Začíná loučení

Zdravím, lidičky,
     nejdříve vám všem, kdo to ještě nevíte, chci radostně oznámit, že jsem se vrátila zpátky do Umea pořádku. Včera v šest ráno jsme přijeli na autobusové nádraží a já se hned poté, co za mnou zabouchly domovní dveře, vrhla do postele. Spala jsem asi čtyři hodiny, pak jsem si najednou vzpomněla na smsku, která mi někdy během snění zapípala v tašce. Musela jsem se vzbudit a napsat rodině, že žiju. No a pak už se mi nepodařilo usnout. A tak jsem se vrhla na psaní mailů. Michael mi ukázal své fotky z norského výletu na tamější nejvyšší horu. Taky jsem mu vyprávěla trochu o Ålandech. V neděli byla celkem zima, jela jsem vrátit Romaně baťoh, ale nebyla doma. Po vydatném skajpování jsem šla rovnou do hajan.
     O Ålandech napíši jiný článek, teď bych se chtěla věnovat dnešku. Ráno to nevypadalo s počasím moc nadějně, pro jistotu jsem si vzala bundu a na kole jsem vyrazila do školy. Ve schránce u dveří mi nechala lektorka moji práci, ještě tam musím opravit gramatické chyby. Hned jak skončím s blogem, tak se na ni teď vrhnu. Zajela jsem zpátky do centra- do infocentra vyzvednout mapu Holmsundu. Napadlo mě, že by se  mohla hodit, Holmsund na běžných mapách Umea není. Jak dobře jsem udělala.. Popůl jedenácté jsme se sešli s Mattisem u Folketshuset, ani jsem si neuvědomila, že bus do Holmsundu vyráží trochu mimo autobusové nádraží. Naštěstí jsme se zeptali jedné ženy a bus jsme stihli. Jenže jsem zapomněla s sebou nejdůležitější věc- peněženku. Prohrabala jsem celý batoh, ale ona nikde. Doufala jsem, že ji mám aspoň někde doma. Bylo mi to docela trapné, Mattis za mě cestu zaplatil. Naštěstí jsme nic při zpáteční cestě neplatili, takže to nebyla tak velká částka. Holmsund je malé městečko vzdálené asi 15 kilometrů. První hodinu se zdálo, že tam jsou jen rodinné domky a nic víc. Nemohli jsme pořád narazit na nějakou větší cestu... větší civilizaci. Díky mé mapě jsme se ale brzy zorientovali, malou cestičkou jsme dorazili až na jednu pláž. Foukal vítr, ale sluníčko se prodralo na svět, a tak to pro nás bylo hned veselejší. Sbírala jsem kamínky. Vydali jsme na místo, kde mělo údajně stát infocentrum. Budova bohužel neměla otevřeno, jenom jsme narazili na jakési tabule, které popisovali všechno kolem.. jen ne Holmsund :) Jako náš první větší cíl jsme zvolili Holmsund kyrka. Bílý kostel, do kterého se vchází postranním vchodem. Stavba byla v roce 1994 nově opravena, měla jsem pocit, jako by ho celý teprve nedávno dokončili. Na letáčku, který jsem tam vzala, píší, že tam kostel stojí už od roku 1863. Uvnitř to vypadalo jednoduše, ale pěkně, neviděla jsem třeba žádnou křížovou cestu, ale ta tu v kostelech není tak častá. Třeba v Stadskyrka v Umea je křížová cesta zobrazena jen na malých dřevěných špalíčcích 20x20 cm velikých. 

       Kousíček jsme popošli, Mattis povídal, že má hlad. Poblíž kvetla úžasná pampelišková louka, tak jsme se na ni usadili a rozbalili své obědy. Mattis měl špagety s tuňákem a mrkví, já rýži s tuňákem, mrkví a cibulí. Tahle jídla jsou prostě nejjednoduší. Bavili jsme se o spoustě věcech, ale popravdě je toho tolik, že si to musím nejdřív utříbit v hlavě. Porovnávali jsme spoustu věcí v Lotyšsku a v ČR.. moře, jídlo, zvířata, rozseklá dlaň.. Vyměnili jsme si adresy a Mattis mi dokonce přinesl mapu Rigy. Pozval mě do Lotyšska. Zkoušela jsem přečíst názvy měst v lotyšštině a docela mit o šlo. Ačkoliv to nemusí být na první pohled zřejmé, čeština alotyšština jsou si dost podobné. Mají háčky a čárky.. sice trochu jiné, ale čte se to většinou podobně. Moc ráda se někdy do Rigy podívám. V žádném baltském státě jsem ještě nebyla. Mattis už Čechy dvakrát navštívil, prý byl v Českém ráji a v Praze. Ale Petřín ani Karlštejn nezná. Bylo by fajné, kdyby k nám někdy přijel :)

Pampelišková louka

Podle mapy by se měl blízko nacházet ostrůvek s jednou mini stezkou. Přešli jsme frekventovaný most (naštěstí tam byl i chodník pro chodce), všude kolem nás voda a zeleň. Bez toho sněhu to vypadá všechno tak krásně... Hladina zdola házela stříbrné odlesky. Ta cestička byla opravdu krátká, tak 1 km, narazili jsme na spoustu schránek, podél břehu bydleli lidi. Odbočili jsme do lesa a brzy se vyhoupli u moře. Někdo tam postavil dřevěný chodníček až k vodě.

