Tak jsem dneska vstala dřív, abych měla jitotu, že někdo bude ve škole. Nutně jsem už potřebovala ta potvrzení. Stavila jsem se u Icy, kde jsem hodila své pohory do kontejneru pro charitu. Měly dvě velké díry a spoustu malých, ale myslím, že by za ně nějaký bezďák byl moc rád. Sloužily mi dobře. Už po osmé jsem vcházela do univerzitní budovy. Nikoho z lektorů jsem tam nezastihla, ale naštěstí tam seděla administrativní pracovnice pro oddělení jazyků. Vytiskla mi dva papíry, na kterých je i datum, kdy se kurzy konaly, takže snad jim to bude v Brně takhle stačit. Zašla jsem do knihovny vrátit knihy, pak jsem si sedla na lavičku a četla Die Kinder aus nr. 67. Ještě mi zbývalo padesát stránek. Sluníčko fakt hodně pálilo, bylo mi vedro. Na univerzitě skoro ani noha, jen pár kol bylo zaparkovaných před budovou a když jsem se šla trochu osvěžit do knihovny, byla jsem tam úplně sama. Všichni někam zmizeli. V deset jsem slíbila, že přijedu navštívit naposledy Tanju a Judith. Bohužel jsem tu knihu ale stihal dočíst až před půl jedenáctou. Dala jsem ji lektorce do schránky na dveřích a jela do Ålidhemu. Holky čekaly už venku. Chvíli jsme si povídaly, teď se jim prý ani domů nechce. Konečně se udělalo krásně. A všichni odjíždějí. Mně se se chce i nechce. Je pravda, že letní Umeå je báječná, ale nemělo by to pro mě cenu tu dál pobývat, když už tu nikdo není. S holkama jsem se bavila jen čtvrt hodiny, měly v plánu jet ještě do Umedalen rozloučit se s nějakými přáteli. Tanju a Judith čeká v létě praktikum, takže si moc prázdnin neužijí. Snad najdou i čas na odpočinek. Teď o víkendu byly někde u Umea šplhat. Jela jsem s nimi k nemocnici, pak jsme se rozloučily. Tu poslední minutu mě vůbec nenapadalo, co bych řekla. A je zřejmě taky ne, shodly jsme se na tom, že nesnášíme loučení. Tak jsem jim popřála hodně úspěchu s praktikem. Německo je přeci hned vedle nás, takže šance, že bychom se viděly, tu je dost veliká.
Jela jsem do centra po mostě a zas si to nechala trochu rozjet. Když jedete nahoru do školy, tak máte co dělat, abyste to vyšlapali( i když teď už mi to nedělá takový problém). Když jedete ze školy do centra po tomhle mostě, má to grády, vlajou vám vlasy a oblečení, krajina se vedle vás míhá a vy jste za chvilinku v centru. Asi jsem tudy jela už naposledy. V centru jsem chtěla koupit ještě nějaké dárky domů. Zašla jsem do čtyřech obchodů, které už mám tady v Umea vyhlídlé. Mají tam docela zajímavé věci. Jedno z těch míst je turistické infocentrum. No nechte se překvapit, třeba se někdo z vás nějaké té věcičky dočká, ale abych pravdu řekla, je strašně těžké něco dobrého najít. Těch suvenýrů je tu opravdu velmi málo. A když ještě přemýšlíte, jestli se to tomu, či onomu člověku bude líbit, je takřka nemožné něco koupit. Proto se omlouvám, jestli se netrefím do něčího vkusu. V centru to žije. Nevím, jestli je to i tím, že před třemi dny přijela pouť. Ano, i sem na sever jezdí kolotočáři :-) Fakt jsem si připadala skoro jako u nás v Čechách. Zahrádky už všude mají v provozu, lidé posedávají na lavičkách a stánkaři dávno rozložili své zboží. To nakupování mě docela zmohlo, jela jsem domů. Tady jsem si udělala poslední sáček instatní polévky z domova- je gulášová. Od čtyř do večera mám další loučení. Nejdřív s Katharinou, pak s Maruškou, Janem a Evou. Možná se půjdu mrknout do Gammlii na swing.
Předevčírem jsem našla člověka, kterému dám své kolo. Romana se mě sama zeptala, co s ním plánuju dělat. Už jsem pátrala po zájemcích, ale Romana mi to ulehčila. Ráda si ho vezme. Žije tu už od září a přitom ještě nemá kolo. Zvláštní. Bez něj bych tu byla ztracená. Jsem ráda, že bude dál sloužit.
Už to cejtím úplně v kostech, jak ten čas plyne.. že za 48 hodin už budu v ČR, jako mávnutím kouzelného proutku úplně v jiném světě...
Wow! Ty tenisky tam musel hodit někdo minulý týden. Nikdy jsem je tam neviděla. Jinak v Uppsale a v Helsinkách jsem se s tímto zvláštním úkazem už setkala.
Žádné komentáře:
Okomentovat