Zajímavé rozhovory, jedu domů

---------- Dopoledne----------
 Ráno jsem se probudila  nějak brzy. Jako by mi něco ve mně říkalo, abych si užila posledního dne ve Švédsku, jak nejvíc můžu. Ale na dnešek už nemám naplánované žádné setkání. Už jen peru povlečení a balím se. Také jsem si sepsala všechny kontakty na lidi, které jsem tu potkala. Je tu pod mrakem, jako poslední dobou skoro každé ráno. Během dne se to protrhá a svítí sluníčko. Snad tomu bude i dnes.
       Včera od čtyř hodin jsem obíhala lidi, s kterými jsem se chtěla rozloučit. Nejdřív jsme se setkaly s Katharinou v centru. Zašly jsme na zmrzlinu. Ani mi nevadilo, že mi ten prodavač dal úplně jinou, než jakou jsem chtěla. Hlavně, že jsme byly s Katharinou spolu. Sedly jsme si na molo, které nově přistavili na řeku. Je zvláštní, jak pořád teče rychle, u nás by všichni šíleli, že je snad druhý povodňový stupeň. Ale tady asi snad ani ta řeka jinak neteče :) Možná je to tím, že pořád někde leží sníh a jak taje, řeka má pořád velkou sílu. Sluníčko občas zakryly mraky, foukal vítr, takže bylo trochu chladněji. S Katharinou jsme si vyprávěly o našem cestování. Její přítel tu měl minulý týden rodiče, a tak jeli na výlet do Jokkmokku. Katharina sama se se Svenem šla do jednoho národního parku. Chtěli dojít k jakýmsi vodopádům. Bohužel neměli mapu parku. Večer došli k nějaké chatě a tam zjistili, že vodopády jsou ještě hodně daleko- asi 20 kilometrů. Sven to chtěl jít, ale Katharina už byla tak unavená, že řekla, že se nehne. Nakonec museli volat těm rodičům, kteří spali mimo národní park. Bylo to trapné, ale co mohli dělat. Na výletě viděli spoustu losů a sobů. S Katharinou jsme si vyprávěly o polárních liškách. Já jsem tu taky jednu zahlídla, ale o tom vám budu vyprávět v jiném článku :) Šokovalo mě, že prý na severu žijí i medvědi. Prý jedni kamarádi medvěda zahlídli. No potěš. To mi připomnělo Ukrajinu. Tam jsme medvěda chtěli potkat, ale bohužel se nám asi nějak vyhnul ;) Katharinu Ukrajina zaujala, nikdy ještě nenavštívila východní Evropu. Byla jen v Bulharsku.
                   Na konci prázdnin se bude muset Katharina hodně učit, v záři ji čekají zkoušky v Německu. Se studiem vlastně už bude končit. Možná se vrátí příští leden sem do Umea. Kdo ví. Podmínky pro doktory tu jsou velmi dobré. Katharina se mě ptala, jestli bych se sem někdy chtěla vrátit, jestli můžu jet ještě někdy na nějaký další studijní pobyt. Tady v Umea bych asi dlouhodobě studovat už nechtěla, možná víc na jihu. Záleží také na tom, jestli se příští rok dostanu na skandinávská studia. Přihlášku si určitě podám. Říkala mi, že je to věčné dilema žít doma, nebo v zahraničí. To, že jste pět měsíců mimo, se dá ještě snést, všichni vědí, že se po této době vrátíte. Ale najít si práci v cizině, to je už plán na dlouhou dobu. Shodly jsme se na tom, že ještě dalších pět měsíců a kontakt s našimi blízkými doma by pomalu slábl. Něco podobného jsem o pár hodin později slyšela i od Marušky a Jana. Ještě jsme šly spolu nakupovat do Coopu, a pak už jsme se musely rozloučit.
           Bylo akorát po šesté hodině, vyzvedla jsem si kolo a jela do Gammlii. Konečně jsem si vyfotila ten malý dřevěný kostelík. Kolem se pohybovala spousta lidí, opět si tam mohli všichni prohlédnout veterány. V horní části Gammlii jsem zahlédla parket a tančící páry. Zamířila jsem tam. Poznala jsem pár tváří, bohužel zazčátku žádný leadr nepřebýval. Brzy ale přišel jeden pán, a tak jsme šli tancovat. Samozřejmě, že na každé lindy-hop akci, tu mají nejdříve hodinku pro začátečníky. Ty kroky jsem už dávno znala, ale vůbec mi to nevadilo. Hlavně že tančím. Gammlia je park, kde se nachází skanzen a spousta bříz. Otevírá se až na konci června. Naštěstí se může člověk procházet relativně volně kolem. Naposledy jsem viděla Bolívijce, tři starší pány-Švédy, s kterými jsem už dříve tancovala. Francouz ani Johan už tam nebyli. Zůstala jsem jen na tu lekci, protože od sedmi se konala fíka u Marušky a Jana v Mariehemu. Jela jsem přes Stadsliden, musím říct, že jsem tudy ještě na kole nejela. Než jsem se dostala k jejich domu, stačila jsem poznat spoustu nových míst. Často jsem vytahovala mapu, abych věděla, kudy jet. Jednou ke mně sám od sebe přistoupil nějaký Švéd a ptal se, kam jedu. Mluvil sice anglicky, ale i tak to bylo od něj hezké, že mi chtěl pomoci. Maruška s Janem bydlí skoro v Ersbodě. Narazila jsem na moderní kostel, u kterého jsem ještě nikdy nebyla. Za silnicí je čtvrť, kde jsou patrové baráky. Pro mě je to docela neobvyklé. Většinou tu bydlí všichni v přízemí. Připomínalo mi to trochu sídliště a kupodivu i paneláky!. Každá čtvrť v Umea má úplně jiný ráz. Je s podivem, že ačkoliv je to malé město, pořád se tu najdou místa, kde jsem ještě nebyla.
