roztahané, Andes s Gunillou bydlí v Östergeta, ale kostel, malinký obchůdek a rozhledna se nachází v Västergeta. Anders mi to schválně spočítal a je od kostela k nim domů to 3 kilometry, na rozhlednu od kostela další dva. Po našme příjezdu jsme si dali horký čaj, který se tentokrát nesmírně hodil. Byli jsme z toho moře celí zmrzlí. Jíme i ålandkský chleba, který je placatý a chutná celkem podobně jako náš český. Na chvilku se mrknu na internet, abych napsala domů, pak jdu spát. Kdy se podívám z okna, zdaleka ještě není tma. S Michaelem jsme tipovali, že aspoň dvě hodinky temna tu budou, ale není tomu tak. Zpod mraků ještě malinko prosvítalo sluníčko. Všimla jsem si, že okna mají rolety, takže jsem je stahla, vylezla na palandu a usnula během chvilky.
Náš trajekt
Mít celý ostrov sám pro sebe..
Andersův a Gunillin domek, v pozadí menší domeček pro návštěvy a kůlna
A jejich starý mlýn..
Všechno v plném květu :)
Po cestě jsem se ještě nestačila učesat :-D
okolí
Jezero Norsträsk
Kim řídí, Anders naviguje..
Moje nabalená maličkost :)
Kim parkuje svůj člun
Osamělá loď
Žádné komentáře:
Okomentovat