AJA BAJA I SVERIGE: Rybářkou,plavkyní i chodkyní v jednom dni

Zdravím!
     Dostávám se ke druhému dni na Ålandech. Musím říct, že mě psaní blogu moc těší, vracím se nazpět do minulosti a prožívám tak vlastně všechno znovu.
     Ráno 5.6. v 7.15 mě budí Anders mírným třesením za rameno. Je čas vyrazit na moře. Oblékám se, jím chleba se sýrem, piju čaj a hned vyrážíme. Už takhle ráno svítí sluníčko, máme štěstí na počasí, byla bych hloupá, kdybych nejela. Ve Västergeta vyzvedáváme Kima a jedeme k moři. Lezeme do člunu, ale co to? Nejde nastartovat. Kim se o to usilovně snaží, ale marně. Pak k tomu pustí Anderse a ten ho zázračně nastartuje. Sedím úplně na špičce člunu, létám :-) Je mi to s podivem, ale chlapi našli ten pidi kousíček polystirenu hodně rychle. Nechápu. Anders má zas na starost sítě a Kim řízení člunu. Já Andersovi s motáním sítí trochu pomáhám. Zezačátku to vypadá špatně, ale pak se začnou v síti třepotat stříbrné rybky. Dáváme je společně s tou sítí do krabice. Občas vytahujeme kusy, kde se chytilo třeba deset ryb, občas máme v rukou jen prázdné sítě. Trvá to docela dlouho, konečně máme plnou bednu. Je na řadě vytahnout kotvu. Některé ryby jsou už mrtvé, jiné ještě žijou. Míříme zpátky na břeh, tentokrát vystupujeme kousek dál od mola, bereme krabici na břeh. Čeká nás třídění ryb. Anders s Kimem vždycky rozprostřou tak čtyři metry té sítě, snaží se vyklepat ryby na zem. Některé jsou ale tak dobře zamotané, že to musíme udělat ručně. Kim mi ukazuje, že chytili dva druhy ryb. Jeden druh jsou sledi, druhý neznám. Kim s Andersem mi je prostě rozdělili na bílý a černý. Většinou ryby dávám do kbelíku, když se do nich nestrefí a ryba skončí na zemi. Občas i vyprošťuju ryby ze sítí. Ale trvá mi to dlouho. Nechci být totiž k rybám krutá. Někdy je potřeba trochu škubnout, stává se, že hlava ryby se roztrhne. Nebyla bych toho schopná. Na rukou mám spoustu šupin, někdy ty ryby pěkně kloužou, o to hůř je jde vytahovat z těch sítí. Myju se v moři.
           Odněkud k nám přichází nějaká žena a ptá se, co děláme. Je to asi Kimova známá. S radostí jí kousek z kbelíku odsypou. Anders mě představí. U mola opět uvážeme člun a vydáváme se zpátky domů. Před Kimovým domem si oba kamarádi rozdělují úlovek, je toho celkově asi kbelík a půl. Těch rybiček chytili hodně, ale jsou malé- mají tak 13 cm. Na trávníku si hladím chlupatou Tiger, nemůžu se od ní odtrhnout. Když se vrátíme zpátky ke Gunille, pomáhám Andersovi vyndat ryby. Venku mi ukazuje, jak jim odstraňuje hlavy, to už nevydržím a jdu raději pryč.
         Je ještě celkem brzy, taks e vydávám na procházku po Getě. Původně jsem neměla v plánu jít až k rozhledně, ale nohy mě nakonec zavedly ještě o kousek dál. Geta (čti [jeta]) je vlastně název oblasti, původně jsem si myslela, že je to název vesnice. V Getě najdete hned několik vesnic, jsou do sebe celkem dost daleko. Od Andersova domu ke kostelu a k obchůdku mi ty tři kilometry trvaly skoro 45 minut. Nejdříve si u jednoho stavení prohlížím větrný mlýn, hodně podobný tomu Andersovu, ale tento je o hodně větší. Konečně se předeme mnou objeví kostel sv Jiří. Prošla jsem se po hřbitově, prohlédla si interiér kostela, staré erby a malby. Ještě jednou jsem se otočila a spatřila jsem nad sebou zavěšenou loď. Není nad to se občas za sebou čas od času obrátit, vždycky se najde něco, co vám unikne. V kostele jsem tedy zůstala ještě o pár minut déle. Zaujalo mě, že v letáčku, který si každý mohl zdarma vzít u vchodu, v každém jazyce psali trochu něco jiného. Měla jsem tak výhodu, že jsem uměla všechny tři jazyky, celkově jsem se tedy dozvěděla spoustu informací.
