Kulturnatta

Ahoj všichni!
       Tak jak jste si užili víkend? Nebo si ho ještě stále užíváte? Já momentálně bohužel už ne. Snažím se za každou cenu dočíst jednu knížku, tak si dávám podmínku, že se na net podívám až překročím stránku 200, 250 atd. . Chci tohle mít prostě konečně z krku.  Nehledě na to, že mě čeká ještě jedna knížka povinně, protože ji musím před ostatními představit. Další kniha je taky povinná, ale tu asi prostě už nestihnu. Přednější jsou zkoušky, v následujících dvou týdnech mám čtyři. :-( Ale včera byl celkem fajn den. Tak sem o něm něco napíšu.
    Nechápu, jak si tu Kultnurní noc ti organizátoři dokázali tak dobře naplánovat, počasí jim vyšlo akorát. Nelilo a dokonce i občas vysvitlo sluníčko. Dnes je zas hnusně. Napsala jsem si dopředu, na jaké koncerty bych se zašla podívat, ale všechno neproběhlo podle plánů. Ve dvanáct se mělo konat jedno představení na Kungsgatan, ale kde nic tu nic. Už na konci cyklostezky směrem do centra jsem si všimla nových stojanů na kola, spousty lidí, rodinek s dětmi, v kočárku, v přívesech na kolo, klackovitých puberťáků, barbínek, drsoňů, babiček s vozítky a  spousty handicapovaných lidí. Do Umea prostě vyrazili i ti, kteří se celou zimu schovávali doma. Šla jsem se šla podívat k radnici, kde už na pódiu zpívali, ta hudba se mi ale nelíbila. Před radnicí stály taky nové stánky s jídlem, celá Kungsgatan voněla koblihami a hemžilo se to v ní spoustou lidí. Zastavila jsem se u menšího pódia, kde hrál jeden kluk na kytaru. Líbil se mi jeho hlas, zpíval švédsky, snažila jsem se těm slovům porozumět. Nějak se mu podařilo zvednout mi náladu. Bylo mi mezi tolika lidmi prostě dobře. Chvíli jsem se potulovala uličkami a narazila jsem na další mně neznámý kostel. Už jsem tou trasou šla několikrát, ale tenhle kostel zdaleka nevypadá jako kostel..proto jsem ho dosud bez povšimnutí míjela. Vešla jsem dovnitř, abych se ujistila, že tam budou varhany, lavice, oltář. prostě takové ty hlavní znaky všech kostelů.. a opravdu jsem to tam našla. Nějaké důchodkyně tam měli dobročinný trh, líbil se mi tam jeden náramek, ale kartou se platit nedalo a už jsem neměla moc peněz hotovosti.
                  Ve dvě se konal koncert jedné folkové kapely ve Vänortsparken, ani jsem nevěděla, že tak malému místu se dá říkat park. Ještě mi zbývalo trochu času, kousek nad tím parkem parkovalo asi tak padesát motorek, zahlédla jsem stánky, u kterých stálo spousta chlápků v kožených bundách a i několik žen- rovněž v koženém. Podívala jsem se blíž k parkovišti, vzadu na pódiu někdo vyhrával.. taky ne moc příjemně.. ale mou pozornost upoutala auta. Celé parkoviště bylo zaplněné starými typy aut, vzpomněla jsem si na našeho Moskviče. Ačkoliv se v autech vůbec nevyznám, strávila jsem na tom parkovišti víc než hodinu. Každé auto jsem obešla ze všech stran, občas se podívala i dovnitř, vybírala mezi nimi to, které by se mi  nejvíc líbilo.. které bych chtěla vlastnit. Ale nakonec bylo těžké se rozhodnout. Možná červené. Spousta aut byla čerstvě nalakovaná, jako by vyjela z továrny. Na sluníčku se krásně třpytila. 

Tohle červené prostě nemá chybu :-) Připadá mi, že se usmívá.

Auto se zlatou střechou.. proč ne?

Tohle už byl opravdu hodně starý dědeček..

 

A na závěr něco trochu snobáckýho.. 

