Od desíti k pěti

Ahojte!
        Mám pocit, že jsem se trochu přejedla bramborového salátu, snad to brzy přejde. Sobota byla zvláštní. Probudila jsem se, přečetla dvě kapitoly z Clařiny války, to mě stačilo tak poděsit, že jsem knihu hned zaklapla. Zapnula jsem notebook a začala si číst Sprachwissenschaft, to mě úplně dodělalo. Naštěstí jsem měla naplánovanou procházku s Mattisem, v jedenáct jsme měli sraz u sochy polární záře na kampusu. Ještě tam nebyl, tak jsem odložila kolo a sedla si na úplný krajíček jezera. Foukal vítr, po sluníčku ani památky. Užívala jsem si pohled na tu vodní plochu, hodně to šplouchalo a v dáli jsem spatřila kachny.
          Mattis přišel trochu pozdě, oznámil mi smutnou novinu, někdo mu ukradl kolo. Ráno ho nikde nenašel, přitom si byl jistý, že ho zamkl. No jo, i ve Švédsku se krade. Já jsem to své zaparkovala u školy a vyrazili jsme směrem k Mariehem, zabočili jsme přesně na tom samém místě, kde jsme ještě před dvěma měsíci s Katharinou nasazovaly běžky :) Vyprávěla jsem Mattisovi o jezírku, které je podél cesty do Ersbody. Neznal ho, tak jsme k němu došli a prohlídli si kachní domeček. Vítr byl občas dost nepříjemný, a tak jsme zabočili do lesa. Poznávala jsem ty cesty, kudy jsme s Katharinou jezdily. Abych pravdu řekla, Stadsliden se mi líbil víc se sněhem. Takhle mi připadal takový opuštěný a šedivý. Nevím proč, asi mám prostě úžasné vzpomínky na to běžkování. Je pravda, že když to člověk sjíždí na běžkách, má to úplně jiný ráz. Vidíte krajinu za jízdy, mám ráda rychlost.
        S Mattisem jsme neměli naplánovanou žádnou trasu, zahnuli jsme prostě tam, kde se nám to víc líbilo. Park má víc jak sedm kilometrů, takže se v něm dá bloudit dost dlouho. Po dlouhé době jsem si procvičila zas angličtinu. Vyprávěli jsme si o zvycích, dozvěděla jsem se, že se v Lotyšsku slaví midsummer stejně velkolepě jako Vánoce. Každý v rodině uplete z dubových listů korunu a tu dá někomu na hlavu. Hlava rodiny má svou korunu největší. Pak se pálí ohně a skáče se přes ně. Je to velký rodinný svátek. U nás se tohle vlastně moc neslaví, zato máme pouť. Nemohla jsem za žádnou cenu přijít na to, jak se tohle slovo řekne anglicky, snažila jsem se to nějak popsat. Snad to pochopil. Pak mě taky napadlo se zeptat na Den dětí. Ten prý v Lotyšsku moc nemají. U nás se děje celkem dost akcí pro děti. I já jsem dostala přání ke dni dětí- od taťky.
       Říkali jsme si taky jídla, která nám tu chybí, Mattis tu nevaří žádné polivky, já tu zas postrádám knedlíky. Vysvětlit, jak vypadá takový knedlík, to bylo taky něco :-D Pověděla jsem mu taky o tom, jak ušel Michael 100 kilometrů, Mattis ušel nejvíc prý asi 40, bylo to někde v Lotyšsku a měl špatné boty. Au, au! Najednou jsme se ocitli na kraji parku, zjistili jsme, že jsme na kraji Berghemu, vzali jsme to po chodníku ke škole, kde jsem si vyzvedla kolo. Rozmýšlela jsem se, jestli jet do Ersbody, či ne. Vítr děsně fučel a trochu krápalo. Nakonec jsem se rozhodla, že to přeci jen zkusím. U Mariehem jsem se s Mattisem rozloučila, v červnu ještě plánujeme výlet do Holmsundu. Třeba bude tepleji... že by i na koupání? Byla to parádní procházka, vždycky je to lepší, když máte s kým jít.
      V jednom bazaru jsem koupila téměř novou vázičku-džbánek na květiny. Dlouho jsem se rozmýšlela, dokonce jsem telefonovala mamce, jestli je lepší vzít menší, či větší vázu. Rozhodla jsem se pro tu větší. Když jsem dojela do Willy:su, už začal velký liják. Nakoupila jsem další zásoby jídla a v dešti jela do Tegu. Jelo se mi krásně a špatně. Krásně proto, že jsem přes kapuci dobře viděla a v dešti mi ukázala Umea svou další kouzelnou tvář, špatně proto, že mi voda cákala na baťoh a hlavně na kalhoty. Když jsem přijela domů, byla jsem úplně durch.
        Večer jsem se snažila učit, čtu si otázky a správné odpovědi k tomu prvnímu textu. Občas je to napsané i jiným jazykem-latisnky, persky.. a o to je to těžší ta slova zapamatovat. Jednu otázku si čtu třeba desetkrát, ale stejně mi to do hlavy neleze. Pak jsem se mrklana CAS. Ani jsem se tam neměla dívat, páč se mi udělaly mžitky před očima. Další špatná zpráva. Vejrala jsem dlouhou chvíli do kompu, pak mě napadlo zajít se podívat do sušárny, jak je na tom mé zmoklé oblečení. Náhodou jsem se mrkla do schránky a co nevidím? Dopis! Hned běžím pro klíče a je to pro mě! Terka mi píše! Přišlo to v tu nejlepší chvíli. Povzbuzení jsem teď vážně potřebovala. Díky za ty krásné kočičky i za ten parádní text na místě adresáta =) Terčin dopis vše naštěstí zachránil. Už mi nebylo zas tak špatně. Pak jsem si skajpovala přes hodinu s mamkou a to mi taky pomohlo. Jdu si raději zacvičit, jinak ten salát budu cítit v břiše snad pořád.

Před školou (foceno včera)

 

Stadsliden- v zimě to tam je prostě hezčí. 

Mé dnešní úlovky :) Snad se bude Andersovi a Gunille vázička líbit ( a snad ji cestou nerozbiju..)