So ist das Leben..

Zdravím!
   Po báječném úterý přišly opět smutnější dny: šrocení se do školy, neustále zamračená obloha jen začít pršet a stýskání po domově. V poslední době se mi stejskalo jen trochu, ale čím víc se to tu chýlí ke konci, tím to přichází ve větší míře. Někdy prostě máte chuť promluvit si s někým z vašich blízkých, vyhledat Rozárku, pokusit se ji vzít do náruče a hladit ji po hebkém kožíšku, nebo ji alespoň pozorovat někde z dálky. Jenže to všechno tu musíte oželet. Místo toho se začtu do knihy, nebo si poslechnu nějakou písničku. Cítím, že takhle bych to nevydržela věčně.. že tohle zabírá čím dál tím méně.
      Abych ale nebyla nespravedlivá, dneska jsem dostala mail od Máji. Po necelých třech měsících našla čas napsat mi čtyři řádky. Z jejích zběsilých vět jsem pochopila, že prožívala nějaké špatné období, snad neměla náladu nikomu odpovídat.. každopádně jsem ráda, že žije. Začínám pomalu cítit to napětí, které jsem prožívala před svým příjezdem do Umea. Tehdá jsem řešila, kde tu ve Švédsku složím hlavu, jak mě tu lidi přijmou, jestli si s někým budu rozumět.. děsila jsem toho, že všechno, co mi bylo dosud v ČR tak známé, opustím, a že ve Švédsku se vším budu muset začít zas úplně od nuly. Teď je to napětí trochu jinačího druhu, tady jsem si našla prima lidi, se kterými se tu budu muset rozloučit. Je to těžké. Zároveň mám obavy, jaké to v Čechách bude, až se vrátím.. jak moc jste se změnili a jestli si ještě budu se všemi tak rozumět. Kvůli tomu se mi do Česka zas až tak příliš nechce.
        Je zvláštní, jak někdy tu den utíká děsně pomalu a jindy se sotva stačíte otočit a je za vámi. Třeba teď bych si přála, aby se čas tochu zrychlil a bylo už pondělí. Čas chce čas. Ale konec řečí, chtěla bych napsat něco o včerejším Schweden im Blickpunkt. Přišla jsem na něj trochu pozdě, seděli jsme v malém kroužku, jedna dívka dokončovala povídání na téma Bullerbü- Syndrom. Mrzelo mě, že jsem tu prezentaci neslyšela od začátku. Pojem Bullerbü-Syndrom jsem ještě nikdy v životě neslyšela. Podle diskuse, která se hned rozpoutala, jsem poznala, že se jedná o jakýsi naivní obraz Švédska. Doma jsem si vygooglila, že to slovo Bullerbü- Syndrom vzniklo v Německu docela nedavno, jedná se o jakýsi idealizovaný obraz Švédska: zelené lesy, červené domky, čistá modrá jezera, usměvaví blonďatí lidé a Mittsommersonne. Ta debata mi přišla velmi zajímavá. Spousta lidí říkala, že si po svém pobytu v Umea na Švédsko udělala realističtější názor. Vše tu není tak prima, jak se na první pohled zdá. Němky vyjmenovávaly věci, které se nám tu moc nezdají, já jsem většinou jen poslouchala, ale nakonec jsem to nevydržela a přidala taky svůj vlastní názor. Němkám jsem skoro ve všem musela dát za pravdu, mám dost podobné zážitky jako ony. Když si mě vyslechly, i ony moje postřehy potvrdily. Je vidět, že k sobě máme blízko. V porovnání se Švédskem si má Německo s Českem hodně společné. Je to paradox, vždycky jsme se učili rozdíly mezi ČR a Německem, ale pořád je tu spousta.. spousta věcí, které jsou v obou zemích podobné/stejné. Švédi vidí Německo podobně jaky někteří Češi: pivo, bohatá země, Berlín je super, "A jéé, zase další člověk z Německa..". Němců je všude docela hodně. Nikdo se mě neptal, jak vidí Švédi Českou republiku, ale v duchu jsem si udělala malé shrnutí: všichni znají Prahu- ta je super, Brno a další města zná už málokdo.. jinak nás dost často spojují s Rusy, taky se mě občas ptají, jak moc je slovenština podobná češtině a jaké vztahy máme se Slováky, náš jazyk jim připadá hodně nepochopitelný.
            Z noci na dnešek udělal Michael rekord. Ušel 100 kilometrů na jeden zátah. Říkala jsem si, jestli to nějak zvládne, převapilo mě, že došel už před jedenáctou dopoledne. Přežil! Poslední kilometry už běžel. Na jednu stranu nechápu, jak může někdo chodit aniž by došel k nějakému dobrému cíli(hradu, rozhledně apod.), na druhou stranu ho chápu, že si chtěl zkusit, co dokáže. 100 kilometrů je pro mě nepředstavitelná vzdálenost, myslím, že jsem ušla nanejvýš tak 30. Víc než rekord v chození by mě lákal rekord v plavání. Třeba takový La Manche ;)