U stánku jsem si tam koupila hamburgra, sedla si na zelenou želvu v parku a odpočívala. Taky jsem musela podruhé, co tady bydlím, vybrat peníze z bankomatu. Překvapilo mě, že oba da dva bankomaty byly obklopeny tolika lidmi, že jsem musela stát asi čtvrt hodiny frontu. Něco takového jsem naposledy zažila v Brně na České. Ve dvě opravdu začali hrát, stál nás hlouček kolem pódia, pak si spousta lidí posedala. Já jsem si klekla na jednu nohu, poznala jsem jednoho pána ze swingu a taky jednoho Němce z mé skupiny na švédštinu. Ale ani s jedním jsem se nebavila. Hráli pěkně, folkovou hudbu nejen ze Švédska, ale taky z Bulharska a Irska. Bohužel nemůžu teď najít, jak se ta skupina jmenovala, vypadá to, že stránka s programem noci byla zrušená. Nechápu.  Z té zpěvačky jsem měla husí kůži, jak to mohla s těmi holými rameny vydržet? Já jsem měla na sobě tři vrstvy a byla jsem hodně ráda, že mám s sebou svoji modrou bundu. Později jsem ale narazila na další "blázny", kteří chodili rovněž nalehko.. jako by tu bylo 20 stupňů.

            Po tomto koncertu jsem jela zpátky domů..trochu se najíst a taky postoupit v akci "Tussi". Navečer se konala fíka u jednoho z Čechů, hráli jsme hokej, a tak jsme byli pozváni fandit. Já jsem ale nešla, moc mě to nebere. Těšila jsem se na další koncerty a taky na swing. V sedm začínal kytarový koncert ve Stadskyrka, kostel nebyl ani celý zaplněný, sedla jsem si doprostřed a čekala, až to začne. Vždycky to má v tomhle kostele takovou slavnostní atmosféru..připadám si jako někde na vesnici..líbí se mi, že je tam spousta věcí vyrobena ze dřeva. Ta žena zpívala švédsky, zase jsem se snažila uhodnout, o čem to je. Většinou ke mně doléhala jen jednotlivá slova.. bylo to smutné a i ona měla takový naříkavý hlas. Všem se její  vystoupení líbilo, mně to nepřipadalo nic extra, ale ten kostel tomu dodával šťávu. Když dozpívala, tak jsme tleskali. To bylo poprvé, co jsem v kostele tleskala. Už dřív při bohoslužbách jsem měla takovu chuť na konec zatleskat, vnímám ta kázání totiž dost často jako jakýsi speciální druh umění.

             Z kostela jsem se přesunula do parku u řeky, kde vyřvávala nějaká metalová kapela. Poslouchala jsem je zdálky a stačilo mi to. Ochladilo se, chodila jsem po parku a objevovala nová místa, dosud jsem do tohoto parku ještě nikdy nezašla.. mám na něj jen vzpomínku, jak  všude ležel sníh a výlet k řece byl pro mě hodně mrazivý zážitek. Navzdory tomu, že svítilo sluníčko, mi byla  docela zima. Chvíli jsem poslouchala ještě ten koncert, když tu mi najednou někdo zaklepal na rameno. Judith. Moc ráda jsem ji viděla, od téhle chvíle jsme chodily po městě spolu. Judith nemohla najít svoji buddy skupinu, bylo fajn, že jsme se našly aspoň my dvě. V tom Vänortsparken jsme si poslechly další folkovou skupinu, asi osm lidí tam hrálo na housle.. Bohužel jsme přišly na konec. Prodraly jsme se až k radnici, chvili se zastavily u menšího pódia, kde to rozjížděli nějací rockeři. Na hlavním pódiu zpívaly nějaké blondýnky, shodly jsme se s Judith, že je to příliš süβ. Vydaly jsme se dál za radnici, tam měl být na programu jakýsi kytarista. Jenže ten kluk než si vybalil kytaru, než se usadil, než to naladil... Obě dvě jsme tam pěkně mrzly.  Hrál docela fajn, ale nám už byla taková zima, že jsme se brzo šly podívat do kostela. Jenže jsme brzy zažily šok. Směrem od kostela se tahla asi dvě stě metrů dlouhá fronta. Neměly jsme vůbec žádnou šanci se tam dostat. Ais to bylo kvůli Deportiees, jsou hodně slavní a od devíti tam měli vystupovat. V té frontě jsme potkali Loika, který to vzápětí taky vzdal a řekl, že si raději půjde koupit něco k jídlu. My jsme se s Judith vrátily zpátky k radnici, ale Judith mě tam za chvíli opustila. Prý se půjde navečeřet domů a v noci je párty v Alidhemu. Jo, i Loik mě tam lákal, ale pro mě byl večer strávený na swingu přece jen atraktivnější. 

