Sayounara!

Ahojky!
   Dneska jsem se rozloučila s dalšími dvěma lidmi, tak bych vám o tom chtěla trochu napsat.. a trochu se z toho smutného pocitu vypsat. Dopoledne mě opustil Michael, jel s Eliškou na Nordkapp. Vrátí se až pozdě, to už budu v Praze. Je to docela odvaha vydat se na tak dalekou cestu, budou řídit víc jak 2 tisíce kilometrů. Držím jim palce, aby dojeli v pořádku. Michael mi tu nechal na zkonzumování nějaké jídlo, ale asi to všechno nedodělám. Je to zvláštní, ale za posledních pár dní mi tolik lidí nabízelo jídlo, jako nikdy tady ve Švédsku. Mám docela plný žaludek, což je dobře, ale na druhou stranu nejsou to zas tak super skvosty, jaké dostávám v Čechách. Jen včerejší bublanina od maminky Michaela byla fakt výborná.
      Dopoledne jsem řešila nějaké e-maily, a pak ještě přečetla jednu švédskou knížku. Má takový krkolomný název, že ho sem nebudu ani psát.Je to příběh o paničce a její kočce. Jendoho dne začne kočka strašně mňoukat, ale panička ji nerozumí. Má plné ruce práce s obědem, kočka jde ke dveřím, a tak ji panička pustí ven. Jakmile otevře dveře, spadne koště a najednou se stane panička malinkou jako čajová lžicka. Číča jí řekne, ať si jí sedne na hřbet. Panička už kočičí řeči rozumí. Běží kolem hejna ptáků, kteří kočku chtějí poškádlit, pak kolem skupinky kluků, ti na kočku zas hážou sněhové koule. Nakonec přijde to nejhorší: pes. Ale i tomu dokáže kočka prchnout. Schová se do sousedovy stodoly. Číča chce ukázat paničce svůj poklad. Hrabe a hrabe a najednou panička spatří odlesky, vypadá to ve tmě jako diamanty nebo jako hvězdy. Kočka přenechá svůj poklad paničce. Ta mlčí. Musí se vrátit zpátky do kuchyně, na plotně má oběd. Jakmile panička vykročí na širé světlo ze stodoly, opět se zvětší. Jde dodělat oběd, dědeček reptá, že je jídlo připálený. Panička předtím, než sedne ke stolu, zajde znovu do stodoly a tam najde čtyři černá koťátka. Ty odlesky diamantů byly vlastně jejich oči :-)

                       Knížku jsem odevzdala do knihovny, stejně tak další tři, na které už nemám čas. Ještě jsem si tu nechala dvě, jednu německou, kterou už mám téměř přečtenou, jednu ve švédštině.. Nevím, jestli ji stačím přečíst do konce. Jsem v půlce. Po obědě jsem se vydala do školy, pršelo. Bohužel tam zase lektorka nebyla. Trochu mě to štve, protože nejlepší je řešit věci osobně, ne po e-mailu. Ale co se dá dělat. Koupila jsem si jednu Umea tašku, abych měla na univerzitu aspoň nějakou památku. Ve dvě jsem se sešla s Ryu. Už jsme se neviděli nejméně tři měsíce. Bylo zvláštní, že jsme oba měli na sobě jen mikinu, pamatuji si, jak jsme hráli hry ve sněhu v tlustých bundách.. To byly časy. Sedli jsme si u jezera na molo a povídali si. Vlastně jsem poprvé podnikla něco takového, u jezera jsem si občas četla, ale jen chvíli, většinou mi začala být zima. Teď pršet přestalo, sluníčko dřevo rychle usušilo, tak jsme se mohli pěkně natáhnout. Všude kolem plavaly kachny, racci byli dost otravní. Naštěstí jsme na druhém břehu od nich měli klid.
              Ryu tu zůstane až do ledna. Zítra odjíždí na výlet do Řecka, a pak do Egypta. Našel tu kamaráda z Korey a s ním podnikl už cestu po baltských státech. Vyprávěli jsme si zážitky z cestování, porovnávali jsme Stockholma Helsinky. Ryu byl bohužel v Helsinkách o Velikonocích, kdy měla všechna muzea zavřeno. Taky tam byl ještě trochu sníh. Prostě je prý musí navštívit  znovu, v lepší čas. Ostrov Suomenlinna se mu líbil stejně jako mně. Ale oba jsme se shodli na tom, že Stockholm je hezčí. Čeká ho ještě dopsat jednu esej, proto si bere na dovolenou notebook. Navštívit své známé do Japonska se nechystá, ani oni sem nepřijedou. Ryu má dost strach, jak to tady o prázdninách přežije. Přijede v červenci, většina studentů bude pryč. Zůstává mu tu jen jeden kamarád. Dávala jsem mu nějaké tipy na výlety. Představte si, že ještě nikdy nebyl ve Stadsliden! To mě šokovalo. Ani neví, co to je!!! Přitom je ten park asi půl kilometru od školy. Řekla jsem mu, že to určitě musí někdy navštívit. Prý chodí jen kolem Nydala občas běhat. Katharina mi říkala, že IKSU je prý o prázdninách pro členy zdarma, takže třeba může Ryu využít i tuhle možnost. Je to zvláštní, že tu Ryu vůbec nemá probádané okolí. Vím, že je občas těžké, někoho sehnat, ale stejně je lepší přeci poznávat sám/a, než trčet neustále na místě doma.