           Eva se svým synem už seděli v obýváku. Maruška musela vyběhnout pro mě ven, jinak bych ten jejich panelák hledala ještě hodně dlouho. Už na prahu mě přivítali dva kočičáci. Je to vlastně kluk a holka, kočička je téměř celá černá a kočičák má trochu bílou srst na krku, jinak je rovněž černý. Nemohla jsem si přát lepší zakončení tohoto dne(a pobytu). Eva se mě ptala, jak se mám, jaký byl výlet na Ålandy, kdy letím a co mám v plánu dělat o prázdninách. Ona poletí v září do Vídně a bude tam asi tři měsíce pracovat. Má i krátkou dovolenou o prázdninách, ale ještě neví, co podnikne. Maruška s Janem mají spoustu plánů, výlet na Lofoty, cyklistiku a jízdu na kajacích(kánoích) na Höga Kusten. Evy se ptali na zkušenosti s instruktory i kde je to nejlepší pro začátečníky. Když jsem vyprávěla, že pojedu v létě do Anglie na workcamp, překvapilo mě, že oba dva znají INEX. Prý byli na workcampu s INEXem čtyřikrát. Bohužel se na to teď už cítí staří. Vždyť je ale i spousta workcampů otevřená pro všechny- be věkového rozdílu..?. Do Anglie by se prý chtěli taky rádi podívat. Světlo přes noc je štvě ještě víc než tma. Nemůžou spát, já s tím zas takový problém nemám. Když jsem unavená, tak usnu. Jen ráno se budím docela brzy. Tma je pro Marušku s Janem snesitelnější víc než to světlo. Jak zvláštní..pro mě by byla depresivní spíš ta tma. Dozvěděla jsem se taky, že nejsevernější padesátimetrový bazén se nachází v Uppsale, dál už mají jen pětadvacítky. Aquapark se nachází v Piteå a Öviku. Eva tam byla a moc si to užívala. Övik je prý zkrácenina města Örnskoldsvik. Pro nás cizince je těžké to jméno vyslovit. Evin syn pochází z nějakého města nad Lulea. Je tam prý ještě o dost větší zima než tady, někdy prostě nejde nic jiného dělat než sedět doma a nevycházet ven!
          Kočičáci nám dělali občas společnost, kocour si prý přivlastnil Jana a kočička Marušku. Zkoušela jsem kocourka zvednout a pěkně jsem se prohnula. Je ho fakt kus. Jan mi vyprávěl, jak málem přišel o život, když si rozškrábal ránu na krku, nebo když mu nateklo ucho. Teď kočky vypadají náramně spokojeně. A Maruška s Janem rovněž. Říkali, že ne vždycky se jim v Umea líbilo, ale po dvou měsících strávených na Slovensku se sem rádi vrátili. Zima jim tu nevadí, aspoň tu prý tolik nefouká jako na jihu. Zato komárů je to teď hafo. Jan se mě ptal, jak hodnotím Švédsko. Oba i s Evou mi řekli, že jsem se za tu dobu ve švédštině zlepšila, že mluvím plynule a že rozumím úplně všemu, o čem se baví. Ukázali nám pár fotek z Nizozemska, na konci května tam jeli na kola. Jan bude vyrábět prezentaci o všech jejich cestách, chtěla jsem ji vidět, slíbil, že mi ji pošle. Děkuju moc. radili mi, abych se určitě vypravila někdy do Dánska, oni tam stávili pár dní a byli nadšení. Prý se tam dá najít skvělá práce, aspoň jejich známí jsou moc s Dánskem spokojeni. Ale já chci rozvíjet dál svoji švédštinu, takže uvidím. Norština a švédština je pro nás s Janem tak podobná, že když mluví v televizi norsky, ani nepoznáme ten rozdíl :) Ale dánština je už hodně odlišná. Díky Marušce a Janovi jsem se dozvěděla, že žití ve Švédsku má své pro i proti a je hodně těžké se rozhodnout, co je v konečném výsledku lepší. Se známými ze Slovenska a Čech moc v kontaktu nejsou, časem to prostě opadne. Švédsko nabízí lepší životní podmínky a větší možnosti v cestování. Jak řekl Jan.. oni si do té civilizace mohou vždycky odskočit, kdežto z Čech sem se člověk dostává docela složitě. Se studenty erasmáky se moc nesetkávají, připadají si už trochu jinde..oba dva už nežijí studentský život. Já jsem byla tak trochu výjimka, sblížil nás lindy-hop. Díky nim jsem se sblížila s Evou a dalšími Švédy a mohla si tak procvičit švédštinu. I oni byli rádi, že si mohli osvěžit češtinu/slovenštinu. Přiznali se, že jim už někdy dělá problémy vyjádřit se v rodném jazyce. Třeba za několik let, až se sem přijedu podívat, Maruška s Janem budou pořád tancovat v Umea swing a jednoho večera se v Ordenshuset potkáme(samozřejmě jako poznávací znamení kočičí tričko ze Svoboďáku :) ). A nebo v Brně, na to nedají stejně jak já dopustit.