              Zašla jsem i do mini obchodu, kde prodávali potraviny, předměty denní potřeby, byla tam i pošta a turistické infocentrum. Koupila jsem si tam jeden pohled. Paní na mě byla milá. Sedla jsem si u obchodu na dřevěnou lavičku a snědla svůj chleba, který jsem si mazala ještě v Umea. Všimla jsem si samoobslužné benzínové stanice a musela jsem si ji hned vyfotit. Najednou z civilizovaného Švédska málem zpátky na stromy! :) Pak se rozhoduju: jít, či nejít na rozhlednu. Říkám si, že teď mám jedinečnou příležitost, kdo ví, co bude zítra. A tak vyrážím po červené cestě do mírného kopce. Nasazuju celkem rychlé tempo, nechci přijít moc pozdě k Andersovi a Gunille. Neřekla jsem jim ani, kdy se přibližně vrátím. Cestou nepotkám ani jednoho chodce. Jen dvě auta. Všude kolem je klid, jen ptáci zpívají. Cítím vůni lesa. Na rozhlednu je to jen 1,2 km. Vylezu až na kopec, kde jsme stáli minulý den s Andersem. Restaurace poblíž je otevřená, na parkovišti sedí dva kluci, na vzdálenějším parkovišti stojí dva stany! Nahoře se nacházejí chaty pro hosty. V dálce vidím moře. Chci se podívat na trolí stezku. Podle průvodce tam má být asi kilometrová trasa pro děti. Nacházím první informační tabuli vítající rodiče s dětmi. Vydávám se po kamenech dolů, míjím starý dům, pořád dál a dál, ale nikde po trolovi ani stopy. Mrzí mě to, jdu pořád dál a dál a říkám si, kdy už nějakého spatřím. Jenže nic. Jdu takovou zvláštní krajinou, není to les, ale ani holé skály, prostě kameny a sem tam nějaký ten jehličnan. Najednou si všimnu dřevěné šipky, jdu směrem, který ukazuje, nacházím další a další. Pořád si říkám, kdy tam bude nějaký ten trol. Pak ale nacházím další tabuli, na které je napsáno, že tato cesta vede až k moři a má 5 kilometrů. Narazila jsem tedy na stezku pro dospělé. Dolů jsem jít nechtěla, a tak jsem se musela obrátit. Vrtá mi hlavou, proč jsem neviděla žádného trola. Nemyslím si, že jsme šla špatným směrem, první tabule byla přeci správná. Možná je ještě příliš brzy na troli, třeba se ještě neprobudili ze zimního spánku.. třeba je mají schované někde v kůlně na letní sezónu. Ta tu na Ålandech začíná až ke konci června.
         Naštěstí zdejší kopce nejsou vůbec žádná makačka, vydávám se cestou k rozhledně, po 300 metrech ji spatřím. Červená, stejně jako všechny zdejší domky, ne moc vysoká, ale bytelná. Dveře jsou otevřeny, tak stoupám nahoru. Je to zvláštní, protože snad všude dohlédnu na konec ostrova. Aspoň kousíček někde vzdadu je modrý. Stromy, moře, jen moře. Na rozhledně si člověk teprve uvědomí, jak je malý, nepatrný oproti tomu celé Zemi. Okénka nahoře byla zasklená, některá ale rozbitá. Když jsem se kolem dosytosti pokochala,s lezla jsem zase dolů a vydala se rychlým krokem zpátky k Andersovi a Gunille. Měla jsem to pět kilometrů. Z kopečka se šlo krásně, od obchůdku mi to trvalo jen 35 minut, cestou jsem trochu zmokla, ale nevadilo mi to. Ráda jsem na sebe nechala dopadat kapky deště, tady taková zima nebyla, přesto jsem všude raději nosila svoji mikinu. Anders mi říkal, že rozhledna je normálně zamčená, že se musí vždy klíč vypůjčit v restauraci. Já jsem měla ale ten den štěstí. Zvláštní, že se ve Švédsku rozhledny nijak nejmenují. Prostě jen "utsiktstorn". Mám ráda ten zvyk je u nás v Čechách pojmenovávat. Tahle rozhledna, kterou jsem navštívila, leží na nejvyšší hoře Åland, na Getaberg.
      Když se vrátí do Östergety, Anders s Gunillou čtou. K obědu jím ruský chleba s vajíčkem a s máslem. V životě jsem nic takového neměla. Jsem sytá a spokojená. Anders s Gunillou mají nějakou práci, navíc počasí nevypadá úplně dobře, takže výlet na hrad Kastelholm odkládáme na další den. Já si čtu knížku Die Kinder aus Nr. 67. .Odpoledne se přece jen sluníčko ukáže, dáváme si fíku venku, jíme Gunillin kakaový koláč se šlehačkou, mňam. Povídáme si, Anders mi navrhuje, že se půjdeme koupat do jezera. Moře je prý daleko, ale jezero mají hned za humny. Zpočátku se trochu děsím, jak to bude teplé. Ale koupat jsem se přeci chtěla, sice raději v moři, toho se dočkám hned další den. Fouká trochu studený vír, ale sluníčko pořád svádí ke koupání. Takže se převléknu a jdeme na pláž. Gunilla nás při odchodu chce ještě postříkat hadicí, to se nedáme. Zkouším