             S Ryu jsme taky zabrousili na téma školství, v Japonsku to funguje úplně jinak. Prý tam nemají žádné maturity, důležité je udělat přijímačky na VŠ. To je jakési ocenění. Ryu je napoprvé neudělal, proto musel čekat rok, až si je zopakuje. Mezitím chodil na nějaký přípravný kurz. Dnes se byl podívat do Waldorfské školy na rozlučku maturantů a předávání mat. vysvědčení. Byl tím uchvácen, ukazoval mi fotky. V Japonsku nic takového nemají, jen vyvolají jméno a člověk jsi jde pro papír. Stejně tak nezná vůbec ples.. vyprávěla jsem mu o svém maturitním plese, jak jsme tančili s profesory, měli své vlastní předtančení, a připíjeli si s učitelem! Tohle ho naprosto šokovalo! Alkohol  a ještě takhle na veřejnosti? Já jsem mu řekla, že se u nás smí pít od 18 let, v Japonsku je to od 20.
            Povídali jsme si i trochu o Suině, Ryu ji vídal občas, protože spolu bydleli skoro na stejné koleji. Prý v neděli odjela. Mrzelo ho, že se s ní nestihl rozloučit. To mě taky. V dubnu a květnu byla Suina dost zaneprázdněná, protože dopisovala svou bakalářku. Blbé je, že v Číně se nemůže používat facebook a my nemáme na Suinu e-mail. Od září bude ale Suina studovat v Hongkongu, to se nachází sice taky v Číně, ale mají tam jiné zákony. Je to speciální město, tam se facebook používat může. Snad tedy na ni nějak kontakt získáme. Třeba mi ho Ryu pošle. S Ryu jsme se shodli na tom, že bychom chtěli ještě dlouho studovat, kdyby si měl vybrat, jaký další předmět si zvolit, bral by filozofii a psychologii. Jenže s filozofií se člověk moc neuživí. Prý by ji teda studoval jen doma soukromě. Do 30 chce ale založit rodinu, takže už aby pomalu s tím čtením filozofických knížek začal, není jich málo :) Taky si píše deník, každý den, sice jen jednu mini stránku, ale dodržuje to. S přítelkyní si řekli, že si oba povedou deníky a až se setkají, tak si je navzájem přečtou. Pěkné.
       Do bufetu jsme si šli koupit pití a sedli jsme si na druhou stranu jezera. Sluníčko hodně pálilo a Ryu byl v šoku. Hrozně mu to bylo nepříjemné, mně naopak. Asi si už úplně odvykl na sluneční svit. Ryu mě obrovsky překvapil, z baťohu najednou vytáhl dvě věci a předal mi je. Prý ještě nenašel tu správnou osobu, které by je dal, takže si je můžu nechat. Jestli se mi nebudou líbit, můžu je zahodit. Jak ho to mohlo napadnout?  Jsou to opravdické japonské hůlky a přívěšek- japonský drak pro štěstí. Těchto dárků si moc cenním a budu je střežit jako oko v hlavě. Ryu mi taky říkal, že jestli někdy pojedu do Japonska, abych mu napsala. Proč ne? Určitě se mu ozvu, nevím, jestli pojedu zrovna do Japonska, ale nějakou cestu do Asie bych chtěla podniknout. Po Švédsku se tento kontinet stal pro mě více atraktivní. Možná Čína, možná Japonsko..letenka do Japonska stojí kolem 16 tisíc. Budu si muset najít nějakou slušnou brigádu a začít šetřit :)
      Na závěr jsme udělali společné foto. Nejdřív na Ryův foťák, pak na můj. Ptala jsem se, proč pořád Japonci i Číňani ukazují na fotkách dva a více prstů. Většinou tzv. "Vé", ale někdy i jiný znak. Ryu mi vysvětlil, že to V znamená "victory"- vítězství nebo taky mír. V Japonsku se to tak dělá, protože Japonci jsou hodně stydliví lidi. U nich nepřichází v úvahu, že člověk vezme druhého třeba kolem ramen. Stejně tak při setkání jenom pozvednou ruku a zamávají a řeknou krátce "ahoj", ani si ruku si nepodávají. Stejně tak naše rozloučení bylo takové japonské, ale smutné jako u všech předchozích lidí. Jsem strašně ráda, že se nám podařilo se ještě na poslední chvíli setkat. U jezera jsme strávili víc jak tři hodiny, není divu, měli jsme si toho tolik co povědět. Co dodat, třeba se potkáme na úplně jiném místě v úplně jinou dobu. .Svět je malý a o náhody tu není nouze.