------večer-----

Zdravím naposledy z Umea!
          Už mám téměř všechny věci sbalené a taxík je taky obědnaný. Uvědomila jsem si, že jsem taxíkem jela jen jednou v životě, před spoustou let, když jsem měla zlomenou ruku. Teď mi nezbyla jiná možnost, když autobusy v tuhle brzkou dobu nejezdí. Odpoledne po obědě opravdu vysvitlo sluníčko, tak jsem se šla podívat k řece, lehla jsem si na trávu a vychutnávala poslední chvilky v Umea. Po čtvrté jsem ale zase šla na byt. V Mrazáku ještě zůstal zbytek zmrzliny, tak jsem ho tam nemohla nechat. Taky ostatní jídlo se mi až na pár výjimek podařilo sníst. Před sedmou jsem vyrazila na poslední výjezd- ke Gunillině dceři, abych jí předala deku, polštář a povlečení. Stromy na zahradě jsou v plném květu. Najednou mi v hlavě problesklo, jak to tam vypadalo v lednu, když mě tam večer Anders přivezl. Obrovské haldy sněhu, po kterých teď už není ani památky.. Zajela jsem se podívat ještě do Gammlia, zvláštní, že skanzen otvírá až osmnáctého. Potkala jsem tam totiž nějakou skupinku turistů, které provázela starodávně oblečená žena. Asi měli nějakou výjimku. Procházela jsem se kolem domků, když tu jsem zahlídla v dálce starý dřevěný větrný mlýn. Hned jsem se k němu i s kolem vydala. Když jsem se k němu přiblížila, opět mi probleskla hlavou situace, jak se s Katharinou snažíme dostat až k jedné plácačce. Běžky nám podkluzují, nebo se boří do sněhu. Proto bylo tedy obtížné se k mlýnu dostat.. před ním leží jakési skalisko, menší i větší kameny nám to tehdá ztěžovaly. Celý jsem ho dnes obešla a zkusila pohnout lopatkami, ale stejně jako v zimě jsem s tím ani o píď nehnula. Zpáteční cestu jsem vzala opět kolem parketu, kde dnes měli na programu tango. Je super, že tu mají i o prázdninách nějaké akce. Projela jsem to na kole až do centra na Renmarkstorget. Zpátky jsem kolo vedla, na ulici moc lidí nebylo, ale potkala jsem asi čtyři turisty. Sezóna začíná. V parku před kostelem hrála hlasitě hudba, spousta žen a dívek tam cvičila aerobic. Vzala jsem to pak přes řeku a vůbec nespěchala. Ulici, kde bydlí Romana jsem našla celkem rychle, postavila jsem kolo do stojanu, zamkla ho, klíčky hodila do schránky a rozloučila jsem se s ním. Doma mě čekal poslední skajp s rodiči. Navzájem se na sebe moc těšíme :-)

Je půl dvanácté a stále je tu modrá obloha. Bez slunce, ale tma není. Už zítra uvidím nejméně po dvou měsících hvězdy. Snad to všechno dobře klapne. Snad nebudu mít moc těžký kufr a snad se mi ho podaří zavřít :-) Brzy sem dopíšu články o cestě na Ålandy a do Uppsaly. A ještě k tomu jeden speciální. Takže blog ještě zdaleka nekončí. Můj pobyt už se ale nachýlil ke konci.

Tam, kde to začalo, tak tam to zase končí..