                   Na programu, který byl vylepený u radnice na skle a u kterého se tísnilo deset lidí (volně dostupný program pro každého nikde neměli!) jsem si našla, že se koná nějaké představení v Kulturhuset. Tam jsem se vydala tím směrem. Bylo tam teplo. Nejdříve tam zpíval jeden černoch a další člověk mu k tomu hrál na kytaru, pak se tam nahrnulo spousta mladých lidí z YMCY. Zpívali, tleskali, my jsme se k nim přidali. V jevišti nás seděla hrstka. Né, že by to bylo nějak profesionální, né že by se mi ty písně nějak moc líbily, ale z těch lidí měl člověk dojem, že je to fakt baví a že si to užívají. Taky mě šokoval ten kytarista. Neměl ruku, přesto dokázal hrát na kytaru. Zůstala jsem i  na další blok, vystupovali tam nemocniční klauni. Ukazovali nám akrobatické kousky, dva černoši a dvě bělošky. Ti černoši nám i říkali svůj smutný příběh, tady ve Švédsku se učí akrobacii a všemu, co takový klaun potřebuje umět. Je to pro ně moc dobrá práce. Zezačátku mi jejich kousky připadaly dost slabé, ale konec mě překvapil. Fakt se předvedli, dělali různé pyramidy, zvedali se do výšky, skákaly přes sebe.. ty holky musely mít fakt v rukách neuvěřitelnou sílu. Možná trochu hodně povídaly, možná to taky s tím svým příběhem moc rozpitvávaly, ale druhá polovina jejich představení mě nadchla. 

                  Poslední, na co jsem ten večer šla, byl swing. Maruška s Janem mi doporučili jít tam až po desáté. Dřív je tam prý velký nával lidí. Překvapilo mě, že parket byl dost volný. Nováčci to asi vzdali a štamgasti se nejspíš šli podívat na jiné akce. Pár známých tváří jsem tam ale přeci jen zahlédla. Hrála živá hudba, tahle skupina se ale asi orientovala na pomalejší písně, prostě moc rychlých nehráli. Což nebylo zrovna nejlepší. Nejvíc času jsem strávila s tím Francouzem, jak zná Brno(zapomněla jsem, jak s jmenuje), a pak taky s Johanem. Povídali jsme si o Kulturní noci, kde jsme byli, jak se nám to líbilo apod.. Taky na minulý sobotní večer ve Scandicu přišla řeč. Zatancovala jsem si s oběma, pak taky s Bolívijcem, jedním nesympatickým Švédem.. ani jsem netušila, že s Johanem tancuju naposledy. Za deset dní se vrací do Stockholmu, tak jsem se s ním rozloučila. Třeba někdy..za pár let.. až se sem přijedu podívat, ho tu na swingu zas potkám. Ještě štěstí, že na tančírnu přišel taky Erik. Než jsem odešla, ta jsem pro něho šla. Erik je z Umea, a tak tu bude snad do konce mého pobytu. Jeho úsměv mě trochu povzbudil, řekl mi, že mi dodá další fotky ze swingových večerů. Protože se mi už v tu dobu všechny jazyky míchaly do hromady,  usoudila jsem, že potřebuju spánek. A tak jsem šla domů. Tma pořád nikde.

kolem řeky to zatím ještě nevypadá moc dobře, pořád tam něco kopou, ale pořád je to lepší než v  únoru pod sněhem

Tudy jezdím do školy a do centra

Sluníčko, zlobíš mě!

podivné stromy

A pohled od Entonyho, který jsem našla v sobotu ve schránce.. Děkuju :-)