vodu nohou, připadá mi dost ledová. pak Anders vyjde z převlékárny, ptá se, jaké to je. Tak se snažím říci něco neutrálního. Ander strčí do vody nohy a slyším: Det är bra! Najednou to ve mně cvakne a jdu do vody. Přeci se nenechám zahanbit? První vteřiny jsou děsné, ale čím rychleji jdu, tím je to lepší. Pak přichází nejhorší moment, kdy se musím ponořit celá. Během okamžiku plavu v jezeře, snažím se dělat co nejrychleji tempa, abych se zahřála. První minutu je mi děsná zima,ale už tu další je to v pohodě. Anders mě fotí, pak jde brzy za mnou. Plaveme asi tak pět minut, já zůstávám ve vodě trochu déle, pak vylézám na chvíli, je mi teplo! Vzduch je totiž teplejší než voda. Po krátkém sezení na lavičce se ale teplo opět mění v chlad. Jdu ještě jednou do vody, plavu celkem daleko, určitě bych dokázala doplavat až na druhý břeh. Ale to by ta voda musela být teplejší. A někdo by třeba plaval se mnou, nebo by mě na tom druhém břehu čekal. Takhle jsem se neodvážila. Vrátila jsem se zpátky z vody a rychle se převléci do sucha.Poprosila jsem Andersem, abychom zůstali ještě na sluníčku, abychom se trochu ohřáli a uschli. Povídali jsme si na lavičkách o zpívání ve sboru, o ledu a o Vánocích. Vyprávěla jsem mu o švédském sboru v Brně. Představte si, že jsme začali zpívat v ten moment švédské vánoční písně. Přesně ty, které jsme trénovali na vánoční koncert v minulém roce. Připadala jsem si trochu jako blázen. Takový spokojený blázen:-)
           Když dorážíme domů, informujeme Gunillu o koupačce. Čtu si a pozoruju přípravu sleďů. Smaží se na pánvi, připomíná mi to trochu řízky, ale nejsou to úplně řízky. Sledi jsou obaleni snad jen v mouce. Ty ryby mi chutnají, nemají ani kosti, jen páteř se vyhazuje. Sním jich hodně, ještě zůstane na další den. Švédi prostě ryby milují. Já už se začínám pomalu těšit na jiný druh masa. Po večeři si opět čtu u malého domečku, kde ještě svítí sluníčko. Prý je to jendo z posledních míst, kde se drží sluneční paprsky. V devět hodin večer Anders zavelí a jedeme ke Kimovi. Pomáháme mu orat brambory. Nejdříve je odkryjeme, vybereme plevel, pak Kim nastartuje traktor, já si stoupnu na pluh, ten se zaboří hlouběji do země. Pomalu se rozjdeme a půda se pod mýma nohama převrací. Na konci pole z pluhu slezu, Kim přejede opět na začátek a ořeme zas další řádky. Anders pomalu přikrývá hotové řádky plachtou. Vždycky, když Kim jede na začátek pole, tak se snažím Andersovi s přikrýváním pomoci. Mám pořád co dělat. Ta práce mě baví, akorát ke konci mě už docela žerou komáři. Na chvilku nás vyruší jedna žena, opět jsem jí představena. Je taková hodně komunikativní, z její řeči mám dojem, že mluví v nářečí. Její švédština je taková měkčí, skoro jako by obsahovala písmeno č. Ke konci si ještě hladím kočky, zjišťuji že Tiger má sestřičku a maminku Všechny tři kočky mají podobnou barvu, maminka je ještě víc huňatější než Tiger. Zato sestra je spíš krátkosrstá. Všechny se nechají hladit. Opět se nemůžu od koček odtrhnout. Kim je moc rád, že jsme mu s bramborama pomohli. Usmívá se, je to sympatický člověk. Přeje mi hezkou cestu domů.
             Když přijedeme ke Gunille, sledujeme televizi. Nějaký chlápek v růžový košili tam má přednášku o tom, jak si správně uvázat motýlka :-D Připadá mi to trochu ujetý. Pak sledujeme desetiboj. Když si jdu lehnout, stihnu si ještě splést ve skříňce šampón s krémem na obličej, takže se jdu toho lepkavého pocitu zbavit do koupelny. Pak už jen spát.. spááááááát.

zamotané sítě

hladina jako zrcadlo

Naše úlovky

Jak dělají švédské krávy? Co myslíte?

Velký mlýn

Před kostelem v Getě

To je on, vlevo vidíte obří zvonici. Ve skutečnosti není tak velká, asi jsem to nějak divně natočila..

objevování trolí stezky

Na troly jsem nenarazila, ale potkala jsem několik míst s těmito kameny. Prý před x lety na tomto místě bylo moře. Tyto kameny jsou pozůstatky moře. Připadala jsem si jako na nějakém posvátném místě.