Dál jsme narazili ještě na jednu odbočku, parádní místo na piknik. S Mattisem jsme akorát nevěděli, jaký význam má to červené dole.. Kdo ví..

Na cestě jsme zabočili na jeden starý hřbitov, rostly tam jen stromy, takže to vypadalo spíš jak lesní školka. Ve skutečnosti tohle místo sloužilo jako pohřebiště pro lidi, kteří byli nakažení cholerou. Aby se nemoc nešířila, dávali těla mimo město- na tento ostrov. Zpátky jsme museli stejnou cestou přes most, pak podél pobřeží dál na sever. Hádali jsme, co to může být na druhé břehu za věc. Starý člun? Kusy dřeva? Bohužel jsme to nezjistili. Četla jsem, že se v Holmsundu nachází několik rozpadlých lodí.. třeba to byly ony. Náš další cíl byla rozhledna. Ráda chodím na rozhledny, ale tady ve Švédsku jich moc není. První rozhlednu jsem navštívila na Ålandech, ale to už je vlastně ve Finsku.. Neměla žádné jméno, ani mě to už nepřekvapilo.. Říkala jsem Mattisovi, že u nás v Čechách se nachází rozhleden hodně a že každá má své jméno.. často po nějakém člověku. Zeptal se mě, jestli existuje rozhledna Anna. V tu chvíli jsme odpověděla, že nevím, ale teď si uvědomuju, že jsem na jedné "Aničce" byla- totiž v Rokytnici v Orlických horách. Takhle švédské rozhledna byla ze dřeva a oproti té alandské měla určitě o dost víc metrů.

To vzadu je moře :)

Byla to úžasná chvíle tam nahoře. Celé město jste měli jak na dlani, švédské domečky, silnice, dokonce jsme dohlédli i do Umea, bílý most svítil na dálku. A hlavně všude kolem nás moře! Jen mít křídla a rozletět se. Snažila jsem se zapamatovat si co nejvíc, ale s Mattisem jsme se shodli, že je to obtížné. Slezete dolů a už je to pryč.. 

Mattis byl zase hladový, tak jsme se vydali hledat nějakou restauraci. Jenže to zas vypadalo, že nikde nic, jen rodinné domky. A nikde nikdo. V dálce jsme viděli, jak přechází železniční přejezd tatínek se dvěma malými dětmi. Počkali jsme na něj a zeptali se ho. Pomohl nám, Holmsund má přeci jen taky něco jako centrum. Uprostřed stály stánky s oblečením, nějací ciczinci ho tam prodávali(ne Vietnamci). Nejdříve jsme zašli do kavárny, ale protože Mattis měl chuť na nějaké pořádné jídlo, zůstali jsme nakonec v pizzerii. Hlad jsem neměla, ale Mattis prostě koupil i zeleninový salát a říkal, že bude rád, když si půlku vezmu. Sluníčko fakt hřálo úžasně. Mattis povídal, že je to poprvé, co cítí sluníčko takhle silně zářit ( nebo snad i pálit?). Pro mě je to už podruhé, co tu zažívám takové teplo. Podivili jsme se nad tím, že tamější kostel je spojený s kavárnou. Autobus nám jel každou čtvrthodinu. Před šestou jsme dojeli na Vasaplan. Peníze ode mě vrátit nechtěl, ačkoliv jsem mu řekla, že za ním klidně zítra zajedu. Mattis odlétá ve středu. Už v autobuse jsem si uvědomila, že je to vlastně naposledy, co se vidíme. Musím říct, že bylo štěstí, že jsme se s Mattisem potkali  v březnu (nebo únoru) na jedné fíce.  V mé buddy skupině není. Díky němu jsem tu měla super parťáka na výlety a procházky. Byl to strašně divný pocit loučit se.. každý se rozjedem do své země a kdo ví, kdy se potkáme. Každopádně Lotyšsko není od ČR tak daleko, takže věřím, že se někdy uvidíme. Máme své adresy, takže v kontaktu doufám zůstaneme pořád. A poslední slova na závěr? ..See you!