Moderní umění (není nic pro mě)

Ahój!
   Tak jsem dnes prožila zase celkem nabitý den. Po zkoušce jsem si naplánovala návštěvu muzea a shánění dárku. Ale nejdřív novinky, které nesnesou odkladu. Úplně jsem vám zapomněla napsat, že jsem našla jeden pár, u kterých budu spát příští týden v Uppsale. Jsem tak ráda, že mi odpověděli ano, mám tu pro ně ještě schovaný obrázek z Čech. Momentálně sedí tak patnáct, možná i dvacet lidí před naším oknem a pořádají hlučnou párty. Nechápu, proč se rozhodli pařit zrovna na tomto místě. Raději jsme zatáhli závěsy, nechceme, aby nám koukali do pokoje. Pijí, hrajou nějakou potrhlou hru, jsou hlasití, snad tu nebudou až do rána. Tohle je nevýhoda nepatrového domu. A poslední novinka je ta, že pořádám v neděli rozlučkovou fíku s místními Čechy a Slováky. Moc se těším, až se sejdeme.
      A co bylo dnes? Ráno mi při jízdě na kole dost přimrzaly prsty, tak jsem se radovala, že mám s sebou rukavice. Ještě jsem je během dne využila. V sále na testu jsem potkala Mattise a Loika a další známé tváře. Psali tam písemky povětšinou jen zahraniční studenti. Já jsem byla na němčinu jediná, taky že na mě málem zapomněli. I když na testu bude učitel vidět jen kód, stejně to není anonymní, když jsem jen jedna. Ono i ve čtyřech je poznat, kdo co psal. Snad to bude mít naše lektorka brzo opravené. Nevím, nedokážu předpovídat, jak to dopadne.
     Ze sálu jsem jela hned do školy půjčit si jednu knihu, pak mi nějaká slečna vtiskla do ruky mléko, dala jsem si zdravý oběd v podobě mrkve, housky s máslem a se šunkou. Mňam. Cestou do centra jsem se stavila u katolického kostela. Pořád kolem něj jezdím, ale ještě jsem se nedokopala si ho prohlédnout zblízka. Bohužel jsem se dovnitř nemohla dostat. Ale nevadí, zaujalo mě to, že zvenku není omítnutý, cihly jsou schválně takhle načerveno a docela to tomu kostelu takhle sluší. Nahoře malá věžička, prostě to vypadá dost jako kostel, pro mě je to zatím druhý nejhezčí tady v Umea. A to jsem ho neviděla ještě zevnitř. 

     Neznámými uličkami jsem dojela až k moderní budově, kde sídlí umělecká škola a taky muzeum. Devatenáctého června bylo slavnostně otevřené. Říkala jsem si, že tam musím zajít, modernímu umění moc nerozumím, ale vstup byl zdarma, tak jsem to chtěla vidět. V přízemí jsem sebrala nějaké letáčky a vyšplhala se do prvního patra. Jaké překvapení pro mě bylo, když se přede mnou objevila spousta malých dětí batolících se a plazících se po zemi. Nechápu, co tam dělaly. Z místnosti jsem rychle vycouvala. Kde teda začíná ta výstava? Šla jsemd o druhého patra a tam to konečně vypadalo nadějněji. V prosotrách jsem potkala velkou skupinu dětí, snažila jsme se prohlížet jiné exponáty, abychom si vzájemně nepřekáželi. Obrazy a předměty to byly vskutku zvláštní. Jednou jakási mušle z níž padalo srdce, pak zas dvě myši v zrcadle.. Šla jsem se podívat do jednoho výklenku, kde byla k sobě přilepená kolečka dřeva. Tohle že je umění? Nejvíc se mi asi zamlouvaly různě veliké žluté džbánky, poblíž stály keramické mísy, trochu mi to připomínalo turecký záchod. Docela hezky barevně sladěné se mi líbily asi tři obrazy. To tam asi tak v té místnosti dávalo největší smysl. Chvilku jsem zalezla do temné mísnůstky, kde se promítal film. Asi dvě minuty mi bohatě stačily, nějaká žena si malovala červené čáry na tělo. Vypadalo to jako kdyby to byla krev. Raději jsem odešla. Jako poslední jsem si všimla v místnosti průhledné psí boudy. A taky tam viselo pod světlem tohle§ Řekli byste, že je to umění? Já tedy ani ne. Kdyby tam aspoň dali nějaký zajímavý tvar..

         Budova měla šest pater, ale řekla bych, že všechny ty exponáty by se vešly tak do dvou. Snad bude muzeum čím dál tím víc prosperovat... začátky jsou asi vždycky těžké. V dalším patře stály dvě lavice a promítal se tam pětiminutový film. Postavičky- dva policajti byly vyrobené z modelíny, příběh pojednával o loupěži peněz. To je všechno, co v tom jednom patře měli. V další místnosti jsem viděla jakési sešroubované součástky, někdy to připomínalo člověka, jednou jsem v tom poznala dřevěné prsty.  V posledním patře převažovaly nejnovější návrhy na bezpečnostní pásy, zahradní náčinní apod. Dvě věci mě v muzeu zaujaly: mapa fiktivního města, na kterou mohl každý návštěvník příchnout špendlík. Byl to průzkum o tom, kde by si přáli lidé bydlet. Mohli jsme tam taky napsat proč. Někdo chtěl žít třeba na měsíci, někdo u moře.. spousta lidí do toho města přikreslovala různé nové věci, zvířata, jezera.. Já jsem ten svůj připíchla k jednomu jezírku, mám ráda vodu. Zároveň to bylo i blízko do centra. Další věc, která mě zaujala, byla útlá knížka o městě poblíž Cairo. Lidé tam žili v odpadcích a odpadky je rovněž živily. Dost šokující. V muzeu vystavovaly umělecké školy, 6. června bude probíhat výměna exponátů. Třeba jich tam umístí víc. Z šestého patra jsem měla super výhled na celou Umea, takže i tohle bylo jedno z pozitiv.

        
             Stavila jsem se v centru, prošla spoustu krámků, ale žádný vhodný dárek jsem nenašla. Budu muset zajet ještě zítra jednou do Ersbody. Je to moje skoro jediná naděje. Předmět už mám v hlavě, ale teď ještě najít ten pravý exemplář. Bohužel tu mají všechny vázičky a květináče na jedno brdo. Sluníčko se prodralo mezi mraky, udělalo se teplo. Před radnicí jsem potkala Janu, poradila mi jeden krámek, ale ani tam jsem neuspěla. Objevila jsem jeden obchod s lacinějšími pohledy, koupila jsem nějaké s kočkama. Pak jsem objevila spoustu blbostí, co všechno ti Švédi nevymyslí. Zaujal mě výrobek, který pocházel ze srolovaných novin. Je to úžasný nápad, jak zrecyklovat papír. Tohle by se u nás měl někdo naučit, myslím, že by to slavilo úspěch.

To je pro dnešek celé :)